Vyhledala jsem psycholožku, o které jsem věděla, že umí komunikovat s dětmi přímo ve znakovém jazyce

V rodině Lucie Leškové je již 5 generací neslyšících. Ona sama, její partner Sergej Josef Bovkun i obě jejich děti Samuel (4 roky) a Olivia (9 měsíců) jsou také neslyšící. Do rodiny patří i dvě slyšící holčičky Molly (8 let) a Emily (10 let), které má Sergej z prvního vztahu. Všichni komunikují znakovým jazykem. Samík začal také trochu znakovat, ale ve věku kolem jednoho roku a půl náhle přestal a uzavřel se vůči světu kolem něj. Absolvoval kolečko psychologických vyšetření, která střídavě nepotvrdila, nebo naopak naznačila možnost poruchy autistického spektra. S maminkou Lucií jsem si povídala o tom, jak důležitá je fungující přímá komunikace s neslyšícím dítětem – pro vztahy v rodině, ale i třeba pro vyšetření dítěte u psychologa.

Samík má přidělená sluchadla. Jak si na ně zvyká?

Můj syn má opožděný vývoj asi o 2 roky. Sluchadla dostal, když mu bylo 1,5 roku. Šli jsme na vyšetření na foniatrii, kde bylo hodně lidí, lékaři, sestry… Když mu chtěli vyčistit ušní maz, bránil se. Velmi tam plakal, vzpouzel se. Nějak si tuto příhodu zapamatoval a ví, že souvisí se sluchadly, takže se jim velmi brání. Nelíbí se mu a sundává si je. I když mu ukazuji, že táta je také nosí a on může vidět ten vzor, přesto je odmítá. Komunikace se nám rozjela teprve letos v létě. Zkusila jsem mu proto sluchadla dát, a on je vydržel mít asi 10 minut. Tvarovka mu už nevyhovuje, takže budeme muset jít nejprve na další audiologické vyšetření, aby mu udělali novou. Problém je, že děti v Samíkově věku už umějí při vyšetření sluchu spolupracovat. Dovedou zvednout ruku, když slyší nějaký zvuk. To on ještě neumí. Musíme to trénovat. Jsme na začátku, ale až se nám to podaří, počítám, že začne sluchadla více nosit. Řešíme to.

Chodí už druhý rok do školky pro děti s vadami sluchu v Praze-Radlicích. Loni se mu tam vůbec nelíbilo, plakal a nechtěl tam chodit. Nastoupil v září, ale až někdy v březnu se s tím nějak smířil. Pochopil, že tam chodí i jiné děti, že si tam s nimi může hrát apod. Nyní je to už v pohodě. Ve třídě je asi 8 dětí a občas jsou spojeni ještě s logopedickou třídou, takže maximálně je jich asi 16. Ve školce učí také Samíkův tatínek, což zpočátku dělalo trochu problémy, protože Samík byl na něj hodně fixovaný a pořád za ním chodil. Byla bych raději, kdyby s ním byla častěji cizí osoba v roli učitele.

Samík (4 roky)

Jakou má Samík povahu? Co ho baví?

Je tvrdohlavý. Rád si hraje s legem a baví ho takové hračky jako bagry, jeřáby a jiné pracovní stroje a dopravní prostředky. Ruční práce ho nebaví, něco vyrábět a tak. Ani nemaluje. Vidím na něm, že je šikovný třeba na logické sestavování, ale i s ohledem na jeho opožděný vývoj se to zatím moc neprojevuje, nevypráví třeba o tom a podobně.

Se Samíkem máte za sebou několik psychologických vyšetření. Jaký byl jejich důvod?

Jak Samík rostl, uměl ve věku asi jednoho a půl roku kolem 100 znaků. Prostě už znakoval. Ale pak jsme byli na té foniatrii, jak jsem říkala. Od té doby přestal komunikovat. Úplně se uzavřel. Říkala jsem si, zda to třeba není nějaký vedlejší účinek očkování? Napadlo mě i, zda není autista? Šla jsem se proto poradit do Tamtamu do rané péče. Tehdy začalo kolečko psychologických vyšetření. Byli jsme u tří psycholožek. U psycholožky na Kladně, v Nautisu (Národní ústav pro autismus – pozn. redakce) a u klinické psycholožky v nemocnici v Motole.

Jak vyšetření probíhala?

Nejprve jsme byli u paní psycholožky, která má zkušenost s neslyšícími pacienty, umí komunikovat v českém znakovém jazyce a bydlí na Kladně jako my. Několikrát jsme se tam setkali a bylo vidět, že má zkušenosti i s neslyšícími dětmi. Řekla tehdy, že u Samíka nevidí nějaké autistické rysy, spíš se jí jevil jako malý uzavřený kluk. A její pohled byl, že se nám určitě otevře. Pak máme zkušenost s druhou psycholožkou z Nautisu, která přišla k nám domů. Byla u nás asi hodinu a půl, pozorovala Samíka. Ta řekla, že možná má nějaké autistické rysy a že je tam nějaký problém. Pak jsme byli letos v září u klinické psycholožky ve Fakultní nemocnici v Motole, a to už Samík trochu komunikoval znakovým jazykem. Vyprávěla jsem jim, že jsme měli problémy s komunikací, ale že od léta se to zlepšuje. Vyptávali se mě, dávali mi dotazník. Podle nějakých průměrných výsledků se ukazuje, že autismus vychází v bodování asi od 25 bodů výše. A Samík dosáhl 20 bodů, takže autismus se u něj nepotvrdil. Paní psycholožka viděla naši situaci tak, že u Samíka jde pravděpodobně o opožděný vývoj.

Máte písemnou zprávu z vyšetření? Rozuměla jste všemu ve zprávě?

Ano. Už na vyšetření mi řekli, co je ve zprávě, měla jsem s sebou tlumočníka. Doporučili mi obrátit se znovu na Nautis. Ale já už nechci Samíka či sebe vystavovat stresu dalšího vyšetření, takže tomu necháme přirozený vývoj. Vidím na něm, že se velmi zlepšuje, takže myslím, že psychology již nepotřebujeme. Ale začneme chodit znovu na logopedii. Když byly Samíkovi asi 2 roky, byli jsme tam, ale on tehdy ještě nespolupracoval. Koukal na hračky a bral si je, ale nekomunikoval. Rozhodla jsem se návštěvy přerušit. Nyní se k logopedii vrátíme, protože teď už to má šanci na úspěch.

Musel Samík na psychologických vyšetřeních plnit nějaké úkoly?

Ne. U paní psycholožky z Kladna to bylo tak, že si s ním vlastně hrála. Komunikovala se Samíkem přímo ve znakovém jazyce. Sledovala, jestli navazuje oční kontakt, jestli ji vnímá. Během vyšetření psychologů z Nautisu se Samíkem myslím něco krátce zkoušeli a v Motole komunikovali jen se mnou.

Zleva Emily,  Sam, Olivia a Molly

Navštívila jste už někdy předtím psychologa? Bylo to v pohodě? Jsou třeba lidé, kteří o svých problémech neradi mluví…

Takhle to já vůbec nevidím. Byla jsem jednou sama u psychologa a šla jsem tam s tím, aby mi pomohl. Takže to pro mne nebyl žádný stres, naopak. Těšila jsem se tam a doufala, že mi pomůže od mých potíží, že mě „zachrání“. A moc mi to tehdy pomohlo.

Jak by podle vás mělo vypadat vyšetření neslyšícího dítěte u psychologa?

Já jsem třeba nejprve vyhledala psycholožku, o které jsem věděla, že umí komunikovat s neslyšícími dětmi ve znakovém jazyce. Pro mě to tehdy byla priorita, nechtěla jsem, aby to šlo přes tlumočníka nebo přese mne jako maminku. Nechtěla jsem třetí osobu, ale člověka, který bude komunikovat s dítětem napřímo. Myslím, že je to nejlepší varianta – je tam znalost oboru, znalost neslyšících dětí, a ještě navíc znalost znakového jazyka.

Zmínila jste, že spolupracujete s Tamtamem. Jak jste se o něm dozvěděla?

Znám tuto organizaci již mnoho let. Moje maminka tady před asi 25 lety pracovala a sestra zde chodila do mateřské školy PIPAN. Sama jsem pracovala ve škole v Radlicích jako vychovatelka, a tak tyto informace mám. Znám akce Tamtamu a kamarádky s neslyšícími dětmi mi doporučovaly i zdejší služby. Nejprve mi přišlo, že je nepotřebuji, ale když začal mít Samík problémy, ráda jsem jich využila. Doma nás navštěvuje poradkyně rané péče a chodíme i do Tamtamu. Také zde navštěvujeme individuální část sociálně aktivizačních služeb. Jsem spokojená – vždy když mám nějakou nejistotu, zeptám se, a oni mi poradí a zklidní mě. Syn se na poradkyně těší – že přijdou a budou si s ním hrát. Vidím na něm zájem a na nich, že práci dělají dobře, protože s dětmi pěkně spolupracují.

Znakový jazyk je pro vás mateřským jazykem, a tak rozvoj komunikace se Samíkem může probíhat přirozeně, i když třeba s ohledem na jeho opožděný vývoj pomaleji. Ale co slyšící rodiče, kteří mají neslyšící děti? Pro ně je to mnohem těžší. Co byste jim doporučila?

Pro mě by bylo jednodušší vžít se do pocitů neslyšících rodičů, ale zkusím to. Komunikace je tím nejdůležitějším, co rodiče mohou pro své dítě udělat. Bude provázet jejich vztah po celý život. Doporučila bych jim český znakový jazyk. Vidím to u nás doma. Můj tatínek je neslyšící, ale pochází ze slyšící rodiny. Jeho maminka i další příbuzní z této strany jsou slyšící a neznakují. Táta s nimi žádný vřelý vztah nemá. Vídají se, ale řeknou si: „Ahoj… Dobrý“. A to je vše. Je to škoda. Moje maminka je z neslyšící rodiny, a tak mohu srovnávat. U ní jsou vztahy jiné, vřelé, jsme pořád v kontaktu, víme o sobě všechno. I když si rodiče nejsou jistí, jak mají doma komunikovat, ať se učí znakový jazyk, než se u dítěte rozvine mluvená řeč. Aspoň pár znaků, aby tam komunikace byla. Nejde ani tak o způsob komunikace, s tím jim poradí odborníci, ale o vztah k dítěti, aby vydržel od miminka až do dospělosti.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv rodiny