Je potřeba bojovat za stejné příležitosti pro neslyšící děti

André Cuenca pracuje jako dobrovolník na pozici viceprezidenta v organizaci ANPEDA, francouzské federaci národních asociací rodičů neslyšících a nedoslýchavých dětí. Od roku 2004 také působí v Evropské federaci rodičů dětí se sluchovým postižením FEPEDA, kde je už tři roky prezidentem. André má osmatřicetiletého neslyšícího syna, který je pracovníkem v logistické firmě. Je uživatelem sluchadla. Na pravém uchu má těžkou ztrátu sluchu a na levém ztrátu na úrovni praktické hluchoty. Žije s partnerkou, která je také neslyšící a používající společně francouzský znakový jazyk jako hlavní způsob komunikace. Mají spolu dceru, které je nyní dvanáct let a studuje střední školu. Andrého vnučka nějaký čas používala sluchadla, ale ta vzhledem k její těžké ztrátě sluchu nebyla účinná. Nyní dívka nevyužívá žádné kompenzační pomůcky a rodiče si pro ni nepřáli kochleární implantaci. Podle Andrého se vnučka cítí dobře tak, jak je a sama si také žádné pomůcky nepřeje. Jejím mateřským jazykem je francouzský znakový jazyk. André se nám svěřil se svými zkušenostmi slyšícího otce a dědečka.

André Cuenca

Když jste se dozvěděl, že syn a vnučka neslyší, představoval jste si, že se jim bude dařit tak, jak je tomu dnes?

Je pravda, že po oznámení, že má vaše dítě nějaké postižení, vždy následují chvíle pochybností o jeho budoucnosti. Jsem ale od přírody pozitivní a vždy se snažím jít kupředu, takže jsem ve svém synovi viděl potenciál a pomohl mu jej rozvíjet. Vyrostl v inteligentního a schopného muže. Můj přístup spočíval v tom, důvěřovat jeho zdrojům a pomáhat mu je rozvíjet. Má vnučka je stejně schopná jako její otec. Miluje umění a uměleckou práci. Pokud si bude přát pokračovat tímto směrem, budeme se ji snažit podpořit, aby mohla dále rozvíjet své dovednosti.

Znal jste někoho neslyšícího, než se narodil váš syn?

Neznal jsem nikoho neslyšícího a bylo těžké si představit, jaký bude jejich další život s ohledem na postižení sluchu. Snažil jsem se žít ze dne na den a pomoci synovi co nejlépe najít cestu v životě podle jeho schopností a přání. U mé vnučky je to stejné. Myslím si, že bude mít více příležitostí než syn, protože společnost je více inkluzivní, než byla před 20 lety, i když vytvoření plně inkluzivní společnosti bude stát ještě hodně práce.

V čem bylo vyrůstání vašeho syna a vaší vnučky rozdílné oproti jejich slyšícím vrstevníkům?

V době, kdy vyrůstal syn, neměli lidé ve společnosti povědomí o tom, co to znamená být neslyšící a mysleli si, že se sluchadlem všechno uslyší a bude automaticky mluvit. Řada lidí, včetně několika členů mé rodiny, ale měla také představu, že syn bude omezen při výběru povolání a nebude mít přístup k vyššímu vzdělání. Běžná škola nebyla dostatečně přizpůsobená pro přijetí dítěte s postižením, takže syn chodil do speciální školy.

Co se týče mé vnučky, informovanost lidí o neslyšících je lepší než před 20 lety, ale mnoho lidí stále nemá adekvátní obrázek. Vnučka už studuje na běžné škole, kde je umístěna ve speciální třídě, která má bilingvní vzdělávání: znakový a psaný jazyk. Nastoupila tam na základní školu a nyní je na stejné střední škole. Překážkou pro ni je také skutečnost, že pro znakový jazyk není dostatečná podpora ve školách i mimo ně. Nové technologie však přinesly synovi a vnučce mnoho dobrého: titulkování v televizi, mobilní telefony, video komunikace, sociální sítě (s jejich dobrými i špatnými stránkami) atd.

Jakou podporu jste měl k dispozici vy?

Když byl syn malý, navázal jsem kontakt s francouzskou organizací ANPEDA. Je to federace národních asociací rodičů neslyšících a nedoslýchavých dětí. Chodil jsem na různá školení a setkání rodičů. Dozvěděl jsem se o možnostech vzdělávání pro syna. Měl jsem také mnoho kontaktů s místními organizacemi ve městě Toulouse, kde bydlíme, a ty mi daly nějaké informace a rady o tehdejších školách pro neslyšící. Později jsem začal sám pracovat v organizaci ANPEDA jako dobrovolník a dodnes tam působím jako viceprezident.

Co bylo pro vás z pohledu rodiče a prarodiče nejnáročnější?

Zpracovat informaci, že je můj syn nedoslýchavý a o 25 let později znovu oznámení, že je moje vnučka neslyšící. Slyšící rodiče (a prarodiče) nejsou na tento druh zpráv připraveni.

Rozhodl jsem se však vzchopit se, přejít do akce a bojovat, abych dal svému synovi stejné příležitosti jako mají ostatní děti. Předal jsem mu také pár rodičovských zkušeností pro jeho dceru.

Setkává se váš syn a vaše vnučka s dalšími neslyšícími?

Oba jsou v kontaktu s neslyšícími: v práci, ve škole, mezi přáteli, při sportovních aktivitách… Syn měl v dětství a dospívání možnost setkávat se s úspěšnými neslyšícími, kteří komunikovali různými způsoby: mluveným jazykem, znakovým jazykem, někteří využívali sluchadla, jiní kochleární implantáty a další žádné kompenzační pomůcky. Dovedl si díky tomu představit svůj budoucí život.

Z jakých variant jste se synem a vnučkou vybírali vhodnou školu?

Studijní programy jsou stejné jako pro slyšící žáky a studenty. Můj syn se rozhodl studovat účetnictví a odmaturoval. Uvědomil si však, že ho práce v kanceláři nebaví. Udělal si proto dvouletou nástavbu v oboru logistiky, kde nyní pracuje. Je denně v terénu a jde mu to velmi dobře. Moje vnučka studuje střední školu a má stejný program jako slyšící studenti s tím, že ona má podporu znakového jazyka.

Pokud jde o zaměstnání, neslyšící mohou teoreticky zastávat stejné profese jako slyšící. Jedinou překážkou je komunikace, která znemožňuje přístup k některým povoláním. Došlo k určitému zlepšení díky novým technologiím, které umožnily přístup k většímu počtu pracovních míst neslyšícím lidem, ale stále zbývá ujít velmi dlouhou cestu, než budou mít neslyšící stejné pracovní příležitosti jako slyšící.

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených

Fotografie: Shutterstock.com a archiv Andrého Cuency