Obětí šikany ve třídě se může stát kdokoliv

Jaké varovné signály mohou ukazovat na to, že je dítě šikanováno? Jak dítě podpořit a situaci vhodně řešit? Kterých zásad dobré praxe se držet a čeho se naopak vyvarovat? Na tyto a další otázky odpovídá Dr. Michal Kolář.

Pane doktore, jak šikanu definujete?

Za šikanování se považuje to, když jeden nebo více žáků úmyslně, zpravidla opakovaně ubližuje druhým. Znamená to, že dítěti někdo dělá něco, co je mu nepříjemné, co ho ponižuje, nebo to prostě bolí a nemůže se bránit. To je tzv. vnější pohled. Pro praxi pomoci však pracuji s trojrozměrným modelem šikanování, kdy chápu šikanování dále jako závislost a jako těžkou poruchu vztahů ve skupině. Tyto mechanismy je potřeba znát a vědět například u pokročilé šikany o možném skrytém scénáři „spolupráce” mezi agresorem a obětí a nenechat se zmást tím, že oběť chrání agresora, vypovídá proti sobě, dokonce ho někdy vyhledává mimo školu. Dále například bez porozumění vnitřnímu vývoji šikany nelze pomoci.

Jaký je to vývoj?

První stadium se v podstatě odehrává v jakékoliv skupině. Všude je někdo neoblíbený a nevlivný, na jehož úkor ostatní dělají „legrácky“. Pak to ale jde dál, v nějaké krizové situaci si třída najde otloukánka, který funguje jako hromosvod. Ve třetím stadiu se vydělí jádro útočníků. Ti začnou spolupracovat a systematicky šikanovat nejvhodnější oběti. V počátku kápnou téměř vždy na ty, kteří jsou nejvíce zranitelní a neumějí skrývat strach. Pak dojde k bodu zlomu, kdy se šikanování stane nepsaným zákonem i pro další děti ve třídě a celá skupina se stává krutou. V pátém stádiu už zavládnou vztahy totality. Je důležité vědět, že každé stádium šikany vyžaduje odlišnou léčbu.

Jak šikanu rozpoznat?

Je to obtížné. Podstatnou vlastností šikany je skrytost a nepřístupnost. Všichni přímí účastníci často (zejména u pokročilých šikan) brání odhalení šikany. Týká se to mnohdy i oběti šikany. Je pro ni hodně těžké o šikaně mluvit, protože je to bolestivé a zraňující. Hrozí jí, že ztratí poslední zbytky sebeúcty. Je potřeba znát varovné signály (skryté volání o pomoc, subtilní násilí a manipulace). A vždy je nutné reagovat na alarmující signály (informace od rodičů, kamarádů oběti apod.).

Jaký je rozdíl mezi škádlením a šikanou?

To je důležité vědět, protože všichni útočníci vám tvrdí, že to byla jenom legrace. Při škádlení se očekává, že to bude legrace pro obě strany. Ale když je patrné, že ten druhý to jako legraci nebere, že ho to zranilo, tak kamarád, který to přehnal se omluví, je mu to líto.U šikany je to obráceně. Agresor chce druhému ublížit, chce ho ranit. A má z toho radost. Nejenom, že se mu neomluví, ale své chování opakuje. A většinou násilí stupňuje. Když někdo někoho škádlí a ten mu jasně řekne, aby toho nechal, tak to musí respektovat. Jinak se jedná o porušování práva druhého člověka, a to má už k šikanování blízko. Škádlení může být také nepříjemné, ale není jednostranné. Ten, komu se to nelíbí, nemá pocit bezmoci, může to vrátit. Podstatné je, že se děti mohou prohodit a když je to pro ně neúnosné, tak mohou ze škádlení vystoupit třeba pomocí formulace: nelíbí se mi to, nedělej mi to.

Jaké dopady má šikana na toho, kdo se stane jejím terčem?

Dítě, které bylo šikanováno svými spolužáky, si často tuto zkušenost nese dlouho, někdy i celoživotně. U pokročilých, kriminálních a brutálních šikan jsem se setkal s projevy syndromu vyhlazovacích táborů – oběti mají chronické deprese, nastartuje se u nich sebedestruktivní spirála, nejsou schopné zvládat běžné školní zátěže. Byl jsem z toho v počátku v šoku. Není to ale tak nepochopitelné. Tito nešťastníci mají strach o život, jsou krajně poníženi, zbaveni svých práv. Nikdo nejsme žádní Rambové, ale jsme křehcí a zranitelní psychicky i fyzicky. Když nás někdo opakovaně mučí a nemůžeme se bránit – startuje sebedestrukce…Někdy se šikanované děti zhroutí a dostávají diagnózy z oblasti úzkostných poruch (posttraumatická stresová porucha, školní fobie, obsedantně kompulzivní porucha atd.). V budoucnu se u nich vyskytuje zvýšené psychické utrpení. U obětí šikany někdy dochází k pokusu o sebevraždu i k dokonání sebevraždy. Nicméně se to popírá. Je tu obrovská nevůle odborně šetřit tragickou situaci. Ještě se například nestalo, že by policejní vyšetřování šikanu určilo za příčinu sebevraždy. Zvlášť když má podobu psychické šikany. (Kromě jiného policie nešetří šikanu, ale trestný čin.) Jestliže ve znaleckém posudku, prokážu jako jednu z příčin sebevraždy šikanu, musím stát proti velké skupině oponentů. Snad ještě k této otázce dopadů šikany, dodám, že existuje fenomén šílených střelců na školách. Z čehož asi 75 % bylo obětí šikany.

Označujete šikanu za závažnou nemoc skupinové demokracie a těžkou poruchu vztahů ve skupině, která dopadá na všechny, včetně těch, kteří přihlíží a nezasáhnou. Jaké dopady má šikana na agresory a kolektiv celkově?

Světový otec výzkumů Dan Olweus uvádí, že 60 % agresorů šikany v dospělosti poruší trestní zákon a čtyřikrát více než kontrolní skupina páchá opakovaně násilnou trestnou činnost. Je to jako s jízdou na kole: kdo se naučí šikanovat, nezapomene to. Jde tedy nejen o řešení dané situace, ale i prevenci do budoucna. Šikana může pokračovat ze třídy později do partnerských vztahů (domácí, intimní násilí), do vztahů na pracovišti atd.

Sami dospělí si často s šikanou mezi dětmi nevědí rady. Mezi jejich reakcemi někdy bývá bagatelizace, zaviňování oběti, věty typu „tak neprovokuj“ nebo „asi se mu líbíš“ (typicky u šikany dívky ze strany chlapce). Jaká jsou rizika takových komentářů?

Šikana spočívá v nepoměru sil, dítě se nemůže bránit. Když tohle řekne dítěti rodič, vůbec mu nepomáhá, ale naopak. Dítě v takové situaci potřebuje, aby mu rodič důvěřoval, naslouchal mu a zeptal se ho, co se stalo, kdy, jak, kdo a co mu udělal. Následně by se měli rodiče spojit se školou a začít situaci řešit. Přijímat by měli však pouze odbornou pomoc. Kdo bude šikanu řešit, musí mít absolvovaný výcvik v řešení šikany. Nekvalifikované zásahy mohou celou situaci zhoršit a násilí může gradovat. Rodiče se mohou přímo ptát: „Jak to budete vyšetřovat? Jak budete chránit naše dítě? Podle čeho poznáte počáteční a pokročilá stádia šikanování? Jak naleznete vhodné svědky? Jaké metody nápravy použijete? ...“ V případě, že škola šikanu popírá nebo to neumí řešit, je na místě, aby se rodiče obrátili na specialistu na problematiku šikanování. Mohou ho nalézt například v některých pedagogicko-psychologických poradnách.

Jak by měla postupovat škola, vznikne-li podezření na výskyt šikany?

Minimální předpoklad, aby škola mohla šikanu řešit, spočívá v tom, že ředitel školy musí být orientován v metodice, organizaci a právní problematice šikanování. Dále musí mít škola odborníka pro řešení šikany (zpravidla školní metodik prevence) pro počáteční stádia s obyčejnou formou. Ten musí co nejdříve kvalifikovaně odhadnout stadium a formu šikany a rozhodnout, zda řešení zvládne škola sama nebo zda si povolá specialistu. Ti nejsou zdaleka všude.

Jaký by měl být další postup pro řešení počáteční šikany?

Zkusím pouze naznačit základní postup – směr školy při řešení počáteční obyčejné šikany. Pro všechny scénáře je společné, že se chrání zdroj informací. Prvotním úkolem je kvalifikovaně odhadnout, zda škola šikanu zvládne. V počátku probíhá rozhovor s informátory. Dále následují rozhovory s obětmi. Po nalezení vhodných svědků probíhají s nimi individuální rozhovory. Od počátku probíhá ochrana oběti. Na základě upřesněné diagnózy se volí ze dvou hlavních skupin metod. Zde zmíním pouze dílčí metodu vnějšího nátlaku (výchovnou komisi, výchovný pohovor), kde je mimo jiné uděleno útočníkům výchovné opatření. Na střední škole může jít i o vyloučení agresora ze školy. Další kroky zahrnují rozhovor s rodiči oběti, třídní schůzku a samozřejmě práci s celou třídou. Důležitou zásadou je, že se nikdy nekonfrontuje oběť a agresor a rovněž svědkové s agresory.

Na co dalšího je potřeba si dát pozor?

Oběť šikany může být i pedagogům a dalším dospělým nesympatická, ale vždy je nutné se vyvarovat automatickému obviňování oběti a úvahám, že si snad za šikanu může sama, že je to její chyba. Svalování viny na oběť a její rodiče je bohužel i dnes časté. Podobně se s viktimizací oběti setkáváme u znásilnění: pachatelé často svůj zločin omlouvají tím, co měla oběť na sobě apod. A bohužel jsem se setkal s případy, kdy bylo sexualizované násilí součástí brutální školní šikany. Sekundární viktimizace oběti by se ovšem nikdy neměla dít ze strany pedagogů a dalších zapojených odborníků!

Jakých varovných signálů by si měli rodiče u dítěte všímat?

Pokud je dítě posmutnělé, nemluví o škole, nemá kamarády, má poruchy spánku a hrůzostrašné sny, zhorší se mu známky, nic ho nezajímá, při odchodu do školy ho pobolívá hlava nebo břicho, do školy a ze školy chodí oklikami, má potrhané a umazané oblečení, poškozené školní pomůcky… Stejně tak je potřeba řešit, jestliže mu nevychází kapesné a požaduje další peníze, chodí domů hladové, nedokáže uspokojivě vysvětlit svoje zranění. Mezi nejzávažnější varovné signály samozřejmě patří to, když dítě mluví o sebevraždě či se o ni pokusí. Je potřeba si uvědomit, že se nemůže jednat o škádlení, pokud z toho má dítě bolesti břicha, hlavy nebo dokonce pomýšlí na sebevraždu.

Existují z vaší zkušenosti nějaká specifika (doporučené postupy), když je terčem šikany dítě s nějakým handicapem, například sluchovým?

Při řešení šikany v rámci inkluze jsem se setkal snad se všemi handicapy. Existují základní alternativní postupy, které platí obecně, nicméně se musí zohlednit i zvláštnosti některých forem. Například u šikany dětí s těžkými poruchami sluchu jsem musel spolupracovat s odborníkem na znakový jazyk, abych se domluvil. Také jsem nedávno řešil šikanu, kdy měl chlapec skrytou poruchu sluchu (neslyšel na jedno ucho), a proto reagoval v komunikaci nepřiměřeně. Vyvolalo to opakované agresivní chování od spolužáků. Bylo nutné řešit příčinu. Po zprávě ze speciálně pedagogického centra se ale situace rychle zlepšila.

Co všechno lze udělat pro prevenci šikany a pro vytvoření bezpečného prostředí?

Nejlepší, co lze udělat, je vybudovat celoškolní program proti šikanování. Pracovat ve škole je jednodušší než bojovat se širšími společenskými a rodinnými negativními vlivy.

Z vaší přednášky, kterou jsem navštívila v Rafael institutu, si pamatuji, že obětí se za určitých podmínek může stát kdokoliv. Jaké podmínky to jsou?

Je to především nepříznivá konstelace a dynamika skupiny. Oběť může mít nějakou odlišnost v rámci daného netolerantního kolektivu. Například výborný prospěch. Ten je však v jiné třídě předností.

Co je důležité vědět o kyberšikaně a její prevenci?

Zahraniční výzkumy, ale i moje zkušenosti naznačují, že ve škole je poměr typů šikany následující: z dvou třetin tradiční školní šikana a z jedné třetiny kyberšikana. Přitom většina lidí si myslí, že nejvíc je virtuální šikany. Kdo chce řešit kyberšikanu u dětí a mládeže, musí umět řešit školní šikanu. Jednak podstata a řada mechanismů jsou u kyberšikany a tradiční šikany společné (například zakrývací mechanismus). Za druhé pedagogové, rodiče i odborníci, kteří řeší kyberšikanu bez propracované metodiky pro šikanu, zůstanou často na půl cesty a někdy více ublíží než pomohou. Třetím důvodem je, že kyberšikana bývá propojena se šikanou na půdě školy a role obětí a agresorů při šikaně ve škole se většinou přenášejí i do kyberprostoru.

Kam se mohou lidé obracet a kde získají další informace ohledně řešení šikany?

Především to jsou servisní školská zařízení (pedagogicko-psychologické poradny, střediska výchovné péče a speciálně pedagogická centra. Dále školní poradenská pracoviště, která jsou v každé škole. Lze se také obrátit na orgány sociálně právní ochrany, psychiatry, klinické psychology a psychoterapeuty ve zdravotnických a soukromých zařízeních. Užitečná je bezesporu taktéž Linka bezpečí. Doporučuji hledat odborníky, kteří mají praxi v léčbě šikan. Ti nejsou zdaleka všude.

Připravila Mgr. Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z. s.

Fotografie: archiv Michala Koláře a Shutterstock.com