Byla jsem šprtka jako Hermiona Grangerová

S Lenkou Bosákovou (25) jsme si daly schůzku v kanceláři Tamtamu ve Stodůlkách. Čas setkání už se blížil, když mi přišla SMS s omluvou, že Lenka bude mít zpoždění. Přicvakla si těsně před odchodem prst do dvířek, takže si ho nejprve musí dát do pořádku. Zvládla to poměrně rychle a ani k tomu nepotřebovala doktora. Sama je totiž budoucí lékařkou. Studuje na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. To, že neslyší, pro ni nepředstavuje velký problém. Jak říká, člověk prostě musí počítat s překážkami. Ale popořádku…

Lenka pochází z vesničky Olšovany poblíž Košic. Narodila se v rodině, kde nikdo neměl zkušenost s neslyšícími lidmi. Rodiče zpočátku vůbec nenapadlo, že dcerka by mohla mít problémy se sluchem. Ale když ani ve dvou letech nereagovala na některé podněty, stále neříkala slova a jen si tak mumlala, už to bylo rodičům podezřelé. Ani pediatričce se to nezdálo, a tak rodinu poslala na ambulanci ORL. Dostavili se tam třikrát a třikrát jim lékařka řekla, že je vše v pořádku. Rodiče z toho byli zmatení. Pediatrička verdiktu naštěstí nevěřila, proto sama vypsala žádanku potřebnou pro vyšetření na foniatrii v Košicích, kde se potvrdilo, že Lenka má velkou ztrátu sluchu. Maminka s ní nastoupila na týden do nemocnice, aby mohla proběhnout všechna potřebná vyšetření a poté i přidělení sluchadel.  „Nosila jsem je ráda. Myslím, že jsem si uvědomovala, že s nimi lépe slyším,“ vzpomíná Lenka.Její rodiče tehdy nic nevěděli o komunitě neslyšících ani o znakovém jazyce, a tak se doma jen mluvilo. V té době už byla na světě i Lenčina o dva roky mladší sestra Bianka. I ona se narodila s geneticky podmíněnou sluchovou vadou, takže maminka jezdila pravidelně na logopedii s oběma dcerami a doma trénovaly výslovnost.

Lenka prospívala se sluchadly zpočátku dobře, měla ztrátu asi 65 % na obou uších a zvuky jako bouchnutí či křik vnímala i bez nich. Ale později se jí sluch začal horšit. „Po osmém roce už to šlo dole vodou,“ vysvětluje. Dnes má ztrátu 99,8 % na obou uších.

Vzorná školačka

Z mateřské školy v Olšovanech si toho Lenka moc nepamatuje, jen to, že se sestřičkou chodily mezi ostatní slyšící děti a před spaním si sundávaly sluchadla a dávaly je do krabičky na skříňku. Zato na základku má bohaté vzpomínky. „Ve škole jsem byla taková šprtka jako Hermiona Grangerová z Harryho Pottera. Moje ruka věčně visela ve vzduchu,“ směje se.

Obě holčičky chodily do běžné základní školy v Košicích, v jejímž rámci byla vždy po dvou letech, pokud se sešlo dost dětí, otevřena také třída pro žáky s vadami sluchu. Dětí bylo mezi osmi až deseti, seděly v lavicích uspořádaných do kruhu, aby na sebe dobře viděly. Protože nebylo úplně jisté, zda se po dvou letech dá dohromady třída neslyšících dětí, nastoupila s Lenkou do jakéhosi nultého ročníku i tehdy čtyřletá Bianka. Šlo o přípravku, kde dětem učivo 1. třídy rozdělili do dvou let. U Bianky se tím trochu vyrovnal věkový rozdíl, ale Lenka se při vyučování nudila. „Doma jsem se pořád na něco ptala a procházela si učebnice dopředu. Učitelé viděli, že mi to jde, a tak jsem začala chodit na jednu hodinu slovenštiny a matematiky do třídy mezi slyšící děti. Bylo dohodnuto, že k nim od 3. ročníku přestoupím. Ale pak školu úplně zrušili, a tak to padlo.  Nakonec všechny tři integrované třídy přesunuli do jiné školy v Košicích, o jedno sídliště dál. Takže nás nezrušili, jen přestěhovali. A já jsem potom o rok později, od 4. ročníku, začala chodit mezi slyšící. Byl to šok! 25 dětí v normálně uspořádaných lavicích. Seděla jsem ve druhé a časem jsem si zvykla. Učivo jsem zvládala v pohodě. Ani jsem se doma neučila, všechno jsem si pamatovala ze školy. Základku jsem končila se samými jedničkami. Musela jsem být prostě nejlepší, perfekcionistka,“  uculuje se Lenka a připouští, že šprti většinou nebývají mezi dětmi moc oblíbení. Ale ona se s šikanou ve škole nikdy nesetkala. Slyšící děti věděly, že mezi nimi jsou „ti hluší“, a moc to neřešily. Lenka sice zpočátku často o přestávkách běhávala za neslyšícími spolužáky z bývalé třídy, aby byla „mezi svými“, ale časem si našla kamarády i v novém kolektivu. Slyšící spolužáci byli rádi, když se nechávala vyvolat, protože se při zkoušení tak často nedostalo na ně. „V mojí nové třídě byli někteří žáci pěkní delikventi, jak to tak v běžných třídách bývá. Do třídy neslyšících si učitelé chodívali odpočinout. Děti tam poslouchaly a chtěly se vzdělávat,“ popisuje Lenka školní klima.    

Snažila jsem se zapadnout

Na košickém gymnáziu Šrobárova musela Lenka na roli premiantky zapomenout. Volba střední školy byla jasná, protože do Šrobárovy chodil i Lenčin tatínek, a tak starší dcera v rámci rodinné tradice kráčela v jeho stopách. Přijímací zkoušky proběhly bez větších modifikací a úlev, protože Lenka chtěla vše zvládat stejně jako ostatní děti. Přijali ji. Na gymnáziu však bylo pro ni vše nové – a mnohem těžší než doposud. Učitelé ani spolužáci neměli s neslyšícími žádné zkušenosti. Od počátku tedy bylo nutné komunikovat s třídní učitelkou a nastavit pravidla výuky. Lenka si vyjednala různé úlevy, hlavně při diktátech. Dostávala místo nich doplňovačky. „Musela jsem si svoje pravidla vydupat. Na začátku jsem před každou hodinou zašla za učitelem a vysvětlila, co potřebuji. Občas jsem se ozývala i v hodině, třeba aby nestáli zády ke mně. Učiva bylo fakt hodně. I když jsem výkladu rozuměla, byla jsem někdy tak vyčerpaná, že jsem se na poslech vykašlala a doučila se látku doma z učebnice nebo si zápisky opsala od spolužaček. Něco posílali i učitelé,“ vypráví Lenka.

A jak se cítila jako jediná neslyšící mezi slyšícími spolužáky? Na začátku se usilovně snažila zapadnout. Nosila rozpuštěné vlasy, aby ostatní neviděli, že je „jiná“. Přestože už uměla velmi dobře mluvit, děti časem stejně zjistily, že někdy nějak nereaguje… A divily se proč. „A já byla tak blbá, že jsem se snažila, aby to na mě nebylo vidět,“ kritizuje sama sebe Lenka, „měla jsem problém přijmout se taková, jaká jsem. Až jednou se mě spolužáci rovnou zeptali, jestli slyším. Musela jsem říct pravdu, a tak se to rozneslo. Ani jsem jim nenabídla možnost, jak se mnou komunikovat, museli to sami hledat.“ 

Lenka trávila skoro každé odpoledne s bývalými spolužáky, ale časem bylo víc a víc učiva, a tak nestíhala. Přišel stres – jedničkářka zvyklá být ve všem perfektní najednou musela „hrozně makat“, aby prospívala aspoň průměrně. Nešla jí angličtina. Měla mezery, neznala slovní zásobu a učitelce vůbec nerozuměla. Zašla za ní. Učitelka jí sice řekla, že nemá dvě děti ve třídě, aby se jí mohla plně přizpůsobit a zjednodušit učivo, ale ohledy na handicap své žačky od té doby brala. Moc ji nevyvolávala, odpouštěla jí odposlechy a podstatné pro ni byly známky z písemek. Lenka měla i podporu rodičů – do ničeho ji nehonili, neměli přehnané nároky. Byli rádi, že se dcerka drží alespoň v průměru… A přišla puberta!

Zpětně bych se profackovala

V období puberty se mnohým rodičům může zdát, že jim potomka někdo vyměnil. Jak to bylo s Lenkou? Přiznává, že táta s mámou to s ní měli od 15 do 18 let dost těžké. Lhala jim, odmlouvala, přišel také kontakt s alkoholem, tajně kouřila. I pár facek dostala. Oblékala se tak, že rodiče ji kolikrát ve dveřích otočili, že takhle do školy nepůjde. Prostě divoška. Bianka se to prý doma snažila vybalancovat a chovala se lépe. Přesto ani ji někdy neminul trest. Svezla se se sestrou, dostala „zaracha“ a podobně. „Nejhorší, co jsem provedla, bylo jednou na Silvestra. Rodičům jsem řekla, že jdu ke kamarádce vedle, ale přitom jsem se jela bavit s kámoši do Košic – a to mi tehdy ještě nebylo ani osmnáct. Šestnáct, sedmnáct možná. Dnes už to samozřejmě naši vědí, už se spolu nad tím smějeme…,“ popisuje Lenka bouřlivé období a zvedá oči v sloup. S kouřením nakonec sama sekla. Zklidnila se až ke konci 2. ročníku. Soustředila se na školu a na nový vztah. Přítel Jaroslav bydlel až v Bratislavě, a tak se vídali jen o víkendech, takže odpoledne trávila nad učebnicemi. Postupně se vše normalizovalo, i známky se upravily. „Už bylo načase. Zpětně bych se profackovala, když si vzpomenu na svoje kousky,“ bilancuje.

Čím chci být?

„Celé studium na střední škole jsem nevěděla, co budu dělat. Spíš jsem šla po tom, z čeho bych chtěla maturovat,“ přibližuje Lenka svoje hledání. Maturitu složila v modifikovaných podmínkách, s navýšeným časem. Říkala si, že když už se musí tolik učit, ať má nějaké úlevy. „Oni mi tehdy při písemce ze slovenštiny také zvětšili písmo,“ usmívá se při té vzpomínce,… tak to jsem opravdu nepotřebovala.“ Z angličtiny zase šla jen na ústní, což jí vyhovovalo. K přijímacím zkouškám se přihlásila na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy do Prahy, kam se s přítelem později také přestěhovala. Ale už v 1. ročníku cítila, že to není ono. Některé předměty ji nebavily, proto studium ukončila.

A pak to přišlo! Náhoda, nebo jen pomyslné sejmutí pásky z očí? Lenka na YouTube objevila interview s nedoslýchavým lékařem Philipem Zazove z USA. Byla z jeho příběhu v šoku. Doktor, a je jako ona! Začala tedy pátrat po tom, zda i v Česku existují lidé se sluchovým postižením, kteří pracují jako lékaři. A narazila na neslyšící patology – Petra Buzrlu a Beátu Ostárkovou. „Do té doby jsem se o kariéře doktorky dozvěděla jen to, že bych to nezvládla. Přitom jsem odmalička inklinovala k tomu, že bych chtěla být lékařkou. Ale všichni mi to nedoporučovali – doma, ve škole, ale i paní doktorka z foniatrie. Tehdy byly i technické pomůcky na jiné úrovni, a tak jsem to nějak v sobě potlačila, že tudy prostě moje cesta nepovede. Ale když potom přišlo tohle moje prozření, rozplakala jsem se,“ přibližuje mi tu chvíli. Slyším dojetí v hlase, musel to být opravdu silný okamžik.Studium s přepisem

Nyní Lenka studuje na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy šestiletý magisterský obor všeobecné lékařství. Přijímací zkoušky v upravených podmínkách skládala hned čtvery. Hlásila se na obor všeobecné lékařství na třech různých fakultách, a kdyby to nevyšlo, ještě na obor nutriční terapeut. Využila možnost prodloužení času při písemkách. Uspěla ve třech případech. Před zahájením studia si nechala vypracovat odborný posudek studenta se speciálními potřebami (tzv. funkční diagnostiku pro integrovaného studenta na vysoké škole), aby jí Univerzita Karlova mohla poskytovat přepis mluvené řeči do textu.  Službu přepisovatele hradí škola, student jen musí dát s určitým časovým předstihem vědět, kde a kdy bude přepis potřebovat. Lenka tvrdí, že pedagogové nemají s přítomností přepisovatele ve výuce žádný problém. Ona jen sleduje svůj tablet. Na praktikách si sedá dopředu nebo blízko učitele. Absolvovala již také první praxi, v domově důchodců v Praze.  Jak se smíchem podotkla, občas sice musela požádat pacienty, aby jí něco zopakovali, ale většina z nich měla pro ni pochopení, protože sami špatně slyší a nosí sluchadla. Vyzkoušela také fonendoskop pro nedoslýchavé lékaře, který jí zapůjčila škola. „Je to výborný model, učila jsem se s ním měřit tlak. Ale více ho využiju až ve 3. ročníku,“ pochvaluje si pomůcku.

Že se při studiu všechno nemusí povést hned na první dobrou, na to si Lenka už zvykla. Proto se ani tolik netrápila, když kvůli jediné nevydařené zkoušce musela opakovat první ročník. Nechala si ji až na poslední vypsaný termín a nevyšlo to. „Udělala jsem chybu,“ přiznává.

Náruživá čtenářka, velká „Čechačka“ a dočaskářka

Když má Lenka volno, věnuje se některému ze svých mnoha koníčků. Například od dětství miluje knihy. Asi od deseti let chodila do školní knihovny a četla všude. Pod lavicí, za chůze, v autobuse, na zastávce, ale hlavně doma. Knihovnice jí půjčovala i deset knih najednou, přestože školní limit byl pět. Věděla, že každou přečte do dvou dnů. „Čtu dodnes a moje sestra také. Chodíme spolu do antikvariátů. Mám už i slušnou sbírku knih v češtině. Přítel se rozčiluje, že už je nemáme kam dávat,“ směje se Lenka, která kromě slovenštiny umí také skvěle česky. Pomohla nejen četba českých knih. Čeština Lenku provázela v psané podobě již od dětství. Na Slovensku byla většina filmů  v češtině, protože se do slovenštiny nedabovalo, a šly k tomu i české titulky. K osvojení češtiny samozřejmě přispělo také bydlení v Praze. „Nyní už nevnímám, že by šlo o jiný jazyk a občas přecházím do češtiny i na Slovensku. Rodina se mi směje, že je ze mě velká Čechačka,“ vysvětluje.

Díky Lence jsem objevila mně dosud neznámé české slovo – dočaskářka. To je žena, která se dočasně stará o opuštěné psy, aby nemuseli do útulku. I Lenka je dočaskářka a psy odmalička miluje. Díky profesorce biologie na gymnáziu se dostala k dobrovolnické práci s nimi. Na velký pozemek kolem rodinného domu si na přechodnou dobu brala psy. Většinou pobyli pár měsíců, ale jeden hafan skoro rok a půl. Dva z nich si s přítelem nechali natrvalo.Svět slyšících a neslyšících

Lenka se spolužačkou Kateřinou, která vystudovala na Lékařské fakultě ergoterapii, založily facebookovou stránku pro neslyšící lékaře z Česka a Slovenska – aby o sobě věděli. Moc aktivit tam ale zatím neprobíhá, ve skupině je jen pár lidí a Lenka netuší, kolik  neslyšících lékařů vlastně v obou zemích je. Na Slovensku prý už o sobě mnozí neslyšící ani nevědí. Hodně dětí je v integraci v běžných školách, protože spousta škol pro neslyšící už zanikla. Také „spojená“ škola, do které chodily Lenka s Biankou, byla zrušena. Ve speciálních vzdělávacích zařízeních jsou nyní děti s různými typy postižení. Lenka nedávno potkala 26letou neslyšící Slovenku, která si myslela, že je jediná neslyšící na světě! A prý rozhodně není jediná. „Je mi to moc líto, protože si nedovedu představit, že bych vůbec nebyla ve styku s lidmi, kteří jsou jako já. Mám i hodně slyšících kamarádů, to neříkám, ale je to jiné. Přece jen nejlíp se cítím mezi svými. A pro děti je to obzvlášť důležité, však si pamatuji, jak jsem to měla já,“ říká Lenka s přesvědčením.  Mezi neslyšícími má spoustu přátel, ačkoli znakový jazyk údajně ovládá tak z poloviny.

A Lenčiny profesní plány do budoucna? „Až dostuduji medicínu, nechci být na obtíž okolí v nemocnici. Jako chirurg na sále se tedy nevidím a nechci být ani příliš ve styku s pacienty. Chtěla bych třeba pracovat s mikroskopem, i patologie by mi vyhovovala. Člověk musí počítat s překážkami,“ připouští, ale vzápětí dodává: „Ačkoli… vím o jednom neslyšícím chirurgovi ze Seattlu!“    

Lenčina vrátka do budoucnosti jsou zkrátka otevřená – ve všem, co dělá. Popřála jsem jí mnoho zdaru ve studiu (a brzké zahojení zraněného prostředníčku).

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Fotografie: archiv Lenky Bosákové