Pravdy a mýty o znakovém jazyce

Většina z nás dostala dar sluchu. Považujeme za normální, že nás od rána do večera obklopují mluvená slova, hudba, vyzvánění telefonů, troubení aut – prostě zvuky. A díky tomu máme pocit, že lidé, kteří neslyší, musejí být jiní. Ale neslyšící lidé nejsou jiní. Žijí stejně kvalitní a naplněné životy – chodí do školy, hrají si, sportují, pracují, prožívají lásku, zakládají rodiny a starají se o své děti se všemi radostmi i starostmi, které k tomu všemu patří. To jen my – slyšící – jsme si kolem nich a jejich – pro nás – zvláštního znakového jazyka vytvořili řadu mýtů a předsudků. Představíme vám ty nejčastější, které uvedeme na pravou míru. A vy si přitom můžete udělat vlastní soukromý test, kterému z těchto mýtů jste sami věřili…

Mýtus: Znakový jazyk je mezinárodní.

Pravda: Mezi širokou veřejností patří tento mýtus k těm nejvíce rozšířeným. Neslyšící by se jistě nezlobili, kdyby se jedním znakovým jazykem domluvili po celém světě, ale bohužel tomu tak není. Každá země má svůj vlastní jazyk a stejné je to i s tím znakovým. Domněnka o mezinárodní univerzálnosti znaků s největší pravděpodobností pramení z toho, že řada znaků má tzv. ikonickou podobu, tedy, že se podobají tomu, co označují – ruce jakoby kopírují tvar předmětu nebo činnost. To je sice pravda, ale různé znakové jazyky si k zobrazení téhož objektu vybraly různé rysy. Ukažme si to třeba na znaku „strom“. Pro tento znak v českém znakovém jazyce byl vybrán jako charakteristický rys kmen podtínaný sekerou. V americkém znakovém jazyce je to koruna stromu s třepotajícími se větvemi a třeba v čínském zase tloušťka kmene, který člověk objímá rukama. Jedno slovo – tři různé znaky.

Pochopitelně, tak jako si slyšící vytvořili umělý jazyk s názvem esperanto, mají i neslyšící svůj umělý mezinárodní znakový jazyk – Gestuno. Tento soubor mezinárodně používaných znaků bez gramatiky se ale – ostatně stejně jako esperanto – příliš neujal.

Mýtus: Znaky jsou gesta, znakový jazyk je pantomima.

Pravda: Ano, nám laikům to tak zpočátku může připadat. S tímto druhem divadla má znakový jazyk společný způsob vyjadřování rukama a mimikou. Základem pantomimy je napodobení tvaru a činností řečí těla. A jak jsme si již řekli dříve, i ve znakovém jazyce najdeme tyto ikonické znaky. Tady ale podobnost s pantomimou končí. Na rozdíl od divadla bez hlasu, v němž herec zapojuje celé své tělo, znakový jazyk používá jen horní polovinu těla, především pohyby hlavy a rukou. Mim má v podstatě prostor neomezený, zatímco znakový prostor je vymezen před tělem znakující osoby – linií od temene hlavy k bokům a upaženými lokty.

Mýtus: Znakový jazyk je nedokonalý a primitivní.

Pravda: „Český znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálněpohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické.“ Takto – pro nás suchou právnickou řečí – definuje znakový jazyk zákon O komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob (zákon č. 384/2008 Sb.). Je to trochu šroubovaně řečeno, ale jednoznačně z toho vyplývá, že znakový jazyk není nedokonalý, ani primitivní. Naopak, je to jazyk živý, má vlastní historický vývoj a neustále se rozvíjí. To, že nám připadá jiný, divný a možná právě i primitivní, je jen naše etnocentrické stanovisko, založené spíše na emocích a zažitých postojích než na racionálním uvažování.

Mýtus: Znakový jazyk nemá gramatiku.

Pravda: I tento mýtus je mezi slyšícími lidmi hojně rozšířen. Je to tím, že si nedovedeme představit, jak by se mohly pohybem ruky vyjádřit pády, vyskloňovat podstatné jméno nebo vyčasovat sloveso. Pochopitelně, nemůžeme srovnávat gramatiku mluveného jazyka se znakovým. Ale i ten svou gramatiku má. Uživatelé znakového jazyka ji vyjadřují manuálně a nemanuálně. K manuálním se řadí místo a tvar ruky a její pohyb. Například ve větě „Já ti dám knihu“ směřuje pohyb slovesa od podmětu k předmětu, tedy od mluvčího k adresátovi. Ve větě „Ty mi dáš knihu“ je pohyb opačný, protože podmětem se stal adresát a předmětem mluvčí. K nemanuálním znakům gramatiky pak patří mimika, pozice a pohyb hlavy a horní části trupu.

Mýtus: Znakový jazyk má chudou slovní zásobu.

Pravda: Kdybychom uvěřili tomuto mýtu, znamenalo by to, že neslyšící nemohou diskutovat o všech tématech. Třeba o těch, které přináší nová doba, nové technologie. Z hlediska slovní zásoby musí totiž znakový jazyk dávat stejné možnosti vyjadřování jako jazyk mluvený. Tak jako vznikají a „usazují“ se v mluvené češtině nová slova a termíny k různým oblastem lidského konání (nejčastěji třeba v oblasti IT či lékařství), musejí se zároveň přenést i do znakového jazyka. Slovní zásoba znakového jazyka tak neustále narůstá a rozšiřuje se. A to různými způsoby. Může vzniknout zcela nový znak, znak může být přijat z jiného jazyka nebo již existující znak získá další přenesený význam.

Mýtus: Znakový jazyk nemá schopnost abstrakce, neslyšící nemohou na abstraktní rovině myslet.

Pravda: Sluchově postižení studují a poté i pracují ve všech oblastech lidského konání. Najdeme mezi nimi také úspěšné spisovatele, básníky, malíře, vynikající sportovce i vědce. Už proto nemůžeme tento mýtus přijmout, přestože je zakořeněný nejen u široké veřejnosti, ale i u mnoha autorů odborné literatury. Neslyšící samozřejmě abstrakci vnímají a v abstraktní rovině i myslí. Znakový jazyk je totiž schopen předávat nejen významy konkrétní, ale velmi dobře i ty abstraktní.

Mýtus: Znakový jazyk je jednotný, stejný na celém území republiky.

Pravda: Znakový jazyk je jazykem přirozeným, a tak stejně jako ten mluvený má svoji rozrůzněnost, nejednotnost, zkrátka své varianty. Jazykové odchylky dle oblastí či sociálních skupin jsou běžné po celém světě, najdeme je tedy i u znakových jazyků. A stejně jako v mluvené řeči se nazývají dialekty. Na různé podoby jednoho znaku má vliv mnoho faktorů. Nejčastěji se – přesně jako v řeči – poukazuje na rozdíly regionální. Dále to může být například pohlaví, věk, profese, zájmová činnost či národnost (především u jazykových menšin) znakujících osob.

Zkrátka, jinak znakuje dítě, jinak dospělý člověk, jinak se prostřednictvím rukou baví mladí, jinak starší lidé, jinak rodilí mluvčí a jinak mluvčí, kteří si znakový jazyk osvojili až později. Znaky na území České republiky tedy rozhodně nejsou jednotné, jejich podobu ovlivňují různé faktory, což je u přirozených jazyků zcela běžné a normální.

Mýtus: Všichni neslyšící v České republice umí znakovat.

Pravda: Zdaleka ne všichni neslyšící občané ovládají český znakový jazyk. Důvodem je fakt, že 95 % neslyšících dětí se rodí slyšícím rodičům, a jejich přístup ke znakovému jazyku je tak značně omezen. Před listopadem 1989 se navíc nesmělo znakovat ani ve školách pro žáky s vadami sluchu, protože trendem byla integrace sluchově postižených do slyšící společnosti. Znakový jazyk tak používaly jen rodiny neslyšících po generace nebo se užíval v klubu neslyšících či na soukromých akcích. Dnes je situace jiná, přesto ne všichni neslyšící, kteří český znakový jazyk ovládají, ho chtějí vždy a všude používat. Užívají ho samozřejmě běžně v komunikaci s dalšími neslyšícími lidmi (intrakulturní komunikace). V komunikaci se slyšícími, kteří znakový jazyk také ovládají (interkulturní komunikace), jej však někdy váhají použít. Je to většinou z důvodu, že nevěří, že slyšící znakový jazyk ovládají natolik, aby nedošlo k nedorozumění.

Mýtus: Naučit se český znakový jazyk je pro slyšícího Čecha snazší než naučit se jiný cizí mluvený jazyk. Stačí si koupit slovník.

Pravda: Naučit se český znakový jazyk je pro slyšícího člověka stejně náročné, jako když se rozhodne naučit se cizí mluvený jazyk. Slovník nestačí. Slovní zásoba je sice také potřebná, ale bez gramatiky to prostě nejde. Jedinou možností, jak se znakový jazyk dobře naučit, je navštěvovat nějaký kurz. A to nejlépe s rodilým mluvčím. (pozn. red. – v posledních letech se jako doplněk výuky znakového jazyka používají např. mobilní aplikace ve znakovém jazyce, výuková DVD, video-slovníky dostupné online apod.)

Připravila: Radana Ardeltová – podle bakalářské práce Jitky Motyčkové, roz. Herynkové "Mýty a předsudky o českém znakovém jazyce" z roku 2011 (FF UK). Publikováno se souhlasem autorky.

 Fotografie: Jana Hrmová, Centrum pro dětský sluch Tamtam