Z historie sluchadel

Prvními pomůckami k dosažení lepšího slyšení byly sluchové trychtýře (trumpetky), které původně sloužily jako megafony k zesílení mluvy. Alexandr Veliký dokázal prý takto svolat své vojsko až na vzdálenost 20 km. První použití trumpetky opačným způsobem, tedy k zesílení zvuku pro nedoslýchavé, bylo literárně zmíněno až v roce 1640 P. M. Amianim.

                                                               Různé typy trumpetek 

Prvními pomůckami k dosažení lepšího slyšení byly sluchové trychtýře (trumpetky), které původně sloužily jako megafony k zesílení mluvy. Alexandr Veliký dokázal prý takto svolat své vojsko až na vzdálenost 20 km. První použití trumpetky opačným způsobem, tedy k zesílení zvuku pro nedoslýchavé, bylo literárně zmíněno až v roce 1640 P. M. Amianim.

                                                                   Křeslo se zvukovody

K velkému rozvoji sluchových trychtýřů došlo v 19. století, kdy měly nejrůznější podobu – procházkových holí, držadel k lorňonům, váz na květiny, skládacích trychtýřů, dýmek i naběraček. Byla také zhotovována křesla, která měla zvukovody vestavěné do opěradel. Sluchadla (například to s názvem Londýnský dóm) měla akustický zisk až 20 dB.

                                                                       Pružinová sluchadla

K neelektrickým sluchadlům patřily také sluchové trubice, které zachycují zvuk u úst mluvícího a přivádějí ho přímo do ušního zvukovodu. Sluchová trubice zesiluje jen asi o 10 dB, zlepšuje však poměr signálu k šumu. První sluchovou trubici sestrojil nedoslýchavý Jindřich August Dunker, patent na ni získal v roce 1819. Přístroj tvořila ohebná hadice, na jejímž konci byl trychtýř. První trubici určenou speciálně pro výuku nedoslýchavých dětí vytvořil učitel neslyšících Enoch Henry Currier. Jeho trubice měla dvě mluvítka, jedno pro žáka a druhé pro učitele. Byly dokonce vyráběny sluchové trubice s rozvětvením pro několik žáků (nebo pro více mluvčích a jednoho posluchače).

                                                                             Sluchové trubice

Koncem 19. století byly zkonstruovány protézy pro kostní vedení, které mezi neelektrickými sluchadly představovaly patrně vrchol možností. Jednalo se o pomůcky, které využívaly přivedení zvuku na lebeční kost a především na zuby. Kostní vedení zvuku využíval také například Ludwig van Beethoven, který si vypomáhal dřevěnou tyčkou, jejíž jeden konec opíral o klavír a druhý tiskl zuby.

                                                   Trumpetky, které používal Ludwig van Beethoven

Zvrat ve vývoji sluchadel přivodila elektronika. První elektrické sluchadlo sestrojil v roce 1892 Ferdinand Alt z vídeňské Pilitzerovy kliniky spojením uhlíkového mikrofonu, baterie a sluchátka. Vyroben byl pravděpodobně pouze jediný kus. Podobné uhlíkové sluchadlo patentoval o tři roky později anglický lékař Bertram Thornton. Jeho přístroj je zároveň prvním skupinovým zesilovačem pro nedoslýchavé (bylo možné k němu připojit několik sluchátek). V roce 1902 bylo pro anglickou královnu Alexandru k její korunovaci vyrobeno uhlíkové sluchadlo, ve kterém byl poprvé použit značně zlepšený mikrofon s uhlíkovými granulemi.

V letech 1904 až 1925 vyrábělo sluchadla s uhlíkovým mikrofonem několik desítek firem.

První uhlíková sluchadla zesilovala asi o 15 dB, poslední asi o 35 dB.

 Zásadním zvratem byl vynález triody – elektronky schopné zesilovat. Sluchadlo s elektronkou nazvané Vactuphone si nechává v roce 1920 patentovat Earl Charles Hanson. Vyráběno bylo od roku 1921 a mělo rozměry 18,1 x 18,4 x 10 cm. Elektronkové sluchadlo anglické firmy Marconi bylo v kufříku a vážilo asi 12 kg, vyrábět se začalo v roce 1923. V roce 1932 přichází Hugo Lieber ze společnosti Sonotone s prvním elektronkovým sluchadlem s kostním vedením, kterému říkal „oscillator“. Zhruba od roku 1936 se začínají vyrábět elektronková sluchadla se zesílením postačujícím i pro těžší ztráty sluchu.

 V 50. letech 20. století se objevují první tranzistorová sluchadla, zpočátku byla hybridní – byly v nich dvě elektronky a jeden tranzistor. První celotranzistorové sluchadlo uvedla na trh americká firma Microtone v roce 1953.

                                                                     Závěsná sluchadla 

V roce 1957 se objevuje první sluchadlo závěsné od firmy Danavox. Kolem roku 1959 začínají firmy Nichols & Clark a Dahlberg vyrábět první sluchadla do boltce – umožnil to vývoj nových baterií velikosti 312. Dalším krokem vpřed pak byla sluchadla s integrovaným obvodem, v roce 1969 se nedoslýchaví dočkali prvního závěsného sluchadla se směrovým mikrofonem, v roce 1972 sluchadla se zpracováním řečového signálu – obvody ve sluchadle dokázaly potlačit šumy a hluky okolí a zvýraznit tak mluvenou řeč.

V roce 1988 vyvinula švýcarská firma Gfeller AG—Bernafon první programovatelné sluchadlo obsahující digitální obvody a později i paměť. Jedno sluchadlo tak mohlo být pro různé poslechové situace naprogramováno několika různými způsoby.

 První přenosné plně digitální sluchadlo bylo předvedeno ve Spojených státech firmou Auditone již v roce 1983. Číslicové obvody však měly značnou spotřebu a požadovaly vyšší napájecí napětí. Přenosné digitální sluchadlo se proto začalo prodávat až v roce 1987.

(sluchadlo Phoenix firmy Nicolet – USA). U nás se asi nejznámějším programovatelným sluchadlem stalo sluchadlo QUATTRO Q8 firmy Widex, uvedené na trh koncem roku 1988.

 V roce 1995 firma Oticon předvedla plně digitální závěsné sluchadlo JUMP-1. Vyrábět se začalo v roce 1996 pod názvem DigiFocus. Ve stejném roce uvedla na trh plně digitální sluchadlo SENSO i firma Widex, a to v závěsném provedení a v provedení do zvukovodu.

Připravila:  Růžena Flodrová

Autorka je knihovnicí Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených

Obrázky použity z knihy: Hüls, Rainer. Die Geschiste der Hőrakustik: 2000 Jahre Hőren und Hőrhilfen. Heidelberg: Median Verlag, 1999.

Použité zdroje:

Hrubý, Jaroslav. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících po jejich vlastním osudu. 2. díl. Praha: FRPSP, 1998.

Hrubý, Jaroslav. Z historie sluchadel. Gong. Praha: ASNEP. 2010, roč. XXXIX, č. 3–4,
s. 6–7.