Jsem univerzální člověk

Pavle, v jaké rodině jste vyrůstal? Jak jste doma komunikovali?

Mám slyšící rodiče a o tři roky staršího neslyšícího bratra. Narodil jsem se jako slyšící, až kolem asi čtvrtého či pátého roku jsem začal ztrácet sluch. Nyní mám na jednom uchu ztrátu kolem 60-70 dB a na druhé neslyšícím vůbec. A komunikace v rodině? Jsem tzv. Husákovo dítě. Narodil jsem se v době, kdy žádná speciálně pedagogická centra nebyla. Znakování na děti bylo zakázáno, lékaři říkali: „Když budete na děti znakovat, nikdy se nenaučí mluvit.“ Proto moji rodiče neznakují. Maminka trochu, ale jde spíše o taková gesta. Brácha nemá dobrou češtinu a rodiče dodnes při komunikaci s ním, když potřebují probrat nebo zařídit něco opravdu důležitého, mě využívají jako tlumočníka. Občas mě o tlumočení požádá i moje neslyšící švagrová, třeba když potřebuje rychle se synovcem k doktorovi.

Vadí vám to?

Nevadí, snažím se být nestranný, ale někdy to vhodné není. Třeba když mám tlumočit synovci u lékaře. Máma se mě pak na to zeptá a já ji musím odmítnout, vysvětlit, že jsem tam byl v roli tlumočníka, ne jako někdo z rodiny. Jenže tlumočníků je málo, a objednávat si ho, to je zdlouhavý proces. A pro švagrovou je to trochu diskriminující, když má třeba kvůli tlumočníkovi posouvat termín vyšetření. Chápu to.

Kam jste chodil do školy?   

Tenkrát byly školy kategorizovány. Můj starší brácha, protože byl úplně neslyšící, šel do školy pro neslyšící na Svatém Kopečku v Olomouci (v té době se ani ve školách pro neslyšící nepoužíval ve výuce znakový jazyk – pozn. redakce). Máma viděla, že nemá žádné výsledky a řekla si tedy, že nechce, abych já šel do školy pro nedoslýchavé v Kyjově. Komise proto rozhodla, že mohu zkusit chodit do běžné školy – a kdyby prý byl nějaký problém,  že půjdu hned „na Kopeček“. Jestli za trest? No, nevím…  Takže jsem chodil do běžné mateřské a později základní školy a celkem jsem neměl velké problémy, kromě předmětu český jazyk na druhém stupni. Až na střední jsem chodil mezi neslyšící. Bylo to na Slovensku, na Střední průmyslové škole oděvní pro neslyšící žáky v Kremnici. Chtěl jsem mezi neslyšící, abych se naučil jejich jazyk. Znakový jazyk jsem neuměl pořádně, jen co jsem doma odkoukal od bráchy. Když si ale pozval na návštěvu neslyšícího kamaráda, nerozuměl jsem jim. Bráchu naopak máma poslala na střední školu mezi slyšící studenty, protože měl špatnou češtinu – a ona myslela, že se ji tam naučí. Později přiznala, že to byla velká chyba.

Jaké to bylo na střední škole? Vzpomínáte na ni rád?

Na střední se mi zdálo, že vidím takové tři až čtyři rozdílné jazyky – znakový jazyk, znakovanou češtinu, slovenský znakový jazyk… Byl to spíše takový pidžin, směs jazyků. Rád vzpomínám na střední, ale i na základní školu, protože díky základce umím lépe češtinu, i když jsem samozřejmě s ní měl problémy. Hlavně se slohovými pracemi, v literatuře. Nechápal jsem citová zabarvení, výklad toho, co je hlavní a vedlejší postava, děj apod. Bylo mi to cizí. V podstatě až na střední škole, a možná i později, jsem začal chápat souvislosti. Díky střední škole jsem také pochopil, kam patřím. Potkal jsem „jiný svět“ – neslyšících, nedoslýchavých. Našel jsem vlastní identitu. Nyní se lépe vyjadřuji v českém znakovém jazyce než v češtině. Ve znakovém jazyce se vše dá krásně prostorově popsat. V češtině to nejde tak dobře. I když ji  mám také rád, rád si třeba hraju se slovíčky. Proto asi píšu pohádky. Díky střední škole jsem potkal spoustu nových lidí – a také mohl studovat na JAMU…

Vy jste studoval na JAMU?

Ano. Byl jsem ve druhé vlně studentů. V roce 1992 jsem končil maturitou, rok jsem pracoval a v letech 1993 až 1997 jsem navštěvoval tříletý bakalářský obor výchovná dramatika neslyšících na JAMU (studijní obor výchovná dramatika neslyšících založila na JAMU v roce 1992 režisérka a pedagožka Zoja Mikotová – pozn. redakce). Tam jsem získal titul BcA.

Co vám tato zkušenost přinesla?

Dalo mi to hrozně moc. Díky JAMU jsem se mimo jiné dostal k tlumočení. Tou dobou totiž na JAMU onemocněl asi na půl roku tlumočník. Proto jsem tlumočil já, který jsem byl tak napůl slyšící, napůl neslyšící. Prostě univerzální člověk (smích). Ze střední průmyslovky jsem znal hlavně slovenský znakový jazyk, a tak mi kolegové z Brna často nadhazovali české znaky… Ale za JAMU jsem opravdu moc rád, otevřely se mi tím obzory. Stejně vnímám i svoje tlumočení na vysoké škole. Skvělá zkušenost, díky ní dnes lektoruji, díky ní učím na vysoké škole. Ostatní říkají, že umím výuku znakového jazyka pěkně podat. Snažím se samozřejmě, aby to nebyla pantomima, aby to byl znakový jazyk, ale mimiku mám dobře propracovanou. Možná právě kvůli studiím na JAMU. Získal jsem zde i nové kontakty, zkušenosti se znakovým jazykem, divadlem, uměleckým znakováním… Rád vzpomínám na krásné představení Caprichos, kde jsem hrál. To bylo jedno z nejžádanějších představení, i když jsme ho hráli docela dlouho.

Jako lektor znakového jazyka spolupracujete také s Centrem pro dětský sluch Tamtam…

Ano, spolupracuji s Tamtamem na Moravě už skoro 10 let. Působím tam nejenom jako lektor, ale také jako jakýsi poradce. Vysvětluji rodině, jak moc je důležité pro komunikaci s neslyšícím dítětem používat od počátku znakový jazyk, přestože dítě později třeba dostane kochleární implantát. Ale malé děti toho ve znakovém jazyce více vyjádří než mluvením. Působím i jako hlídač dětí (smích). Jezdím s nimi i na závěr pobytů, kde jsem v roli dospělého neslyšícího poradce. Vyprávím o tom, jak jsme komunikovali v rodině, kam jsem chodil do školy apod.

Proč myslíte, že je důležité, aby se slyšící rodiče neslyšících dětí učili znakový jazyk?

Takhle…, já samozřejmě učím český znakový jazyk, který má jiný znakosled než znakovaná čeština. Ale rodiče spíše zpočátku používají znakovanou češtinu. Nejde o ryzí znakový jazyk, ale je to komunikační prostředek, kterým se dítě dokáže vyjádřit přirozeně. Jeho kognitivní schopnosti se pak rozvíjí mnohem rychleji. Gesty se vyjádří snadno, až potom přichází mluva, třeba i zpočátku podporovaná znaky. Rodiče nemusejí znakovat neustále, postupně může znakování ustoupit do pozadí. Ale pomáhá i v jiných situacích, třeba když se dítě koupe a musí odložit kochleární implantát nebo když je v rušném prostředí. Rodiče sami přiznávají, že jim znakovaná čeština pomáhá… A nejenom rodiče. Ve spolupráci s Tamtamem dojíždím do rodin, kde jsou třeba přítomni i prarodiče, teta, strýc, učitelka z mateřské školy, logopedka a podobně. Někdy si mě i natáčejí, protože znakový jazyk nemá psanou podobu. Ukazuju jim i příklady použití, třeba jak vyprávět pohádku. Nebo radím, na co si mají dát pozor, čeho se vyvarovat. Dříve jsem dělal i kurzy znakového jazyka pro pracovníky Tamtamu, ale od té doby, co učím na vysoké škole v Olomouci (Pedagogická fakulta Univerzity Palackého – pozn. redakce), už na to nemám tolik času. Jen příležitostně, hlavně na pobytech při jednodenním intenzivním kurzu pro rodiče.

Na jaké pozici působíte?

Pracuji zde jako odborný asistent, vlastně učím surdopedii a znakový jazyk.  Učím také technické pomůcky a  jsem na částečný úvazek koordinátorem Centra podpory studentů se specifickými potřebami. Koordinuji například tlumočnický servis, zapisovatelský servis, možnost korektur, informační systém STAG, což je systém přihlašování na přednášky. Vedu studenty k samostatnosti. S prací v centru podpory mám zkušenosti i z bývalého zaměstnání, kdy jsem pracoval ve Středisku Teiresiás, pro pomoc studentům se specifickými nároky na Masarykově univerzitě v Brně. 

Tam jste pracoval jako tlumočník, že? Jak jste se k tomu dostal?

Vezmu to popořádku. Po střední škole jsem se rozhodoval, zda mám, či nemám jít na vysokou školu. Ale chtěl jsem být blíže vzdělávání dětí se sluchovým postižením. Abych byl pro ně vzorem, protože do té doby byli téměř všichni učitelé slyšící. Prostě jsem se narodil do správné doby, nebo možná ta správná doba přišla za mnou. Takže jsem se toho chopil. (Vystudoval surdopedii a speciální pedagogiku na Masarykově univerzitě a speciální pedagogiku a učitelství pro 1. stupeň ZŠ na Univerzitě Hradec Králové – pozn. redakce). Pracoval jsem na základní škole pro děti s postižením sluchu v Brně jako učitel. Strávil jsem tam 10 let. Pak jsem viděl, že za tu dobu se ve škole objevila spousta neslyšících učitelů. Chtěl jsem zkusit zase něco jiného. Tehdy Středisko Teiresiás hledalo tlumočníky. Pracoval jsem tam čtyři roky, ale tlumočení mi bralo strašně moc času. Tlumočil jsem od nevidím do nevidím. Každým rokem mi přitom Pedagogická fakulta v Olomouci nabízela práci. Já stále odmítal. A zrovna poslední rok se mě nezeptali. Tak jsem se divil, co se děje – a zeptal jsem se sám.

A dobře to dopadlo…

Vzali mě, takže již od roku 2010 pracuji v Olomouci. Jsem rád, zde jsem pánem svého času a věnuji se různým projektům. Jak jsem řekl, v roli koordinátora se snažím vést studenty k samostatnosti, aby nečekali, co se jim nabídne, ale sami řekli pedagogům, co ohledně komunikace potřebují. Samozřejmě, když něco nefunguje, přijdou za mnou – a já to s vyučujícím dojednám. Není to o žádných rozkazech, je to o domluvě. Mají možnost využít i stylisticko-gramatické korektury, protože někteří studenti mají problémy s češtinou.

Překládají se na fakultě některé výukové materiály do znakového jazyka?

Ano. Překládáme pro ně například výuková videa se zvukovým záznamem. Ale někteří studenti v současné době se snaží mít vše přeložené do znakového jazyka, jako například skripta, poznámky od spolužáků, prezentace vyučujících apod. My jim říkáme: „Jste na vysoké škole, v budoucnu budete pracovat spolu se slyšícími, potřebujete češtinu. Budete číst a psát zprávy, posílat e-maily.“ Vím, že je to pro ně cizí jazyk, ale mohou se ho naučit. Žijí v této zemi.

Co znamená znakový jazyk pro vás osobně?                                                                       

Je to krásný jazyk, ve kterém se dobře vyjádřím a díky němu přibližuji lidem i kulturu Neslyšících. Nestačí znát jazyk, ale i danou kulturu, neboť je to vše propojené. Bohužel to není můj první jazyk, ale beru ho jako úžasný vizuálně motorický prostředek pro vyjádření. Rozumím v něm všem neslyšícím a oni rozumějí mně. Všem říkám, že jde o jazyk velmi bohatý. I když třeba pro něco chybí terminologie, vše se dá krásně popsat. Zde na  škole vznikly nedávno klipy Znakujme spolu. Jde o krátká, 5 až 7minutová videa na různá témata, třeba prázdniny, vysvědčení, 17. listopad a podobně, která s kolegyní znakujeme. Na konci vždy shrneme asi deset slovíček se slovní zásobou použitou ve videu. Nejde přímo o výuku, spíš o osvětu ve znakovém jazyce nenásilnou formou a také o osvětu naší fakulty a celé Univerzity Palackého. Videa publikujeme pro širokou veřejnost na facebookové stránce Znakujme spolu. Dělám to z lásky a rád, odreaguji se u toho.

Pokud vím, také občas hrajete… Viděla jsem vás v televizi.

V divadle už nehraji, protože příprava by pro mne byla časově moc náročná. Týmovou spolupráci je třeba konzultovat. Ale rád občas hraju právě třeba v České televizi Brno, která vysílá pohádky tlumočené do znakového jazyka – Pohádky pana Donutila, Doktor Žako a další. Na tyto role se mohu připravit sám doma. Dělám také vedoucího na táborech SUKI, kde jsem zase v jiné roli. Čerpám zde mnoho zkušeností od odborníků – o sluchadlech, o kochleárních implantátech, spoustu informací, které potom mohu na vysoké škole studentům předat. Nejen o dětech se sluchovým postižením, ale i o dospělých neslyšících. Já jsem spíše praktik než teoretik (smích). Teorii si může každý přečíst. Rád bych tady v souvislosti s mojí profesní cestou zmínil lektorku znakového jazyka Vestu Sauterovou.

Představíte ji čtenářům?

Byla to misionářka, baptistka, která asi před 20 lety přijela do České republiky šířit víru, tedy původně. Ale skočila zde do doby, kdy bylo potřeba rozvíjet znakový jazyk. V té době profesorka Alena Macurová v Praze zakládala obor čeština v komunikaci neslyšících na FF UK. Bylo potřeba mít neslyšící lektory, kteří by uměli učit znakový jazyk. Výuka znakového jazyka existovala, ale učili ho slyšící lektoři a šlo o znakovanou češtinu, nikoli o český znakový jazyk. A Vesta byla dcera neslyšících rodičů, tzv. CODA. V USA působila i jako tlumočnice a ovládala perfektně americký znakový jazyk, což je také vizuálně motorický jazyk. Na základě toho se rychle naučila ten český. Vedla výuku pro pedagogy, jezdila tehdy do Berouna, kde byli další neslyšící lektoři. Zrovna někdo odpadl, tak jsem tam jel jako náhradník. Viděl jsem přímo její práci – něco málo z teorie, ale mnohem více tam bylo praktických částí – ona malovala, vysvětlovala, demonstrovala vše názorně. Domluvil jsem se s Vestou, že mě bude vyučovat v Brně. Chtěl jsem se od ní učit, abych uměl vyučovat znakový jazyk správně, se správnou gramatikou. Takže jsem k ní nastoupil do kurzu společně se spolužákem Davidem Wagnerem, který již dnes bohužel nežije. Výuka trvala vždy asi hodinu a půl, bylo to v jednom brněnském hotelu.  

Co jste se od paní Sauterové naučil?

Její výuka mi dala správnou metodiku znakového jazyka. Vyhnout se češtině, umět myslet ve znakovém jazyce. Ukázala mi, jak frekventantům znakový jazyk podat. Dávat pozor na to, co jim říkat, co malovat, co nemalovat. Jaké obrázky vybírat – podle cílové skupiny. Mělo to vysokou úroveň, jako bych byl u Vesty na vysoké škole. Ale ona nebyla jako profesorka, byla tak lidská… Vždy uměla pochválit! „Výborně, výborně,“ vždycky říkala, a pak vám teprve doporučila, co máte upravit.

Spolupracujete také s Národním ústavem pro vzdělávání, který chystá metodiku výuky českého znakového jazyka jako cizího jazyka. Jakou tam máte roli?

Byl jsem přizván ke spolupráci na projektu jako tvůrce výuky znakového jazyka pro asistenty žáků se sluchovým postižením integrovaných na běžných základních a středních školách. Jde o vzdělávací modul „Český znakový jazyk pro asistenta pedagoga I. a II“.  Mám s kolegy zodpovědnost za vytváření obsahu vzdělávacích modulů I. a II. a za přípravu metodických materiálů.

Přeji mnoho úspěchů ve všech vašich aktivitách!

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Fotografie: archiv Pavla Kučery