U začínajících čtenářů mají obrázky velký význam

Lucie, kolik jste už napsala pohádek? A kde pro ně čerpáte inspiraci?

Pohádky nemám spočítané, ale pohádkových knížek mi vyšlo deset. Inspiraci čerpám všude možně, nejčastěji asi ve společnosti dětí. I moje psaní odstartovaly společné chvíle s dětmi. Oba synové milovali čtení pohádek před spaním. Starší měl potřebu do příběhu aktivně zasahovat, takže jsme si občas pohádky nejen četli, ale i vymýšleli. Syn například navrhl hlavní postavy – podle toho, co ho v daném období zrovna zajímalo. Takže třeba: „Bude to o pejskovi a kočičce, jak se jeli autem koupat.“ Nebo: „Aby tam byl semafor, kterému se chce spát.“ A já musela příběh vymyslet, nebo ho aspoň začít. Byly to krásné chvíle, akorát to občas synka rozparádilo a usínání pak trvalo trochu déle (smích). Když jsem o pár let později chtěla vyprávět tyto naše příběhy mladšímu synovi, nedokázala jsem si je už přesně vybavit. Tak jsem začala zapisovat nově vznikající. Prohlíželi jsme si třeba obrázkovou knížku bajek, kde bylo v závěru otočné papírové kolo. Roztočili jsme oboustrannou šipku a ona se zastavila na dvojici zvířat. O těch jsme si pak vymýšleli bajku.

Z televizního pořadu Dr. Žako

Před několika lety vznikl podle vašich pohádek pořad Dr. Žako. Zvířecí příběhy, které vysílala Česká televize, byly určené pro slyšící i neslyšící děti. Jak projekt vznikl a kdo se na něm podílel?

Dr. Žako je seriál České televize Déčko vysílaný v cyklu Čtení do ouška. Třetí řada šla loni na podzim a podle mých informací se nyní jedná o dalším možném pokračování. Jde o čtení, které je určeno slyšícím i neslyšícím dětem. Herec Radim Fiala v roli veterináře čte z knihy pohádky svému kamarádovi – papoušku Žakovi. Toho hraje neslyšící Martin Kulda. V posledních dílech měl Žako i kamarádku andulku, tu hrála Veronika Slámová. Radim pohádky čte v češtině a simultánně s ním je papoušek a andulka vyprávějí v českém znakovém jazyce. Vyprávění oživují hrané scény. Autorkami pořadu jsou Zuzana Šimečková a Radka Kulichová. Zuzana je dramaturgyně ČT a Radka tlumočnice znakového jazyka a poradkyně ČT. Bez její energie by pořad asi neměl podobu, jakou má, myslím, že skvěle propojuje slyšící a neslyšící členy týmu.

Pořad má specifickou formu vyprávění a obsahuje i prvky pro vizualizaci děje. V čem všem je jiný?

Jak jsem již zmínila, Žako obsahuje kromě bilingvního vyprávění i hrané scénky, v nichž vystupují neslyšící herci, kteří využívají pantomimu i znakový jazyk a přibližují dětem konkrétněji postavy, prostředí i děj. Podle ohlasů, které mám, tyhle scénky baví i slyšící děti. Kromě pantomimy je vyprávění proloženo i animacemi, které rovněž názorně ilustrují příběh.

Jak byly vybírány příběhy pro Dr. Žaka?

Příběhy vybírá dramaturgyně. V mých knížkách ale pohádky vycházejí v delší verzi, než jaká je použita v pořadu. Mým úkolem je, zkrátit text knižní pohádky na požadovaný rozsah, který odpovídá stopáži pořadu, a zároveň vyhovuje požadavkům na simultánní tlumočení do znakového jazyka. Zvažuje se například i použitá slovní zásoba. Může se stát, že některý výraz nevyhovuje a text se upravuje i vícekrát. Pamatuji si například na pohádku Jak se stal Matěj čuníkem, kde jsem po konzultaci s Martinem a Radkou měnila zaříkávadlo. V knížce znělo „Žalud, kaštan, buk, ať jsem zase kluk“, ale pro tlumočení lépe vyhovovala verze „Hrášek je zelený, brambora žlutá, udělej ze mě zase kluka.“ Právě v téhle pohádce je pěkně využita animace – při čtení se objeví i barevný obrázek brambory a později hrášku.

Seriál Dr. Žako je dostupný online na stránkách České televize. Jak mohou rodiče neslyšících dětí pořad doma využít? Lze ho nějak kombinovat s knížkou?

Samozřejmě, a je to dobrá možnost vracet se k televiznímu pohádkovému příběhu a připomínat si ho zase v jiné podobě. Může to sloužit i jako výuková pomůcka a inspirace ke čtení. Moje knížky jsou běžně dostupné v knihovnách, některé má k zapůjčení i specializovaná knihovna v Centru pro dětský sluch Tamtam ve Stodůlkách. Jsou bohatě ilustrované obrázky, které jsou myslím pro děti příjemné. Všechny díly Dr. Žaka jsou trvale přístupné na stránkách České televize na odkazu https://decko.ceskatelevize.cz/dr-zako.

Tlumočené čtení pro neslyšící žáky v knihovně školy Výmolova v Radlicích

Vím, že pořádáte autorská čtení. Některá byla přizpůsobena svou formou i neslyšícím dětem. Jak čtení probíhala a kdo všechno byl do vystoupení zapojen?

Někde jsem vystupovala sama, jinde s knihovníky, herci, tlumočníky, výtvarníky či lidmi z nakladatelství. Hrdiny několika mých pohádek jsou zvířata či děti, které se něčím liší od ostatních. Například nosí silné brýle, mají vadu řeči, neslyší, jsou hubení, droboučcí nebo naopak silnější postavy, nejsou obratní, jsou „cizinci odjinud, a tudíž divní“ a podobně. Ale zase mají jiné schopnosti a srdce na pravém místě. Mám i jednu pohádku o dalmatince, která se narodí neslyšící a panička ji neumí vychovat. Až dva mladí cirkusáci ji naučí „poslouchat“ podle pohybů rukou. Fenka vše dožene a je z ní hvězda. Tuto pohádku jsem četla často v kolektivech neslyšících předškoláků a školáků, aby se mohli identifikovat s hlavním hrdinou, ale i ve třídách slyšících dětí, kde je příběh zase dobrou příležitostí k osvětě o sluchovém postižení. Čtení pro neslyšící žáky bylo vždy tlumočené do znakového jazyka a některé pasáže sehrály herečky Regina a Drahuška Brokovy. Hrané části zviditelňují příběh i postavy – a vizualizace pomáhá dětem lépe pochopit vyprávění. Při několika tlumočených čteních bez dramatických vstupů jsem si ověřila, že některé neslyšící děti mohou mít chudší slovní zásobu jak v českém, tak ve znakovém jazyce a jakákoli vizualizace je jim oporou. Často také přerušuji čtení a chodím ukazovat obrázky v knížce. Nejen kvůli ilustraci děje, ale také, aby děti porozuměly tomu, že příběh se schovává v tom předmětu, co držím v ruce – a že ho tam mohou najít. A dělám to i u slyšících dětí. Autorská čtení mám moc ráda. Mimo jiné mi poskytují dobrou zpětnou vazbu – podle pozornosti dětí hned poznám, co jsem mohla napsat lépe.

Jakou roli hrají v dětské knize ilustrace?

Záleží na věku a na čtenářských dovednostech, ale u předškoláků a začínajících čtenářů mají podle mě obrázky velký význam – vyvolávají zvědavost, poutají pozornost, motivují. Proto by, především, měly být dětem milé. Výtvarný vkus se vyvíjí s věkem a netřeba to hrotit „od plenek“. Ne vše, co je umělecky na výši a výtvarně oslovuje dospělého, působí stejně na děti. Takže volit kompromis – ilustrace malým dětem příjemné a srozumitelné. Pamatuji se, že jsme doma měli jedno vydání Pohádek tisíce a jedné noci, které se mi tak nelíbilo, že jsem knížku odmítala otevřít. Přitom ji ilustroval král animovaného filmu Jiří Trnka, který dnes mému oku lahodí, ale prostě to chtělo čas. Tehdy jsem se jeho obrázků bála. Pokud jsou dítěti ilustrace nepříjemné, nebude chtít s knížkou pracovat. A naopak, lákavé obrázky ho více motivují ke čtení.

Ilustrace Karolína Mlčochová

Můžete si sama vybrat ilustrátora svých knížek? Jak probíhá výběr výtvarníka?

Většinou volím z užšího výběru, který mi nabídne nakladatel, a jsem celkem spokojená. Jednou jsem si našla ilustrátorku sama, a nakladatel souhlasil. Mé knížky ilustrovali čtyři různí výtvarníci a se všemi se mi spolupracovalo dobře. Obvykle nejprve poslali návrhy černobílých kreseb, a když jsem souhlasila já i redakce, dodali je později v barvě. Většinou pracovali v grafických programech, ale existují samozřejmě i jiné postupy.

Chystáte teď něco nového?

Ano, připravuji pohádky o ohrožených druzích zvířat, která jsou na Červeném seznamu. Aby děti věděly, že i ony se mohou přidat a všímat si toho, zda některým zvířatům kolem nás něco nechybí. Třeba naše pozornost, péče nebo láska.

Lucie Křesťanová je autorkou 10 pohádkových knih, 3 sérií večerníčků Hajaja (Český rozhlas), rozhlasové hry pro děti Kletba hraběte Lunatina a literárních předloh pro televizní seriál Doktor Žako (Česká televize Déčko). Pořádá autorská čtení pro slyšící i neslyšící děti. Věnuje se také publicistické práci v oblasti vad sluchu. Vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou a učitelství v rámci podiplomního studia. Působila jako redaktorka učebnic, beletrie, populárně-naučné literatury a časopisů. Od roku 2018 pracuje v Centru pro dětský sluch Tamtam.

Připravila Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z. s.

Fotografie: Markéta Maradová (čtení) a archiv České televize, ilustrace Karolína Mlčochová, z knihy Pac a pusu z autobusu (2021)