Facebook YouTube Instagram

Společné večerní čtení bylo tím, co u našich dětí podpořilo oblibu knížek

Kudy vedla cesta ke čtení v bilingvní rodině Kateřiny Červinkové Houškové, tlumočnice českého znakového jazyka, učitelky češtiny a maminky čtyř dětí?

Více

Mezinárodní týden neslyšících 2022

Centrum pro dětský sluch Tamtam se k této osvětové akci letos hlásí sérií zářijových Zahradních slavností tlumočených do českého znakového jazyka, které proběhnou v Praze, Pardubicích a Ostravě

Více

Neslyšící děti proměnily Valdštejnskou zahradu v pohádkový svět

Zahradní slavnost Centra pro dětský sluch Tamtam ve Valdštejnské zahradě

Více

O ztrátě sluchu v číslech

Přehled údajů Mezinárodní zdravotnické organizace o ztrátě sluchu

Více

Postup při přidělování příspěvku na péči

Ptáme se na tiskovém oddělení úřadu práce a Ministerstva práce a sociálních věcí

Více

Průlom ve vývoji vakcíny proti cytomegaloviru

Vrozený CMV je považován za nejčastější negenetickou příčinu vrozené ztráty sluchu, přičemž způsobuje odhadem 20–25 % všech případů vrozené ztráty sluchu

Více

Byl vám zamítnut příspěvek na péči nebo jiné dávky? Jak se můžete bránit?

Jak postupovat při zamítnutí rozhodnutí o příspěvku či nesouhlasu s výší přiznané dávky

Více

Nabídka služeb CDS Tamtam pro Ukrajince v ČR/Послуги CDS Tamtam для українців у Чехії

Tamtam nabízí pomoc v ukrajinštině, ruštině i ukrajinském znakovém jazyce

Více

Na snowboardcrossu mě láká hlavně adrenalin

24. dubna 2020

Rozhovor se snowboardcrossařem a vítězem dvou deaflympiád Tomášem Pazderou

Tomáš Pazdera (30) je náš vrcholový snowboardcrossař, úřadující mistr světa v závodech sluchově postižených sportovců a vítěz minulé deaflympiády v Chanty-Mansijsku a loňské deaflympiády v Santa Caterině. Úspěšně se účastní i mistrovství slyšících. Trénuje s olympioničkou Evou Samkovou, která je jeho lidským i sportovním vzorem. Povídali jsme si o tom, jakou roli ve vrcholovém sportu hrají talent, píle, trenéři a peníze, a také o tom, jak se cítí coby novopečený tatínek.

Tomáši, v jaké rodině jste vyrůstal?

Pocházím ze sportovní rodiny. Táta je tenista, máma atletka a můj o tři roky starší bratr je triatlonista. Rodiče mě i bráchu vedli ke sportu od malička. Nejdřív jsme chodili do Sokola, potom jsem hrál tenis. Táta byl trenérem, ale mně tenis hodně šel, a táta už nestíhal. Ale investovat do tenisového trenéra bylo nad naše finanční možnosti. Proto jsem začal dělat florbal. Rodiče mi nechávali na výběr, jaký sport chci dělat. Ale florbal se mi moc nelíbil, zůstal jsem u něj asi čtyři roky a pak jsem se stal atletem, vrhačem. U těžké atletiky jsem se zdržel zhruba jedenáct let. Mým prvním trenérem byl Rudolf Mastík, velmi seriozní a férový chlap. Později bývalý trenér musel ukončít trenérskou kariéru a mě se ujal trenér Remigius Machura. Chodil jsem trénovat každý den. Dostal jsem se i na olympiádu pro sluchově postižené. V roce 2009 jsem začal mít zdravotní problémy s ramenem.  Dal jsem si krátkou pauzu, ale i po ní se mi problémy vracely, takže jsem si řekl, že zkusím jiný sport. Vůbec jsem ale nevěděl jaký.

Možná by to bylo jedno, ne? Co jste začal, to vám šlo!

No, ano… (smích). Možná mohu být hrdý na to, že jsem talent skoro na všechny sporty, ale abych se dopracoval k nějakému úspěchu, vyžaduje to hodně času a tréninku. Tehdy jsem se s kamarádem zúčastnil závodu ve snowboardcrossu. Lákal mě na něm hlavně adrenalin, což trvá doteď. Byl jsem úplný začátečník, který o správném pohybu při snowboardcrossu nic nevěděl, takže jsem se pěkně rozsekal. Ale neodradilo mě to! Zúčastnil jsem se pak kempu, který organizoval sochař a trenér snowboardcorssu Jakub Flejšar. Strašně mě to bavilo. Poté se konalo mistrovství České republiky na Dolní Moravě. Projel jsem ten závod bez zranění a neskončil jsem na začátečníka poslední… (smích). Na závod se byl podívat i současný reprezentační trenér Marek Jelínek, který trénuje Evu Samkovou. Marek mi tehdy řekl, že kdybych chtěl, trénoval by mě. Byla to pro něj velká výzva. Měl jsem obrovskou kliku, že jako trenér vůbec měl motivaci mě trénovat, i když věděl, že to může být ohledně komunikace opravdu těžké. Marek totiž strašně drmolí a mluví rychle. Když má mluvit pomalu, zapomene, co mi chtěl všechno říct (smích). Snowboardcross dělám pod vedením Marka Jelínka doteď. Považuji ho za nejlepšího trenéra na světě. Nejen proto, že dokázal dostat na vrchol Evku, ale i mě.

Kam jste chodil do školy?

Rodiče nevěděli, kam mě poslat. Nakonec si nechali poradit od psycholožky ve škole pro sluchově postižené v Praze v Ječné. Řekla jim, že kdybych jako neslyšící studoval mezi slyšícími dětmi, zvládl bych méně věcí, a že mezi neslyšícími se toho naučím více. Takže jsem chodil do základní školy a na gymnázium do Ječné. Po maturitě jsem se hlásil na Českou zemědělskou univerzitu, kde mě přijali. Ale neporozuměl jsem si s děkanem, který vůbec nebral ohled na to, že mám nějaký handicap a potřebuji podklady, abych se měl z čeho učit. Pohádali jsme se, takže jsem studium ukončil. Za rok jsem se dostal na vyšší odbornou školu Palestra (Akademie tělesné výchovy a sportu – pozn. redakce), kterou jsem dokončil a získal titul DiS. Ve třetím ročníku jsem začal se snowboardcrossem.

Kolik času vás tento sport stojí? Kde trénujete a jak často?

Jsem už pracující člověk, mám stavební firmu. Netrénuji tedy, jak bych měl. Normální je trénovat denně. Když jsem začínal, chodil jsem od pondělí do středy do školy nebo pak do práce a od čtvrtka do neděle jsme jezdili do rakouských Alp, skoro každý prodloužený víkend v zimě. I vzhledem k tomu, že nyní se vše zdražuje, ať už permanentka, doprava či ubytování, jezdíme na týden a pak je zas týden pauza. Slyšící reprezentanti jsou, hádám, alespoň 150 dní v roce na horách.

Takové podmínky platí pro slyšící reprezentanty. Jak je tomu u neslyšících?

Mělo by to správně fungovat stejně i u neslyšících, ale není to tak. Já závodím mezi slyšícími i neslyšícími, tak mám srovnání. Konkurence mezi neslyšícími je jiná a motivace je také jiná. Mezi neslyšícími sportovci jsou velké problémy s financemi. Nyní se zpřísnily i podmínky na ministerstvu školství. Podmínky pro slyšící a neslyšící sportovce nejsou zdaleka stejné – třeba co se týče odměn za medaile, za vítězství. Neslyšící sportovci také nemají žádné platy, ty slyšící sportovci mají. Slyšící reprezentanti mají partnery, sponzory – to je výhoda. Ale u neslyšících sportovců je mediální zájem poměrně slabý, takže sponzoři nemůžou vydělávat. Proto se nyní snažíme protlačit, abychom měli aspoň nějakou částečnou mzdu a mohli se sportu více věnovat. Snad se to podaří, abychom si z ní mohli platit alespoň soustředění. Jezdím na méně soustředí už jen proto, že je méně peněz.

ispíváte si na tréninková soustředění na horách ze svého?

Ano. Teoreticky by se dalo trochu ušetřit, ale trvalo by to déle. Takže já raději jdu tou cestou, že to zaplatím ze svého. Nebo svoje děti bych také zaplatil ze svého, a když budou mít nějaké úspěchy a dostanou peníze od sponzorů nebo od Svazu neslyšících sportovců, je to spíše bonus. Nejdříve se musí člověk ukázat, co umí a zda má výsledky – a pokud to odpovídá podmínkám, které vyžaduje ministerstvo školství, může dostat nějaké peníze zpět. Nic není zadarmo.

Tomáš vítězí na deaflympiádě v Santa Caterine

Dostáváte odměnu za vítězství na deaflympiádě?

Ano, nějakou odměnu dostáváme, ale není to srovnatelné se slyšícími olympioniky.

te nějaký sportovní vzor?

Evu Samkovou. Považuji ji za úspěšnou sportovkyni a kamarádku. Samozřejmě že úspěšných sportovců je více, ale z těch, co jsou mi nejblíž, je to ona. Jsme spolu v týmu, trénujeme spolu, máme společného trenéra. Potkáváme se zhruba tak čtyřicetkrát do roka, hlavně na soustředěních v zimě. Letní tréninky jezdí občas Eva sama.

Trenér Jelínek říká, že jste pilný a pracovitý. Jaké další vlastnosti by měl mít vrcholový sportovec?

Trpělivost a ochotu se učit novým věcem. Také ho to musí bavit. Ale ta trpělivost opravdu dělá hrozně moc. Lidé si myslí, že budou půl roku  trénovat – a mají vyhráno. Ale tréninky jsou v řádech let. Někomu to trvá rok, někomu dva, někomu deset let. Mě Marek dával dohromady hrozně dlouho. Když jsem dělal těžkou atletiku, vážil jsem skoro sto deset kilo a na snowboardcross je potřeba, aby člověk byl motorický a flexibilní. Objevují se tam překážky na poslední chvíli, na které člověk musí umět reagovat. Pokud jste nemotorný a obalený svaly, nemůžete to stihnout. Trvalo mi asi tři roky, než jsem se dostal na základ a další 5 let na výkon, co mám teď, a dodnes se učím – a je to deset let.

Závodíte i se slyšícími, kde je větší konkurence. Tu sportovec také potřebuje, aby se posouval dál?

Ano, to jinak nejde. Já jsem mezi neslyšícími vlastně jediný vrcholový snowboardista, tak moc nemám, s kým soupeřit. Abych mohl vůbec závodit, není jiná možnost, než závodit mezi slyšícími. Jezdím na mistrovství republiky, evropské poháry, kterých se účastní až 200 závodníků, včetně holek.

Zlatá medaile a novorozený syn

Jste novopečeným tatínkem synka Adámka. Plánujete, že synka povedete ke sportu?

Ani já ani přítelkyně Markéta (neslyšící herečka a fotografka – pozn. redakce) nechceme předem nic plánovat. Doba se mění. Necháme tomu volný průběh a Adámka povedeme k tomu, aby dělal všechno. Všestranný člověk má zábavnější život. V patnácti se může rozhodnout, co chce dělat. Určitě bych byl rád, kdyby něco uměl, ale nebudu zklamaný, když se bude věnovat něčemu jinému než sportu. Rozhodně ho budu tlačit, aby neseděl doma u počítače, aby se vzdělával, uměl jazyky.

Proč je sport pro děti důležitý, co myslíte? Pro slyšící, pro neslyšící…

To je moc obecná otázka. Tím, že děti získávají zkušenosti ve sportu nebo v jiném oboru, jsou vzdělanější. U neslyšících dětí je důležitý také rozvoj  komunikace. To byl i cíl mých rodičů – jim nešlo o to, jestli někde vyhraju v tenise nebo ve snowboardcrossu. Ale tím, jak jsem neustále zapadal mezi slyšící, se mi více otevíraly brány – abych se nebál, neměl komunikační bariéry. Jsem neslyšící sportovec, ne umělec, ale podle mě je pro neslyšícího snadnější prosadit se ve sportu než třeba v uměleckém oboru. Těžko někde nějaký režisér „vytáhne“ neslyšícího herce či herečku pro nějaký film. Díky sportu získávají neslyšící děti i motoriku a vzdělávají se. Pochopí, jak funguje systém těla. Vyvíjejí se duševně i tělesně. U neslyšících může být problém s rovnováhou. Sportem se to dá trénovat.

Máte také trenérskou zkušenost. Trénujete slyšící děti snowboardcorss...

Sám jsem jako dítě s ledasčím bojoval, takže vím, jak dětem pomoc, aby se dostaly na vrchol. Měl jsem minulý rok svoje svěřence, trénoval jsem šest dětí z Moravy, ale letos už nechci. Musel jsem rodičům napsat, že ne. Narodil se mi syn, chodím do práce. Musím více času věnovat rodině, práci a jako trenér snowboardcrossu bych byl neustále pryč. 

Máte těžkou ztrátu sluchu a nosíte sluchadla. Nevadí vám to při sportu, třeba pod přilbou?

Sluchadla mám od dětství, protože v osmi měsících jsem měl zánět mozkových blan, po kterém jsem o sluch přišel. Na jedno ucho neslyším nic a na druhém mám ztrátu 99,9 procent. Ale sluchadla mi ztrátu kompenzují dobře. Při sportu ani nevím, že je mám a pod přilbou mi vůbec nepřekážejí. Na deafllympiádě nebo na závodech, které organizují neslyšící, však závodníci sluchadla mít nesmějí. Všichni si je musí sundat. Takže tyto závody jezdím bez nich, ale na evropských pohárech a mistrovstvích mezi slyšícími normálně sluchadla mám.

Proč se na závodech neslyšících nesmějí používat sluchadla?

Neslyšící mají svoje pravidla. Já se pohybuji tak napůl mezi slyšícími a neslyšícími, ale pravidla respektuji. Jednak mají sluchově postižení problém s rovnováhou…, a člověk musí brát ohled také na to, že neslyšící mají svoji kulturu. Prostě: kdo neslyší, tak neslyší. Takže žádná sluchadla! Dá se na to i připravit tréninkem. Můj trenér to před soustředěním dělá – požádá mě, abych si vypnul sluchadla. Když mi to bez nich nejde, trénujeme to.

Jaké vztahy panují v reprezentačním týmu neslyšících sportovců?

Myslím, že vztahy jsou v pohodě. Vidíme se jednou za čtyři roky a občas na nějakých sportovních akcích neslyšících. S některými se znám i ze sportovních her neslyšících. Někdy se objeví komunikační bariéra, protože každý je nějaký. Někdo neumí znakovat, někdo ano. Já znakuji, když chci – záleží, s kým se bavím. Jinak Svaz neslyšících sportovců, který nás vysílá a podporuje, mám poměrně rád.

Loni se vám na ledovci v Pitztalu zhoršil sluch. Musel jste odjet domů… Co se stalo?

Ten rok toho bylo více. Celou moji přípravu na deaflympiádu provázely zdravotní problémy. V létě jsem si natrhl křížové vazy v koleni. Měl jsem i prasklý meniskus, ten mi dali brzy dohromady, ale vazy ne. Ty než se spraví, trvá to minimálně půl roku, což bych do deaflympiády nestihl. Proto jsem se s trenérem Markem Jelínkem dohodl, že budu závodit s ortézou. Byl jsem na soustředění v Itálii a nato odjel do Rakouska do Pitsalu. Asi týden předtím už jsem cítil, jako bych měl zalehlé uši. Myslel jsem, že se třeba z toho vyspím. Ale sluch se mi po příjezdu hned druhý den ráno velmi zhoršil.

To muselo být psychicky dost náročné…

Ano, byl jsem z toho psychicky špatný, trenér se mě snažil dát dohromady. Ve finále jsme se rozhodli, že ještě ten den odjedu zpět do Prahy, do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Tam mi potvrdili ztrátu sluchu způsobenou zúžením Eustachovy trubice a musel jsem na kapačky. Léčba trvala deset dní a sluch se mi naštěstí vrátil do normálu. Jakmile léčba skončila, hned následující den jsem odlétal na soustředění do Finska. Ve Finsku mi ale při prvním tréninku rupla záda, takže jsme je s fyzioterapeutkou Markétou Žeravovou dávali dohromady skoro tři dny. Celé soustředění to bylo jen o cvičení a rehabilitacích, čtyři hodiny denně. Pak už jsem odjížděl na deaflympiádu a ani tam to ještě nebylo na sto procent. Bylo to opravdu psychicky náročné, taky se mi měl narodit malej…

Na procházce se synkem Adamem

Ale zvládl jste to – a navíc jste přivezl domů zlatou medaili. Odměnou vám pak za pár dní nato bylo narození syna. Jak s ním budete komunikovat? Jak nyní komunikujete doma a jak v práci?

V práci hodně mluvím, takže jsem někdy rád, že je doma ticho a mohu znakovat. S Markétou spolu znakujeme, ale i mluvíme. Všechno to je tak podle nálady. Ale když jsme na nějaké akci mezi neslyšícími, tak znakujeme. Teď, když máme Adámka, mluvíme i na něj. Budeme chtít, aby mluvil, ale aby se naučil i znakovku. Přece jen je to další jazyk, a on ho bude mít v rámci rodiny zadarmo. Bude o to vzdělanější a chytřejší!

Co byste vzkázal rodičům, kterým se narodí neslyšící dítě?

Ať se nebojí a znakují! A pokud to neumějí, ať nejprve znakují něco, co jim logicky bude dávat smysl. Děti to pochopí. A profesionální znalost získají později, na to mají čas. Já si kdysi myslel, že by se děti nejdříve měly učit mluvit, ale později jsem usoudil, že to není pravda. Batolata či miminka díky znakovému jazyku mohou získat slovní zásobu dříve, než začnou mluvit. Mluvit začínají cca po roce ale znakovat už klidně po půlroce od narození.  Znakovka je dobrá věc, protože ohluchnout může kdokoli. A kdo umí znakový jazyk, bude v pohodě!

 

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Fotografie: David Soeldner a rodinný archiv Tomáše Pazdery

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.