Světový den sluchu 2024: mýty a fakta o neslyšících

Třetí březen je věnován Světovému dni sluchu, nad kterým má záštitu Světová zdravotnická organizace WHO. Poprvé byl tento den slaven v roce 2015. Každoročně se po celém světě pořádají osvětové akce, workshopy a další edukativní události. Letošní ročník nese téma s názvem Změna způsobu myšlení: převeďme péči o uši a sluch do reality pro všechny! V tomto článku zjistíte, jaké mylné stereotypy jsou o neslyšících lidech rozšířené v ČR a jak se vyhnout stigmatizaci.

Ředitel WHO Tedros Adhanom Ghebreyeus k tématu roku 2024 uvedl: „Ztráta sluchu se často označuje jako ,neviditelné´postižení nejen proto, že její symptomy nejsou vidět na první pohled, ale i proto, že je dlouhodobě stigmatizovaná a přehlížená zákonodárci.”

Z těchto důvodů je letošní téma zaměřené na překonávání předsudků prostřednictvím edukace a osvěty ve společnosti.

Obecná hlavní sdělení WHO jsou následující:

• Celosvětově zůstává více než 80 % potřeb péče o uši a sluch nevyřešeno.

• Neřešená ztráta sluchu představuje celosvětově roční náklady ve výši téměř 1 bilionu amerických dolarů.

• Hluboce zakořeněné nesprávné vnímání a stigmatizující smýšlení ve společnosti jsou klíčovými faktory, které omezují snahy o prevenci a řešení ztráty sluchu.

• Změna myšlení související s péčí o uši a sluch je zásadní pro zlepšení přístupu k péči a snížení nákladů neřešené ztráty sluchu.

Ředitel WHO Tedros Adhanom Ghebreyeus

Česká republika: slova, co mohou ublížit

S jakými mylnými stereotypy a stigmatizujícími označeními se setkáváme v souvislosti s neslyšícími v České republice? Nejspíš jste už někdy zažili, že někdo řekl věty typu: „Jsi hluchej nebo co?” „Ten je hluchej jako poleno.” „Politici jsou vůči těmto problémům hluší.” (Obdobně v oblasti zraku a nevidomých: „Zde jsou ještě slepá místa.”)

Tyto věty vyjadřují, že hluchota je nějaké mínus, něco negativního spojeného s určitou nedostatečností, neschopností nebo i hloupostí. Možná jste si to ani neuvědomili a sami takové věty řekli nevědomky ze zvyku. Možná vám přijde, že zabývat se tím, jaká slova používáme, je zbytečné slovíčkaření. Někteří lidé se domnívají, že za tím stojí údajná přecitlivělost mladší generace, která poukazuje na výrazy, které nepovažuje za vhodné. Slýcháme, že „dnes už se nemůže nic říct, všichni musíme být hyperkorektní.” Je tedy potřeba na úvod předeslat: je to vaše volba. Možná vám nevadí, že vaše slova mohou někomu ublížit nebo udržovat mylné stereotypy a říkáte si, že by je ostatní měli snést. Pokud však alespoň váháte, nabízím vám 4 důvody, proč podle mě stojí za to přemýšlet o slovech, která používáme:

1. Jazyk a myšlení jsou propojené

To, jak nad věcmi přemýšlíme, ovlivňuje to, jak o nich mluvíme a jaká slova využíváme k popisu svých myšlenek. Neboli: naše myšlení ovlivňuje náš jazyk. A naopak náš jazyk ovlivňuje to, jak o věcech přemýšlíme. Konkrétně výraz „hluchý” získal negativní konotaci, protože je spojený s mylnou představou, že lidé, kteří neslyší, jsou automaticky méně inteligentní a méně schopní než slyšící. (Z historického pohledu může být jedním z důvodů to, že neslyšící neměli dostatečné příležitosti k plnohodnotnému vzdělání a podpoře při vzdělávání s ohledem na jejich specifické potřeby. A slyšící se příliš nezajímali o to, jak se s neslyšícími domluvit a ani je nenapadlo, že by se mnohému mohli naučit právě od neslyšících.) Když používáme takový výraz s negativní konotací, ani si to nemusíme uvědomovat a je pravděpodobné, že při uvažování o člověku, kterého označujeme za „hluchého”, o něm smýšlíme právě v rámci oněch negativních stereotypů.

Řada Neslyšících nepoužívá výraz „ztráta sluchu” z toho důvodu, že nepovažují fakt, že neslyší za nějakou ztrátu nebo mínus. Pokud se narodili jako neslyšící, tak sluch „neztratili” - nikdy jej neměli, a navíc to nepovažují za problém. Podobně je to s medicínským výrazem „vada sluchu”.

Slovy, která označují, jaký někdo je a jaké vlastnosti a specifika má jeho tělo, se dotýkáme jeho identity – můžeme neuvědomovaně dávat „nálepky”, které danému člověku nesedí a mohou mu ubližovat.

2. Karma je zdarma

Když se snažíme vzdělávat, zjišťovat si, co můžeme udělat pro to, abychom (i neuvědomovaně) neubližovali, posouváme tím i sami sebe. Druhému tím projevujeme respekt a ukazujeme zájem. Navíc z čistě utilitárního hlediska: v naší společnosti s akustickým smogem je tak vysoká pravděpodobnost, že se náš sluch s věkem výrazně zhorší, že se jednou bude toto téma dotýkat buď nás samých, nebo našich blízkých.

Navíc každý z nás něčím vybočujeme ze společností narýsovaných škatulek a přejeme si být respektovaní – v tom jsme všichni na jedné lodi. Tuto zkušenost můžeme využít pro empatii s někým, kdo je něčím jiný, má něco jinak než my, například neslyší a my ano.

3. Vše se vyvíjí – i jazyk

Můžete mít dojem, že dřív se tato témata neřešila a dnes se jen uměle vytváří problémy. Jenže dříve se tato témata neřešila právě proto, že byli neslyšící (a další lidé vnímaní většinovou společností jako „jiní”) podceňováni, odsouváni na okraj společnosti a neměli politické zastoupení, prostředky a informační kanály, kde by zaznívaly jejich názory a to, jak sami sebe vnímají. Posunu v uvažování společnosti pak odpovídá i změna slov.

4. To naprosté minimum, co může udělat každý

Možná, že v dohledné době nezměníme svět tak, aby se v něm každý mohl cítit přijímaný a respektovaný. Ale to úplné minimum, co pro to můžeme každý udělat, je začít s všímavostí k tomu, jaká slova používáme, s jakými významy jsou spojená a jak se v tom cítí lidé kolem nás. Samozřejmě volba respektujících slov sama o sobě nic neřeší. Od slov je potřeba přejít k akci a měnit uspořádání společnosti tak, aby v ní měli neslyšící (i další lidé s nějakou jinakostí oproti většině) stejná práva. Ale pozastavení se nad tím, jaká slova volíme, může být dobrým začátkem.

Jaká označení neslyšících osob jsou správná?

Neslyšící s velkým N, neslyšící s malým n, člověk se sluchovým postižením… Jak se v označeních neztratit a používat ta nejvhodnější? Základním doporučením je všímat si, jaké označení používá daný člověk pro sebe a jaké výrazy volí k vyjádření toho, že neslyší. Následně použijte stejný výraz. Když si nejste jistí, klidně se dotyčného zeptejte.

Někdo používá výraz Neslyšící s velkým N – jsou to především lidé, kteří pocházejí z rodin, kde i několik předešlých generací neslyší od narození. Využívají převážně národní znakový jazyk, mají vlastní kulturu Neslyšících a nevnímají fakt, že neslyší, jako problém, který je nějak potřeba „opravit”. Většinou nepoužívají kompenzační pomůcky. Mnozí Neslyšící jsou hrdí na to, že neslyší a že jsou součástí své komunity.

Další lidé používají označení neslyšící s malým n, užívají i výraz sluchové postižení, sluchová vada nebo sluchová ztráta. Není to pravidlem, ale tito lidé většinou pocházejí ze slyšících rodin, používají kompenzační pomůcky a mluvenou řeč. (Do této skupiny patří více než 90% všech lidí se sluchovým postižením, pozn. redakce)

Další skupinou jsou nedoslýchaví lidé, kteří jsou někde mezi světem slyšících a neslyšících/Neslyšících a mohou mít pocit, že nepatří ani do jednoho z nich, cítit náklonnost k jednomu nebo oběma.

Výraz CODA (z anglické zkratky child of deaf parent) se používá pro slyšící děti neslyšících rodičů.

Vždy je lepší nepředkládat z pár indicií, ale všímat si a ptát se, protože záleží na tom, jak se cítí daná osoba – nemusí se definovat ani jedním z nastíněných termínů, mít blízko k několika nebo všem skupinám atp. Co je ok pro jednoho člověka, který neslyší, nemusí být ok pro druhého.

Jaká slova nepoužívat

Slova jako „hluchý” a „hluchoněmý” vadí naprosté většině neslyšících osob, proto bychom je z důvodu respektu nikdy používat neměli.

Nesprávný je také výraz „znaková řeč” – jedná se o znakový jazyk (mluvená řeč není využívána), respektive jazyky, protože jak už asi víte, neexistuje jeden univerzální znakový jazyk, ale v různých místech světa a komunitách n/Neslyšících vznikaly vlastní místní znakové jazyky. Každý má svoje vlastní jazykové prostředky a syntax a je plnohodnotným komunikačním systémem. Mylná představa, že když dítě používá znaky, bude mít automaticky problém se naučit mluvenou řeč, nebo že znakový jazyk je méně hodnotný než mluvená řeč, byla vyvrácena.

Pokud používáme termín „člověk se sluchovým postižením”, neměli bychom tento výraz nahrazovat za „sluchově postižený člověk”, protože tím nedáváme na první místo člověka, ale to, co označujeme za jeho postižení.

Co s „hluchotou” a „hluchoslepotou”?

Vzhledem k tomu, že je označení „hluchý” považováno za hanlivé, dostáváme se v češtině do potíží se slovem „hluchoslepý” (v angličtině deafblindness) a s podstatným jménem „hluchota” (deafness). Zatím jsem v češtině nezaznamenala alternativu slov „hluchota” a „hluchoněmý”, která by odpovídala zpodstatnění přídavného jména „neslyšící”, respektive „neslyšící-nevidomý”. V případě, že jste se už setkali s více respektujícími návrhy nebo máte samo nějaké nápady, budu ráda, když se ozvete na redakce@tamtam.cz.

Stereotypy aneb Co nedělat

Kořeny mylných přesvědčení vycházejí z tzv. ableismu – vědomého nebo i nevědomého nerovného zacházení ze strany osob bez postižení s osobami s postižením. Může se jednat o podceňování jejich schopností, blahosklonnou toleranci, přesvědčení, že jsou lidé s postižením bezmocní a potřebují neustálou pomoc a zachraňování. V závažnějších formách se může ableismus projevovat jako diskriminace, zesměšňování a objektivizace (= redukování člověka na jeho tělo). Pokud je ableismus zaměřen specificky na neslyšící, je označován jako audismus: většinová slyšící společnost předpokládá, že ti „zdraví” a „normální” jsou slyšící, a ti, kteří mají nějaký „problém” a musejí se zcela přizpůsobit, případně být zachráněni a „opraveni”, jsou neslyšící. Společnost s takovými přesvědčeními samozřejmě příliš nemyslí na potřeby neslyšících. V praxi to znamená, že stále řada míst, služeb a akcí není zpřístupněna pro neslyšící – titulky, přepis, tlumočení, podpora při vzdělávání a další přizpůsobení buď zcela chybí, nebo je jich nedostatek.

Když se neslyšící člověk pohybuje ve veřejné dopravě a oznámení nějaké změny proběhne pouze skrze audio hlášení, nemusí se o něm vůbec dozvědět. Na úřadech může být problém vzájemně se domluvit o důležitých záležitostech. Pořádání společenských akcí často nezahrnuje přizpůsobení pro neslyšící, aby si je mohli užít jako kdokoliv slyšící. A dalších příkladů je celá řada.

Americká aktivistka v oblasti zdraví sluchu a uživatelka kochleárního implantátu Tiffany Stors k tomu ve svém článku Co znamená skutečná inkluze? píše: „Sociální model postižení představuje postoj, že s lidmi s postižením není nic špatně. Problém spočívá ve společnosti, která vytváří život, který pro nás není přístupný. Nejsme zlomení ani nepotřebujeme být „opraveni”. To společnost je rozbitá. A pokud provedeme změny, které učiní život přístupnější pro lidi s postižením, prospějeme společnosti jako celku.”

Na co si dát pozor?

Pokud vás zajímá, čemu se vyhnout, abyste neslyšícího člověka nestavěli do nepříjemné situace a interakce byla oboustranně přínosná, nabízím přehled tipů z různých zdrojů:

• Automaticky neslyšícího nelitujte ani neheroizujte jen proto, že je neslyšící. Neslyšící člověk je lidská bytost jako vy, žije život se svými radostnými stránkami i překážkami a výzvami. Můžete to myslet dobře, ale představte si, jak frustrující je pořád poslouchat, že asi to či ono nemůžete, když neslyšíte (přestože můžete, jen s úpravami) a jak jste obdivuhodní (jen proto, že neslyšíte – ne proto, co jste dokázali). Další užitečné tipy nejen pro novináře najdete v doporučení Jak psát a mluvit o lidech s postižením na webu veřejného ochránce práv (doporučení vznikla z popudu lidí s postižením).

• Netočte tzv. „inspirační porna” – reels videa, filmy apod., ve kterých jsou životy lidí s postižením zploštěny na překonání nepřízně osudu, které oslovují především lidi bez postižení, aby cítili povzbuzení a vděčnost. Blíže tento fenomén vysvětluje M. Leona Godin pro NYTimes v souvislosti s obrazem Helen Keller, o které si můžete přečíst článek Jaké to je být bez sluchu a zraku?

• Neptejte se: jak se vám to stalo? Výše zmíněná Tiffany Stors k tomu v článku Co znamená skutečná inkluze? říká: „Nemáte žádné právo nebo nárok to vědět. Ten příběh vám nedlužíme. Pokud se rozhodneme to sdílet, pozorně naslouchejte a uvědomte si, jaký dar tím dostáváte. Pokud s tím sami nepřijdeme, přijměte naši současnou realitu a nechte to být. Nepotřebujete znát naši minulost, abyste přijali naši přítomnost.”

   

• Neříkejte neslyšícím tyto věty:

Týjo, netušil jsem, že jsi neslyšící. / Není na tobě poznat, že jsi neslyšící.

Máš opravdu dobrou řeč na to, že jsi neslyšící.

Titulky mi přijdou otravné.

Můžeme zaklepat na dveře, když bude hořet?

Tady taky neslyším dobře.

Máme menu v Braillově písmu – chcete ho?

Ale obvykle mě slyšíš.

Všiml/a jsem si, že máš problém.

Takže ty jsi hluchoněmý.

To je jedno. / Řeknu ti to potom. Tento výběr nejhorších vět sepsal neslyšící anglický autor a režisér Charlie Swinbourne do článku na blogu Limpingchicken.com, který vyšel v češtině na webu Tiché zprávy pod názvem 10 vět, které byste neměli říkat neslyšícím. Pokud váháte, proč jsou tyto komentáře a otázky problematické, důvody najdete přímo v článku.

Co je vítané?

Je toho tolik, co všechno můžeme, abychom se stali solidárními spojenci neslyšících lidí…

• Vzdělávat se o situaci neslyšících. Začít můžete třeba prozkoumáním našeho portálu idetskysluch.

• Podpořit nějakou neziskovou organizaci nebo iniciativu, která poskytuje podporu neslyšícím a jejich blízkým.

• Přemýšlet nad přístupností televizního a online obsahu i míst, služeb a akcí ve vašem okolí.

• Učit se znakový jazyk.

• Seznámit se s historií n/Neslyšících i současnou komunitou. Na našem portále najdete příběhy rodin s n/Neslyšícími dětmi i mnohé úspěšné n/Neslyšící osobnosti, které mohou být vzory mladším generacím.

• Poznat kulturu neslyšících na nejrůznějších akcích.

• Zavádět změny k lepšímu ve spolupráci s neslyšícími (nepředpokládat, že jako slyšící víte, co neslyšící potřebuje).

• A mnoho dalšího!

Zdroje:

Idetskysluch.cz - Tiffany Storrs. Co znamená skutečná inkluze? Přeložila Lucie Brandtlová. 2023

NYTimes - M. Leona Godin. Helen Keller and the Problem of ´Inspiration Porn´. 21. 10. 2021.

Ochrance.cz - Jak psát a mluvit o lidech s postižením. Zveřejnila zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková. 2020.

Tichezpravy.cz - 10 vět, které byste neměli říkat neslyšícím. Editor: Kristýna Mariáková. Autor: Charlie Swinbourne: 10 things you should never say to a deaf person na webu Limpingchicken.com. 5.11.2021

WHO.int - World Hearing Day 2024 (3 March).

Napsala: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.