Logoped musí být kreativní

Co vás přivedlo ke studiu logopedie?

Jsem tvořivá, kreativní a mám ráda český jazyk. Vždy mě také zajímaly zdravotnické předměty a již od studií na gymnáziu jsem se učila znakový jazyk a stýkala se s komunitou neslyšících. Několik let jsem vedla děti na táborech a práci s nimi jsem se věnovala také na jiných akcích. Obor logopedie nabízel propojení všech těchto zálib a také mi umožnil využít má nadání. Proto jsem si zvolila jej.

Kde jste se se znakovým jazykem seznámila?

To si nepamatuji přesně. Pravděpodobně jsem v televizi viděla někoho znakovat a zaujalo mě to. Sama často gestikuluji, když mluvím s lidmi.  Že mohu znakový jazyk také studovat, zjistila pak moje maminka. V podstatě první věc, která mě na znakování upoutala, bylo vyjadřování pohybem. Co vše lze tímto způsobem komunikace sdělit! Je to opravdu komplexní, plnohodnotný jazyk. Využíváte mimiku, pohyb a některá gesta, abyste mohli vyjádřit svou myšlenku nebo potřebu. Zpočátku to bylo náročné. Pokud nejste zvyklí a musíte se při komunikaci s neslyšícími soustředit, bolí vás hlava, oči a jste vyčerpaní. Zapojujete jiné smysly než obvykle, tudíž to není nijak překvapující. Mně to ale vyhovuje, protože v práci hodně mluvím, takže při znakování v podstatě odpočívám.

Zjistila jsem, že mám pohybovou paměť, znaky se lehce učím, a proto mi znakový jazyk někdy pomáhal též při studiu. Pokud jsem se v rámci některé otázky musela učit definici nebo rozdělení něčeho do podkategorií a selhaly všechny mnemotechnické pomůcky, stačilo zapojit znakový jazyk. Při zkoušce jsem si pak pamatovala sled znaků, a tím si vše vybavila.

Kdy se z vašeho zájmu o znakový jazyk a problematiku sluchového postižení stala práce?

Při studiu na vysoké škole jsem začala pracovat v olomoucké mateřské škole pro děti se sluchovým postižením (Střední škola, základní škola a mateřská škola pro sluchově postižené, Olomouc, Kosmonautů 4 – pozn. red.). Působila jsem tam jako osobní asistentka neslyšícího chlapečka. Díky tomuto zaměstnání jsem se setkávala rovněž s dalšími dětmi s rozličnými sluchovými vadami. Samozřejmě jsem pokračovala ve znakovém jazyce, nadále jsem se v něm vzdělávala a zdokonalovala se. Chodila jsem konverzovat převážně se znakujícími dospělými.

Jakmile jsem dokončila studia na vysoké škole, nastoupila jsem na pozici logopeda na oddělení dětské logopedie v Sanatoriích Klimkovice. Pečovala jsem převážně o děti se složitou zdravotní anamnézou – například o děti s mozkovou obrnou, o děti po úrazech či o zahraniční pacienty. Byla to tvrdá škola. Nad postupem logopedické péče je potřeba přemýšlet, být kreativní, zkoušet a hledat tu správnou cestu. Tato práce mě určitě posílila, nabyla jsem zkušeností, z jejichž zásoby čerpám dodnes. Z velké části totiž také nyní pracuji s dětskými pacienty s rozličnými diagnózami. Častý je opožděný vývoj řeči, vývojová dysfázie s narušením exprese a žel stále častěji také recepce (exprese – vyjádření, recepce – přijímání, chápání – pozn. redakce), dyslalie, balbuties neboli koktavost. Nezřídka se setkávám také s palatolálií (porucha výslovnosti způsobená rozštěpovou vadou v orofaciální oblasti – pozn. red.), vývojovou dysartrií způsobenou mozkovou obrnou nebo se symptomatickými poruchami řeči vzniklými z různých důvodů – kvůli sluchovému nebo mentálnímu postižení, v důsledku poruch autistického spektra a podobně.

Až později, když jsem začala pracovat v ambulanci, jsem se setkala také s uživateli kochleárních implantátů, u kterých nepoznáte problém, pokud o něm nevíte. Na symptomatické poruchy řeči narážím zejména ve spojení s pohybovým postižením nebo s rozštěpovými vadami. Dnes je péče velmi dobrá a rozštěpy jsou včas řešeny a velice hezky kompenzovány. Při své práci se snažím zjistit, co dítě zvládá a co nezvládá, co je v pořádku a kde se objevuje opoždění nebo nějaký problém. Musíme se opřít o něco, na čem můžeme stavět. U každého je tedy péče velmi individuální.

Jak probíhá vývoj řeči u dětí se sluchovým postižením?

Vývoj řeči u dítěte se sluchovým postižením je závislý na několika faktorech. Je důležité znát stupeň a typ sluchové vady, dobu jejího vzniku, vycházet z individuálních schopností dítěte… V kojeneckém věku si sice dítě se sluchovou vadou, obdobně jako jeho slyšící vrstevníci, brouká a žvatlá, ale v období napodobivého žvatlání dítě neslyší vlastní hlas a tato činnost ustává. Chybí-li sluchová kontrola, je narušen mluvený projev a všechny jazykové roviny též. Děti mohou mít oslabenu aktivní slovní zásobu a porozumění, obtížně tvoří gramatické struktury, specificky narušena bývá artikulace a modulační faktory řeči – tedy melodie, dynamika, tempo… To znamená, že řeč může být namáhavá, realizována s přehnanou silou, mění se výška hlasu a intonace. Bez zpětné sluchové kontroly neslyšící nemohou artikulaci korigovat sluchem tak jako my. Myslím si, že obecně jsou nejnáročnější sykavky. Taktéž dospělí, kteří mají technickou stránku artikulace zvládnutou perfektně, mnohdy nedokáží sykavky vyslovit čistě. Obdobně jsou na tom dvojice znělých a neznělých hlásek. Pocit při jejich vyslovování je stejný, jelikož se tvoří na stejném místě, avšak hláska má jiný zvuk. Navíc při propojení sluchového postižení s rozštěpovou vadou, což není neobvyklý případ, se děti potýkají také s huhňavostí.

Péče o dítě se sluchovým postižením je tedy specifická. V čem?

Rodiče většinou vyhledají logopeda s žádostí o rozvoj verbální komunikace. Pokud je to možné, je verbální komunikace samozřejmě ideálním cílem. Chceme, aby dítě mluvilo, a to obsahově a formálně správně. Chceme, aby rozumělo a umělo se začlenit mezi slyšící. Vždy si však musíme uvědomit, že nejdůležitější je komunikace jako taková.

Při práci s osobami se sluchovým postižením vždy záleží na tom, jak velkou sluchovou ztrátu pacient má, jak a kdy byla sluchová vada kompenzována, zda má další přidružená postižení nebo oslabení. Neméně důležitá je také jeho osobnost nebo rodinné zázemí. V terapii je potřeba více využívat zrakovou a hmatovou složku, pomocné artikulační znaky nebo daktylní abecedu (prstovou abecedu – pozn. red.) při výstavbě výslovnosti, dechová a hlasová cvičení při regulaci intenzity a polohy hlasu, odezírání a zvláště sluchová cvičení, která jsou nejdůležitější. Celkově usilujeme o multisenzorický, vícesmyslový chcete-li, přístup při spolupráci všech odborníků, kteří se o dítě starají.

Významný je způsob kompenzace sluchu dítěte. Řeší se aktuálně primárně sluch, anebo je sluchová vada již kompenzována dost dobře na to, abychom se mohli soustředit na sekundární problémy? Například při kombinaci sluchové vady a mentálního postižení musím pracovat na rozvoji všech jazykových rovin a současně musím zohlednit určité limity a vývoj dítěte. Nebudu tedy řešit stejné detaily jako u dobře kompenzovaného sluchového postižení.

Ráda rodičům píši postupy terapie. Považuji za důležité, aby viděli směr a znali dílčí cíle, kterých můžeme společně dosahovat. Těžko lze slíbit, že do roka a do dne bude vše v pořádku. Každé dítě má úplně jiný, konkrétně „napasovaný“ plán. Ze zkušenosti vím, že přestože se setkám s dětmi s úplně stejnou diagnózou, projevy mohou být zcela odlišné. Závěry jiných odborníků jsou důležité, ale naučila jsem se nevycházet striktně jen z těchto zpráv. Důležité je zkoumat projevy a to, co na dítě funguje, jak je mohu motivovat.

Při terapii se pokouším využít co nejvíce smyslů. Často používám názorné pomůcky, obrázky, zalaminované materiály se suchými zipy, s některými dětmi také odhmatávání, případně znakový jazyk či prstovou abecedu. Samozřejmostí je zrcadlo.

Může používání znaků ohrozit řečový vývoj dítěte?

Rodiče se nezřídka bojí, zda vlivem znakování nedojde k zablokování vývoje řeči. Existuje a funguje také znakování s batolaty, Baby Signs, a je zjištěno, že díky němu dochází k podpoře a zrychlování rozvoje řeči. Zejména během přechodných fází, kdy sluch není dostatečně dobře kompenzován, dítě používá gesta a vymýšlí si vlastní znaky, což není důvod k obavám. Aby dítě mohlo komunikovat, musí si vytvořit pojmy, musí pochopit, že věci mají své názvy, označení. K tomu pomáhají slova a taktéž znaky, tudíž znakování dítě určitě nezbrzdí a naopak mu může pomoci. Čím více smyslů zapojíme, tím snazší to pro dítě bude. Pokud mu ukážu obrázek, přidám znak, umožním odezírání a navíc dítě slyší, co říkám, je to pro ně samozřejmě lepší. Navíc ve většině případů, je-li dítě ve verbálním prostředí a všichni kolem něj hovoří, znakování postupně samo přirozeně odezní. Dítě nemá důvod znaky dál používat.

Kdy a proč je logopedie důležitá?

Logopedická péče je důležitá pro rozvoj komunikace v případě, že se dítě není schopno přirozeně dorozumět, bez odborné pomoci.

Děti mohou být v péči logopeda již po narození, a to v případě, že mají nějaké obtíže s příjmem a zpracováním potravy. Tyto obtíže bývají často u dětí předčasně narozených, u dětí, které se a narodily s různými typy rozštěpů obličejových struktur nebo u těch, které mají nějaké svalové oslabení. Cílem je poskytnout rodičům vhodné postupy při terapeutickém krmení, aby se dítě kvalitně nasytilo. V tomto období je také možné provádět různé typy orofaciálních masáží a stimulací.

Již od batolecího věku pracuji nejčastěji s dětmi, u kterých byla diagnostikována dětská mozková obrna, Downův syndrom či sluchová vada. V období kolem tří let přicházejí většinou rodiče s dětmi, které nemluví nebo mluví velmi málo, může se jednat o opožděný vývoj řeči, vývojovou dysfázii, samozřejmě je nutno vyloučit i neurologickou příčinu či neodhalenou sluchovou vadu. V předškolním věku je dále vhodné upravovat a zdokonalovat výslovnost, rozvíjet slovní zásobu, vyjadřovací schopnosti, gramatickou stránku řeči, sluchové i zrakové rozlišování, grafomotoriku.

Pokud dítě neslyší, nemusí umět pracovat s hlasem, neumí ho ovládat. Co pak?

Poprvé jsem zkoušela vyvozovat vokály v mateřské škole v Olomouci. Chlapec, kterému jsem dělala asistentku, neměl vyvinut sluchový nerv, takže nemohl být kompenzován. Navíc měl tracheostomickou kanylu, tudíž rovněž odhmatávání mělo svá specifika. Ale byl velmi nadaný, chápal, co po něm chci, začal brzy odezírat.

Hlasovou poruchu žádnou neměl, křičel, smál se… Jen nebyl schopen vydávat ze sebe artikulované zvuky. Začínali jsme s vyvozováním vokálů, pokračovali jsme slabikami a jednoduchými slovíčky. Teď to říkám v rychlém sledu, ale byl to docela dlouhý proces. Dnes vím, že řekne základní věty a je schopný číst některá slova, přestože nemá žádnou sluchovou zpětnou kontrolu. Toto bylo naším cílem – aby uměl pozdravit, domluvit se v obchodě nebo si koupit lístek na autobus.

Používala jsem tenkrát program Mentio Hlas. Tato část Mentia je udělána tak, že dítě má mikrofon a jeho úkolem je vás napodobit. Pokud tedy pouze otevře pusinku a nevydá hlas, na obrazovce se nic nestane, vše zůstane stejné. Vydá-li však hlas, program na něj začne reagovat – například rozjede se vláček, nafoukne se balonek… Můžete cvičit také výšku a hlasitost a vždy, když dochází k fonaci, program na dítě reaguje.

Máte v péči také děti, které mají sluchové postižení a vývojovou dysfázii?

Ano, mám. Zde je na místě jistá opatrnost v rámci diferenciální diagnostiky. V případě sluchového postižení bývá oslabena větná stavba, gramatika… Je to logické – český jazyk je složitý, má množství různých koncovek. Sluchová vada omezuje jejich rozpoznání sluchem a odezírat je není vždy možné. Proto dítě v koncovkách chybuje a musím mu je zprostředkovat jinak – například prstovou abecedou. U vývojové dysfázie se děje totéž, pročež by mohlo dojít k záměně. My ale potřebujeme vědět, kde je zakotven princip toho, co se v řeči děje, abychom mohli správně postupovat a dítě netrápit něčím, na co nemá předpoklady. Je nutné dávat dobrý pozor, aby nedošlo k záměně sluchového postižení za vývojovou dysfázii a opačně. To je úkolem diferenciální diagnostiky, proto je důležitá spolupráce foniatra, neurologa, psychologa a logopeda.

V obou případech je zásadní porozumění. Jak u sluchového postižení, tak u vývojové dysfázie je nutno přemýšlet, proč se dítě do komunikace nezapojí, proč selhává v některé sociální situaci. Úplný základ tvoří porozumění a pasivní slovní zásoba, tedy to, co dítě zná ještě dříve, než poprvé promluví. Pokud je tato základna dobře vystavěná, dítě má z čeho čerpat ve chvíli, kdy se slovní či znaková zásoba začne rozvíjet.

Jak mohou pomoci rodiče?

Péče rodičů a jejich práce s dítětem v domácím prostředí je pro úspěch terapie zásadní. Já mohu stanovit terapeutický postup, vést a podporovat rodinu, avšak vzhledem k vytíženosti logopedické ambulance není v mých možnostech zajistit každodenní péči. A ani by to tak být nemělo. Bez zapojení rodičů či jiných pečujících je často jakákoli má snaha zbytečná.

Pokud byste mohla rodinám něco vzkázat, něco si pro ně přát, co by to bylo?

Samozřejmě bych všem přála, abychom spolu prožili krásné chvíle, ale zároveň, aby mou pomoc nepotřebovali. Mám své pacienty ráda a ve chvíli, kdy se musíme rozloučit, vím, že je již vše v pořádku, společné úsilí se vyplatilo a mou péči dál nepotřebují. Pocity jsou pak rozporuplné – pociťuji radost i smutek zároveň.

Mgr. Hana Gajdošíková absolvovala magisterský studijní program v oboru logopedie na Univerzitě Palackého v Olomouci. V praxi působí již sedmým rokem, před dvěma lety dokončila atestaci na klinického logopeda. Nyní pracuje v soukromé logopedické ambulanci Logopedie Rupcová, s. r. o., v Moravské Ostravě. Ve volném čase ráda chodí do přírody, jezdí na výlety na kole, věnuje se geocachingu, čte či vyrábí věci z rozličných materiálů.

Připravila: Mgr. Veronika Kovalová, pracovnice Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi Centra pro dětský sluch Tamtam, o. p. s., v Ostravě

Fotografie: archiv Hany Gajdošíkové