Facebook YouTube Instagram

Nejde jen o příběh, ale i o způsob jeho vyprávění

24. února 2023

Rozhovor s autorkou pohádek Ivou Mrkvičkovou

Malí čtenáři dokážou vnímat autorský styl i to, zda je dějová linka nepodceňuje. Obojí je může odradit nebo naopak motivovat k dalšímu čtení, říká spisovatelka Iva Mrkvičková.

 

Ivo, máte mezi svými knihami a povídkami některou nejoblíbenější?

Asi Kryštofe, hoď mi žlutou, protože já se ráda inspiruji různými místy a tahle knížka se odehrává v Táboře. Všechny tamní uličky mají silnou atmosféru, jako by byl člověk zpátky ve středověku.

Navíc se vám podařilo propojit tuhle knihu s vaší další zálibou – geocachingem, tedy hrou, při které se hledá skrytá schránka v exteriérech. V Kryštofe, hoď mi žlutou se potkává husitství a lego poklad, po kterém mohou v Táboře v doprovodu knihy čtenáři pátrat. Říkám si, jaké výhody to může mít pro děti se ztrátou sluchu? Mohou se tímto způsobem zapojit do pátrání a objevování pomocí různých smyslů interaktivně v terénu, a přitom rozvíjet čtení…

Stačí si vzít mapku, která je v knížce. Jsou tam označena nejrůznější místa. Třeba dům, kde bydlí na prázdninách hlavní hrdina, a další oblasti, kde zažívá různá dobrodružství. Část děje se odehrává v Muzeu lega, které v Táboře opravdu je. Někteří čtenáři si dělají literární procházku po Táboře… Pro děti se sluchovým postižením, stejně jako pro všechny, kdo čtou ve druhém jazyce, může být obtížnější si při čtení některé věci představit a porozumět jim, takže když by se před tím, než se do knížky pustí, nebo v jejích začátcích, mohly v daných místech projít, mohly by vidět, o čem se v ní píše, a lépe si to později propojit.

Ukázka z knihy Kryštofe, hoď mi žlutouUkázka z knihy Kryštofe, hoď mi žlutou

Co vás přivedlo k výuce češtiny neslyšících dětí?

To bylo na vysoké, když se tenkrát otevírala specializace Čeština v komunikaci neslyšících. A mně připadal znakový jazyk strašně fascinující, krásný. Vždycky mě hodně zajímalo, jaký vliv má znakový jazyk na psanou češtinu neslyšících. Ale neslyšící děti i dospělé jsem češtinu učila velice krátce, potom jsem se tomu věnovala v doktorském studiu. Výsledkem byla kapitola v knížce, která se jmenuje Jazyky v komunikaci neslyšících. Zabývala jsem se tím, jakým způsobem by se dal pojmout pád ve výuce češtiny pro neslyšící.

Jak probíhala vaše výuka češtiny pro neslyšící děti?

Učila jsem na druhém stupni ve znakovém jazyce, ale myslím, že moje znalost „znakovky“ nebyla tak skvělá, jak by mohla být. Ve škole v Radlicích jsme měli ale také neslyšící asistenty, kteří mohli se znakovým jazykem pomoci. Děti v mé třídě měly různou úroveň znalostí, co se týče psané češtiny, mluveného projevu v češtině i českého znakového jazyka, ale jako kolektiv fungovaly výborně.

Využívala jste při výuce nějaké knížky?

My jsme pracovali s útržkovitějšími materiály. Skvělé jsou podle mě komiksy. Myslím, že všichni studenti druhých jazyků naráží na konflikt mezi tím, co člověka zajímá, kam intelektuálně dospěl, a mezi tím, co je schopen si v tom daném jazyce přečíst. Může jít i o slyšící děti, které se učí číst – mají už intelektuálně na víc, ale zároveň si to ještě neumí přečíst. Říká se tomu první čtenářská krize. Doporučení pro rodiče slyšících dětí je celkem jednoduché: předčítejte jim dál, i když máte pocit, že už číst umí. Ale u neslyšících dětí je to složitější, protože samozřejmě to předčítání znamená vlastně tlumočení do znakového jazyka. Ale když je to možné, myslím, že je to dobrá cesta, jak rozpor nějak překlenout. Zvlášť u menších dětí, které ještě o předčítání stojí. Jinak je strašně snadné dítě v tomhle období od čtení odradit, když musí číst věci, které ho nebaví, protože jsou myšlenkově určeny mladším dětem. Když jsem učila já, byly také k dispozici upravené texty pro neslyšící děti a vznikaly na ta témata bakalářky a diplomky, ale já osobně tuhle cestu nepovažuju za perspektivní. Je to jako byste někomu vyprávěla film: jde to, ale výsledný zážitek není takový. Sice jsou i úspěšné případy: J. V. Pleva převyprávěl Robinsona Crusoa nebo Ondřej Neff verneovky. To jsou spisovatelé, kteří jsou sami literárně nadaní, a tak se s tím líp poperou, ale pouhý zkrácený, zjednodušený popis děje podle mě není dobrá cesta. Možná v případech, kdy potřebujete vědět, o čem je děj, tak si přečtete nějaké shrnutí, ale jinak to jako motivace ke čtenářství nefunguje. I proto jsem byla vždycky při výuce i mimo ni příznivcem komiksů: je tam málo textu a dokáže zprostředkovat i závažnější děj a témata bez frustrace z toho, že by si čtenář obsah nedokázal přečíst.

Ilustrační foto - Shutterstock.com

To jsem si také říkala, že u zkrácených textů se opravdu hodně z původního originálu vytrácí...

Já to tak vnímám, že nejde jen o příběh jako takový, ale i o způsob vyprávění. A to i u nejmenších dětí. Není podle mě pravda, že by děti nevnímaly autorský styl. Nějak píše Čtvrtek a jinak Lindgrenová. Dokonce si myslím, že i v tom druhém jazyce to lze vnímat.

A u komiksů je tedy podle vás výhodou, že tam jsou ilustrace a příběh může být zajímavější a přiměřenější věku dítěte, aniž by výrazně utrpěl styl, forma?

Jak říkáte, je tam ještě jiný prostředek vyprávění než jazykový, který je přístupný nám všem, tedy všem, kdo mají zrak. Navíc dnes je velmi oblíbená manga (styl komiksu vycházející z japonské kultury – pozn. redakce) a je dostupná celá její škála pro různé věkové kategorie. Přečte se rychleji, není to tak děsivé, jako když máte před sebou celou bichli.

Jaký význam má podle vás pro výuku a rozvoj jazyka příběh?

Příběhy jsou podle mě úplně zásadní. Myslím, že je to vidět i na tom, co si člověk zapamatuje z hodin literatury: často to jsou příběhy spisovatelů, jejich života. Jednou z velkých funkcí jazyka je právě možnost vyprávět příběhy. Moct napsat smsku, e-mail, třeba obyčejnou reklamaci – jsou to vlastně příběhy, které potřebujeme sdílet. To, že chci vědět, jak nějaký příběh dopadne, nebo chci sdělit svůj, je důležitou motivací pro výuku jazyka.

Co se týče motivace ke čtení, jste autorkou sešitů na podporu čtenářské gramotnosti dětí – Pipin, Týna a ... (2016), Dobrodružství pana… (2017) nebo Kořínek a Větvička v … (2020), které jsou interaktivní a zapojují kromě čtení i další aktivity jako psaní, malování, nebo vyrábění figurky hlavních protagonistů. Čím je tato forma užitečná? Máte nějakou zpětnou vazbu od dětí či rodičů?

To, co spolu jako lidé sdílíme, jsou velmi často právě příběhy. A sdílení je velkou částí doplňovacích sešitů a celé práce s nimi. Zpětných vazeb mám hodně. Když se pracuje třeba se sešitem Pipin,Týna a ... ve školách na prvním stupni, nechávají ze začátku děti rozdělit do dvojic, aby na doplňování spolupracovaly. Výhodou je, že někdo je zdatnější v psaní, druhý v malování, doplňování atd. Často pak ale přichází moment, kdy už děti nechtějí být dál ve dvojici, protože každé má jiný názor na to, co do příběhu chce doplnit, a je to pro ně nějak důležité. Po tom, co každý pracuje individuálně, se zase obyčejně sdílí, co kdo a proč doplnil. Sdílení mívá ještě výraznější roli v případech, kdy si děti vyplňují sešity doma – moct vytvářet a číst si společně s rodiči, potom třeba kousek přečíst babičce a povídat si o přečteném. To je myslím pro děti hodně motivující, když se někdo zajímá o to, co napsaly. Ve škole někdy, i když nechceme, není dost prostoru a slohy se píšou tzv. pro paní učitelku. To může být taky pro někoho motivující, ale myslím, že ještě víc je tomu tak, když píšeme pro svoje rodiče, prarodiče…

Ilustrační foto - Shutterstock.com

Dítě se vlastně stává spoluautorem nebo spoluautorkou dané knížky, příběhu…

Ano, na webu mám návod, jak sešity využívat ve škole. Spojuje se to se čtenářskými strategiemi, například s tématem předvídání. Když je na obálce napsáno Dobrodružství pana…, tak si děti prohlížejí ilustraci obálky a přemýšlejí, o čem to nejspíš může být, co by tam asi tak doplnily.

Dá se vlastně říct, proč je pro děti se ztrátou sluchu čtení důležité? Pokud podle vás je…

Tak já si samozřejmě myslím, že je pro každého důležité (smích). Myslím, že je důležité se věnovat čtení ve škole, dílny čtení jsou na vzestupu. U menších dětí, kde se může zapojit rodič, to vnímám pro rozvoj čtenářství i jazyka jako nezastupitelné. Ale zase na druhou stranu, co se týče starších dětí na druhém stupni, je to zkrátka tak, že jsou mezi námi čtenáři i nečtenáři. Můžeme dětem čtení udělat zajímavé a motivační, ale neznamená to, že ze všech budou čtenáři.

Když má dítě ke čtení odpor, dá se něco doporučit, kromě toho, co jsme už zmínily?

Chtěli bychom, aby děti četly, ale pravdou je, že ne všichni rodiče čtou. Proto mají důležitou roli čtenářské dílny. Učitel děti na začátku uvede do nějakého čtenářského tématu, například prostředí v knížce a představí čtenářský úkol – třeba sledovat, jaké je v textu popsáno prostředí a jakým způsobem. Pak si každé dítě individuálně čte knihu podle svého výběru, učitel si také čte a děti ho při tom vidí. A na závěr se sdílí a vyhodnocuje provedení čtenářského úkolu. Vytvoří se prostor pro čtení a je tam přítomno i sdílení. Když se čtení stane tématem, o kterém lze mluvit a knížky jsou po ruce, děti si pak snáz začnou o knížky říkat nebo si je mezi sebou půjčovat. Je to příležitost, jak mohou čtení ochutnat i ti, kteří by to jinak neudělali. Lze využít i filmová zpracování pro porovnávání a diskuzi.

A jak jste to měla vy, když jste byla malá? Četla jste ráda? Jaké knížky nejraději?

Já jsem byla typický hltavý čtenář, četla jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, s baterkou pod peřinou… May, Verne, Foglar, dobrodružné knížky. Pipi, Dlouhá punčocha byla moje oblíbená.

Když jsem psala Maju a Kima, příběh inspirovaný Pipi, Dlouhou punčochou, naladila jsem se na přítomný čas vyprávění, který používá Astrid Lindgrenová a na rozdíl od všech mých ostatních knížek, které jsou v minulém čase, jsem tuhle také napsala v přítomném.

Říkám si, jak tedy napsat knížku, která děti zaujme a zároveň nenásilně podpoří rozvoj jejich čtenářských dovedností?

Připadá mi, že příběhy, které dětského čtenáře intelektuálně nepodceňují, ale dokážou zachytit podstatu poměrně stručně, mohou zaujmout i děti, které nejsou úplně vášnivými čtenáři Třeba u dnešních dětí u nás v okolí je oblíbená kniha Kepler 62 od B. Sortlanda – to je poměrně drsný příběh, velice výtvarně výrazný a krátký. Tedy neděsit délkou, mít vizuální přitažlivost a děj, který děti uspokojí. Myslím, že už netáhnou příběhy typu Honzíkova cesta, protože v době „superhrdinských filmů“ už možná taková běžná dobrodružství nejsou tak lákavá.

Vaše knížka Maja a Kim byla nominována na cenu Zlatá stuha a zařazena do Katalogu nejlepších knih dětem roku 2016/2017. Ilustrace mají v knize výjimečnou roli, jsou zapojené do příběhu a na některých místech jej vyprávějí, takže je nutné číst je stejně jako text. Napadá mě, že to může mít své výhody pro neslyšící děti a více je zaujmout. Vnímáte to také tak? Byla za tím i tato myšlenka?

Nebyla, neumím to takhle cílit, spíš píšu, jak mě to napadá. Ale máte asi pravdu, že by se jim to mohlo líbit, protože je při čtení této knížky potřeba odvést takovou detektivní práci při čtení obrázků. Možná by se ukázalo, že jsou v tom i úspěšnější nebo je to víc baví než děti slyšící. A mohlo by to usnadnit i vztah ke knížce jako celku.

Na závěr mě napadá, jestli jste svoje knížky četla vašim dětem?

Četl jim je manžel. Teď už je mým dvěma starším dětem 14 a 16 let, slouží jako pokusní čtenáři, a tak mi pomáhají (smích).

 

Iva

O autorce:

Iva Mrkvičková vystudovala bohemistiku na Karlově univerzitě, učila češtinu na Jihočeské univerzitě a má zkušenosti také s výukou slyšících i neslyšících dětí. Věnuje se podpoře dětského čtenářství a napsala pracovní sešity rozvíjející gramotnost prostřednictvím doplňovacích příběhů. Vydala už 6 knih, několik povídek a je autorkou rozhlasové hry pro děti.

 

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.

Fotografie: archiv Ivy Mrkvičkové a ilustrace z knihy Kryštofe, hoď mi žlutou (Meandr), Shutterstock.com

 

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.