0-7 let

Soběstačnost dětí se zdravotním znevýhodněním

17. června 2016

Pro většinu jejich rodičů je zpočátku těžké myslet na soběstačnost, když se nejprve musí vyronat s tím, že jejich dítě „je jiné“.

Vývoj zdravého dítěte probíhá většinou víceméně plynule ve všech oblastech. Jeho dovednosti, které postupně získává v oblasti motoriky, senzoriky, kognitivních, sociálních funkcí se postupně rozvojem hry prolínají čím dál tím více i s dovednostmi ze soběstačnosti. Vše je propojeno se vším. Dítě nasává dovednosti všemi smysly, jak „houba“.

U dětí se zdravotním znevýhodněním je to jiné. Pro většinu jejich rodičů je zpočátku těžké myslet na soběstačnost, když se nejprve musí vyronat s tím, že jejich dítě „je jiné“. Zároveň se musí naučit, a to většinou za velmi krátkou dobu, mnoho nových dovedností. Tyto dovednosti mají zajistit co možná nejlepší péči o dítě například v oblastech příjmu potravy, polohování, rozvoje motoriky (rehabilitace), výběru kompenzačních pomůcek... To, že by se jejich dítě někdy mohlo/mělo samo obléknout je „moc daleko“ a velmi často nepředstavitelné.

Další nezanedbatelnou věcí je, že dítě samo je limitováno svým zdravotním (motorickým, senzorickým, kognitivním... často kombinovaným) znevýhodněním, kvůli kterému si nemůže samo obstarat podněty, které pro rozvoj hry a soběstačnosti potřebuje. Z toho vyplývá, že mu musí být podněty zprostředkovány. A to v dostatečné míře pro jednotlivé smysly, ale zároveň s ohledem na riziko zahlcení podněty, které může vést k tomu, že dítě nebude na podněty schopno reagovat. Dále je důležité poskytnout dostatečný čas dítěti na odpověď na určitý podnět a také dostatek opakování...

Je toho mnoho...velmi záleží na konkrétním dítěti, jeho zdravotním znevýhodnění i jeho rodině. Téma je obsahově spíše na knihu a proto pro potřeby tohoto článku volím určitou zkratku a pokusím se shrnout několik oblastí, které by snad mohly posloužit jako obecná mapa na cestě k soběstačnosti dětí se zdravotním znevýhodněním. V závěru článku jsou pak shrnuté praktické nápady k jednotlivým oblastem soběstačnosti, kterou by mělo zvládnout dítě v mateřské školce. Tyto oblasti zahrnují: jídlo,hygienu, toaletu, oblékání/svlékání.

Kdy tedy se soběstačností dítěte začít?

Odpověď je: „Hned“. Základ soběstačnosti je v určitém přístupu k dítěti od miminka. Jde například o rozvoj tělesného schématu hlazením a pojmenováváním částí těla, zajištěním změny polohy u dětí a umožnění hry v těchto polohách. Nebo také podpora křížení osy těla rukou. Hrou s různými materiály a tvary je dítě podporováno v hrubé a jemné motorice, které jsou pro soběstačnost v budoucnu klíčové, ale také je rozvíjeno smyslové a kognitivní vnímání, pro soběstačnost nepostradatelné. Příkladem může být hra s kroužkem (viz obrázek 1), který dítě může držet rukama, navlékat či svlékat z ručiček a nožiček (dobrá hra do budoucna pro rukávy a nohavice).

obrázek 1

Jiný příklad může být vytahování hraček z látkového pytlíčku. Lze tak i u velmi malých dětí poznat jaká je citlivost a schopnost tzv. stereognosie (schopnost poznat předmět poslepu). Díky této dovednosti spojené s naší zkušeností si většina lidí dokáže zavázat tkaničku poslepu, ale také natáhnout kalhoty či vyčistit zuby i v raním šeru.

Jak se připravit na cestu k soběstačnosti a jak v ní pokračovat?

Odhodlat se experimentovat a hrát si s dítětem. Nedělat „nácvik“, ale pokusit se dítě motivovat ke hře, která může být prvním krokem k soběstačnosti. Proč zkoušet donekonečna oblékat ponožku, kterou dítě obléknout nezvládne? Je možné hrát si s usušenýma ponožkama, které čekají na roztřídění, zkusit si obléknout velkou tátovu ponožku nebo froté ponožku (silnější materiál se dětské ruce lépe drží)...naučit se při hře chytat materiál, nastavovat nohu, hledat stabilní polohu...

Velmi mocná je nápodoba. Děti rády napodobují. Pokud nenapodobují, velmi je zaujme, pokud začneme my napodobovat jejich činnost, zvuky,... může to být cesta do jejich světa. V rámci této hry většinou dítě začne napodobovat i rodiče.

Umožnit dítěti zapojit se do soběstačnosti, či alespoň být přítomno při soběstačnosti jiných. Příkladem může být například to, že mnoho dětí je krmeno v jiný čas, než jí zbytek rodiny...je pak pro ně složité cokoli „okoukat“ nebo brát jídlo jako „společenskou událost“ a třeba se na ni i těšit.

Rozdělení činnosti do malých kroků může být pro všechny úlevné. Radost z dílčích úspěchů je motivující pro to, zkusit něco dalšího.

Opakování...opakování...opakování a čas...

Dostatek informací pro smysly je hodně důležitý – vidět, slyšet, cítit, ochutnat, nahmatat...Pro soběstačnost jsou klíčové hmat a zrak. Dobré osvětlení může hodně pomoci. V případě poškození hmatu je nutné zabývat se také možnou kompenzací. Pokud dítě předmět necítí v ruce, může s ním manipulovat jen za předpokladu dobré zrakové kontroly. Důležitá je pak i bezpečnost, protože dítě nemusí rozpoznat ani teplotu.

Pro úspěchy v soběstačnosti může být také klíčová poloha dítěte respektive zajištění stability při jakékoli činnosti. Pokud se dítě cítí nestabilní, veškerou svou energii a pozornost věnuje právě rovnováze...v tu chvíli není schopno udělat cokoli jiného. Stabilitu může vyřešit tzv. zevní opora. Jednou z nejlevnějších a nejdostupnějších je kout – roh v jakékoli místnosti. (viz.obrázek 2)

obrázek 2

Dobré je uvědomit si, že každý z nás mohl mít a dost pravděpodobně i měl v dětství obtíže se soběstačností (zavazování tkaniček, obouvání bot...pravá nebo levá?, krájení nožem,...). Začátkem tedy může být zamyslet se nad tím, co mu pomohlo „úskalí“ problému překonat.

Dalším důležitým momentem je shoda přístupu rodičů (obecně tzv. pečujících osob) na přístupu k jednotlivým oblastem soběstačnosti. Nemyslím tím jen tzv. hyperprotektivitu rodiče, kdy dítě má „plný servis“. Může jít i o to, že jeden rodič si svléká triko přes hlavu oběma rukama, druhý rodič nejprve vytáhne ruce z rukávů...oba učí dítě „svůj“ způsob a ono se tak není schopno naučit ani jeden. Podobná situace může být u vázání tkaniček apod. Shoda může být zásadní i při nutnosti kompenzace v určité činnosti. Jeden rodič trvá na používání příboru, ač s dopomocí, druhý dává přednost samostatnému najedení dítěte lžící.

Nápady pro jednotlivé oblasti soběstačnosti:

Nápady pro miminka:
Zkuste jemné kartáčkování rukou kartáčkem nebo masírování rukou ježečkem (míček s bodlinkami, který se dá koupit ve zdravotnických pomůckách)
Dávejte dítěti hračky (nebo i bezpečné předměty denní potřeby) z různých druhů materiálů.
Zkoušejte dítěti hladit ručičku i nožičku různými materiály, zkoušet různou teplotu (plena ohřátá na topení, mokrá, studená)
Zkuste vložit „drnčící“(vibrující) hračku – vibrace jsou velmi důležité pro hluboké čití. Pokládejte dítě na různé druhy povrchů (různé druhy látek, papír)
Zkuste si hrát s umělohmotnými kroužky – dobře se uchopují, dají se navlékat na ruce, nohy (to podporuje rozvoj vnímání vlastního těla)

Oblékání, svlékání – rozvoj tělesného schématu
Hry na schovávání hraček či míčků do rukávů, nohavic, ponožek, kapsiček pomáhají rozvíjet tělesné schéma a orientaci na vlastním těle.

Důležité jsou pojmy vpředu / vzadu - stejně jako nahoře/dole, pod/nad. Pokud dítě pojmům rozumí, snadněji se může podle slovních instrukcích obléknout a orientovat na vlastním těle. Můžou se trénovat u stolečku nebo židličky - něco dát na, něco pod...(nebo si hrát s razítky - umisťovat zvířátko na razítku na předkreslený obrázek - na strom, do rybníka, pod strom na komín...)
Velmi důležité je, aby dítě bylo stabilní - může sedět v koutku místnosti (roh je nejlepší pro stabilitu, dítě nemá kam spadnout) nebo na židličce, ale před ním by měla být nějaká opora - židlička může být blízko stolečku nebo postele.
U dětí spastických je nutné, aby se nejprve oblékala HORŠÍ polovina těla a pak zdravá – oblečení rukávu, druhého rukávu a hlavy nebo hlavy, jednoho rukávu na „horší“ straně a pak druhého rukávu. Stejně tak u dolní části těla. Při svlékání se nejprve svléká LEPŠÍ část těla – je to tedy přesně obráceně než u oblékání.

Vhodné je u ležících dětí naučit je, nadzvednout pánev, aby bylo možné obléci kalhoty. (Pro děti je to dobré cvičení, které může pomoci mírně uvolnit spasticitu. Lze to nejprve zkoušet formou hry –např. pod zadečkem projíždět s autíčkem)

Kalhoty: Dobré je trénovat u kalhot na gumu (palec by měl být uvnitř a prsty zvnějšku). Dítě se může naučit oblékat kalhoty tak, že sedí na stoličce (krabici), navlékne si nohavice a pak si stoupne a kalhoty dotáhne (což je někdy náročné na koordinaci a stabilitu) nebo sedí na nízké stoličce, navlékne si nohavice a pak si stoupne (může se opřít o stěnu/ postel) a kalhoty dotáhne nebo si může kalhoty dotáhnout v leže, když nadzvedne zadeček.

Triko: Trénovat je lepší na větším triku. Případně je možné ustřihnout z trika jen pás, kterým se dítě může „provlékat“ od hlavy k patě - bez nutnosti „hledání“ rukávů. Seznámí se s materiálem a potřebným úchopem. Vhodné je zkusit nabídnout dítěti, že si vymění triko s medvídkem nebo panenkou nebo se převlékne za "něco", aby ho (jinak dost nudná činnost oblékání) bavila.
Pokud si triko neumí svléknout, pomáhejte mu s rukávy a ať zkusí přetáhnout triko přes hlavu. Někdy dětem pomáhá, když dají jednu ruku pod tričko, najdou loket druhé ruky a „provedou“ ho ven a pak již triko svléknou s větší lehkostí.

Ponožky lze trénovat na větších ponožkách nebo měkkých teplých ponožkách/dítěti se lépe uchopují/, dobré je, když je dítě schopno zapojit do činnosti obě ruce (obecně je tato činnost ale velmi těžká), dobré je naučit dítě, že palec dá dovnitř ponožky, prsty zvenku.

Boty: Rozpoznat levou a pravou botu lze nalepením rozstřižené samolepky(obrázku) do bot Zavazování tkaniček se dobře učí na plyšových drátkách (viz obrázek 3) nebo s dvoubarevnými tkaničkami.

obrázek 3

Toaleta:

Mnohá miminka se vyčůrají a vykakají, když je podržíte nad umyvadlem, toaletou nebo nějakou nádobou. Může to být dobrá prevence kolik, protože prakticky vždy odejdou prdíky. Děti si také zvykají na určitý režim a lehčeji se vyprazdňují. (Více informací naleznete v rámci tzv. Bezplenkové metody)

Z hlediska samostatnosti na nočníku lze trénovat s míčkem nebo lépe autem podávání za tělem, mezi nožičkama - tak, aby si dítě uvědomilo i zadní část těla.

Všichni, kteří jsou s dítětem, by měli vědět „co a jak dělat“ – tzn., aby dítě vědělo, co se po něm chce. Ať již chodí dítě na nočník nebo na záchod se speciálním prkýnkem je nutné, aby bylo stabilní. Může sedět na nočníku v rohu místnosti, aby bylo stabilní („mezi stěnami“), někteří rodiče dávají před nočník bedničku, aby se dítě mohlo opřít rukama před sebou. Na toaletě dávají vykrojenou bedýnku, nebo stupínek (např. Ikea), aby si dítě mohlo opřít nohy. Je-li možné vysledovat, kdy dítě většinou potřebu vykoná, je prima ho dávat na nočník v tu dobu. Vhodné je vymyslet pro nočník nebo toaletu nějaké označení (slovo, znak, obrázek), aby si dítě popř. mohlo říci samo. Pro „inspiraci“ se někdy dětem pouští voda. Pokud se dítě vykaká do pleny, je dobré odnést vše na toaletu a spláchnout. (Dítě se pak toalety nebojí)

Pokud se učí chlapečci později čůrat ve stoje, je možné hodit do toalety kousek papíru, aby měli na co „cílit“. Pokud je dítě stabilní ve stoji a chůzi můžete zkusit začít přebalovat ve stoje.

Hygiena:

Pro sprchování či koupání platí také to, co pro oblékání: tělesné schéma, dobrá stabilita a vhodná poloha. Často je proto nutné také vybrat vhodnou kompenzační pomůcku, aby dítě mohlo být při této činnosti samostatnější.

Při čištění zubů je vhodné u dětí, které jsou spastické nevytahovat často kartáček z úst. Je nutné čistit zuby systematicky – z jedné strany na druhou. Pokud se kartáček vytahuje může se zvyšovat spasticita. Dítě by nemělo být v záklonu – také se tím zvyšuje spasticita. Pro klienty, kteří mají problém s čištěním zubů a mají spíše nižší svalové napětí lze využít elektrické kartáčky. Často se objevují obtíže s polykáním pasty, které lze vyřešit buď čištěním jemným kartáčkem bez pasty nebo využít např. přírodní pastu Weleda, která je právě pro tyto účely vhodná a lze ji využít už od prvních zoubků u miminek.

Jídlo a pití

Příjem potravy je většinou nejfrekfentovaňejší téma soběstačnosti, zejména u dětí s dětskou mozkovou obrnou. Příjem potravy je nutné konzultovat individuálně s logopedem, zde uvádím jen několik základních informací:

Pokud je to jen trochu možné, je dobré jíst společně s dítětem a udělat ze společného stolování rituál.

Dítě musí být stabilní a mít zajištěný vhodný sed.

Dítě by mělo na jídlo vidět a potrava a pití by mu mělo být podávánao tak, aby se nezaklánělo.

Lžičku je dobré volit užší a mělkou, tak, aby dítě mohlo lehce stáhnout potravu horním rtem.

Pro pití je vhodné využít hrneček s vykrojením nebo s náústkem – dítě pak nemusí při pití zaklánět hlavu.

Pro samostatný příjem potravy je většinou pro dítě snadnější naučit se nejprve jíst vidličkou než lžičkou.

Při obtížné manipulaci se lžičkou je možné využít kompenzační pomůcky – zahnuté lžičky, lžičky s přizpůsobeným (zesíleným) úchopem apod. Pro usnadnění příjmu potravy je možné využít protiskluznou podložku, misku se zvýšeným okrajem apod. Mnoho pomůcek pro usnadnění soběstačnosti (nejen v oblasti příjmu potravy) naleznete například na stránkách těchto firem: www.dmapraha.cz, www.meyra.cz, www.prolifeweb.cz a dalších. Protiskluzné podložky a násady na lžíce, ale například i tužky lze výrazně levněji pořídit v obchodech typu OBI. (viz obrázek 4)