Dnes jsem spíš neslyšící…

Můžete nám představit sebe a svou rodinu?

Jana: Jmenuji se Jana Mikulíková Wagnerová. Jsem těžce nedoslýchavá, nosím sluchadla. Pocházím ze slyšící rodiny, vyrůstala jsem v Šumperku. Mám čtyři děti. Starší dcery mám z prvního manželství s Davidem Wagnerem. Nejstarší Nela má 13 let. Druhorozená dcera Laurinka má 10 let. Po smrti manžela jsem se znovu vdala. Vzala jsem si Jindřicha alias Henryho Mikulíka a spolu máme další dvě děti: Rachelku, ta má 3 roky, a Viléma Jindřicha, ten bude mít na podzim 2 roky. Manžel, Nela a Laurinka jsou neslyšící, Rája a Vilík jsou nedoslýchaví.

Jaké bylo vaše dětství? Kam jste chodili do školy?

Jana: Jako malá jsem moc ráda četla, vlastně doslova hltala knížky. Pořád a všude. Knížky pro mě představovaly svět, ve kterém jsem mohla prožívat různá dobrodružství. Ráda také vzpomínám na chvíle strávené s rodinou, na zahradě, ve skautském oddíle a na turistice v přírodě. S výjimkou první třídy jsem chodila do školy pro slyšící v rodném městě. Do první třídy jsem chodila na základní školu pro děti se zbytky sluchu na Svatém Kopečku u Olomouce. Byla jsem hodně upovídaná, tak mě učitelé doporučili na školu pro nedoslýchavé. Navrhli také integraci do školy pro slyšící děti. Škola pro nedoslýchavé žáky byla až v Ostravě a maminka nechtěla, abych tam byla zase na internátu, tak se rodiče rozhodli pro integraci. Základní školu jsem dochodila v Šumperku.

Henry: U mě byla ve srovnání s manželkou situace jiná. Zatímco ona pochází z rodiny slyšících, já vyrůstal v neslyšící rodině a od dětství se setkával s neslyšící komunitou. Doma jsme znakovali a se slyšícími prarodiči jsme se domlouvali hlavně gesty. Mám také slyšící tetu, ale ta ovládá znakový jazyk a také někteří mí bratranci a sestřenice se jeho základy naučili. Od útlého věku jsem sice žil v Kopřivnici, když ale maminka zjistila, že jsme s bratrem neslyšící, rozhodla se přestěhovat do Valašského Meziříčí. Chtěla, abychom mohli být mezi neslyšícími jak ve škole, tak i v klubu neslyšících. Ve Valašském Meziříčí byla škola pro neslyšící, která tam stojí doteď. Mateřskou, základní i střední školu jsem tedy absolvoval tam.

Po maturitě jsem chtěl jít na vysokou školu, kam mě však nepřijali. Tak jsem šel ještě jednou na střední – na zkrácené jednoleté studium. V podstatě to byla integrace, má první zkušenost mezi slyšícími.  Do té doby jsem se setkával pouze s neslyšícími vrstevníky a najednou jsem byl každý den se stejně starými slyšícími. Bylo to zvláštní. Se slyšícími jsem se do té doby setkával spíš výjimečně – například v rámci společného projektu nebo na letním táboře. Po roce mě pak přijali na Masarykovu univerzitu, kde jsem na Pedagogické fakultě studoval dvouoborový program – speciální pedagogiku a matematiku. Na rozdíl od manželky – protiklady se přitahují (smích) – miluju matematiku, Janička ji moc nemusí.

Rodina pohromadě

Podle čeho jste si vybírali obor středoškolského, případně vysokoškolského vzdělání?

Henry:  Při výběru střední školy pro mě bylo rozhodující její umístění co nejblíže bydliště. Bydlel jsem ve Valašském Meziříčí, kde měli na škole pro neslyšící obor Elektronické počítačové systémy. Byla to jedna z možností, kterou jsem využil. O Praze, Hradci Králové či Brně jsem vůbec neuvažoval. Co se týká výběru vysoké školy, od malička jsem chtěl být učitelem. Matematiku mám moc rád, takže volba byla jasná. Druhý obor, speciální pedagogiku, jsem si vybral, abych mohl učit ve škole pro neslyšící žáky. Zatím mám jen bakalářský titul, což ke zvolenému povolání nestačí. Někdy v budoucnu se zkusím přihlásit na navazující magisterské studium. 

Jana: I u mě hrála roli vzdálenost. Chtěla jsem zůstat v Šumperku. Doporučili mi obchodní akademii, protože šumperské gymnázium by pro mě bylo hodně náročné. Pokud bych tedy přesto chtěla na gymnázium, musela bych do Prahy na Ječnou, kde je gymnázium pro neslyšící žáky, a já na internát nechtěla. Ve stejném oboru jsem pak pokračovala na vysoké škole, ale jen rok. Nejprve jsem totiž studovala Ekonomickou fakultu na Vysoké škole báňské - Technické univerzitě v Ostravě. To mě moc nebavilo – vysokoškolská matematika pro mě byla španělskou vesnicí. V době studií jsem se dozvěděla, že se v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy po roční pauze otevírá podruhé první ročník oboru Čeština v komunikaci neslyšících. To bylo to, co mě lákalo – znakový jazyk, neslyšící a jejich kultura. A také čeština. V Ostravě jsem tedy všeho zanechala a pádila jsem do Prahy. Tam jsem se naučila o kultuře Neslyšících, o rozdílu mezi znakovanou češtinou a znakovým jazykem. Dále jsme se zabývali strukturou a fungováním znakového jazyka, v rámci výchovy a vzdělávání jsme se věnovali podstatě bilingvismu u neslyšících dětí apod. Byla to pro mě dobrá příprava – teď mám všechny děti se sluchovou vadou a jsem ráda, že mě na to škola v podstatě připravila.

Vánoční pohoda

A co kamarádi? Jak jste si povídali?

Jana: Mluvila jsem s nimi a odezírala. Kamarádů jsem měla málo. Na základní škole jsem se učila celkem dobře, byla jsem ve třídě s nejlepšími žáky a mívala jsem jedničky nebo dvojky. Spolužákům vadilo, že mám podobné nebo lepší známky. Snažila jsem se s nimi kamarádit, ale většinou to nešlo. Ztrácela jsem se v hovoru, zejména pokud si povídalo více lidí, to mi odezírání nepomáhalo. Ptala jsem se: „Prosím tě, co říká?“ Odpověď většinou byla: „Potom ti to řeknu.“ Přesně jak popisuje Věra Strnadová ve svých knihách Jaké je to neslyšet nebo Potom ti to povíme. Mezi slyšícími jsem si porozumění musela vybojovat a prosit o zopakování.

Kdy se to změnilo?

Jana: Až když jsem se dostala do komunity neslyšících, což bylo zhruba v mých 16 letech. Teprve tehdy jsem pocítila sounáležitost, někam jsem patřila. Poznala jsem plnohodnotnou komunikaci s neslyšícími vrstevníky. Mohla jsem si popovídat s více lidmi najednou, i s opačným pohlavím. Nicméně jsem ale ještě neuměla znakový jazyk, začínala jsem se jej teprve učit. Dnes už jsem více mezi neslyšícími. Je to i tím, že jsem si vzala neslyšícího manžela, mám neslyšící děti. Kamarády jsem si našla i během vysokoškolského studia, v církvi neslyšících… Se slyšícími se moc nestýkám, pokud nepočítám svou rodinu. Maximálně se slyšícími, jejichž děti jsou spolužáky mých dcer. Ze střední školy mám pár slyšících kamarádek.

Takže tíhnete spíš ke komunitě neslyšících?

Jana: Ano. Ale někdy mi hlava říká, že jsem spíš slyšící (úsměv). Mám v sobě kulturu slyšících, a když mi vadí něco, co neslyšící dělají, ozvu se. Odpověď je, že tak to dělají slyšící, ale neslyšící se chovají jinak. A já se s tím musím smířit.

Henry, vaši kamarádi byli naopak neslyšící?

Henry: Ano, samozřejmě, mám především neslyšící kamarády, pak asi dvě slyšící kamarádky z vysoké školy. Také se setkávám se slyšícími kolegy v práci nebo se slyšícími tlumočníky… Jinak jsem měl slyšící přátele pouze tehdy, pokud někoho zajímal znakový jazyk a chtěl se ho učit, nebo jsme se sešli v rámci nějakého projektu. Bavili jsme se po chatu, ale nějaké trvalé přátelství z toho nevzešlo. Toto byla vždy jen krátkodobá záležitost. Je to asi tím, že nemluvím.

Vilík a Rachel

Jak se domlouváte se slyšícími? Využíváte také tlumočnické služby?

Henry: Obvykle se slyšícími komunikuji písemně. Někteří jsou občas protivní, ale nic jiného jim nezbývá, musejí si se mnou psát, pokud se chtějí domluvit. Tlumočení jsem začal využívat, až když jsem se přistěhoval do Brna. Tlumočníka si objednávám při návštěvě lékaře nebo pracovně ve středisku. Pokud občas potřebuji telefonovat, volám přes operátora O2 – Linku pro neslyšící a nevidomé, stejně jako manželka, která tuto službu velmi často využívá.

Jana: Ano. Nerada volám. Když jsem telefonovala sama, špatně jsem rozuměla, občas něco přeslechla anebo zapomněla, protože jsem se usilovně soustředila na porozumění. Kdysi jsem musela požádat maminku nebo babičku, ale teď využívám službu operátora O2. Píši mu, co potřebuji a on za mne komunikuje. Pak mi přepíše, co říká druhá strana.

Jaký vztah k vám měli učitelé nebo vedoucí v kroužcích?

Henry: Mí učitelé byli většinou hodní a milí. Byl jsem jedním z šikovných žáků, s učením jsem velké problémy neměl, i když jsem samozřejmě občas zlobil, jako každé jiné dítě.

Jana: Mě na škole měly rády hlavně češtinářky, poznaly, že mám ráda češtinu (úsměv). V podstatě však byli učitelé neutrální. Ale asi nezapomenu třeba na svého středoškolského učitele informatiky. Dozvěděla jsem se, že si na mě u spolužáků stěžoval, nechápal, co na té škole dělám, protože špatně slyším a nepatřím tam. Moc mě to mrzelo.

Když to porovnám s nynějškem, možnosti integrace či inkluze jsou nyní mnohem lepší než dříve. Informace jsou dostupnější a pedagogové mají více možností, aby mohli zjistit, co by jejich žáku mohlo pomoci. Mí učitelé nevěděli, jak se mnou mají nejlépe pracovat nebo kam mě ve třídě posadit. Střední škola byla náročnější už jen nutností dělat si poznámky. Zápisky jsem si psala tak, že jsem sledovala učitelku a současně psala, aniž bych se podívala do sešitu, anebo jsem musela opisovat od kamarádky. Jenže ta měla tak titěrné a kostrbaté písmo! Ve výsledku tedy záleželo na tom kterém učiteli, ale tak je to vždy.

Z kroužků si vybavuji například na svou skautskou vedoucí. Byla moc hodná, pomáhala mi a zopakovala mi, co jsem potřebovala. Přesto si vzpomínám na okamžik, kdy mě mrzelo, že nemám stejný zážitek jako ostatní skautky. Vedoucí večer při svíčkách četla příběh a šeptala, aby to bylo napínavé. Já jsem z toho tím pádem nic neměla, nevěděla jsem, o čem je řeč.

Měla jste pocit, že se k vám učitelé chovají jinak než k jiným dětem?

Jana: Asi hlavně ten učitel v informatice, to mě mrzelo. Také díky mně měli spolužáci výhodu při psaní diktátu v češtině, kdy učitelky diktovaly další větu, až když jsem se na ně podívala. V angličtině a němčině jsem nemusela dělat poslechová cvičení. Jinak si myslím, že nijak zásadní rozdíly mezi námi nedělali.

Jindřich, Rachel, Nela, Laura, Vilík a Jana

Učili se vaši rodiče znakový jazyk? Nebo jste se musela spoléhat na odezírání a sluch?

Jana: Maminka měla snahu naučit se znakovat, ale lékaři ji od toho odrazovali. Tvrdili, že pokud na mě bude znakovat, nenaučím se mluvit. Doporučovali, aby na mě pouze mluvila. Dnes lituje, že se tehdy znakovat neučila – má neslyšící vnoučata, přičemž se staršími se nedomluví plynule bez problémů, obě strany se musí snažit. Po narození Nelinky se sice začala učit znakový jazyk, ale v jejím věku je to pro ni obtížné. Každopádně při mé výchově se moc snažila – mluvila pomalu, hezky artikulovala, malovala mi obrázky,…

Henry: Dědeček se také chtěl učit znakový jazyk, ale nesměl. Určitě znáte dopad nechvalně známého Milánského kongresu, kdy učitelé neslyšících dostali zákaz používat znakový jazyk. (Na Milánském kongresu v roce 1880 bylo přijato usnesení zakazující používání znakového jazyka na školách – pozn. red.)

Jana: Takže znakový jazyk jsem jako dítě vůbec neuměla. Pamatovala jsem si možná jeden, dva znaky ze Svatého Kopečku, ale po absolvování první třídy jsem se úplně přestala stýkat s neslyšícími. V Šumperku moc mladých neslyšících nebylo. Žila tam sice jedna moje o čtyři roky starší  kamarádka, ale s tou jsme se začaly přátelit až v dospělosti.

Kde jste se tedy naučila znakový jazyk?

Jana: Na neslyšící jsem nikdy nezapomněla. Neustále jsem na ně vzpomínala a toužila se naučit znakový jazyk. Maminka mi slíbila, že až mi bude šestnáct, pustí mě do jiného města na kurz, protože v Šumperku žádné nebyly. A skutečně. Tou dobou byl v Berouně kurz znakového jazyka pro začátečníky a tam jsem se poprvé učila znakovat. Také jedna má slyšící kamarádka chodila na ostravskou vysokou školu a učila se tam znaky, které mi pak ukazovala. V podstatě mě učila znakovanou češtinu. Rozdíl mezi znakovanou češtinou a českým znakovým jazykem jsem však pochopila až na vysoké škole. Znakový jazyk mi dal svobodu rozhodnout se, do které kultury chci patřit – mezi slyšící, neslyšící anebo do obou komunit.

Jak spolu nyní doma komunikujete?

Henry: Já nemluvím, pouze znakuji. Respektive občas použiji nějaká izolovaná slova, ale jinak celou dobu znakuji.

Jana: Na všechny děti znakuji a na Ráju a Vilíka kromě znakovaní také mluvím. Všechny děti znakují, mladší navíc také mluví. Ještě ale úplně nechápou, že mají buď znakovat, nebo jen mluvit. Všechny děti učíme kultuře Neslyšících. Vysvětlujeme, že pokud si chtějí povídat, musí nám poklepat na rameno. Vysvětlujeme, že tatínek neslyší, takže nepomůže volat, musejí za ním přijít. Taky jim ukazujeme, že pokud jsou přítomni další neslyšící, používáme jen znakový jazyk. Protože pokud bychom mluvili, nemuseli by nám rozumět.

Jana s dcerami

Vzpomenete si, kdy jste si poprvé začali uvědomovat, že jste neslyšící?

Henry: Já to necítil jako nějaký problém, jako bariéru. Vnímal jsem to tak, že jsem normální člověk, jen patřím do jiné kultury. Nedokážu říct, kdy jsem si to uvědomil, mám to jiné než třeba Jana. Celou dobu jsem znakoval – doma, v klubu pro neslyšící, ve škole. Neuvědomoval jsem si rozdíl mezi mluvením a znakováním. Od malička jsem si byl vědom toho, že existují dva světy, slyšících a neslyšících. Vnímal jsem to spíš automaticky. Já jsem neslyšící a znakuji, babička je slyšící a mluví… Prostě to tak vždy bylo, bylo to jasné.

Jana: Já si to začala plně uvědomovat asi ve druhé třídě, kdy jsem přišla mezi slyšící děti. Vadilo mi, že nerozumím, že si se mnou nepovídají. Všímala jsem si toho, plakala jsem, chtěla jsem se vrátit zpět na Svatý Kopeček, ale tam se mi zase stýskalo po rodině, protože jsem musela být na internátu. V Šumperku mi ale chyběly děti, které byly jako já. Bylo mi s nimi dobře.

Co by vám v té době pomohlo k tomu, abyste se cítila se lépe?

Jana: Líbilo by se mi, kdyby tam bylo více dětí, jako jsem byla já. Kdybych měla nějaké kamarády, se kterými bych si mohla povídat. Kdyby slyšící spolužáci byli lépe informováni, jak se mnou komunikovat. Taky si myslím, že by mi pomohl vizualizátor mluvené češtiny, který by po učitelích opakoval. (Vizualizátor zřetelně artikuluje jednotlivá česká slova. Podobně jako standardní tlumočení se i vizualizace řídí určitými pravidly – pozn. red.) Například na střední škole v hodinách informatiky by to bylo velmi nápomocné. Lavice jsme měli do obdélníku a každý seděl u svého počítače. Učitel chodil mezi dětmi a kdykoli někomu něco vysvětloval, nerozuměla jsem vůbec nic, protože jsem na něj neviděla. Pak se to odráželo na známkách. Hodně mi to vadilo. Teď si uvědomuji, že i kdybych měla ve třídě neslyšícího asistenta nebo tlumočníka, byla bych z toho paf a nepomohlo by mi to, protože jsem neuměla znakovat a vlastně jsem v té době nikdy neviděla tlumočníka. Pomohly by mi i kurzy znakového jazyka v místě bydliště, informace o neslyšících, jejich kultuře, setkávat se s neslyšícími atd.

Jindřich a Jana

Myslíte si, že by pro vás tehdy bylo lepší zůstat na škole pro žáky se zbytky sluchu?

Jana: Přemýšlela jsem, jaké by to bylo… Na jednu stranu, co se týká přátelství a sociálních vazeb, určitě by mi to dalo více. Jenže v té době byly na těchto typech škol redukované osnovy a z hlediska učiva bych tedy získala méně. Vše má své klady a zápory.

Když jste pak vybírali školu pro vaše děti, byl výběr ovlivněn vašimi zkušenostmi?

Jana: Rája ještě do školky nechodí, začíná až od letošního září. Co se týká Nely a Laury… Moc velký výběr nebyl. Bydleli jsme v Brně a zde je pouze jedna škola pro neslyšící. Navíc tam pracoval jejich tatínek – David Wagner.

Henry: Kdyby tady bylo více škol pro neslyšící, asi by byl výběr těžký. Ale takto… Střední škola, to už je jiná. Bude záležet také na oboru, než se rozhodneme, kam holky budou chtít jít – zda sem do Brna, do Valašského Meziříčí, do Hradce Králové na pedagogiku… Při výběru základní školy to hodně záleží na konkrétním učiteli: jak učí, jak ovládá znakový jazyk, na jeho vztahu ke komunitě Neslyšících. Jinak je to vše podobné.

Jana: Pro nás je důležité, aby jejich učitel – slyšící nebo neslyšící – uměl dobře znakový jazyk a odlišil ho od češtiny. Nechceme, aby v tom holky měly zmatek. Taky nechceme, aby měly nějaké úlevy jen proto, že jsou neslyšící. Teď v Brně mají v jedné třídě několik ročníků a učitel se musí věnovat všem a každému jinak. To ubírá na efektivitě hodiny. Je málo dětí.

Henry: Kdysi dávno bylo ve třídách mnoho neslyšících. Nyní jsou v jedné třídě třeba děti jak slyšící, tak i nedoslýchavé a neslyšící, často i s kombinovaným postižením. Učitel musí mluvit, potom znakovat, někde tlumočník ve třídě není. Je to komplikované a pro některé děti to nemusí být dobrý vzor. Situace je úplně jiná, než byla dříve.

Laurinka a Nela s mladšími sourozenci

Ráda bych položila pár otázek i vašim starším dcerám… Holky, jak se vám líbí ve škole?

Nela: Já jsem spokojená. Škola je malá, mám dobré spolužáky a mám mezi nimi i kamarády. Učitelé jsou v pohodě, hodní. Zlobí se, jen když něco provedeme anebo je nějaký malér.

Laura: Mně se ve škole taky líbí. Všichni jsou moji kamarádi. Do naší třídy se přemístí moje kamarádka, tak se na ni moc těším. Navíc ve čtvrtek chodím se školou plavat. V pondělí a středu chodím do plaveckého kroužku. Mou trenérkou je maminka jednoho spolužáka a umí znakovat.

S kamarády znakujete?

Laura: No jasně, znakujeme. Slyšících kamarádů mám málo, někteří z nich umějí základy znakového jazyka, protože se setkávají s neslyšícími. Slyšící neznakující děti znám, ale špatně se nám spolu domlouvá.

Nela: S kamarády si znakujeme. Když přijde nějaký slyšící, poprosíme paní učitelku a ona tlumočí. Já mezi slyšícími moc nebývám, mám tam problém s komunikací. Většinou mám neslyšící kamarády, je mi mezi nimi dobře.

Nelo, ty jsi natáčela pořad pro Českou televizi. Jmenoval se Hopsasa. Jaké to bylo?

Nela: Byla jsem na konkurzu i se sestrou a dalšími dětmi. Laura byla tehdy malá a styděla se. Nakonec vybrali mě. Moc mě to potěšilo. Bylo to asi v roce… 2016. Občas, když jsme cvičili anebo jsem si musela zapamatovat hodně textu, tak to bylo těžké. Ale byla tam skvělá parta a dobré jídlo… Bylo to super!

Který díl se ti líbil nejvíce?

Nela: V jednom díle, už si nepamatuji, jaký díl to byl, jsme cestovali do minulosti a několikrát jsme se museli převléknout. Měli jsme různé kostýmy. To se mi moc líbilo. Natáčeli jsme na různých místech. Bylo to zajímavé, bavilo mě to.

Laurinka a Nela s malým Vilíkem a Rájou

Bylo něco, co tě na natáčení nebavilo?

Nela: Když bylo velké horko a my museli natáčení opakovat a cvičit. Vím, že jsem pak byla protivná a naštvaná. To jsem nesnášela. Nebo když natáčení skončilo a pak se zjistilo, že někde byla nějaká chyba a my to museli natočit znovu.

Lauro, byla ses na sestru při natáčení podívat?

Laura: Asi jednou nebo dvakrát. Skoro si to nepamatuju. Ale koukali jsme se na ni v televizi. Strašně se mi líbila slyšící uklízečka, která dělala různé vtípky.

Děkuji vám všem za společné povídání.

Připravila: Mgr. Veronika Kovalová, pracovnice Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi Centra pro dětský sluch Tamtam, o. p. s., v Ostravě

Fotografie: archiv rodiny