Od malička jsem ráda malovala

Ivo, odkdy se věnujete malování?

Co si pamatuji, malovala jsem strašně ráda od malička. Moje úplně nejranější vzpomínka je, jak jsem byla asi ve čtyřech letech s maminkou u doktora a v čekárně viděla plakát s profilem obličeje. Hned jak jsme přišly domů, jsem to zkusila a zjistila, že je to vlastně jednoduché. Všichni kolem se divili, s ohledem na můj věk. Byla jsem ráda, že byl založen výtvarný kroužek pro sluchově postižené děti, který mne vnitřně hodně naplňoval. Navštěvovala jsem ho od druhé třídy. Vedla ho neslyšící výtvarnice Věra Macháčková, která mi byla vzorem i co se týče identity neslyšícího – ve  smyslu, že když se chce, všechno jde. Každé léto jsem s ní jezdívala na výtvarné tábory, které pro neslyšící děti pořádala. Měli jsme je v Čechách i v zahraničí. Později jsem na nich byla asistentkou a vedoucí. A také jsem chodila do lidové školy umění.

Kdo nebo co bylo pro vás ještě inspirací?

Určitě mne nevědomky inspirovaly i maminka s babičkou, neboť mi ukazovaly památníčky a své malůvky, a hrozně se mi líbilo, jak si vždy dávaly záležet… A pak hlavně dětské knížky – četla jsem díky tátovi už od svých pěti let, protože jsem byla při odezírání jeho večerního čtení pohádek strašně vyčerpaná a usínala jsem, ještě než to dočetl. Ač jsem to milovala, jednoho dne jsem si řekla: „Dost, budu si to číst sama a dočtu to vždy až do konce!“ Byla jsem takový malý knihomol, který v noci rád četl, i tajně pod dekou za svitu baterky (smích). Vždy jsem srovnávala obsah knížky s ilustracemi v ní. A pak to začalo – ke knížkám a příběhům, které jsem četla, jsem si malovala obrázky, jako kdybych byla ilustrátorkou právě já a představovala jsem si, že až budu velká, budu nejen psát dětské knihy, ale také si je sama ilustrovat. Moc se mi líbily ilustrace postav Rychlých šípů, které vytvořili výtvarníci Čermák a Fischer. Brala jsem je jako svůj vzor. Obdivovala jsem i Helenu Zmatlíkovou, která ilustrovala například knížku Děti z Bullerbynu, jež patřila v dětství mezi moje nejoblíbenější. Zatím se mi můj dětský sen naplňuje – svými ilustracemi jsem přispívala do časopisu pro sluchově postižené Gong a nyní pravidelně kreslím i do časopisu Unie. Vytvořila jsem ilustrace i pro projekty určené neslyšícím, jako je například kniha Lucie Sedláčkové Půlpánové Dívej se, povídám, vydaná Českou unií neslyšících, nebo interaktivní učebnice českého jazyka pro neslyšící na CD od Romany Petráňové Čeština pro neslyšící v českém znakovém jazyce, kterou vydala Pevnost –  České centrum znakového jazyka.

Jaké techniky používáte nejraději? Kde jste se je naučila?

Zaměřuji se hlavně na ilustraci lidských postav – kreslím a vybarvuji přes program Adobe Photoshop, v němž jsem se naučila částečně pracovat právě na vysoké škole v Anglii. Ale nejprve kreslím ilustraci ručně – na grafickém tabletu to bohužel ještě neovládám, což považuji za svou výzvu do budoucna. Druhou mojí výtvarnou láskou je malba akrylovými barvami na plátno, čemuž jsem se naučila až během studií na Masarykově univerzitě v Brně. Maluji abstraktní motivy – našla jsem se v cyklu „uzlů“, ve kterých vidím hodně asociací a možností metaforického vyjádření. Nejvíce v nich dominují různé odstíny modré.

Máte na kontě řadu výstav. Jakých si nejvíce ceníte?

Můj zcela první počin byla výstava v Klášteře premonstrátů na Strahově před dvaceti lety. Od té doby vystavuji každoročně, s přestávkou, kdy se mi narodili kluci. V České republice jsem vystavovala hlavně při příležitosti různých akcí pro neslyšící. Mezinárodní výstavy jsem měla například v Rochesteru v USA, kam jsem zaslala svoje reprodukce (výstava prací neslyšících studentů na mezinárodní konferenci NTID), v Nitře na Slovensku (IV. mezinárodní festival kultury neslyšících sv. Františka Saleského), v Reims ve Francii (mezinárodní umělecký festival neslyšících Clin´d Oeil), v anglickém Birminghamu (výtvarný festival neslyšících Creative Hands a ArtsFest), Wolverhamptonu (Deaffest) a v galerii v Bilstonu.

Máte dost zahraničních zkušeností, mimo jiné ze stáže na univerzitě v anglickém Wolverhamptonu. Jakou komunikační podporu jste měla k dispozici?

Ve Wolverhamptonu jsem studovala semestr během studií na Masarykově univerzitě v Brně, jelikož mne vždy tato zkušenost lákala. Mohla jsem vyjet díky projektu Erasmus. Ke studiu jsem si vybrala čtyři předměty, a to ilustraci pro děti a mládež, ilustraci do novin a časopisů, anglický jazyk pro neslyšící a britský znakový jazyk (BSL). Komunikační podpora tam byla pro mne v té době fascinující – zatímco na domovské fakultě jsem měla tlumočníka českého znakového jazyka až ve třetím ročníku, a to jen na některé předměty, v Anglii jsem se setkala se Střediskem na podporu komunikace pro sluchově postižené studenty. Zde jsem poprvé viděla, že existují zapisovatelé – tehdy psali skutečně na papír, tlumočníci BSL a jazyková podpora pro neslyšící studenty. Protože můj rozpočet byl limitován, měla jsem na předměty ilustrace zapisovatele. Tlumočníky BSL ne, protože jsem BSL zpočátku neovládala. To přišlo až přirozeně časem. Předměty jako angličtina pro neslyšící nebo BSL byly bez podpory.

Jak jste to zvládala?

Anglicky jsem se učila již od 6. třídy a maturovala z ní, takže s angličtinou to bylo úplně v pohodě. Pokud byl někdy problém v komunikaci, psala jsem na papír. Jinak jsem odezírala  a znakovala v BSL to, co jsem se mezitím naučila, a co jsem ještě neznala, jsem znakovala v MZS (mezinárodní znakový systém). BSL modul jsem se učila právě tak jako slyšící studenti, tedy vizuálně. Studia v Anglii jsem také využila ke sběru materiálu pro svou diplomovou práci na téma „Rozvoj slovní zásoby u sluchově postižených dětí pomocí ilustračních obrázků“. Po návratu jsem absolvovala studium na Masarykově univerzitě v Brně s vyznamenáním a za svou diplomku obdržela i cenu děkana, což mne potěšilo (úsměv).

Co vám tato zahraniční zkušenost dala?

Navázala jsem zde kontakty s neslyšícími z Velké Británie. V roce 2004 jsme spolu s Martinem Novákem (prezident České unie neslyšících /ČUN/ - pozn. redakce) zorganizovali pod hlavičkou ČUN oboustranný výměnný pobytový projekt neslyšící mládeže z České republiky a Velké Británie, jenž byl podpořen Českou národní agenturou. Tento projekt byl u příležitosti Evropského týdne mládeže v Bruselu oceněn Evropskou komisí jako nejlepší z celkového počtu 100 000 projektů, spolu s dalšími pěti projekty. Své zahraniční zkušenosti využívám také k organizaci studijních pobytů v Anglii pro naše sluchově postižené středoškoláky ze školy v Radlicích. V roce 2017 jsme se podívali na střední školu pro neslyšící v Brightonu a loni na střední školu Mary Hare, což je slavná škola pro neslyšící v Anglii. Vždy jsme to spojili s návštěvou Londýna. Od studií v Anglii je můj život vlastně provázán se zahraničím. Zúčastňuji se různých mezinárodních seminářů a konferencí na téma jazykového vzdělávání neslyšících a především uměleckých akcí a festivalů neslyšících. Baví mne setkávat se s novými lidmi a také se zdokonalovat v mezinárodním znakovém systému. Po magisterském studiu jsem absolvovala i obor čeština v komunikaci neslyšících na FF UK a pak začala doktorské studium, které jsem však kvůli založení rodiny nedokončila. Během studií v Praze jsem absolvovala dvě letní školy pro neslyšící v anglickém Bristolu a na Gallaudetově univerzitě v USA, čehož si moc cením.

Jste autorkou publikace o mezinárodním znakovém systému (Mezinárodní znakový systém, vydala Česká komora tlumočníků znakového jazyka v roce 2008). Komu je určena?

Publikace se věnuje především terminologickému vymezení MZS a problematice tlumočení mezi ním a mluvenými či národními znakovými jazyky. Je určena praktikujícím tlumočníkům (slyšícím i neslyšícím) i širší veřejnosti.

Ivo, jak jste komunikovali v rodině, když jste byla malá?

Moji rodiče jsou slyšící. Po zjištění, že jsem prakticky neslyšící, byli v té době nasměrováni na orální výchovu a odezírání. Chodili jsme na logopedii, tu jsme trénovali i doma, a mluvili jsme. Znakový jazyk tenkrát našim nikdo nedoporučil. Z rodné Plzně se celá naše rodina přestěhovala do Prahy, abych zde mohla chodit na základní školu pro sluchově postižené v Ječné ulici.

Máte dva slyšící synky. Jak komunikujete s nimi?

Kluci se narodili v Anglii. Můj bývalý manžel je též neslyšící, a tak jsme komunikovali s dětmi v britském znakovém jazyce. Když jsem s nimi byla sama a on v práci, mluvila jsem na ně česky a oni mi odpovídali v BSL (úsměv). Ale protože jsou slyšící, angličtinu pochytili spontánně od slyšících kamarádů, z televize a ve škole. Nyní chodí do bilingvální Montessori školy, takže si angličtinu udržují aktivní a doma mluvíme česky. BSL si pamatuje hlavně starší syn Alexík. Maxík jej umí spíše pasivně. Český znakový jazyk se učí spontánně ode mne, když vidí, jak komunikuji se svým přítelem nebo dalšími přáteli při společných akcích. 

Využívala jste sociálně aktivizační služby Tamtamu. V čem byly pro vás či děti přínosné?

Tamtam nám určitě pomohl. Rozpad rodiny ovlivní každého, zvláště, opustí-li rodinu otec. Kluci se museli adaptovat v novém prostředí, snažila jsem se, aby je nastalá situace zasáhla co nejméně. Byla jsem moc ráda, že se můžeme účastnit aktivit společně s ostatními rodiči a vrstevníky dětí, a i kluci se krásně jazykově adaptovali a měli v pracovnících Tamtamu jazykový vzor jak v češtině, tak v českém znakovém jazyce.

Mají kluci také zájem o výtvarnou činnost? Co je baví?

Nechávám je zkusit všechno. Jsem ráda, že jsou pohybově nadaní, lyžují, jezdí na kole, plavou. Tyto činnosti rádi provozují přes víkendy s prarodiči a se mnou společně o prázdninách. Ale čemu se opravdu věnují nejvíce, jsou spíše aktivity, při nichž mohou popustit uzdu své fantazii – Alexík chodí na kroužek animace v Muzeu Karla Zemana, který ho strašně baví, a s Maxíkem ve škole chodí na robotiku a malého průzkumníka. V minulosti je oba bavil kutil a chemické pokusy. Alexík je výtvarně zaměřený určitě, kromě animace jej baví také archeologie. Maxík spíše vědecky a přírodně – baví jej vše kolem zvířat, hlavně „broukologie“ (smích).

Vedete výtvarné kurzy pro dospělé. Prozraďte nám o nich něco.

Výtvarná dílnička při České unii neslyšících (ČUN) je určena neslyšícím dospělým zájemcům o výtvarné techniky – cílem je společně se scházet  a realizovat se v oblasti umění, vlastní tvorby. Dílnička je vyhledávaná jak mladými, tak neslyšícími v důchodovém věku, kteří by nemohli díky svému sluchovému postižení chodit na běžné kurzy mezi slyšící. Zde se mohou realizovat bez komunikačních bariér. Techniky používáme různé, záleží na výši dotace, co si můžeme dovolit. Ale populární je například malba na plátno, baví všechny bez rozdílu věku. Někdy tvoříme individuálně, že si každý svůj výtvor odnese domů, a jindy společně, kdy dílo zůstane v České unii neslyšících a pak jej návštěvníci obdivují (úsměv). Jsem si vědoma toho, že u nás chybí možnost výtvarného kroužku pro neslyšící děti. Je po něm poptávka, avšak v současné době nemám tolik časových možností jej uskutečnit.

Jaké znalosti, dovednosti a případně vlastnosti by měl mít dobrý výtvarník? Malování přece není jen o talentu a fantazii, ale i o řemesle, vytrvalosti a studiu.

To je pravda. Toto období mám za sebou právě z lidové školy umění, kam jsem docházela jednou týdně asi dva roky, když mi bylo 14 až 15 let. Pak jsem chodila s kamarádem i na zajímavé večerní kurzy kresby pořádané UMPRUM. Hodně toho bylo právě o trpělivosti. Je pravda, že talent je zapotřebí, ale také je důležitá zkušenost, motivace, mít správné lidi kolem sebe – jako vzor. Teď sama spíše zastávám abstraktnost, u které se od toho všeho právě můžeme nenápadně oprostit (smích)… Je pravda, že například u ilustrace je potřeba, aby byl člověk trpělivý, neboť je to docela náročné. Můj starší synek dělá animaci, ke které ho navedl můj přítel. A to je teprve něco, kde je trpělivost na prvním místě! To má můj obdiv.

Myslíte si, že člověk se sluchovým postižením je ve výběru svých zájmů něčím limitován? 

Určitě. Pociťuji to hlavně nyní, v dospělém věku. V současné době se roztrhl pytel s výtvarnými kurzy a workshopy pro dospělé, kam bych ráda chodila. Ale na takové aktivity se u nás ještě neproplácí tlumočnické služby pro neslyšící, a tak je mi to vlastně svým způsobem odepřeno. Také proto jsme s kolegyní Lucií Sedláčkovou Půlpánovou založily neformální skupinu Czech Deaf Art 3+1, která se zaměřuje na výtvarnou, literární, filmovou/fotografickou a divadelní tvorbu neslyšících v České republice. Již jsme se účastnily mezinárodního uměleckého semináře pro neslyšící v Polsku a navazujeme kontakty s neslyšícími umělci a kulturními centry neslyšících ze zahraničí, například z Kanady a Anglie. Dvakrát jsme pořádaly umělecké workshopy u příležitosti Znakofestu, který organizuje Znakovárna, a informativní seminář o umění neslyšících v Čechách a v zahraničí v ČUN Praha. Pokud se sejdou finance, rády bychom pokračovaly s uměleckými workshopy pro neslyšící, abychom zaplnily všudypřítomnou mezeru, která v této oblasti u nás bohužel existuje. To by mne skutečně potěšilo.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Fotografie: archiv Ivany Hay a Lucie Sedláčková Půlpánová (foto s dětmi)