Rozhodně bych nechtěl sedět v kanclu

Dosud jsem nikdy nevedla trojrozhovor, až letos začátkem února. Povídala jsem si s Jáchymem (10), Fandou (14) a jejich maminkou Veronikou Švarcovou. Seděli jsme u stolu v jejich obýváku a vzali to podle věku. Nejmladší má přednost, a tak jako první odpovídal Jáchym. Po něm Fanda a poslední slovo měla samozřejmě maminka, protože jinak to ani být nemůže! Když měli kluci „odpovídáno“, přesedli si k televizi, aby drželi palce komisaři Semiru Gerhkanovi z Kobry 11. Honil padoucha jako vždy, ale nerušili jsme se, protože klukům šel zvuk přes indukční smyčku v podlaze do sluchadel. Fanda má dvě a Jáchym jedno – a na druhém oušku má kochleární implantát. Bylo těsně po vysvědčení, a tak se náš rozhovor logicky točil hlavně kolem školy. 

Jáchyme, jsi ve 4. třídě na běžné základní škole. Jak se ti tam líbí?

JÁCHYM: Kámoši jsou dobrý. 

Rozumíš paní učitelce dobře, když mluví?

J: Rozumím. I  diktáty a tak, rozumím jí dobře. 

Jsou třeba někdy ve škole chvilky, kdy rozumíš hůř?

J: No, občas třeba o přestávce, když se spolu kluci baví a já k nim přijdu, tak začnu otázkou: „O čem si povídáte?“ Ale jinak celkem dobrý.

A co třeba při angličtině?

J: Taky rozumím. Na angličtinu máme dobrou učitelku. Je jí asi 26 let. Je to nejlepší učitelka na škole. 

Chodíš do nějakých kroužků?

J: V pondělí chodím ve škole na florbal. Jinak chodím v úterý do oddílu na atletiku, a když mám čas, tak i ve čtvrtek na plavání. Máma tam učí plavání, tak jedu s ní a zpátky mě vyzvedne babička.  

Co tě ve škole baví za předměty?

J: Matika a tělocvik. V tělocviku hlavně vybíjená, opičí dráha a basketbal. Hrajeme kluci s holkama, protože máme tělocvik dohromady… Bez holek by to asi bylo lepší.

Minulý týden bylo vysvědčení.  Cos dostal za známky?

J: No, teď v pololetí jsem  měl samé jedničky, ale možná na celoletí už tam bude dvojka.

Myslíš asi na konci školního roku… Tak držím palce, aby tam byly znovu samé jedničky. Děkuji a teď si budu povídat zase s bráškou.

Fando, maminka říkala, že studuješ na osmiletém gymnáziu. Jsi v tercii. Jak se ti tam líbí?

FANDA: Škola je v pohodě. S učiteli je to tak fifty fifty. Někteří jsou fakt super, řekneme na češtinu: To máme profesora, který učí i na vejšce a má vystudované divadlo, takže hodiny s ním jsou sranda. To je příklad hodně dobrého učitele. No a pak je tam třeba matikář. On je hodně mladý, a tak asi nemá tolik zkušeností, a ten není vždy úplně příjemný.  

Je to těžší studium než na základce? 

F: Samozřejmě, je to těžší. Teď jsem zrovna dostal první trojku v pololetí. Nepovedla se mi právě ta matika. Na základce jsme měli celkově míň vyučovacích hodin. Tady máme nějakých asi 34 hodin týdně. A učivo jde hrozně dopodrobna a jedeme rychle. 

Co tě ve škole baví?

F: To strašně záleží na učiteli. Třeba minulý rok mě bavila chemie. Měli jsme mladého chemikáře, se kterým byla sranda, dělali jsme i pokusy – a všichni od něj chemii chápali. Takže v tu dobu to byl předmět v pohodě, ale teď jsme dostali jiného chemikáře. A když teď někdo řekne chemie, tak teda nevím… Ale určitě mě baví tělocvik. Češtinu máme rozdělenou na jazyk, literaturu a sloh. Sloh mě baví, jazyk taky, ale „literka“ ne. Ale to je subjektivní, protože ostatní třeba zas nemusí sloh.

Určitě tam máte i povinnou četbu. Baví tě číst?

F: Jak co. Když dostaneme nějakou povinnou literaturu z roku 1600, od nějakého týpka z „ROMY“, tak to absolutně ne. Ale byl jsem schopný už dříve přečíst třeba čtyři díly třísetstránkové bichle od Stephena Hawkinga, takže nějakých dvanáct set stran, a byl jsem v pohodě. Ale samozřejmě to bylo v úpravě pro děti, jinak bych to asi nepochopil.  Ale z povinné literatury mám problém přečíst sto stran. Strašně mě to nudí. 

Máš ve škole kámoše? Co spolu podnikáte? Prozraď jen něco, aby maminka nemusela chodit pryč.

F: Mám tady spoustu kamarádů a děláme všechno možné. S každým mám něco společného – s jedním probíráme auta, s druhým seriály. A se třetím se pereme o přestávkách, většinou tak dvě až tři minuty, než nás vyvedou na chodbu (smích). Tady na gymplu jsou super lidi, a je to dost rozdíl oproti základce, kde někteří byli, s prominutím, „blbečci“. Jeden spolužák si třeba o hodinách hrál, že je slepice a kočka. Tady jsou lidi chytřejší. Jediní, se kterými se vyloženě nebavím, jsou lidi, kteří mě nemají rádi, nebo se nemáme rádi navzájem. Ale není tam nikdo, s kým by se nedalo bavit vůbec.

Rozumíš ve škole všem a vždycky?

F: Dost zásadní dopad na to má, kolik lidí najednou v tu chvíli mluví. O hodinách jsem v pohodě.  Nesedám si úplně dozadu, tak do druhé až třetí lavice. První je zase moc šprťácká (maminka se směje). Ale o přestávce ve třídě, která má, já nevím, 10x25 metrů, a je v ní 25 řvoucích teenagerů, tak nemám moc šancí slyšet. Když se chci s někým bavit, většinou chodím na chodbu, tam je klid.

Používáš ještě jiné kompenzační pomůcky než svoje dvě sluchadla?

F: Mám teď nově StreamLine. Používám ho jednak jako mikrofon, hlavně při lezení po stěně. Když lezu do vejšek, měl bych v hale problém poslouchat trenérku, která je dole. Musel bych na ni ze stěny koukat. Takhle ona má mikrofon připnutý na tričku a mluví do něj – a já to naprosto perfektně slyším. Zvuk mi jde přímo do uší a nemusím se otáčet. A ona nemusí křičet přes celou halu, je to možná dvacet metrů. Vím, že primárně byl určen do školy pro učitele, aby ho měli u sebe, ale my nemáme tak velké třídy, takže ho ve škole moc nepoužívám. Až budu chodit na nějaké přednášky v obří hale, tak ano, ale když jsem od učitele 5 metrů, nepotřebuji ho. Druhá funkce StreamLine je, že přenáší jakýkoli zvuk, takže si přes něj pouštím hudbu. Mohu si ho přes Bluetooth spojit s mobilem a pouštět si do sluchadel věci z You Tube, cokoli. Což je super, protože všichni mají nějaká sluchátka a já kvůli sluchadlům nemůžu mít špuntová sluchátka. Musel bych mít ta obrovská, na hlavu, a to je dost nepraktické. Díky tomu mě začala bavit muzika. Předtím ten zvuk nestál za nic, byl dvakrát zpracovaný technikou. Rozhodně nyní poslouchám hudbu častěji, rád, a hlavně – i venku.

Máš nějakou oblíbenou hudbu?

F: Ne, beru, co mi tam Spotify namíchá. Jak neslyším dobře, nezajímají mě texty, nevnímám je. Takže si většinou hudbu vybírám podle toho, jak se mi líbí rytmus. Možná, že poslouchám něco děsně úchylného a ani o tom nevím (smích). Podle mě je to tak, že člověk, když je smutný, tak vnímá text, a když je šťastný, tak si užívá víc hudbu. Takže jsem asi pořád šťastnej (smích).

Maminka říkala, že momentálně tě asi nejvíce baví lezení…

F: Je to můj koníček. Kromě toho dělám třikrát týdně atletiku. Ale na atletiku chodím spíš proto, abych jen neseděl doma. Ale ne, že by mě vůbec nebavila. Podle toho, co zrovna děláme. Atletika je hodně všestranná. Když skáčeme do výšky, baví mě to, když máme běhat desetkrát kolem stadionu, není to moc zábavný. Zatímco u lezení neznám variantu tréninku, co by mě nebavila. Chodím tam sice jen v úterý, ale neumím si představit, že bych chodil častěji. Je to vyčerpávající, ještě ve čtvrtek mě bolí ruce. 

Jaké techniky už jsi vyzkoušel?

F: Hned první hodinu jsem se učil nacvakat lano a šli jsme na zeď. Je tam výškové lezení, s lany, ale občas i boulder, jestli jste slyšela ten pojem (vrtím hlavou). To se leze jen do pěti metrů bez lana po šikmé stěně a pod vámi je matrace. Také jsme už byli v posilovně, která má dost specifický tvar. Nejsou tam činky, ale dřevěné koule, co visí ve vzduchu a vy se musíte udržet na těch koulích. Aby to bylo podobné jako na stěně. Začal jsem s lezením v září v hale, ale v létě se chystáme i na skály. 

Slyšela jsem, že dříve jsi trénoval prsty i jiným způsobem. Prý jsi hrál na klavír.

F: Ano, ale to nemělo se sílou nic společného. Hrál jsem asi od čtyř a půl let do jedenácti. V páté třídě, jak jsem chodil na doučování a na zkoušky na nečisto, abych dal gympl, tak  jsem s klavírem skončil. Už mě to ale asi rok před tím moc nebavilo. Na druhou stranu věřím, že v letech toho největšího rozvoje sluchu, mi to asi pomohlo. Nevím samozřejmě přesně, co dělalo moje čtyřleté já, ale myslím, že jsem se tak naučil líp poznávat tóny. 

Už víš, čím chceš v životě být?

To je pro mě ta zcela nejhůř zodpověditelná otázka.  Možná je to tím, že mě baví víc věcí, a tak nejsem schopný si vybrat jednu. Fakt nevím. Mám kamarády, kteří už vědí a jdou si za tím, ale já jsem pořád u toho, že asi poletím na Měsíc (smích). Hlavně bych chtěl v práci adrenalin, rozhodně bych nechtěl sedět v kanclu.   

Fando, díky moc za rozhovor. Předala bych teď slovo mamince…. Paní Švarcová, kluci mi už skoro vše pověděli, tak mám na vás jen pár otázek pro doplnění. V čem s odstupem času vidíte největší pomoc Centra pro dětský sluch Tamtam? Jako klienti jste zde využívali široké spektrum služeb.

VERONIKA: Bylo fajn tam chodit a setkávat se s ostatními maminkami, což nám umožňovaly rodičovské skupiny. Ať už jsme v nich něco vyráběli, nebo probírali kochleární implantáty a novinky v oblasti pomůcek, problémy ve školce a škole. Mohli jsme sdílet naše obavy a zkušenosti a děti se zároveň viděly s jinými dětmi se sluchadly a implantáty. Byla jsem v té době jen málo zaměstnaná a tak jsme v Tamtamu mohli takto skvěle využít čas. Chodili jsme tam na Mikulášskou, s Jáchymem na logopedii. Všechny obavy před Jáchymovou operací jsme mohli probrat – jak po odborné stránce, tak s maminkami. Využili jsme i ranou péči a od poradkyně Ivy  Jungwirthové jsme se naučili snad vše ohledně sluchu. Doporučila nám i paní učitelku klavíru, kterou znala. Náhodou učila u Fandy na základní škole, tak k ní šest let chodil. Moc mu to pomohlo. I Jáchym hrál krátce na klavír. Jeho učitelka zas byla maminkou spolužáka ze školky a přivydělávala si výukou klavíru. Tvrdila, že sice Jáchym nebyl schopen slyšet přesně všechny tóny, ale měl skvělý rytmus a klavír mu prý určitě pomohl v rozvoji poslouchání. 

Takže byste hru na klavír doporučila i jiným dětem se sluchovým postižením?

V: Nevím, jak snadné je sehnat pro ně učitele. Jáchymova učitelka klavíru mi říkala, že v  „zuškách“ se jede na výkon a ne každý učitel se asi bude chtít věnovat dítěti, které špatně slyší, protože z něj virtuóz nejspíš nebude. A soukromý učitel asi stojí víc než v „zušce“. Ale ať maminky děti od klavíru nebo jiných nástrojů neodrazují, mým klukům to stoprocentně pomohlo v rozvoji řeči a ve schopnosti poslouchat a myslím, že to podpořilo i jejich logické myšlení.

Fanda chodil do běžné školky, Jáchym do bilingvní mateřské školky Pipan. Využívali jste nebo stále využíváte pro komunikaci znakový jazyk? 

V: Jáchym chodil do Pipanu asi rok. Než dostal implantát, nevěděli jsme, jak by to zvládl v běžné školce. A připadalo mi také dobré, aby uměl znakový jazyk. Bylo to dobré rozhodnutí. Trošku znakovku používáme doposud. Když jsme třeba u moře nebo jinde u vody, kdy kluci nemají sluchadla, nebo když si je večer sundají, tak používáme něco málo, třeba: „Dobrou noc“, „Pozor“, „Bolí tě břicho?“ Kluci umějí odezírat. Jáchym s tím má větší problém, ale Fanda odezírá dobře. U vody se loni potkal s nějakým klukem  a normálně s ním celé odpoledne fungoval bez sluchadel, aniž by si ten kluk všiml, že Fanda neslyší. 

Jste pravidelně v kontaktu s učiteli dětí nebo s vedením školy?

V: Naše poradkyně rané péče chodila do školy na náslechy (v rámci navazující spolupráce  – pozn. red.). Zkoumali jsme společně, co by kluci mohli mít v individuálním plánu, ale oni velké úlevy nepotřebovali. Učitelky věděly, že třeba při diktátech kluci nemohou slyšet rozdíl mezi s a z, takže proto se občas stalo, že něco napsali špatně. Ale že ve slově slyšet se píše tvrdé y, to samozřejmě musí vědět. Fanda měl na základce štěstí na učitelku. Ve třídě měla klid, děti spolu dobře vycházely a učila ho celých pět let. Byla na něj naladěná. U Jáchyma ve třídě se učitelky bohužel střídají každý rok.  S paní učitelkou, kterou mají letos, jsme se viděly poprvé teprve nedávno, působí celkem sympaticky.  Na konzultaci se paní učitelka tváří, že vše se dá vyřešit a myslím, že má relativně dobrý odhad. Ví, že Jáchym občas hřeší na to, že je chytrý. Když má něco hotové, začne zlobit. Ve třídě to sociálně mezi dětmi nefunguje úplně dobře – kluci se nebaví s holkama, děti jsou na sebe dost útočné a nechovají se k sobě přátelsky. Jáchym je z toho občas smutný, ale naštěstí to neprožívá až tak moc. Fanda by to nesl hůř.  

Slyšela jsem, jak kluci perfektně mluví a rozumějí. Kompenzační pomůcky jim vyhovují, že?

V: Ano, myslím, že slyší celkem dobře… Asi bych to neměla říkat,  ale  Jáchym nemá moc rád kochleární implantát. Jak může, nenosí ho. Nutíme ho nosit ho do školy, ale jak jsou prázdniny nebo víkend, sundává ho, ačkoli si myslím, že přínos tam je a že s ním slyší lépe. Ale asi s ním slyší nepříjemně, moc roboticky. Nevíme, jak se mu v hlavě ty dva zvuky „třískají“. Neznáme nikoho, kdo by měl na jednom uchu sluchadlo a na druhém implantát, a tak to nemáme s kým porovnat. On sám, když by nemusel, poslouchal by asi svět svým pravým uchem.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Fotografie: archiv rodiny