Inkluze na finský způsob

Když jsem se do Finska v roce 2000 nastěhovala, fungovaly zde tři státem zřizované internátní školy pro neslyšící a šestnáct městem provozovaných škol, které se specializovaly na výuku sluchově postižených. V současné době jsou zde pouze tři základní školy, kde je skupina více než pěti žáků se sluchovým postižením. Speciální třídy v městem zřizovaných základních školách v Turku a v Helsinkách a škola fungující v rámci poradenského a výukového centra Valteri v Jyväskylä.

Většina sluchově postižených žáků navštěvuje běžné školy v různých místech země. Tato situace komplikuje možnost uspořádat kvalitní výuku jednotlivých předmětů ve znakovém jazyce i výuku znakového jazyka jako mateřského jazyka. Dětem také často chybí dospělý vzor a podpůrná skupina vrstevníků, kteří komunikují ve znakovém jazyce. Pokud ve škole nemají učitele znakového jazyka, mohou žáci navštěvovat hodiny v jiných školách, účastnit se výuky prostřednictvím internetu anebo učitel do školy dojíždí.

Princip spádové školy

Trend zařazovat žáky se speciálním potřebami do běžných škol se netýká jen sluchově postižených. Termínem 'princip spádové školy' se ve Finsku snaží popsat a naplnit myšlenku inkluze. Ten princip byl zapsán do finské ústavy už v roce 1998. Změna školského zákona v roce 2011 posílila jeho pozici a naplňování v praxi. Princip spádové školy má své výhody i nevýhody. Nejčastěji je jako problém uváděn nedostatek kvalifikovaných třídních učitelů a školních asistentů a také nedostatečná informovanost  pracovníků ve školách i na úřadech o sluchovém postižení a znakovém jazyce. Podle tohoto principu má žák právo navštěvovat základní školu v blízkosti svého bydliště. Současně s tou změnou zákona byl vypracován vzor třístupňové podpory.

První stupeň tzv. všeobecná podpora v praxi znamená právo na podpůrnou výuku v různých předmětech buď individuálně, nebo v malých skupinách.

Druhý stupeň tzv. posílená podpora je určena žákům, kteří  potřebují systematickou podporu v některých předmětech.

Třetí stupeň tzv. speciální podpora je určena těm, kteří vyžadují speciální, systematickou a intenzivní podporu.  Žák se učí podle individuálního studijního plánu, na jehož vypracování se vedle pedagogů, terapeutů a lékařů, podílí i rodiče. Plán zahrnuje i způsob a harmonogram hodnocení, žák může prokázat dovednosti jinak než v testech jako ostatní.  Téměř všichni sluchově postižení žáci mají statut žáka se speciálními potřebami.  Díky tomu mají například subjektivní právo na technické pomůcky a asistenta. Tyto děti bývají většinou umístěny do tříd s menším počtem žáků (max. 20).

Individuální učební plán

V případě žáků se sluchovým postižením by při tvorbě individuálního učebního plánu měly být brány v potaz také jejich jazykové a kulturní potřeby. Podle zákona o znakovém jazyce mají rodilí uživatelé znakového jazyka (neslyšící nebo slyšící děti neslyšících rodičů) právo na výuku ve svém mateřském jazyce na všech stupních škol.  Zákon o znakovém jazyce vešel ve Finsku v platnost 1. 5. 2015 (jedná se o finský a švedskofinský znakový jazyk, neboť švédština je ve Finsku druhým úředním jazykem). Možnost a kvalita výuky ve znakovém jazyce, ať již prostřednictvím tlumočníka nebo učitele ovládajícího znakový jazyk, se v různých oblastech Finska značně liší. Nejčastějším způsobem podpory bývá pomocný učitel ve třídě ovládající znakový jazyk nebo podpůrné znaky, dále osobní asistent ovládající  znakový jazyk nebo pomocné znaky a nejméně častou formou pomoci je přítomnost tlumočníka znakového jazyka ve výuce. Náklady na pomocného učitele nebo tlumočníka na základních školách hradí zřizovatel školy tedy město nebo oblast, na středních a vyšších školách si student může požádat o příspěvek na tlumočení u všeobecné zdravotní pojišťovny.

Vzorný příklad inkluze ve škole Päiväkumpu

Příkladem školy, kde inkluze sluchově postižených funguje ideálně, je základní škola Päiväkumpu ve Vantaa. Dvojčata Mila (nedoslýchavá) a Matilda (neslyšící) už od mateřské školy chodí do třídy se slyšícími. Přáli si to jejich neslyšící rodiče, chtěli, aby si dcery našly kamarády ve svém sousedství. Dívky navštěvují třetí třídu, kde je 18 dětí a v některých hodinách až pět dospělých. Třída má dvě třídní učitelky. Jedna je neslyšící a druhá slyšící. Rozdělily si mezi  sebou jednotlivé předměty. Neslyšící učitelka má při výuce neustále k dispozici tlumočníka, kterého neplatí škola, ale pojišťovna. Škola naopak platí náklady na tlumočníka do ZJ, který tlumočí vyučování Mile a Matildě. Na hodinách angličtiny využívají také služby tlumočníka, který řeč zapisuje. Mila je nedoslýchavá, proto slyšící učitelka používá FM systém. Příprava na vyučování vyžaduje spolupráci všech dospělých. Tlumočníci znakového jazyka dostávají předem materiály. Například do hudební výchovy, aby mohli převést slova písní do znakového jazyka a výuka probíhala plynule. Dívky komunikují se spolužáky prostřednictvím  tlumočníka nebo pomocí znaků, které své kamarády naučily. Dvojčata se učí stejné předměty podle stejných učebnic jako jejich slyšící spolužáci, jen mají navíc dvě hodiny znakového jazyka týdně. Ve Vantaa vypracovali vlastní model vyučování. Využili zkušenosti a poznatky z výuky neslyšících v několika dalších třídách v jiných městech Finska, na zkušené byli i v Japonsku.

Připravila: Romana Mázerová, knihovnice v Městské knihovně Helsinky, zdroj: Vantaan sanomat ze dne 27. 3. 2019

Fotografie: archiv Pirkko Selin-Grönlundové z Finského svazu neslyšících, Shutterstock.com