Mít obě uši je mnohem lepší než jedno

Terezo, vzpomínáte si na nějaká sluchadla, co jste nosila v dětství?

To, že špatně slyším, zjistili až v mých 5 letech. Nejdřív si mysleli, že mám opožděný vývoj řeči. Na určité zvuky jsem reagovala, ale velmi málo jsem mluvila. Ještě v běžné mateřské škole jsem dostala krabičku se šňůrkami a nenosila jsem ji (smích). Od 1. třídy jsem již sluchadla nosila. Tenkrát jsem chodila do základní školy pro nedoslýchavé v Ostravě, i když pocházím z Olomouce. Během výuky v této škole jsem ráda nosila velká sluchátka. Později, asi od 7. třídy, jsem poslouchala už jenom přes sluchadla.

Se sluchadly jste vystudovala střední i vysokou školu, provozovala vrcholový sport, trénovala a učila neslyšící děti… A přesto jste je jednoho dne nahradila kochleárním implantátem. Proč?

Vezmu to popořádku. Ano, sluchadla byla dlouho součástí mého života. Bez nich bych byla ztracená a uzavřenější. Se sluchadly jsem trénovala i závodila v atletice. Jenom na mistrovství České republiky, mistrovstvích Evropy i na deaflympiádách jsem musela závodit bez kompenzačních pomůcek. Od vysoké školy jsem už nosila jen jedno sluchadlo na horším pravém uchu. Po jejím absolvování jsem hned nastoupila do práce, do školy pro sluchově postižené jako učitelka tělocviku. Ale během mého života se mi sluch postupně horšil, od střední nedoslýchavosti až po velmi těžkou nedoslýchavost. Půl roku po porodu v 2013 jsem úplně ohluchla, z 88 dB na 110 dB. Nejdřív jsem si myslela, že mám poškozené sluchadlo. Ale ono nebylo poškozené. Zhruba po 15 letech jsem musela nosit sluchadlo i na druhém uchu a zvykat si na jiné zvuky i hlasy. Během mateřské dovolené jsem tu velkou ztrátu sluchu nijak zvlášť nepocítila, ale po návratu do práce jsem zjistila, že se sluchem jsem na tom hůř, než jsem si myslela. Musela jsem se spoléhat na odezírání nejen od mých kolegů, ale i od žáků. Bohužel v naší škole máme více žáků s vadami řeči a jejich artikulace je špatná. Odezírá se od nich jen těžko. V té době jsem začala uvažovat o kochleárním implantátu, ale asi rok jsem váhala.

Co tedy nakonec rozhodlo?

Můj syn Robin, tenkrát tříletý, dostal konečně vhodná sluchadla Phonak. Pomocí nich začal slyšet a rozumět lépe než já. Při objevování nových zvuků se mě pokaždé ptal: „Co to je? Slyšíš to?“ A já jsem mu nebyla schopná odpovědět. Takže impulz k mému rozhodnutí mi dal můj syn a také moje kamarádky, které do toho šly dřív a z kochleárního implantátu byly nadšené.

Se synem na výletě

Neměla jste strach z operace, z komplikací?

Strach z operace ani z komplikací jsem neměla. První operaci jsem měla na konci listopadu 2017 a první nastavování na začátku ledna 2018. Operace proběhla bez komplikací, jen jsem měla pooperační tinnitus a lehce oteklou tvář. Věřila jsem, že během prvního nastavování hned uslyším. Myslela jsem, že mám dobrou sluchovou paměť díky sluchadlům, ale mýlila jsem se. Byla jsem zklamaná. Naštěstí jsem trpělivý člověk, stále jsem trénovala poslouchání a čekala jsem, až začnu rozumět slovům.

Jak dlouho to trvalo?

Asi tak tři čtvrtě roku trvalo, než jsem začala postupně slyšet bez odezírání.

A jak to probíhalo po druhé implantaci?

Druhou operaci jsem měla letos v lednu a na konci února nastavování procesoru. Ihned jsem byla nadšená, až mile překvapená, že jsem slyšela i rozuměla. Dokonce jsem rozuměla televizi z vedlejší místnosti (úsměv). Mít obě uši je mnohem lepší než jedno! Dokonce v tomto rouškovém období slyším i z větší vzdálenosti než jen z jednoho metru.

Jaké typy implantátů máte?

Jako první jsem dostala na levé ucho implantát Abionic Naída CI Q 70 a na pravém mám typ Naída CI Q 90. 

Takže kochleární implantace nakonec splnila vaše očekávání? V čem vidíte její největší přínos?

S jedním kochleárním implantátem, tím prvním, jsem byla trošku smutná, že jsem neslyšela všechno tak, jak jsem chtěla. Televizi jsem poslouchala jen s pomocí titulků. Prostě jsem měla jednostrannou hluchotu a pro mě jako učitelku to stále nestačilo. Slyšela jsem zvuky i hlasy jen z jedné strany, chyběla mi sluchová a prostorová orientace. Nyní jsem se dvěma implantáty nadšená, ale stále se učím (smích).

Jsou situace, kdy rozumíte hůř?

Největší problém mi dělá hlučné prostředí.

Jaký je poslech s kochleárním implantátem oproti sluchadlu?

Přiznám se, že už si nepamatuji na zvuky slyšené s pomocí sluchadel. Ale vím jistě, že jsem se sluchadly neslyšela sykavky. Mluvená slova nebyla tak zřetelná jako s pomocí implantátu.

Říkala jste, že jste se nebála operace. S jakými pocity jste tedy šla na první implantaci a jaké to bylo podruhé?

Zní to možná paradoxně, ale já jsem se těšila jak na první, tak i na druhou implantaci. Po druhé jsem se cítila úplně skvěle, žádný pooperační tinnitus ani otoky jsem neměla. Po dvou dnech mě pustili domů.

Jak probíhalo nastavování procesorů?

U druhého kochleárního implantátu mám za sebou 3 nastavování a vždy se těším na další. Zvláštní je, že zvuky ihned po nastavování slyším jinak než o týden později po nastavování. Člověk musí být trpělivý a čekat, až mozek zvuky sám urovná, utřídí. Nyní jsem se dvěma implantáty nadšená, zvuky i hlasy jsou nad moje očekávání. S jedním implantátem mi to trvalo docela dlouho. Po tom úplně prvním nastavování jsem bubny slyšela jako proud tekoucí vody z kohoutku. Ty zvuky byly divné. První den jsem slyšela jen dva, tři zvuky, postupně přibyly další, a dokonce se i přeměňovaly.

Například?

Například první den v autě, když jsem ho nastartovala, jsem slyšela „pískání“ motoru a nic víc. Druhý den motor zněl jinak, už „nepískal“, ale přibyl další zvuk, zvuk stěračů. A třetí den jsem všechny zvuky slyšela víc, ale stále jinak, než jsem byla zvyklá. A přidal se i zvuk blinkrů a další. Až pátý den jsem poznala ten správný zvuk motoru. A říkala jsem si: „To je ono, to je ten zvuk.“ Mozek je fascinující orgán, jak si s člověkem po kochleární implantaci pohrává (smích). Po druhém nastavování jsem zas slyšela snad všechny zvuky z vysokých tónů, které byly i nepříjemné. Ale postupně se některé tóny vytratily. Po třetím nastavování jsem začala poznávat slova, ale nerozuměla jsem jim.

Už jsme se zmínily o tom, že do vašeho života patří nerozlučně sport. Neomezují vás kochleární implantáty při sportu?

Zatím mě neomezují, při běhání používám čelenku.

Máte na kontě řadu sportovních úspěchů a doma pěknou sbírku medailí. Jakého ocenění si nejvíce vážíte a proč?

Velmi ráda jsem závodila mezi intaktními vrstevníky, kteří mě dohnali k lepšímu výsledku. Nejvíce si vážím bronzové medaile z halového mistrovství České republiky v pětiboji juniorek (1998). Před závěrečnou disciplínou, v běhu na 800 metrů, kterou jsem neměla ráda, jsem byla na medailové pozici, ale za mnou byly lepší soupeřky především v běhu. Nakonec se mi podařilo uhlídat soupeřky a vybojovala jsem tu vysněnou první medaili mezi zdravými soupeřkami. Samozřejmě, že ze sportovních akcí neslyšících mám plno medailí a cením si medailí, nejen z deaflympiád. Největší životní formu jsem rozdala na 1. halovém mistrovství Evropy v Polsku (rok 2000, zlato za pětiboj, skok vysoký, trojskok a běh na 60 metrů překážek a stříbro za skok daleký – pozn. redakce)

Učíte tělocvik na ostravské škole pro děti se sluchovým postižením. Jak probíhala výuka v době protiepidemických opatření? Dá se vůbec učit tělesná výchova distančně?

Distančně se učit nedá, děti potřebují své spoluhráče, vrstevníky a soupeře. Samotné je to nebaví. Učím tělocvik i na prvním stupni. Děti mě mile překvapily, že rády chodily na procházky v okolí školy. Procházku jsem jim vždy doplnila nějakou pohybovou aktivitu. V zimě, kdy byl sníh, jsme stavěli sněhuláky, koulovali se a házeli na cíl. Vyzkoušeli jsme i discgolf. Strávili jsme více času při pobytu venku. Na jaře jsme hráli kroket, pétanque i míčové a pálkové hry a další netradiční sporty.

Co vám do života přinesla atletika a sport vůbec?

Jako malá jsem byla hodně živá, ráda jsem chodila ven mezi slyšící vrstevníky nebo s bratranci. Pravidelně jsem hrála fotbal, baseball, tenis, v zimě hokej, hlavně o víkendech, kdy jsem jezdila do Olomouce. Sport mi přinesl radost a mnohá přátelství.

Na běžkách je to prima!

Ke sportu vedete i svého syna Robina. Hraje hokej a také běhá. Měl v době pandemie možnost se sportu věnovat?

Robin zatím jenom trénuje, byl ve starší přípravce, bohužel covidová doba mu nedovolila sehrát ani jeden hokejový zápas. Ještě loni v prosinci jsme jezdili do Polska trénovat na ledě, v novém roce už ne. Jeho trenér dával dětem na každý den nějaký individuální trénink, například driblink s míčem, práce s hokejkou, cvičení na balančním míči, chytání tenisových míčků, odrazy, skoky atd. Běh má syn jen jako doplňkový sport. A nejradši běhá sám, on totiž nerad prohrává (smích). Na jeho první sportovní úspěch se teprve čeká, když nepočítáme běhy na veřejnosti.

Robin je uživatelem sluchadel. Používá při výuce či při sportu i jiné kompenzační pomůcky než sluchadla?

Robin má dvě sluchadla, která nosí od tří let. Každé ráno si je hned nasadí. Nyní chodí do 1. třídy do běžné školy, kde zatím jinou kompenzační pomůcku než sluchadla nepoužívá. I při hokeji nosí sluchadla. Později budeme řešit, jestli bude hrát se sluchadly, nebo bez. Hodně se potí, a sluchadla pak přestanou fungovat. No uvidíme. Když jsem Robinovi před třemi roky poprvé ukázala svůj kochleární implantát, ptal se mě, kde mám sluchadlo. Řekla jsem mu, že už ho nebudu nosit, že mám implantát. Byl z toho tehdy smutný (úsměv).

Navštěvujete Centrum pro dětský sluch Tamtam v Ostravě, kde využíváte sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Jak jste tam spokojení?

Ano, jsme stálými klienty a jsme moc spokojení. Robin tam má mezi vrstevníky své kamarády se sluchovým postižením a já jsem v kontaktu s maminkami. A rády se scházíme nejen v rámci Tamtamu. Navzájem si předáváme své zkušenosti i zážitky svých dětí. Hlavně mi hodně pomohli najít vhodnou foniatrii, neboť jsem v Ostravě nebyla spokojená a Robinova diagnóza byla špatná. Přitom měl nevhodná sluchadla, neustále si je sundával a nerozmluvil se.

Tereza Wagnerová s partnerem Rudou a synem Robinem

Jak doma komunikujete? Používáte znakový jazyk, nebo mluvenou řeč?

Používáme výhradně mluvenou řeč. Můj partner Ruda je nedoslýchavý, zná jen základy znakového jazyka. Znakový jazyk jsem používala, když byl Robin malý. Do 1,5 let věku slyšel i mluvil. Poté přestal mluvit. Ale znakový jazyk využíváme, když nemáme svá „ouška“ (smích), a to večer po koupání, nebo v bazénu.

Co vás baví společně dělat?

Samozřejmě sportujeme, nejraději na ledě (smích). Bohužel, v „covidové“ době se to hodně změnilo. Ruda hrál pravidelně s přáteli rekreační hokej, pak byl půl roku bez sportu a chybělo mu to. Na jaře jezdíme na kolečkových bruslích, já jsem vloni začala pravidelně běhat po x letech. V letošním roce jsme si oblíbili běžecké lyžování, Robin poprvé běžkoval u nás mezi paneláky. Jen nás mrzelo, že pak byly zavřené okresy, a tak jsme nemohli jet běžkovat do Jeseníků či Beskyd. Doufám, že v příštím roce bude dostatek sněhu.

Autorka: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Fotografie: archiv Terezy Wagnerové