Facebook YouTube Instagram

Někdy se doma smějeme, kolika jazyky společně komunikujeme

29. prosince 2020

Rozhovor s Michalem Heftym – odborným asistentem, hercem, tatínkem dvou dětí, kutilem, cestovatelem a milovníkem adrenalinu v jedné osobě

Michale, prozradíte nám něco ze svého dětství? V jaké rodině jste vyrůstal?

Narodil jsem se jako slyšící, ale hned po narození jsem dostal zápal plic. Léčili mě antibiotiky, v důsledku čehož jsem ztratil sluch. Vyrostl jsem se slyšícími rodiči. Moje maminka pracovala jako psycholožka, takže se velmi snažila se mi naplno věnovat. Chtěla se naučit také znakový jazyk, ale bohužel, v období komunismu zakazovali ve školách znakovat a tvrdili, že dítě se musí naučit mluvený jazyk pouze orální metodou. Neposkytovali ani o znakovém jazyce žádné informace.

Asi čtyřletý Michal s bráškou JankemAsi čtyřletý Michal s bráškou Jankem

Moji rodiče, můj bratr i prarodiče, byli velmi harmoničtí a měli jsme spolu všichni krásný  vztah – a to platí dodnes. Velice se snažili se mnou komunikovat, mluvili pomalu, pomalu vyprávěli a vysvětlovali, a snažili se mi toho co nevíce ukázat, abych měl více vědomostí. Věnovali jsme se spolu oblíbeným aktivitám, pravidelně jsme jezdili na dřevěnou chatu, kde jsme neměli elektřinu. Uměli jsme si naplno užívat. Podnikali jsme i další rodinné výlety, jezdili na lyže a měli spoustu různých aktivit.

Kam jste chodil do školy?

Pocházím z Bratislavy, kde jsem strávil skoro 25 let. Až potom jsme se přestěhovali na vesnici. Tehdy byla doba socialismu. Chodil jsem v Bratislavě  do tehdejší mateřské školy pro neslyšící v Hrdličkově ulici, pak na základní školu pro nedoslýchavé v Drotárské ulici a nakonec na střední průmyslovou školu oděvní v Kremnici. To tehdy byla jediná střední škola s maturitou pro sluchově postižené na celém Slovensku. Přiznám se, že mě vůbec nelákalo studovat zrovna takovýhle obor… Ale cílem bylo získat maturitu.

Jak se vám v těchto školách líbilo?

Na mateřskou školu si vzpomínám jen mlhavě. Učitelé a vychovatelé většinou komunikovali metodou totální komunikace. Na základní škole většina učitelů vyučovala pouze orální metodou. Jen o přestávkách jsme si „ukazovali“ s některými nedoslýchavými nebo neslyšícími, ale šlo spíš o znakovanou slovenštinu. Na střední škole někteří učitelé používali znakovanou slovenštinu a někteří orální metodu, což označovali jako totální komunikaci.

Kamarádil jste se jako kluk spíše se slyšícími, nebo neslyšícími dětmi?

V dětství jsme si většinou s bratrem hráli venku na hřišti, a tak jsme kamarádili s několika slyšícími dětmi, obvykle od sousedů z našeho paneláku. Potom jsme jednou s bratrem vyrazili na kole po okolí sídliště a potkali neslyšícího kluka, který chodil na stejnou základní školu jako já. Od té doby jsme si všichni tři spolu často hráli a věnovali se různým aktivitám. 

Pamatujete se, kdy jste si poprvé uvědomil, že neslyšíte?

Vzpomínám si, bylo mi přibližně 12 až 13 let, když jsem si uvědomil, že jsem neslyšící. Šlo o to, čím bych chtěl v budoucnu být. Seděl jsem právě v obývacím pokoji s rodiči a přemýšlel spolu s nimi, kde a čemu bych se mohl a dokázal věnovat, co mě baví… Byly to těžké minuty a hodiny mého života.

Vystudoval jste obor Výchovná dramatika neslyšících na Janáčkově akademii múzických umění. Jakou životní zkušenost vám přinesla vysoká škola?

Tato škola pro mne byla opravdu velkou a bohatou zkušeností a otevřela mi široký obzor možností vzdělávání, dala mi praktický náhled, přístup k budování si vědomostí a vlastních názorů. Na předchozích školách se příliš nemluvilo o tom, co to vlastně znamená kultura a historie Neslyšících a znakový jazyk (Výraz Neslyšící s velkým N vyjadřuje pohled na neslyšící jako na jazykovou a kulturní menšinu – pozn. redakce).

Představení Respektive, divadlo Tiché jiskryPředstavení Respektive, divadlo Tiché jiskry

Hrál jste v souborech Divadlo Neslyším, Tiché jiskry, hostoval jste v Divadle v 7 a půl. Co pro vás znamená divadlo?

Po dobu studia na JAMU jsem získal možnost hrát v Divadle v 7 a půl díky kamarádovi, a zde jsem dostal první roli jako technik v loutkovém představení. Později přišla nabídka zahrát si hlavní roli v představení „Okno“. Tehdy jsem si uvědomil, že práce v divadle mě velice baví, že si zde můžu splnit svůj dětský sen. Potom se konala ještě další představení Divadla v 7 a půl. Po nějaké době jsme se s neslyšícími kolegy rozhodli, že se osamostatníme, a založili Divadlo Neslyším. To byla nová a zároveň nejtěžší zkušenost. Vše jsme připravovali a organizovali sami. Když jsme vytvářeli nová představení, vždy jsme se je snažili dělat pro všechny, aby slyšící i neslyšící diváci dobře rozuměli a bavili se. Měli jsme i příležitost v rámci projektů chodit do škol a různých institucí, hlavně pro děti. Projekty se zaměřovaly na krátká představení a zážitkové workshopy. Později mě lákalo vrátit se na Slovensko, kde jsem se zapojil do divadla Tiché jiskry (Tiché iskry). Hráli jsme hlavně ve volném čase, zejména o víkendech. Byla tam krásná atmosféra, měli jsme krásné zážitky, ale před 2 lety se kolektiv rozpadl. Doufám, že za nějaký čas se k sobě vrátíme a opět si spolu zahrajeme (úsměv).

Rodina na dovolené v ŘeckuRodina na dovolené v Řecku

S neslyšící manželkou Angelou jste v roce 2005 založili občanské sdružení Myslím – centrum kultury neslyšících. Proč vzniklo a jaký kus cesty ušlo za 15 let svojí existence?

Dlouho jsme si s Angelou povídali o tom, jaká je na Slovensku situace, že tam ještě nefungují zajímavé aktivity v oblasti kultury a vzdělávání. Tak jsme si založili organizaci, jejímž hlavním cílem bylo odstranit komunikační bariéru a postavit most pro zlepšení komunikace mezi neslyšícími a slyšícími. Jako první cíl jsme si dali různé workshopy. Po čase jsme si uvědomili, že je třeba zorganizovat kurzy slovenského znakového jazyka. Nevěděli jsme ale, jak postupovat, tak jsme si pozvali dva české lektory, Petra Vysučka a Radku Novákovou z organizace Pevnost. Díky nim jsme připravili kurzy slovenského znakového jazyka. Ale čas rychle běžel (úsměv). V průběhu kurzu jsme zjistili, že nám chybějí výukové materiály. V rámci různých projektů jsme tedy začali vytvářet publikace, např. knihy, DVD. Po čase jsme chtěli absolventům kurzů nabídnout nové zkušenosti se znakováním. Vymysleli jsme tedy projekty, které se věnovaly uměleckému znakování a divadelnímu tlumočení. V rámci projektu „Neslýchané festivaly“, kde bylo „Myslím“ slovenskou  a „Česká komora tlumočníků znakového jazyka“ českou partnerskou organizací, jsme připravili kurzy uměleckého tlumočení. Díky tomu jsme se začali naplno věnovat i různým uměleckým vystoupením.

Zajišťovat chod občanského sdružení, to chce hodně času a energie.  Dokážete si s manželkou udělat čas na sebe a na děti a oddělit pracovní aktivity od těch soukromých? Nebo si „nosíte“ práci domů?

Když jsme s Angelou sdružení založili, nebyli jsme ještě manželé. Ale samozřejmě jsme organizaci dali mnoho času a energie, pracovali jsme doma i v kanceláři, a později jsme si uvědomili, že máme trochu ponorkovou nemoc. Tak jsme se pokusili věnovat více soukromému životu a nenosit si práci domů. Ale nebylo to jednoduché. Po nějakém čase jsme se stali rodiči a já se stále snažil angažovat ve všem naplno, ale přišlo vyhoření… Tak jsem si dal tříletou pauzu a kurzy odsunul stranou. Některými věcmi jsem se samozřejmě zabýval i nadále a věnuji se jim dodnes, ale už s mírou (smích).

Pracujete s Angelou i na Trnavské univerzitě – jako odborní asistenti. Vyučujete mimo jiné znakový jazyk. Komu je studium určeno? Co znamená otevření tohoto studijního programu pro rozvoj tlumočnických služeb na Slovensku?

Mám z oboru „Slovenský jazyk v komunikaci neslyšících“ velkou radost. Jsem šťastný, že po 30 letech od pádu komunismu se otevřelo vzdělávání pro budoucí tlumočníky slovenského znakového jazyka. Mohou se do něj přihlásit slyšící zájemci, kteří se nikdy neučili znakový jazyk, ale i ti slyšící, kteří mají se znakovým jazykem již zkušenosti a chtějí se v něm zdokonalit, poznat také více teorie a získat vědomosti z oblasti tlumočení. Mohou se přihlásit i neslyšící, kteří se chtějí stát neslyšícími tlumočníky (asistenty tlumočníků) nebo moderátory zpráv ve slovenském znakovém jazyce.

 Na Trnavské univerzitě pracuji jako odborný asistent na plný úvazek. Učím zde hlavně praktické předměty – „Jazyková cvičení ve slovenském znakovém jazyce“, „Komunikační dovednosti neslyšících“ a „Praktická cvičení ve slovenském znakovém jazyce“. Manželka Angela učí tento semestr teoretický předmět „Úvod do studia hluchoty“.

Jak probíhá výuka v tomto semestru? Distančně, nebo je  bez omezení?

Když výuka začala, fungovala prezenční formou, ale po dvou týdnech se změnila na online výuku. Není to příliš efektivní, ale musíme respektovat pravidla.

Na IslanduNa Islandu

Máte s manželkou slyšící dvojčata. Jak s dětmi komunikujete a jak ony komunikují spolu?

Moje manželka ovládá tři jazyky: slovenský, maďarský a slovenský znakový jazyk, takže děti používají různé jazyky. Se mnou komunikují hlavně mluveným slovenským jazykem a občas znakují, a s maminkou komunikují většinou maďarsky a občas znakují. Spolu děti komunikují většinou slovensky a maďarsky. Občas se doma smějeme, kolika různými jazyky společně komunikujeme.

Jaký mají dvojčata vztah k prarodičům? Co společně dělají?

Moji i Angeliny rodiče mají s dětmi krásný vztah a vždy se strašně těší na setkání, a když se potkají, komunikují o všem možném.

Na vašich rodinných fotkách vidím, že máte spoustu aktivit… Jaké jsou vaše koníčky?

Mám jich hodně, ale nejvíce asi cestování a poznávání světa, kutilství, když mohu vymýšlet různé kreativní práce. Také gurmánská jídla, umění, hlavně divadlo, filmy a výstavy a občas i adrenalinové situace – rychlá auta, motorky a nejrůznější zážitky, třeba jako vidíte na fotce.

Michal miluje adrenalinové zážitkyMichal miluje adrenalinové zážitky

Chtěl byste něco vzkázat slyšícím rodičům, kterým se narodí neslyšící dítě?

Když se rodičům narodí neslyšící dítě, je důležité snažit se nepropadnout panice. Je třeba brát dítě jako zdravého člověka. Jde jen o to, nakolik je rodič otevřený potřebě naučit se znakový jazyk a věnovat se naplno vztahu a dostupné komunikaci s dítětem, jako je to běžné u slyšících dětí.  Potom jde vše normálněji a rozvíjejí se vědomosti. A můžete spolu zažít krásné dny, pokud máte společný dostupný jazyk, ke kterému se dítě později s velkou vděčností vrátí. To platí i v mém životě (úsměv).  

 

MgA. Michal Hefty pracuje jako odborný asistent na katedře slovenského jazyka a literatury, vyučuje studijní program „Slovenský jazyk v komunikaci neslyšících“ na Trnavské univerzitě v Trnavě. Je zakladatelem občanského sdružení Myslím – centrum kultury Neslyšících, lektorem znakového jazyka a koordinátorem uměleckého a divadelního tlumočení. Ve volném čase hraje v divadelním souboru Tiché jiskry. Vystudoval obor Výchovná dramatika neslyšících na JAMU Brno. 

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Fotografie:  archiv Michala Heftyho

 

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.