Implantát mi dal možnost poznat spoustu krásných zvuků

Pocházím se slyšící rodiny. Na to, že špatně slyším, se přišlo až v mých třech letech. Rodiče si všimli, že v některých situacích na ně nereaguji nebo nereaguji na jiné zvuky. Tehdy osvěta o sluchovém postižení nebyla moc velká.

Do mateřské a základní školy jsem chodila v místě bydliště. Byla to škola běžného typu. Spolužáci mě přijali hezky, kamarádili se mnou. Jelikož pocházím z malého města, nebylo nás ve třídě tolik a učitelé se mi mohli více věnovat. Neměla jsem asistenta, vše jsem zvládla sama. Pak jsem nastoupila na Gymnázium pro sluchově postižené v Praze v Ječné, kde jsem odmaturovala. I na roky strávené zde mám samé hezké vzpomínky. Poté jsem vystudovala Masarykovu univerzitu v Brně obor speciální pedagogika. Studium byla pro mě velká zkušenost. Opět jsem se ocitla v integraci, ale v mnohem větším měřítku. Zvládla jsem to díky středisku Teiresiás, které mi bylo po celou dobu studia oporou. Poskytli mi přepisovatele a já tak mohla rozumět všemu, co vyučující říkali. Také jsem měla upravené podmínky pro zkoušky, delší čas, a individuální výuku němčiny. I zde jsem si našla spoustu kamarádů, jak slyšících, tak neslyšících. Na celá studentská léta vzpomínám jen v dobrém.

Sluchadla a rozhodování o kochleárním implantátu

Moje úplně první sluchadla byla krabičková. Ale po nástupu do základní školy jsem už měla klasická závěsná digitální sluchadla, za ucho. Na základce jsem ještě využívala FM systém. Mám osobní zkušenosti se sluchadly Widex a ReSound. O kochleárním implantátu jsem začala přemýšlet až někdy na vysoké škole, ale tehdy ještě nijak vážně. Měla jsem pocit, že se sluchadly docela dobře slyším, i když jsem bez odezírání nebyla schopna rozumět mluvenému jazyku. Ale pak se kolem mě začalo objevovat víc a víc kamarádů, kteří šli na kochleární implantaci a nemohli si implantát vynachválit. Hodně z nich mi říkalo, ať do toho jdu.

Dlouho jsem váhala, ale pak mi můj přítel řekl, ať si zajdu na konzultaci do nemocnice v Motole, zjistím si informace, a pak se budu moci lépe rozhodnout. Nakonec to dopadlo tak, že jsem hned na první konzultaci dostala termín operace. Nejvíc mi vadilo, že dostanu jen jeden implantát, když jsem byla zvyklá mít celý život dvě sluchadla, ale byla jsem ujištěna, že se už jedná s pojišťovnami o tom, že se bude dávat druhý implantát i dospělým. Co se týče výběru značky, samozřejmě, že jsem si prošla nabídku všech tří firem, ale od začátku jsem byla rozhodnuta pro Cochlear.

Mám typ Nucleus 7. První operace proběhla v březnu 2019 a druhá v květnu 2020 a řečové procesory jsem dostala vždy měsíc po operaci, v dubnu 2019 a v červnu 2020. Před operací jsem samozřejmě měla trochu strach, nikdy předtím jsem totiž neležela v nemocnici, ani jsem nebyla do té doby operována. Ale obě proběhly dobře. Po obou jsem sice měla problémy s rovnováhou a chvíli trvalo, než se rovnováha srovnala, ale nyní již žádné problémy související s operací a kochleárními implantáty nemám.

Dominika Graupnerová

První zapojení procesoru a svět nových zvuků

Na prvním zapojení řečového procesoru jsem byla zmatená, nebyla jsem schopna říct panu inženýrovi, co slyším a co ne. Bylo to hodně zvláštní, vůbec mi to nepřišlo jako zvuky, ale spíš jen jako pocit, že se něco děje v uchu. Asi po půl dni se všechny zvuky změnily na pískání o různé intenzitě a frekvenci. Nosila jsem na druhém uchu sluchadlo, pomáhalo mi s porozuměním a abych tolik nevnímala nepříjemné pískání. To se pak opět změnilo a zvuky dostávaly zřetelné „obrysy" a daly se rozeznat. Asi po týdnu jsem najednou zřetelně slyšela tekoucí vodu a splachování záchodu. Jako by si mozek spojil zvuk s vizuálním vnímáním. Další bylo „tikání“ semaforu. Nevěděla jsem, že semafor má zvukovou signalizaci. Byl to zvuk, který jsem nikdy předtím neslyšela a s implantátem objevila. Pak už byl poslech jen lepší, zdokonaloval se, zlepšovalo se i porozumění řeči. Sluchadlo jsem asi po měsíci sundala, nedávalo mi už žádný přínos.

Kolem mě náhle přibylo zvuků, o kterých jsem neměla dříve ani tušení, například tření rukou a oblečení, cinkání tramvaje, tikot hodin, domovní zvonek, houkání sanitky, bublání horké vody, zvuková signalizace trouby, zpěv ptáků a mnoho dalších. Se sluchadly jsem slyšela jen zlomek. Dříve jsem také vůbec neposlouchala hudbu, s implantátem ji slyším a dokáži již rozumět jednotlivým slovům u písniček, které znám a jsou v češtině. Hudba pro mě nebyla vůbec důležitá, ale nyní ji poslouchám ráda a přináší mi radost a často u ní relaxuji. Filmy stále sleduji s titulky, ale rozumím i tomu, co postavy říkají a poznám také, pokud se v titulcích píše něco jiného. Titulky jsou pro mě oporou, ale filmům, které dobře znám, rozumím i bez nich.

Druhý implantát

Věděla jsem, že mi jeden kochleární implantát nestačí, že chci slyšet víc a líp. Naštěstí se povedlo, že jsem hned po roce šla na druhou implantaci. Poslech s druhým implantátem byl podobný jako s prvním, mozek si velice rychle zvykl. Dnes už si neumím představit, že bych měla jen jeden.

Poslech s kochleárním implantátem mi přijde oproti sluchadlům čistší, přirozenější a zřetelnější. Sluchadla mi zvuk zesilovala, sice jsem s nimi hodně zvuků slyšela, ale byl to často jen hluk. Nedovedla jsem říct, co to je za zvuk. S implantátem rozeznám mnohem více zvuků, dokáži přesněji určit, o co jde, více vnímám jednotlivé frekvence a hlasitosti. Za mě je poslech s kochleárním implantátem hezčí a lepší než se sluchadly.

V běžném životě nevnímám, že bych se o kochleární implantát bála a omezovala kvůli tomu například pobyt venku v dešti. Ale člověk si určitě musí dát pozor na to, aby mu procesor nespadl do vody nebo z velké výšky. Dávám ho pravidelně do sušičky a kontroluji mikrofony, aby nebyly zanesené od prachu.

Znakový jazyk a svět neslyšících

Co se týče mých neslyšících přátel a jejich reakce na můj implantát, nejvíc mám kolem sebe lidi, kteří implantát mají a často ho dostali až v dospělosti, takže nás spojují podobné zkušenosti. Zatím jsem se nesetkala s negativními reakcemi. Většinou jsou reakce pozitivní, nebo mi bylo řečeno, že je to moje volba, oni ji respektují, ale sami by si kochleární implantát nikdy nenechali dát. Moji neslyšící přátelé jsou hlavně spolužáci z gymnázia a z vysoké školy. Stýkáme se, ale ne moc často, na společenské akce příliš nechodím.

Dominika Graupnerová

Znakový jazyk umím, ale určitě ne perfektně. Znakovat jsem začala, když jsem byla rok na stáži v Německu, ve škole pro sluchově postižené a znakový jazyk mi pomáhal překonávat jazykovou bariéru. Hodně jsem se toho naučila na vysoké škole, kdy jsem v rámci studia chodila na kurzy znakového jazyka a měla jsem neslyšící spolužáky, kteří pouze znakovali. Dále jsem musela hodně znakovat v mých prvních zaměstnáních – v Kavárně u Žambocha v Brně a v Tiché kavárně v Praze, kde byli moji kolegové také neslyšící. Znakový jazyk mě baví, je krásný. Není však mým mateřským jazykem, je to pro mě cizí jazyk, který se musím učit a osvojovat si ho jako jakýkoliv jiný cizí jazyk.

Co mi implantát dal a vzal?

Implantát mi dal možnost poznat spoustu krásných zvuků, hudbu. Usnadnil mi život a otevřel mi nové možnosti. Jsem ráda, že ho mám, hlavně v téhle rouškové době, kdy jsem schopna s lidmi přes roušku či respirátor komunikovat a rozumět jim. To by se sluchadly vůbec nešlo. Dále jsem vděčná za to, že mohu telefonovat, spoustu věcí to usnadňuje. Nenapadá mě vlastně nic, co by mi vzal.

Pokud nějaký dospělý člověk se sluchovým postižením váhá, zda jít na implantaci, poradila bych mu, aby si zašel na konzultaci do implantačního centra ve Fakultní nemocnici v Motole. Tam mu řeknou, zda mu kochleární implantát doporučují, nebo ne. Záleží samozřejmě na tom, jakou diagnózu má, zda se sluchadly slyší a rozumí mluvené řeči, nebo ne, zda mají sluchadla pro něj přínos. Určitě není, čeho se bát, implantát přínos má. Hodně se setkávám s tím, že lidé se sluchadly říkají, že s nimi slyší, a proto je pro ně kochleární implantát zbytečný. Myslela jsem si to také a až s implantáty jsem zjistila, kolik existuje na světě zvuků, o kterých jsem neměla ani ponětí. Samozřejmě člověk sám musí chtít slyšet, musí toužit po světě zvuků.“

Autorka: Dominika Graupnerová, pracovnice Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi CDS Tamtam

Fotografie: archiv autorky