Přizpůsobovat se není snadné. A někdy ani potřeba

Jakub Peřina (31 let) vystudoval bakalářský obor aplikovaná informatika na Masarykově univerzitě v Brně a během studia strávil půl roku na americké Gallaudetově univerzitě. Semestr v zahraničí, jak sám říká, měl pro něj obrovský význam a přínos a pomohl mu, mimo jiné, přemýšlet o vlastní identitě a sluchovém postižení trochu jinak.

Hodně cestujete, vaše životní partnerka je Italka, studoval jste v zahraničí. Jak se z vás stal takový světoběžník? 

My jsme taková rozlítaná rodina. Naši rodiče nás vždycky podporovali v poznávání cizích zemí, v tom, abychom samostatně dokázali někam vyrazit, postarat se o sebe. Tak jsem začal do světa vyrážet. Když přišla před lety nabídka zúčastnit se výběrového řízení na půlroční studium v USA, zkusil jsem štěstí.

Vyplatilo se a půl roku jste strávil na washingtonské Gallaudetově univerzitě. Jak probíhalo výběrové řízení? 

Studium mi umožnilo především Středisko Teiresiás, které se na Masarykově univerzitě zabývá pomocí studentům se specifickými nároky. Musel jsem absolvovat předmět ASL (American Sign language), americký znakový jazyk. Testy z angličtiny, osobní pohovor a z dvanácti lidí jsme byli na semestr v USA vybraní dva. Americká univerzita měla ještě požadavek na TOEFL zkoušku (hodnocení úrovně angličtiny u uchazečů o studium) a po jejím složení jsem se mohl vydat vstříc zahraničnímu studiu.

Prezentace o České republice na Gallaudetově univerzitě

Jaké bylo studium v Americe?

Musel jsem splnit předměty, které se pak převáděly do mého studia v Česku, takže se musely týkat IT. Mohl jsem si ale taky vybrat volitelné předměty, rozhodl jsem se pro takové, které se zaměřovaly na témata ohledně neslyšících. Byla to skvělá příležitost poznat, jak to funguje jinde. Gallaudet je považovaný za takovou “Mekku” neslyšících. Získal jsem hodně zajímavých poznatků a hlavně jsem se mohl rozvíjet osobně. Bylo mi 25 a ten půlrok pro mě hodně znamenal.

Co může takový půlrok v zahraničí změnit a rozvinout?

Překvapivě hodně. Obecně se o Galllaudetu říká, že je to místo, kde mohou neslyšící rozvíjet svoji identitu. Člověk je konečně mezi svými, nemusí se tolik bát. V okolí je mnohem méně bariér, je jednodušší najít odvahu a realizovat se. Kolektivy jsou najednou funkčnější a je snazší zapadnout. Organizace studia a všech aktivit okolo univerzity se na Gallaudetu hodně lišila od toho, na co jsme zvyklí v Čechách. A právě jiné prostředí mi umožnilo přemýšlet o vlastním postižení i o sobě trochu jinak.

K jakým poznatkům jste dospěl ve vztahu ke svému sluchovému postižení a svojí identitě? Co se událo tak zásadního?

Neexistovaly žádné komunikační bariéry. Na Gallaudetu uměl i uklízeč nebo kuchař v jídelně znakový jazyk, takže jakákoliv komunikace byla snadná a přirozená. Díky tomu jsem úplně zapomněl, že jsem nějak postižený. Je to samozřejmě taková bublina v prostředí školy, a když jsem vyrazil mimo kampus, tak se ty bariéry hned zase objevily. Ale šlo hlavně o to, že mě prostředí bez jakýchkoliv překážek donutilo přemýšlet nad tím, jak chci ve společnosti vystupovat a jak chci být vnímaný.

Nabízí se otázka, jak chcete ve společnosti vystupovat a být vnímaný?

Po návratu do Česka bylo těžké přijmout fakt, že ne všichni v mém okolí znakují a že se musím zase nějak přizpůsobovat. A i když je jasné, že svět není ideální a každý, koho potkám, nebude používat znakový jazyk, tak mi došlo, že se tak moc přizpůsobovat nechci a nedokážu. Dřív jsem hodně ustupoval, za spoustu věcí jsem se třeba styděl. Teď už vím, že nemusím. Není moje chyba, že neslyším a kdo opravdu chce, ten se se mnou domluví. Umím si víc stát za svým, prosazovat svůj názor. Nedělám si hlavu z věcí, které by mě dřív trápily nebo vytáčely.

Komunikace je to nejtěžší, s čím se v životě setkáváte? Na co jste zvyklý z domova?

V určitých situacích to náročné je a v jiných zase vůbec. Naše rodina je specifická, mám tři sourozence a všichni máme sluchové postižení, naši rodiče jsou slyšící, takže naše domácnost byla vždycky bilingvální. Rodiče se učili znakovat už během doby, kdy se před asi 25 lety zakládala první bilingvální mateřská škola. Chodili do České unie neslyšících, později do Pevnosti. Mluvili na nás, odezírali jsme, ale zároveň se u nás hodně znakovalo. Já a nejstarší sestra jsme preferovali znakový jazyk, druhá sestra a bratr si naopak, zcela přirozeně, protože jsou nedoslýchaví, vybrali mluvenou komunikaci. Znakovat ale u nás doma umí všichni.

Kompletní rodina zamlada

Jak to máte s komunikací v širší rodině? 

Širší rodina si vybírala nejčastěji mluvenou komunikaci a nikdo se opravdu znakovat nenaučil. Takže na nás obvykle mluvili a my jsme odezírali. Myslím, že měli pocit, že to není potřeba. Viděli, že se domluvíme i díky odezírání a tak se toho drželi a přišlo jim to dostačující.

Vy jste měli pocit, že je pro vás mluvená komunikace dostačující?

Ne tak docela. Spousta významů se v mluvené komunikaci pro neslyšící ztratí. Je to náročné a zase se dostáváme k tomu přizpůsobování. Každý má právo volby, ale kdybych mohl jakékoliv rodině něco doporučit, bylo by to – zkuste se pro své neslyšící členy rodiny naučit alespoň základní znaky. Jsem zastáncem bilingvální komunikace a myslím si, že je znakový jazyk důležitý pro osobní vztahy a osobní pohodlí.

Nemohl by si někdo myslet, když byste byl rád, aby širší rodina znakovala, že chcete pohodlí hlavně pro sebe?

Je samozřejmě důležité umět se přizpůsobit většinovému světu, a pokud to jde, tak být soběstačný. Ale! Zrovna uvnitř rodiny by bylo fajn, kdyby člověk věděl, že mají ostatní zájem o komunikaci s ním a že se mu tímto způsobem věnují. Děti by měly mít pocit, že ostatní zajímá jejich svět a neměly by se odmalička všemu přizpůsobovat. Je to pro ně psychicky náročné a později se třeba musí s některými věcmi smiřovat. Tomu by se dalo předejít.

Jakub s přítelkyní na ostrově Komodo v Indonésii

Když se hypoteticky zamyslíte nad tím, jak byste chtěl přistupovat k vlastním dětem, s ohledem na to, jací jsou vaši rodiče a vaše rodina, co vás napadá?

Myslím si, že čas věnovaný dětem je jedna z nejdůležitějších investic do budoucího života dětí, ale i rodičů. Kdybychom se sourozenci nedostali od rodičů takovou podporu, jakou jsme dostali, asi bychom nebyli takoví, jací jsme. Nedokázali bychom si pro sebe vybudovat to, co máme. Naši rodiče nám dávali možnost volby, pomáhali nám, ale vždycky nás vedli k samostatnosti a snažili se, abychom byli soběstační. Dítě je obrazem rodičů. Je důležité nenutit děti do toho, co se líbí rodičům. Dát jim volnost a přitom je vést. Doufám, že tohle se i nám podaří dětem jednou předat, jako to předali naši rodiče nám.

Připravila: Nikola Hlavicová, odborná pracovnice Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených

Fotografie: archiv Jakuba Peřiny