O sluchových vadách a vyšetření sluchu

Percepční vady je možné ještě dělit na vady kochleární (kdy problém je v kochlei, tedy v orgánu vnitřního ucha) a retrokochleární (porušena je sluchová dráha za kochleou, tedy sluchový nerv, nebo sluchové centrum v mozkové kůře).

Přijdou-li rodiče se svým malým dítětem k foniatrovi, ten nejprve sepíše anamnézu. Vezme v potaz všechny rizikové faktory, které mohou vadu sluchu způsobit (nízká porodní hmotnost dítěte, sluchová vada v rodině, prodělaná meningitida a další), sleduje zvukový projev dítěte, zkouší jeho sluchovou reakci a podrobně se vyptá rodičů, v jaké situaci dítě jak reaguje. Může dát rodičům doporučení, na jaké reakce se u dítěte mají soustředit a čeho si do příští návštěvy všímat. Měla by být také vyšetřena nosní mandle, která může v některých případech způsobit zhoršení sluchu až o 30 dB.

Optimální by bylo, kdyby se dítě s těžší sluchovou vadou dostalo k foniatrovi do 6 měsíců svého věku, aby bylo možno začít s časnou rehabilitací sluchu sluchadly, korigovat způsob komunikace s dítětem, v případě dítěte s nejtěžší vadou sluchu pak uvažovat o možnosti kochleární implantace. Bohužel skutečnost je stále tomuto ideálu vzdálena, na vzorku 100 dětí jsme provedli průzkum a zjistili, že v průměru vysloví rodiče první podezření na ztrátu sluchu v 9 měsících dítěte, diagnóza je stanovena v průměru v 18 měsících a dítě sluchadla dostává v 21 měsících. Prodleva jednoho roku od prvního podezření k přidělení sluchadel je opravdu velmi dlouhá a má negativní vliv na všeobecný rozvoj dítěte.

Jak tedy lze vyšetřit sluch dítěte?

Tady záleží podstatně na věku dítěte. U dětí do dvou let se skládá určitá mozaika z anamnézy, z výsledků vyšetření subjektivními a objektivními metodami, u starších dětí k tomu ještě lékař přidává výsledky vyšetření prahového tónového audiogramu. Subjektivní metody jsou takové, které závisí na aktivní (vědomé i podmíněné) odpovědi dítěte na zvukový podnět, objektivní metody nejsou závislé na spolupráci dítěte.

Mezi nejběžnější subjektivní metody patří tzv. klinická zkouška, kdy lékař nepozorovaně vyloudí za dítětem hlasitý zvuk a sleduje, zda dítě zareaguje. Výsledek klinické zkoušky může být samozřejmě zkreslen tím, že se dítě náhodně otočí, nebo tuší, že se něco děje a pátrá, kde je pan doktor. Mnoho rodičů popisuje, jak jejich neslyšící dítě reagovalo na chrastění hračky, pokud se obraz lékaře odrážel např. ve skleněné výplni skříně, nebo když zaregistrovalo pohyb vzduchu, který lékař pohybem ruky způsobil. Od 2 - 3 let dítěte lze začít s nácvikem prahového audiogramu. Dítě reaguje předem naučeným způsobem (navlečení kroužku na tyčku, zvednutí ruky, zmáčknutí tlačítka) ve chvíli, kdy poprvé zaznamená v nasazených sluchátkách zvuk. Toto vyšetření určí poměrně přesně ztráty sluchu v závislosti na frekvenci a lze podle něj nastavit sluchadla přesně podle potřeby dítěte. Podle paní doktorky je toto vyšetření nejvalidnější, protože na rozdíl od všech objektivních zkoušek sluchu vypovídá o tom, na jaké hladině hlasitosti konkrétní dítě skutečně začíná slyšet. Moje vlastní zkušenost s dvěma dětmi, které byly v krátkém časovém rozmezí vyšetřeny metodou SSEP a tónovým audiogramem a výsledky tónového audiogramu byly až o 25 dB lepší než předpokládaný audiogram dle SSEP, její slova jen potvrzují. Nejnovější subjektivní metodou je VRA, mezi rodiči někdy popisovaná jako "pes se svítícíma očima", která se používá při vyšetření malých dětí, které ještě nejsou schopny zvládnout prahovou audiometrii. Při této zkoušce dítě nemusí aktivně spolupracovat, využívá se vytvoření podmíněné reakce na současně produkovaný zvuk a výrazný světelný podnět. VRA se provádí zásadně se sluchadly.

Mezi tzv. screeningové objektivní metody patří vyšetření OAE (otoakustické emise), které je schopno diagnostikovat ztrátu sluchu větší než 30 dB. Jeho výhodou je rychlost a jednoduchost, nevýhodou je, že neříká nic o tom, jak velkou ztrátu dítě má, a ve 2 % případů udává falešně pozitivní výsledek (tedy podle OAE dítě slyší, ale není to pravda). Tympanometrie je také velice jednoduché vyšetření popisující stav středouší, dokáže například určit, že zhoršení sluchu dítěte je způsobeno podtlakem ve středouší po prodělané rýmě, či vlivem zvětšené nosní mandle. S vyšetřením BERA se setkali téměř všichni rodiče dětí se SP. V přirozeném, či sedací navozeném spánku dítěte jsou do sluchátek pouštěny specifické zvuky a měří se elektrická odpověď mozku na tyto podněty. Po mnoho let byla BERA jedinou objektivní metodou, jsou bohaté zkušenosti s jejím vyhodnocováním. V současné době existuje frekvenčně specifické a nespecifické BERA. Ale u frekvenčně nespecifického vyšetření je velkou nevýhodou, že neurčuje frekvenční závislost ztráty sluchu, která je podmínkou pro přesné nastavení sluchadel. Dalším nejnovějším vyšetřením je tzv. SSEP - ERA, kde uspořádání vyšetření je podobné jako u BERA, dítě spí (v případě SSEP MUDR. Bendová preferuje sedaci dítěte chloralhydrátem), do sluchátek jsou pouštěny zvukové podněty a měří se elektrická odezva mozku. Výsledkem vyšetření je (stejně jako u frekvenčně specifického BERA vyšetření) graf v podobě předpokládaného audiogramu v rozmezí 250 Hz - 8 kHz. Přístroj pro metodu SSEP zatím mají k dispozici jen na v Motole.

Pokud je u dítěte diagnostikována sluchová vada, musí být samozřejmostí pravidelné návštěvy foniatra a opakované vyšetřování sluchu podle potřeby, ale nejméně 2x za rok. Stále stejně důležité zůstává pozorování rodičů a subjektivních zkoušek, které vypovídají o aktuální schopnosti dítěte slyšet lépe, než sebepreciznější objektivní metody.

Autor: redakce idetskysluch.cz

Foto: Shutterstock