Facebook YouTube Instagram

Společné večerní čtení bylo tím, co u našich dětí podpořilo oblibu knížek

Kudy vedla cesta ke čtení v bilingvní rodině Kateřiny Červinkové Houškové, tlumočnice českého znakového jazyka, učitelky češtiny a maminky čtyř dětí?

Více

Mezinárodní týden neslyšících 2022

Centrum pro dětský sluch Tamtam se k této osvětové akci letos hlásí sérií zářijových Zahradních slavností tlumočených do českého znakového jazyka, které proběhnou v Praze, Pardubicích a Ostravě

Více

Neslyšící děti proměnily Valdštejnskou zahradu v pohádkový svět

Zahradní slavnost Centra pro dětský sluch Tamtam ve Valdštejnské zahradě

Více

O ztrátě sluchu v číslech

Přehled údajů Mezinárodní zdravotnické organizace o ztrátě sluchu

Více

Postup při přidělování příspěvku na péči

Ptáme se na tiskovém oddělení úřadu práce a Ministerstva práce a sociálních věcí

Více

Průlom ve vývoji vakcíny proti cytomegaloviru

Vrozený CMV je považován za nejčastější negenetickou příčinu vrozené ztráty sluchu, přičemž způsobuje odhadem 20–25 % všech případů vrozené ztráty sluchu

Více

Byl vám zamítnut příspěvek na péči nebo jiné dávky? Jak se můžete bránit?

Jak postupovat při zamítnutí rozhodnutí o příspěvku či nesouhlasu s výší přiznané dávky

Více

Nabídka služeb CDS Tamtam pro Ukrajince v ČR/Послуги CDS Tamtam для українців у Чехії

Tamtam nabízí pomoc v ukrajinštině, ruštině i ukrajinském znakovém jazyce

Více

Hledáme řešení, jak posílit sebevědomí a jazykovou identitu neslyšících dětí

18. února 2020

Rozhovor s Pirkko Selin-Grönlundovou z Finského svazu neslyšících

Finský svaz neslyšících s obavami sleduje změny ve finském vzdělávacím systému. Neustále zdůrazňuje klíčový význam znakového jazyka pro formování osobnosti a kulturní identity neslyšících. Dbá také na to, aby se dařilo naplňovat jazyková práva neslyšících dětí. O vzdělávání neslyšících jsem si povídala s Pirkko Selin-Grönlundovou, která ve Finském svazu neslyšících působí jako specialistka na oblast školství.

Co vše je náplní vaší práce?

Moje pracovní náplň se utvářela v podstatě po celých dvacet let mého působení ve Svazu neslyšících. Zprvu jsem se podílela na realizaci a zdokonalování tlumočnických služeb. V současné době se nejvíce zabývám dodržováním a naplňováním jazykových práv lidí, kteří používají znakový jazyk. Především dohlížím na naplňování a kvalitu služeb pro děti (domácí výuka znakového jazyka, mateřské školy, předškolní příprava a základní školy). Tuto práci nemůžu dělat bez znalosti práv lidí se zdravotním postižením.

Co vás přivedlo k  neslyšícím a ke znakovému jazyku?

Protože jsem se chtěla specializovat na práci s neslyšícími dětmi, začala jsem studovat znakový jazyk v roce 1985 během studií logopedie. Tehdy jedinou možností, jak studovat znakový jazyk, bylo absolvovat jeden semestr v rámci studia pro tlumočníky znakového jazyka. Pirkko Selin-Gronlundova z Finskeho svazu neslysicichPřerušila jsem tedy logopedii a vystudovala jsem tlumočnictví. Po studiu jsem pracovala jako tlumočnice. V průběhu dalších let jsem absolvovala několik rekvalifikačních kurzů znakového jazyka. Kromě tlumočnictví jsem absolvovala také magisterské studium oboru vzdělávání dospělých.    

Finské školství prodělává poměrně velké změny. Před několika lety vešlo v platnost subjektivní právo dítěte na vzdělávání v tzv. spádové škole, která je určena podle adresy trvalého bydliště. Jak to ovlivňuje výběr školy pro děti se sluchovým postižením?

Podle principu spádové školy má každé dítě právo navštěvovat školu, která je nejblíže jeho bydlišti. Většina zdravotně postižených dětí byla dříve zařazována do speciálních škol a cítily se proto být oddělené od ostatních dětí. V současné době většina rodičů dětí používajících znakový jazyk a dětí se sluchovým postižením chce anebo musí zapsat své děti do spádové školy, protože speciální školy pro sluchově postižené děti už nejsou. V Helsinkách a v Turku fungují v rámci tzv. běžných škol třídy, ve kterých učitelé používají ve výuce znakový jazyk. Třetí škola, kde se jako vyučovací jazyk používá znakový jazyk, je státní škola Valteri-koulu v Jyväskylä. Skupiny žáků se sluchovým postižením v těchto školách jsou velmi malé. 

Jaké mají děti se sluchovým postižením možnosti navštěvovat základní školu?

Podle mého názoru pro neslyšící dítě, které používá znakový jazyk, je nejdůležitější, aby se mohlo učit ve svém mateřském jazyce. V praxi se ukazuje jako velmi náročné 'vybudovat' vhodné jazykové prostředí v mnoha školách na různých místech země. Dítě používající znakový jazyk potřebuje vedle sebe také jazykový vzor a podporu, tedy spolužáky, kteří používají stejný jazyk, což návštěva spádové školy málokdy umožňuje. 

Existují ve Finsku všeobecně platná pravidla a systém pomoci rodičům dětí se sluchovým postižením? Jak se liší dostupnost služeb a tlumočníků znakového jazyka v různých oblastech? Získávají základní školy, které nabízejí výuku pro žáky se speciálními potřebami finanční podporu od státu, města nebo kraje? Kdo pomáhá rodičům při rozhodování o výběru školy?

Mezi městy a kraji jsou velké rozdíly. Úředníci na školských odborech nemají vždy dostatečné, přesné a aktuální informace o sluchovém postižení a znakovém jazyce. Rodiče v podstatě nemají na výběr mnoho možností. O způsobu a organizaci výuky rozhoduje daný oblastní nebo městský úřad, který kvůli nadbytečným finančním výdajům ne vždy chce poslat dítě do státní školy nebo školy v sousedním městě, kde by například byla speciální třída. V několika městech požívají tzv. simultánní metodu. Ve třídě, ve které jsou neslyšící žáci,  jsou dva učitelé, slyšící a neslyšící. Jedná se o jakousi jazykovou koupel. Slyšící děti se přirozeným způsobem seznamují se znakovým jazykem, když sledují výklad neslyšícího učitele i tlumočníka, který do znakového jazyka tlumočí výklad slyšícího učitele. Učitelé si mezi sebou rozdělí, které předměty učí. Neslyšící učitel má tlumočníka ve výuce, při přípravě hodin, na schůzích apod.

Jak je zaručeno, že dítě používající znakový jazyk získá během základní školní docházky stejné množství informací a dovedností jako ostatní slyšící žáci? Mají v tzv. běžných školách dostatek speciálních učitelů a dost znalostí o nárocích a právech žáků se speciálními potřebami?

Jistotu a záruku nemáme... Děti používající znakový jazyk postupují podle individuálního plánu, proto je obtížné jejich výsledky srovnávat s výsledky slyšících vrstevníků. Z vyprávění rodičů vím, že mnozí každodenně tráví hodně času tím, že se večer snaží zjistit, co dítě během dne z výuky pochytilo a snaží se mu pomoci s úkoly.  Tyto zkušenosti nemáme podloženy statistikami a přesnými údaji. Rozhodně bychom potřebovali více informací. Bohužel poměrně marginální skupina zdravotně postižených, jakou neslyšící jsou, často zůstává stranou zájmů speciálních pedagogů. Navíc se na speciální potřeby neslyšících ve výuce málokdy nahlíží z jazykového hlediska. 

Jakou pozici mají v základních školách tlumočníci znakového jazyka? Má dítě k dispozici tlumočníka ve všech předmětech, o přestávkách, na školních výletech, slavnostech a podobně, anebo je dán určitý počet hodin týdně, po která má dítě právo na tlumočníka?

Podmínky pro práci tlumočníků znakového jazyka ve školách se v různých místech Finska velmi odlišují. Liší se také to, zda má žák do znakového jazyka tlumočeny všechny předměty a všechny hodiny, jak by tomu rozhodně mělo být! Obzvlášť znatelný nedostatek tlumočníků je na východě a severu Finska. Dostupnost tlumočníka také komplikuje zažitá představa, že žákovi používajícímu znakový jazyk stačí, když je při výuce ve třídě přítomen pomocný učitel. Tohle je běžné především v případě bilingválních dětí, které mají voperovaný kochleární implantát. Odborníci se často domnívají, že žák slyší s pomocí implantátu stejně při osobní komunikaci ve dvou jako ve skupině dětí, kde jsou různé zvuky.  

Pokud tomu dobře rozumím, ve Finsku vlastně nejsou školy pro neslyšící, kde by se používal výhradně znakový jazyk. Dříve školy pro neslyšící fungovaly jako místa, kde se rozvíjel znakový jazyk a kultura neslyšících, ale co teď? Kde mohou znakující děti potkat další děti a dospělé uživatele znakového jazyka?

Tři školy, o kterých jsem hovořila, jsou běžné základní školy, ve kterých je většina žáků slyšících. Děti používající ke komunikaci znakový jazyk zde tvoří menšinu. Tyto děti se učí ve speciálních třídách, některé předměty např. dějepis nebo biologii absolvují společně se slyšícími, a výklad je jim tlumočený do znakového jazyka. Řekla bych, že žáci používající znakový jazyk a sluchově postižení žáci jsou ve školách v současné době hodně osamoceni. Spolky pro neslyšící pořádají především o víkendech a prázdninách kurzy, tábory a další akce, na kterých se neslyšící mohou potkat s dalšími neslyšícími dětmi i dospělými. Neslyšící děti aktivně využívají ke komunikaci sociální média, ale to samozřejmě nenahradí osobní setkání a blízkou přítomnost druhého člověka, který používá stejný jazyk.

Budova Svazu neslyšících, ve které se kromě kanceláří nachází také knihovna, divadelní sál a večerní škola pro neslyšící

Má stále častěji praktikovaná inkluze vliv na vývoj finského znakového jazyka a kultury neslyšících?

Ano. Děti používající znakový jazyk potřebují více podpory při hledání jazykové a kulturní identity, než tomu bylo dříve. To, že necítí příslušnost k menšině používající znakový jazyk,  podle mě vyplývá především z toho, že děti, které bydlí daleko od sebe a nejsou ve stejné škole, mají méně příležitostí pro spontánní setkání a komunikaci ve znakovém jazyce. Víme o tom a hledáme řešení, jak posílit sebevědomí a jazykovou identitu dětí.

Na univerzitě v Jyväskylä byl asi před deseti lety otevřen studijní obor pro třídní učitele, kteří používají jako vyučovací jazyk znakový jazyk. Najdou dnes absolventi tohoto oboru  uplatnění ve školách?

V současné době na tento obor nepřijímají další studenty. Vzdělávání učitelů bylo postaveno na jazykových a kulturních základech. Lze to přirovnat ke vzdělávání učitelů ve švédském jazyce, který je ve Finsku úředním jazykem. Obor neobsahoval speciální pedagogiku. Tu si student mohl zapsat jako nepovinný předmět, pokud chtěl. Někteří neslyšící absolventi tohoto oboru působí na základních školách, někteří zůstali na univerzitě a věnují se výzkumu znakového jazyka. 

Děti se sluchovým postižením a děti komunikující znakovým jazykem se často učí podle individuálního učebního plánu a mají prodlouženou školní docházku. Z jakého důvodu?

Mnoho dětí se sluchovým postižením nastupuje do předškolní přípravy dříve než ostatní děti. Pro děti se sluchovým postižením je typické, že jejich jazykový vývoj vyžaduje intenzivní závěrečný 'finiš' před nástupem do školy. Kvůli zpožděnému jazykovému vývoji bývají slabší i sociální dovednosti. Delší předškolní příprava má zaručit, že děti se sluchovým postižením mají na začátku školy srovnatelné jazykové a sociální dovednosti s ostatními dětmi.

Individuální učební plán je sestaven proto, aby bylo zaručeno, že všechny oblasti, ve kterých má dítě speciální potřeby, jsou podchyceny, zapsány a jsou navrženy postupy, jak je podporovat a řešit.

Je dostatek učebních materiálů pro výuku různých předmětů ve znakovém jazyce? Podle čeho se například děti používající znakový jazyk učí finštinu a další cizí jazyky?

Učebnic určených pro výuku ve znakovém jazyce je hodně málo. Mnozí učitelé ve výuce používají videomateriály, které vytvořili  o různých tématech ve znakovém jazyce spolupracovníci knihovny Svazu neslyšících. Učitelé při výuce sluchově postižených používají stejné učebnice, jaké mají ostatní žáci. Někteří učitelé při výuce finštiny využívají učební materiály navržené pro žáky migrantů, kteří se učí finštinu jako druhý jazyk, tzv. S2.

Jak se při výuce využívají technologie – tlumočení na dálku, indukční smyčka, FM systémy atd.?

Nevím o tom, že by se na základních školách pří výuce ve znakovém jazyce používalo tlumočení na dálku, tedy prostřednictvím videohovoru. Internetové vysílání se využívá při výuce znakového jazyka. Například výuku ze školy v Jyväskylä sledují neslyšící žáci ve školách, kde chybí učitel znakového jazyka. Na výuku znakového jazyka jako mateřského jazyka mají právo neslyšící a také tzv. CODA, slyšící děti neslyšících rodičů. Technické pomůcky dodává do škol centrum speciálních pomůcek na základě jednotlivých žádostí. Více o tomto nevím. 

Dá se říct, že každé dítě, kterému je diagnostikováno sluchové postižení, dostane kochleární implantát? Mají v průběhu rekonvalescence mluvený a znakový jazyk rovnoprávnou pozici?

Přes devadesát procent sluchově postižených dětí se narodí slyšícím rodičům, je tedy přirozené, že se rozhodnou pro kochleární implantát. Více než devadesáti procentům dětí, které se narodí se sluchovým postižením, je voperován kochleární implantát v prvním roce života. Část dětí má takový typ sluchového postižení, že pro ně implantát není vhodný. Neslyšící rodiče v převážné většině kochleární implantát jako pomůcku pro své neslyšící dítě nevolí. Při rehabilitaci sluchu se klade důraz na rozvoj mluvené řeči. Znakový jazyk se upřednostňuje málokdy a v některých sluchových centrech dokonce stále používání znakového jazyka zakazují.

Ve Finsku je poměrně početná skupina migrantů z různých zemí. Pravděpodobně mezi nimi jsou i lidé se sluchovým postižením, kteří používají jiný než finských znakový jazyk. Jak je zaručen jejich přístup ke vzdělání?

Občanský zákon vychází z myšlenky, že neslyšící přistěhovalec musí prokázat jazykové znalosti finského nebo švédsko-finského znakového jazyka, aby mohl být integrovaný do finské společnosti prostřednictví tlumočnických služeb. Služby v jiných znakových jazycích nejsou oficiálně organizovány a nabízeny. V určitých tematicky omezených situacích je migrantům nabídnuto tlumočeni do tzv. mezinárodního znakového systému.

 

Připravila: Mgr. Romana Mázerová – knihovnice v Městské knihovně Helsinky

Fotografie: archiv Pirkko Selin-Grönlundové z Finského svazu neslyšících

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.