Facebook YouTube Instagram

Jaké to je být bez sluchu a zraku?

27. června 2022

Slavná Helen Kellerová a nové vydání její knihy Příběh mého života

Helen Kellerová se narodila 27. července přesně před 142 lety a my se v den výročí jejích narozenin ohlížíme za jejím odkazem. V komunitách neslyšících a nevidomých je velmi dobře známá. Americká spisovatelka, lektorka a aktivistka bojující za lidská práva osob s postižením, žen, Afroameričanů či sociálně znevýhodněných. V necelých dvou letech ztratila následkem nemoci sluch a zrak. Zapsala se do historie jako první hluchoslepý člověk na světě, který dokončil vysokoškolská studia. K tomu došlo v roce 1904. Rok předtím vydala autobiografii Příběh mého života, jejíž nové vydání se objevilo koncem minulého roku v knihkupectvích. Svým obrovským úsilím věnovaným práci na sobě a pomoci druhým fascinovala H. Kellerová už ve své době a nepřestává dodnes. V čem je její kniha výjimečná a proč zaujme jak slyšící, tak neslyšící malé i velké čtenáře? Jak je možné, že vznikají konspirační teorie zpochybňující její přínos a co jste o Kellerové možná nevěděli?

 

Po ztrátě sluchu a zraku nastal pro malou Helen život v tichu a tmě s velmi omezenými až minimálními možnostmi pro hlubší komunikaci se svými blízkými a okolím. S rodinou se dorozumívala pomocí několika znaků, předvádění rukama a nohama, které si sami společně vymysleli. Když pár znaků přestávalo stačit, objevovaly se u Helen záchvaty vzteku a pláče jako důsledek pocitů zoufalství a bezmoci z toho, že často neměla možnost vyjadřovat, co si přeje a potřebuje. Záchvaty byly tak silné, že vedly téměř denně k fyzickému vyčerpání. Velice nenucený a několika větami vyjádřený popis těchto emocí je tak dobrý, že navozuje čtenáři pocit hluboké empatie už během prvních pár stránek.  Sdílení její frustrace se pak mění ve sdílení úlevy, když se dozvídáme, co pro Helen znamenala příroda: jakou útěchu nacházela v zahradě a jejích květinách. Vnímala je pomocí čichu a hmatu, těšila se jejich vůní a tvarem, který jí připomínal motýlí křídla. Jejich vůni navíc také využívala k orientaci v rámci zahrady. Toto období života přinášelo i přes svá úskalí první dětská dobrodružství s mladší sestřičkou, kamarádkou a fenkou.

Tehdejší školy pro neslyšící a nevidomé děti byly od malého městečka Tuscambia v Severní Alabamě, kde vyrůstala, příliš daleko. Helenina matka si ale vzpomněla, že četla o příběhu Laury Bridgmanové, která také neslyšela a neviděla, a přesto dosáhla úspěchů ve vzdělání. Začala tedy spolu s manželem pátrat po tom, jaké jsou možnosti a bylo jim doporučeno poradit se s Alexandrem Grahamem Bellem, který se věnoval mimo jiné právě tématu vzdělávání neslyšících a nevidomých dětí (Bell je však z dnešního pohledu v komunitě Neslyšících vnímán jako kontroverzní historická postava vzhledem k svému důrazu na oralismus – prosazování mluvené řeči a potlačování znakového jazyka.). Ten dal rodině doporučení obrátit se na Perkinsonův ústav v Bostonu, jehož ředitel jí doporučil pedagožku, která se Helen stala společnicí na celý život: Anne Sullivanovou. Den, kdy učitelka přijela, označovala Helen za nejdůležitější v životě. Bylo to těsně před jejími sedmými narozeninami. 

Helen Keller se svým teriérem Phizem (1902)Helen Keller se svým teriérem Phizem (1902)

Progresivní metody studia a individualizovaná podpora

Slečna Sullivanová začala Helen předvádět hláskování slov prstem do dlaně a dělala to tak dlouho, až Helen zjistila, že každá věc má své slovo. Zpětně to vnímala tak, že začala pociťovat silnější sounáležitost se světem. Rozvíjela také její přirozenou lásku k přírodě a zájem o okolí: Dlouho před tím, než jsem se naučila sčítat nebo popsat tvar země, mě slečna Sullivanová naučila nacházet krásu ve vůni lesa, v každičkém stéblu trávy nebo v ďolíčcích na boubelatých ručkách mé malé sestřičky. Moje první myšlenky vedla k přírodě a ukázala mi, že ptáci a květiny jsou mí přátelé.”

Další skvěle napsaná pasáž popisuje, jak si Helen začala uvědomovat význam prvních abstraktních pojmů, na které si nemohla sáhnout, třeba mít rád”. 

Z vyprávění čiší obdivuhodná trpělivost Anne Sullivanové a její schopnost podat vše zajímavě a formou hry. Její přístup, dovednosti a metody, které uplatňovala na konci 19. století, působí i současnými měřítky jako natolik progresivní a inspirující, že by dnes mohla vést úspěšné kurzy master class pro pedagogy: Přivést dítě do třídy dokáže každý učitel, ale ne každý jej umí přimět k tomu, aby se učilo. Pokud mají děti radostně pracovat, potřebují svobodu volby mezi učením a odpočinkem. Musí si zažít pocit opojného vítězství i bolestného zklamání, než se ochotně pustí do úkolů, které jim nejsou po chuti, a odhodlají se statečně protančit nudnou rutinou učebnic.” 

Helen si v rámci soukromé výuky Anne Sullivanové postupně osvojila čtení hmatem pomocí Braillova písma – nejprve skládala slova v tabulce a hrou je předváděla v prostoru. Naučila se také mluvit, trénovala rozlišování tónu hlasu a práci s intonací. Ke komunikaci někdy využívala i čtení ze rtů pomocí přiložení své ruky na obličej a krk mluvícího. Už jako malá prohlásila, že půjde na Harvard. V šestnácti letech nastoupila na Cambridgeskou školu pro mladé dámy, aby se připravovala na Radcliffe, tehdejší dívčí odnož Harvardu”. Tam ji doprovázela slečna Sullivanová, která se účastnila všech hodin a tlumočila jí pokyny vyučujících. Nebylo ale možné, aby jí do ruky vyhláskovala všechny knihy, a proto mnozí Helenini přátelé vynaložili velké úsilí, aby byly potřebné knihy přepsány do Braillova písma. Helen se naučila francouzský a německý jazyk i latinu. 

V roce 1900 nastoupila na harvardský Radcliffe a ve třetím ročníku napsala Příběh mého života. Stejně jako na předchozí škole jí přednášky hláskovala do ruky slečna Sullivanová. Až s podrobnějším popisem si čtenář vytváří bližší představu, jak odhodlaná Helen byla: po příchodu ze školy, když ostatním začínal volný čas, si musela zapsat z hlavy vše, co si zapamatovala z přednášek, během kterých si poznámky dělat nemohla, protože ruce používala k vnímání výkladu. Vzhledem k tomu, že bylo jen málo knih v Braillově písmu, byla jí většina také hláskována do ruky. O to více času a energie bylo potřeba a o to více nedorozumění mohlo vzniknout. Nicméně Helen vnímala i to, co má s ostatními studentkami společné: V divotvorné říši myšlenek mám tolik svobody jako kdokoli jiný.” Zároveň po splnění dětského snu přišla i určitá deziluze spojená s vysokou školou: Dříve jsem mívala čas na přemýšlení a rozjímání, čas na to, být sama se svými úvahami. Někdy jsem si večer sedla a zaposlouchala se do melodií svého nitra, které může člověk uslyšet jenom ve chvílích klidu a pohody.” K pozastavení i pro dnešní dobu je pak postřeh: Do školy zřejmě lidé chodí proto, aby se učili, ne aby přemýšleli.” 

Na kánoi za svitu měsíce

Kniha je psaná s takovým citem, něhou a barvitým líčením jedinečného prožívání autorky, že čtenář hltá a prožívá všechny události spolu s ní – prozkoumává a hledá krásu všude a ve všem, ale i jinak než jen očima a ušima. Z vyprávění čiší láska k přírodě, která se projevila i v zálibě venkovních sportů. Kellerová jezdila na tandemovém kole, věnovala se plachtění, veslování a plavání, někdy s asistencí a někdy se nechávala vést vůní rostlin na břehu a na kánoi vyrážela ráda v noci za svitu měsíce. 

Hrávala také šachy s upravenou šachovnicí a figurkami a milovala knihy. Už jako mladá se setkala s mnohými významnými osobnostmi své doby. Navštěvovala muzea umění a jednotlivé exponáty vnímala hmatem. Co naopak ráda neměla, bylo to, když ji někdo podceňoval a mluvil na ni příliš jednoduše, protože měl pocit, že by to jinak nepochopila. 

Helen Keller na palubě lodi S.S. Roosvelt s Polly Thompson, Anne Sullivan Macy a kapitánem Van Beckem (1932)Helen Keller na palubě lodi S.S. Roosvelt s Polly Thompson, Anne Sullivan Macy a kapitánem Van Beckem (1932)

 

Organizace Hellen Keller International a konspirační teorie

Vyprávění životního příběhu v knize H. Kellerové končí dobou, kdy jí bylo asi dvacet let. Ale její život plynul dál a objevovaly se v něm nové úspěchy. Patřilo k nim přednášení po celém světě a šíření osvěty ohledně situace a nutnosti zlepšení životních podmínek lidí s postižením. Svou dobu Helen předběhla i tím, že upozorňovala na to, co bychom dnes mohli nazvat moderním termínem intersekcionalita: souvislosti mezi jednotlivými vzájemně se ovlivňujícími příčinami nerovností, například mezi zdravotním postižením a chudobou. Spoluzaložila organizaci Hellen Keller International (HKI), která má i dnes za cíl přerušit cyklus chudoby a podvýživy, věnuje se příčinám a důsledkům onemocnění zraku i dalším tématům týkající se zdraví a přístupu k péči. Web HKI uvádí, že Helen vyvolala změny na poli vzdělání, sociální spravedlnosti a zdravotní péče pro ohrožené skupiny obyvatel a nově vymezila naše chápání lidského potenciálu. 

To, čeho byla schopna dosáhnout žena, která nevidí a neslyší, narušilo dosavadní tabu, ale vznikly i pochyby a konspirační teorie týkající se jejích dovedností. Ve dvanácti letech byla předvolána před školní komisi kvůli údajnému plagiátorství. Napsala totiž povídku Král Mráz” a později se ukázalo, že byla inspirována jiným dílem, se kterým se zřejmě setkala v minulosti a po určité době na to zapomněla. Přísná odezva, která se na ni v tomto dětském věku za nevědomý prohřešek snesla, ji ovlivnila v dalším životě a způsobila, že původ každé svojí myšlenky úzkostlivě zpochybňovala, jak o tom otevřeně píše i v Příběhu mého života. Našli se lidé, kteří začali šířit nařčení, že je podvodnicí. Přes doložitelnou existenci faktů se i v roce 2020 objevily na sociálních sítích (hlavně TikTok) konspirační příspěvky zpochybňující existenci Helen Kellerové a její zásluhy. To podle mnohých odráží i další přetrvávající širší problém v naší společnosti, kterým je ableismus – diskriminace, zesměšňování, podceňování a objektivizace osob s postižením. 

Kauza přivádí naši pozornost k tomu, jakým způsobem jsou lidé s postižením vyobrazováni v médiích a kultuře. O Helen Kellerové vznikla řada filmů a dokumentů (z těch posledních lze jmenovat například ceněný Her socialist smile z roku 2020 zaměřující se na často opomíjené úsilí H. Kellerové za sociální rovnost), ale ne vždy je její osoba představována nebo vyobrazována respektujícím a realistickým způsobem. Lze například zakoupit panenku Barbie se jménem Helen Kellerové ze série panenek Barbie zobrazuje inspirativní ženy, které se staly hrdinkami”. Mohl za tím stát dobrý úmysl, ovšem výsledek je takový, že panenka naprosto ničím kromě oblečení nevypadá jako Helen Kellerová a jen reprodukuje nezdravá a vyloženě nerealistická měřítka krásy jako klasická Barbie. Je smutným paradoxem, že to, čeho se Helen tolik obávala, se jí opravdu dělo a stále ještě i po smrti děje, že její dovednosti a zásluhy jsou některými lidmi zpochybňovány. A zpráva pod povrchem těchto pochybností zní: jak by mohla žena bez zraku a sluchu dokázat takové věci?! 

Reprezentace osob s postižením v kultuře a veřejném prostoru odráží a zároveň spoluutváří způsob, jakým o lidech s postižením uvažujeme a jakou máme představu o jejich schopnostech a možnostech. Často bývá také opomíjen fakt, že tyto možnosti jsou do velké míry ovlivněny systémovými podmínkami a privilegii nebo naopak znevýhodněními, které se vyskytují i v rámci nějaké již marginalizované skupiny obyvatel, jako jsou lidé s postižením. To se týká toho, jak je v rámci dané skupiny jednáno s jejími jednotlivými skupinami osob v závislosti na tom, s jakou se narodili rasou, pohlavím, do jakých sociálních podmínek, atp. a jak se tyto faktory prolínají. V dokumentu Historie, kterou jste se neučili: celý příběh Helen Keller” (The History You Didn´t Learn: The Full Story of Helen Keller) se tematizuje výklad dějin (v USA, ale potažmo i v našich končinách) a jeho zaměření na příběhy bílých bohatých lidí. Připomenutí si této skutečnosti přináší další důležitý kontext. H. Kellerová byla vzhledem ke ztrátě zraku a sluchu ve zranitelném znevýhodněném postavení, zároveň ale pocházela ze sociálně zajištěné bílé rodiny, což s sebou neslo příležitosti (typu celoživotní asistence aj.), které by se pravděpodobně nedostaly dítěti se stejným postižením, které se narodilo například do chudé afroamerické rodiny.

Inspirační porno aneb obraz lidí s postižením

M. Leona Godinová v článku pro NYTimes upozorňuje na to, že většina postav lidí s postižením reprezentovaných v mainstreamových médiích včetně filmů se pohybuje ve dvou extrémech: postižený člověk jako nadčlověk nebo jako ubohý tvor, který potřebuje péči. Podle Godinové takové postavy vytvářejí hlavně lidé bez postižení pro lidi bez postižení. Jednou z forem tohoto typu obsahu je podle ní tzv. inspirační porno” – videa, filmy apod., ve kterých jsou životy lidí s postižením zploštěny na překonání nepřízně osudu, které oslovují především lidi bez postižení, aby cítili povzbuzení a vděčnost. Godinová má za to, že se to týká i reprezentace Helen Kellerové – bývá například opomíjeno, že byla suffražetka, socialistka a jedna ze zakladatelů významné americké organizace ACLU (American Civil Liberties Union) bojující proti rasismu a za občanské svobody. Byla dokonce žádána, aby o právech žen a o rasismu nemluvila a věnovala se jen tématu osob s postižením. Ona se ale nevzdala a mluvila i o těchto problémech a jejich provázanosti dál. Oproti tomu je ztvárnění jejího života často zaměřeno na líbivé a dojemné aspekty, především na to, jak se naučila komunikovat. (Sama H. Kellerová mluvila o tom, jak ji otravuje vyprávět stále dokola o zázraku” svého vzdělání.) Podle právničky Haben Girmové, která je stejně jako Kellerová neslyšící a nevidomá, se podání jejího příběhu většinou soustředí na její dětství a na to, jak se učí od druhých. To podle Girmové podporuje přístup lidí bez postižení chovat se k dospělým lidem s postižením infantilně, jako k dětem. 

Portrétní fotografie Helen Keller (1955)Portrétní fotografie Helen Keller (1955)

 

To všechno může vést ve svém důsledku k tomu, že je obraz lidí s postižením ve společnosti natolik úzký a zkreslený, že jsou jednak vyzdvihovány stále ty stejné historické osobnosti a opomíjeny jiné ještě více znevýhodněné a že mohou vznikat konspirační teorie zpochybňující úspěchy i té hrstky lidí s postižením, kteří jsou známí.  Heleniny myšlenky a činy v boji za rovnost v tolika oblastech zůstávají každopádně navzdory haterům živé a mluví samy za sebe.

Knihu „Příběh mého života“ si můžete vypůjčit v knihovně Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s. (ICRPSP). Pro další tipy na knížky k zapůjčení sledujte idetskysluch.cz a web ICRPSP.

 

Napsala: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených

Pozn. autorky:

Pokud máte chuť podělit se o své dojmy z četby knihy nebo reagovat na tento článek, můžete mi napsat na e-mail brandtlovalucie@infocentrum-sluch.cz. Budu se těšit na vaši zprávu!  

 

Zdroje: Guardian.com

Helen Keller - Příběh mého života, Nakladatelství Karolinum, 2021 - str. 26, 38, 87, 88, 110, 131-132

Hki.org

NYTimes.com

Time.com

 

Fotografie: Copyright ©American Foundation for the Blind, Helen Keller Archives, AFB.org

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.