Můj život se sluchadly

1. Vzpomínáte si, v kolika letech jste dostali svoje první sluchadlo (jakého typu a značky)?
2. Jak vám první sluchadlo vyhovovalo – poslechově i prakticky (způsob nošení, výměna baterií apod.)? (Pokud si sami nevzpomínáte, můžete vyjít ze vzpomínek členů rodiny…)
3. Kolikáté sluchadlo už máte a jaké (příp. kolik jste jich vystřídali, než jste přešli na kochleární implantát)?
4. Jaké vlastnosti sluchadel jsou (byly) pro vás důležité?
5. Kdo vám pomáhal s výběrem sluchadel?
6. Měli jste někdy možnost si sluchadlo předem vyzkoušet (zapůjčit)?
7. Přispěl vám někdo na pořízení sluchadla a kdo (rodina, nadace, pojišťovna apod.)?
8. Cítili jste někdy výraznou změnu při přechodu na jiná sluchadla?
9. Jaký je rozdíl v poslechu se sluchadlem a kochleárním implantátem (odpovídají uživatelé kochleárního implantátu)?

Věra Novotná, 56 let

1. Bohužel si přesně nepamatuji, kolik mi bylo, tuším, že šest let. Bylo to krabičkové sluchadlo, značku nevím.
2. Jestli mi vyhovovalo nebo ne, nedokážu odpovědět. Byla jsem ráda, že vůbec něco s tím sluchadlem slyším. Způsob nošení byl horor – mamka mi musela ušít kapsičku se šňůrkami, aby mi sluchadlo pevně sedělo na těle.
3. Myslím, že jsem měla čtyři a pak už kochleární implantát.
4. Aby byl poslech co nejvěrnější, aby kvalitní sluchadla dokázala kompenzovat i tu největší ztrátu.
5. Tenkrát, v mé době, nebyl velký výběr a tak se moji rodiče spoléhali na doporučení lékaře a odborné pracovnice na foniatrii.
6. V roce 1969 jsme takovou možnost neměli.
7. Sluchadlo tenkrát hradila pojišťovna.
8. Pokaždé to bylo něco nového, jiný poslech. Pokaždé jsem si musela zvyknout.
9. Poslech s implantátem je úplně jiný než poslech se sluchadlem – nedá se to srovnávat. S kochleárním implantátem je „kovový“, opět je potřeba si zvyknout a trénovat. S implantátem slyším i zvuky, které jsem se sluchadlem neslyšela. Ale přiznám se, že mi poslechově více vyhovovalo sluchadlo.

Marcela Benešová, 27 let

1. První sluchadlo jsem dostala asi ve třech letech, bylo krabičkové, babička mi na něj ušila postrojek.
2. Bylo pro mě hodně těžké si zvyknout, mám hodně svědectví o tom, že jsem je různě zahazovala a podobně.
3. Tipla bych tak šesté sedmé.
4. Abych s nimi co možná nejlépe slyšela. Vzhledem k závažnosti mojí vady to ale není úplně jednoduché.
5. Foniatr MUDr. Fišer.
6. V dospělém životě ne, nevím, jak to bylo, když jsem byla malá.
7. Ano, Nadace Konta Bariéry, cca 40 %.
8. Ano, téměř vždy. Spíše kvalitativního charakteru.

Michal Procházka, 28 let

1. Moje první sluchadla byla krabicová. Bylo mi kolem jednoho roku, v roce 1992. Závěsná byla drahá a nedostupná. V 1. třídě základní školy jsem měl první závěsná, myslím Widex.
2. Krabicová byla náročnější, musel jsem nosit kšandy, abych měl nějaký komfort. Ale i tak to bylo omezení. Baterie byly tužkové. Bylo to hodně vidět, velké a zároveň jsem měl do uší drátová sluchátka. Na veřejnosti se na nás dívali divně. Neznali to. Dneska díky novější technice jsou sluchadla méně viditelná.
3. Asi pátá sluchadla. Nyní je v jednání implantace.
4. Příslušenství, programy a mít nějakou frekvenční rezervu v případě zhoršení sluchu.
5. Hlavně ORL a foniatr v Ostravě.
6. Kdysi to šlo vyzkoušet u doktorky třeba na týden. Nyní je to u doktorky nebo u výrobce jen na pár hodin.
7. Zpočátku rodiče. Nyní pojišťovna a různé nadace. Přispěly mi: Konto bariéry, Nadační fond J&T, Nadace Agrofert a Nadace Olgy Havlové.
8. Ano, když jsem přešel na Widex Super 440 před třemi lety. Má jinou konstrukci. Zvuk je silnější a mikrofon je o hodně citlivější.
9. Zatím nevím. Ale možná letos půjdu na implantaci.

Ivana Zoulíková, 51 let 

1. Až ve dvou a půl letech jsem dostala první krabičková sluchadla Oticon, která jsem nosila v pouzdře na hrudníku.
2. Rodiče a babička vždycky tvrdili, že bylo veliké štěstí, že jsem sluchadla vyžadovala a ráda je nosila. Sluchadlo mi sice přinášelo jen spektrum hlubokých zvuků, i tak to byl ohromný přínos!
3. Vzhledem k mému věku jsem vystřídala pravděpodobně nejméně devět různých typů sluchadel. Nikdy nezapomenu na přechod z krabičkových Oticonů na závěsná sluchadla, v mých 12 letech, v páté třídě základní školy. Najednou mě sluchadla přestala omezovat, neměla jsem drátky za ušima, které vedly ke krabičce na hrudníku. Mohla jsem začít chodit do sportovních kroužků mezi slyšící děti.
4. Vzhledem k mé ztrátě sluchu to byl především výkon. Díky sluchadlům jsem měla lepší sluchovou orientaci. Stejně jsem byla vždy závislá na odezírání.
5. Můj otec. Byl technik, hodně spolupracoval s foniatry, často mi ještě upravoval nastavení sluchadla k mé plné spokojenosti.
6. Ano.
7. Jen jednou jsem požádala o příspěvek nadaci.
8. Ano. Každý decibel navíc se počítal.
9. Kochleární implantát mám čtyři roky. Přinesl mi do slyšení chybějící výšky. Najednou slyším celé spektrum zvuků, mohu se spolehnout na svůj sluch, pohodlně rozumím, začínám telefonovat a vůbec se cítím ve světě mnohem bezpečněji. Už se nemusím spoléhat pouze na svůj zrak. Kochleární implantát mi výrazně zlepšil kvalitu života.

Lena Vaňková, 41 let 

1. Moc si na to nevzpomínám, byla jsem ještě malá, vím to spíše z vyprávění rodičů. První sluchadla, značky Widex, jsem dostala přibližně ve dvou letech.. Tehdy to bylo kapesní sluchadlo, „krabička“ se nosila na těle – na hrudi, z té vedly šňůrky do uší. Vypadalo to podobně, jako když dnes lidé poslouchají hudbu přes sluchátka. Maminka mi na všechna trička přišívala kapsičky či šila vlastní trička a šaty s kapsou na hrudi.
2. Ze začátku prý nějakou dobu trvalo, než jsem si na sluchadla zvykla, vadily mi hlavně ušní tvarovky a sundávala jsem si je. S ušními vložkami jsem mívala problém i později a stává se mi to někdy i dnes. V případě nové ušní tvarovky někdy potřebuji ještě dodatečnou úpravu. Foniatr to ještě obrušoval, jinak jsem mívala tendenci mít zánět. Také býval problém s hadičkami a těsněním (často se natrhly), takže mi sluchadla často pískala. Baterky tehdy vyměňovali rodiče. Ze začátku jsme spíše používali akumulátory, teprve u závěsných sluchadel jsme přešli spíše na klasické baterie. Táta elektronice dobře rozuměl, takže když se vyskytl nějaký problém, uměl to rychle vyřešit. Já si hodně hrála se slyšícími dětmi, a když jsme se šli koupat, skočila jsem do vody také. Naštěstí to táta uměl odborně vysušit a ošetřit. Na využití servisu si vzpomínám jen jednou, když se do přístroje dostala zrnka písku.
3. Mám asi šesté sluchadlo. Pamatuji se na dvě výrazné změny: první byla před nástupem do 1. třídy, kdy jsem dostala první závěsná sluchadla. Další obrovskou změnou byl přechod z analogových na digitální sluchadla. Zůstávám věrná značce Widex, jsem s ní pokojená.
4. V dětství si to nepamatuji. Ale od doby, co si sluchadla vybírám sama, je to pro mne jednoznačně příjemný, přijatelný poslech. Abych dokázala jít po ulici a nebolelo mne to, nebylo mi to nepříjemné ani v hlučném prostředí. V těchto situacích mívám největší problém. Současně aby mi to přinášelo co největší zisk a podporu při odezírání.
5. V dětství samozřejmě foniatr a rodiče, ale vždy respektovali můj názor. Přibližně od puberty jsem si již sluchadla (ve spolupráci s foniatrem) vybírala sama. Moji rodiče zastávali názor, že cena sluchadla není až tak rozhodující, že se vždy pokusí peníze našetřit, sehnat, prioritou byl můj pocit a moje spokojenost. Mám to dnes stejně, počítám s těmi výdaji a šetřím si. Ale vzhledem k mojí ztrátě sluchu (zbytky sluchu, praktická hluchota) nejsem schopna využít benefity nejdražší třídy sluchadel, takže nemívám ty úplně nejdražší.
6. Ano, pro mne je tato možnost podmínkou, jinak bych si sluchadla nepořídila a přešla k jinému foniatrovi, který to umožňuje. Ale nikdy se nestalo, že by mi je nepůjčili. Samozřejmě jsem vždy musela nechat u foniatra zálohu pro případ poškození či ztráty. Většinou jsem je měla na zkoušku na týden. Pro mne je velký rozdíl vyzkoušet si sluchadlo v „ideálních“ podmínkách foniatrické místnosti, kde je ticho, klid a pak vyjít se sluchadlem na ulici, do MHD, do restaurace. Při zkoušení sluchadel se mi několikrát stalo, že v ordinaci jsem říkala „dobrý, to mi vyhovuje“ a venku jsem pak zjistila opak.
7. Pojišťovna přispívá maximální možnou částkou (bylo to 5100 Kč, nyní má být příspěvek vyšší) a zbytek si doplácím sama. Když jsem ještě nepracovala, zbytek doplatili moji rodiče. Možnost požádat o příspěvek rodiče mám dodnes, ale nemusela jsem ji využít. U nadací jsme nežádali, za mého dětství to ani nebylo obvyklé jako dnes.
8. Ano, jak jsem již zmínila. Ale velký oříšek pro mne byl přechod z analogových na digitální sluchadla. Zvykala jsem si dlouho a vyzkoušela asi šest typů sluchadel. Vždy jsem si je na týden půjčila a zjistila, že to nejde… Napoprvé jsem si nevybrala, nedokázala jsem si na tu změnu zvyknout. Pak jsme se s foniatrem domluvili, že za pár měsíců vyjde nová řada sluchadel, tak to zkusíme později. V nové řadě už jsem si vybrala rychle. Už jsem byla lépe připravená i psychicky, ze začátku byl pro mne ten „jiný“ poslech moc velký šok.

Jana Kokešová, 36 let

1. První sluchadlo jsem dostala ve třech letech, ale na značku si už nevzpomínám.
2. Nošení mi nevyhovovalo. Tvrdé tvarovky mě tlačily v uších a nošení reproduktoru v „podprsence“ taky nebylo zrovna praktické: slyšela jsem svůj dech, hlasový projev, padaly mi drobky na mikrofon.
3. Mám už desáté sluchadlo, většinu byly od Widexu, nyní mám sluchadlo Phonak.
4. Nejdůležitější pro mne je slyšet pásmo řeči a směr řeči.
5. Foniatři, maminka a já.
6. Ano, od firmy Phonak jsem měla možnost si sluchadlo zapůjčit.
7. Na sluchadlo mi přispívala pojišťovna, rodina a nadace.
8. Ano, při přechodu jsem pociťovala výrazné změny: jak „jiný“ zvuk, tak čistotu zvuku, přesnější směrovost, nenáročnou údržbu, atd.

Ivana Urbanová, 49 let

1. První sluchadla jsem dostala v pěti letech, kdy zjistili moji sluchovou vadu. Bylo to kapesní sluchadlo se dvěma šňůrkami značky Vienatone. Maminka mi na něj ušila takovou jakoby podprsenku s kapsičkou, ve které jsem měla kapesní sluchadlo schované.
2. Pamatuji si, že jsem si dlouho nemohla na nošení sluchadel zvyknout. Podprsenka a šňůrky mi hodně překážely, dost často se mi podařilo za šňůrky zatáhnout a vyrvat si sluchadla z uší. Kapesní sluchadla byla na tužkovou baterii.
3. Po kapesním sluchadle jsem dostala mnohem pohodlnější závěsná sluchadla. Úplně první byly Rexton, pak Oticon, Widex Flash, v současnosti mám Interton.
4. Mojí prioritou u sluchadel je, aby měla čistý poslech. Dále možnost stáhnout či naopak zesílit zvuk. Upřednostňuji také sluchadla na baterie, které mi obvykle vydrží pět dní, než je třeba vyměnit baterii. Dřív jsem měla sluchadla na dobíjecí akumulátory, ale velmi rychle se vybíjely, což mi nevyhovovalo.
5. Foniatr. Doporučil a nastavil mi ho přímo podle ztráty sluchu.
6. První sluchadla jsem neměla možnost vyzkoušet jinde než v ordinaci. Většinou mi je lékař vybral dle aktuální ztráty sluchu, nastavil a já je zakoupila. Až s předposledními sluchadly jsem nebyla spokojená, nevyhovovaly mi. Pan doktor se se mnou odmítal bavit, nenabídl mi možnost dalšího výběru. Co bych prý chtěla, když jsem hluchá a žádné sluchadlo pro mě nebude ideální. Na doporučení kamarádky jsem změnila doktora. Ten mi nabídl více typů a možnost odzkoušení sluchadla doma, oproti záloze. Vyzkoušela jsem několik sluchadel a nakonec si vybrala Widex Flash. Bohužel zrovna tento typ byl hodně poruchový. Každého půl roku jsem musela sluchadla dávat do servisu, což bylo finančně i psychicky náročné. Později jsem přešla na Interton. Už jej mám čtyři roky a ani jednou nebyl v opravně. Ale poslechově pro mě byl lepší Widex než Interton.
7. Pojišťovna mi přispěla pouze na jedno sluchadlo, druhé jsem si celé hradila sama.
8. Ano, vždy byl velký rozdíl v poslechu. Pokaždé, když jsem dostala nová sluchadla, slyšela jsem zvuky, které jsem do té doby neznala. Trvalo vždy měsíc až dva, než jsem si zvykla.
9. Nemám implantát. Ale bohužel se mi stále horší sluch, takže potřebuji čím dál silnější a výkonnější sluchadla.

Monika Ťuláková, 41 let

1. Úplně si nemohu vybavit, kdy to bylo. Rodiče mi řekli, že jsem krabičkové sluchadlo dostala ve dvou letech.
2. Pamatuji si, že občas mě uši zvenku bolely. Když se nasadila tvrdá tvárnice do ucha, rozbolelo se. Moji rodiče často kontrolovali, jestli kabely dobře fungují. Jestli nejsou pokroucené. Vysvětlovali mi, jak si mám kabely za uchem správně upravovat. Také si vzpomínám, jak můj otec čistil mikrofon na horní části krabičkového sluchadla. Myslím, že krabičkové sluchadlo mi hodně pomohlo s poslechem. Mám praktickou hluchotu s velkou ztrátou sluchu a díky silnému zevnímu zvuku jsem se učila poslouchat.
3. Nejdříve jsem měla jednou krabičkové, potom už závěsné. Celkem asi čtyřikrát.
4. Nejvíce mně pomáhala analogová sluchadla. Ta byla silná, přijímala zvuky z okolí a já jsem na to byla zvyklá. Byla jsem schopná rozdělit v prostředí hluk a řeč. Pak jsem měla sluchadlo, které mělo obě funkce – analogové a digitální. S tím se mi dobře poslouchalo. V pozdějším věku, když se začala prodávat digitální sluchadla, jsem očekávala, že budou pro mne velkým přínosem. Ale bohužel, můj mozek si nedokázal zvyknout na časté změny zvuků. Jakmile přicházel hluk, zvuk řeči se snížil. Trápilo mě to. Takže jsem si vzala starší sluchadlo. Ale existuje jiný, nový model sluchadla, který se dokáže přizpůsobit a přenášet zvuky, na které jsme byli zvyklí.
5. V dětství mi pomáhali rodiče. Potom v dospělosti jsem si sluchadla vybírala sama.
6. Ano, měla jsem možnost si vypůjčit. Samozřejmě jsem musela složit zálohu.
7. Nevím, jak to bylo v dětství. Kolik stála tenkrát sluchadla, to vůbec netuším. Jinak mi část hradila pojišťovna a zbytek jsem doplácela.
8. Ano, jak jsem popisovala, při přechodu z analogového na digitální sluchadlo.

Připravily: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch, Bc. Romana Procházková, DiS., vedoucí Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi CDS Tamtam v Pardubicích, Mgr. Marta Höferová, odborná pracovnice a publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených

Fotografie: Centrum pro dětský sluch Tamtam o.p.s., archiv dotazovaných, Shutterstock.com