Facebook YouTube Instagram

Jak se žije studentům se sluchovým postižením

11. února 2022

Zkušenosti se studiem popisují tři vysokoškoláci

Nejvíc mě baví pohled za oponu, který dobře nasbíraná data poskytují

Matěj Jungwirth, B.A., MPA, 30 let, žije v Helsinkách

Na jakých školách jste studoval či studujete a jaké komunikační podpory se vám zde dostalo během studia i u státních zkoušek? Kdybyste srovnal podmínky při studiu, kde vám to nejvíce vyhovovalo nebo vyhovuje?

Bakaláře z mezinárodních vztahů a literární komparatistiky mám z Beloit College, což je malinká „liberal arts“ škola v americkém Wisconsinu. Během tohoto studia jsem strávil semestr studiem americké zahraniční politiky ve Washingtonu DC a další semestr jsem studoval arabštinu v jordánském Ammánu. Magistra jsem pak o několik let později získal na Princeton University v oboru Veřejná politika a mezinárodní vztahy (MPA, Master in Public Affairs – pozn. redakce).

Matěj Jungwirth, absolvent oboru Veřejná politika a mezinárodní vztahy na Princeton University

Matěj Jungwirth, absolvent oboru Veřejná politika a mezinárodní vztahy na Princeton University

Zásadní výhodou studia v USA je to, že všechny vysoké školy jsou vázány tzv. American with Disabilities Act z roku 1990, který mimo jiné vysokým školám přikazuje „narovnat“ postiženým studentům podmínky tak, aby měli stejné možnosti studia jako ostatní. Ve výsledku to znamená, že každá univerzita má dedikovaný odbor, který se studentům s postižením věnuje. Na bakaláři jsem to zprvu hodně řešil, včetně věcí jako byl simultánní přepis textu na velkých přednáškách a sdílení výpisků od spolužáků, ale brzy jsem zjistil, že studium zvládám víceméně bez úprav (jen na titulcích/přepisech u filmů jsem trval) a na magistrovi jsem téměř žádných služeb nevyužíval. Srovnání s prostředím českých vysokých škol se raději vyhýbám, protože s nimi nemám žádnou přímou osobní zkušenost.

Zmínil jste se o „liberal arts school“. O jaký typ školy jde?

Je to typ americké vysoké školy, která uděluje bakalářský titul po čtyřech letech studia. To “liberal arts” odkazuje na evropský středověký univerzitní model septem artem liberalis, tedy sedm svobodných umění. Ale prakticky to znamená, že studenti si konkrétní obor musí vybrat až ke konci druhého roku studia. Celou polovinu studia lze tedy strávit zkoušením si různých disciplín a oblastí studia.

Vraťme se do České republiky. Jak probíhala vaše maturitní zkouška z angličtiny? Byl jste mezi prvními studenty se sluchovým postižením, kteří měli nárok na úpravy státních zkoušek. Ale vy jste s navrženou úpravou nesouhlasil. O co tehdy přesně šlo?

Jojo, bylo to tenkrát veselé. Konal se úplně první ročník státních maturit a v CERMATu byli tenkrát z anomálních případů, jako byl můj, dost “vyjevení”. Součástí maturity z angličtiny byl poslech nahrávky a já chtěl, aby mi tu nahrávku můj profesor přečetl naživo, abych mohl od něj odezírat. Pro CERMAT to tenkrát byl velký problém. Navrhovali mi, ať místo toho poslech vynechám úplně, což mi přišlo absurdní, obzvláště proto, že jsem si chvíli předtím udělal mezinárodní anglický certifikát IELTS v British Council, kde mi u poslechu úplně v pohodě vyšli vstříc. Nakonec jsme si to s lehčí mediální kampaní vydupali a já mohl slavně odmaturovat.

Vzpomínáte si, čím jste chtěl být, když jste byl malý kluk?

Bohužel moc ne, ale vím, že jsem se už na gymnáziu děsil toho, že bych se relativně brzo měl rozhodnout pro jeden konkrétní obor, který bych na vysoké škole další roky studoval. I proto jsem utekl do států, kde je bakalářské studium podstatně volnější a flexibilnější a já tak mohl souběžně studovat mezinárodní vztahy, cizí jazyky a anglickou literaturu, což mě dost bavilo.

Jakému oboru se věnujete nyní a co se vám na této práci líbí?

Pracuji jako analytik ve STEMu, kde skrze průzkumy veřejného mínění analyzujeme aktuální společensko-politické trendy a otázky. Nejvíc mě asi baví ten pohled za oponu, který poctivě a dobře nasbíraná dotazníková data poskytují – jedna věc je si o české společnosti něco myslet, druhá je vidět data, která nabídne reprezentativní soubor respondentů.

Jak si představujete ideální práci, ve které byste byl spokojen po všech stránkách?

Asi bych rád učil na nějaké malé „liberal arts college“, kde bych kombinoval výuku s vlastním výzkumem a měl volné léto na lezení po horách se synem.

 

Příroda byla a je součástí mého životního stylu

Mgr. Marie Pangrácová, 31 let, žije v Rudné u Prahy

Pracujete v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR, kde se také v rámci svého doktorandského studia zabýváte studiem termitů. O jaký výzkum přesně jde?

Na termitech studuji jejich neuvěřitelnou dlouhověkost. Asi většina z nás by ráda pochopila a případně ráda ovlivnila proces stárnutí za účelem prodloužení zdravého života lidí i dalších živých organismů. Ani já jsem nebyla výjimkou. Termití králové a královny (stejně jako královny jiného společenského hmyzu jako mravenci a včely) žijí mnohem déle než ostatní jedinci v kolonii termitů, jako jsou dělníci a vojáci, přestože sdílejí stejný soubor genetické informace. Zdá se to absurdní, což ve mně (a mnoha dalších vědcích) vyvolává ještě větší zvědavost pochopit mechanismy jejich dlouhověkosti. Ale až na několik výjimek se funkční studie dosud nesoustředily na hmyz. Můj příspěvek v této oblasti by tedy mohl být významný. Mohli bychom být blíže k hlubšímu porozumění tomu, jak stárneme na molekulární a buněčné úrovni.

Co vás na vědecké práci baví?

Nejvíce mě asi baví ta samotná flexibilita a různorodost vědecké práce. Nelze se při ní nudit, protože se stále otevírají nové dveře do neprobádaných oblastí, kde je možné se nejen pracovně, ale i lidsky posunout dál. Ale vše s mírou, těch výzev a možností je někdy tolik, že člověk se v nich lehce ztratí a může být z toho frustrovaný.

Měla jste od dětství vztah ke zvířatům? Kdy jste se rozhodla, že se stanete bioložkou?

Marie Pangrácová, absolventka a doktorandka Přírodověcké fakulty Univerzity KarlovyTo mi možná povíte vy, v Tamtamu, doprovázeli jste mě od dětství (smích). Právě díky vašemu časopisu Info-zpravodaj (dnes čtvrtletník Dětský sluch – pozn. redakce), kde před téměř 20 lety vyšel rozhovor s mými rodiči, vím, že má představa o budoucnosti byla tehdy asi taková: „Mařenka má takovou představu, že by měla velký dům a v něm spoustu zvířat, o která by se sama starala. A dokonce i rodiče by tam snesla. Takhle by se jí to líbilo.“ (časopis Info-Zpravodaj, 1/2002 – pozn. redakce). Mohu říci, že se mi ta představa splnila skoro do puntíku. Škoda jen, že rodiče se ke mně do ústavu za termity nastěhovat nechtějí (smích).

Možná, že to semínko ve vztahu ke zvířatům zasela moje máma a její rodina plná veterinářů. Dokonce její pradědeček byl jedním ze zakládajících členů Vysoké školy veterinární v Brně, která je doteď stále jedinou vysokou školou veterinární medicíny v České republice. Semínko se pak rozvíjelo během mých pobytů v přírodě díky Potkanům, 53. skautskému oddílu neslyšících, a pokračovalo výlety do vysokých hor a vysokohorskou turistikou v mládí a v současnosti se rozvíjí pomocí orientačního běhu.

Prostě příroda byla a je velká součást mého životního stylu, takže když jsem po gymnáziu váhala mezi sportem a přírodou, vyhrála moje fantazie neznámého „třetího“ světa, přičemž první dva jsou neslyšící a slyšící svět, a vybrala jsem si studium mikrosvěta živých organismů na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Využívala jste při studiu komunikační podporu? Kde vám to po této stránce nejlépe vyhovovalo?

Až do gymnázia jsem žádnou komunikační podporu během studia neměla a bylo to pro mě (s praktickou absolutní hluchotou a spoléhající pouze na odezírání, kterým získáváme zhruba jen třetinu informací) celkem obtížné. Proto jsem zpětně velmi vděčná, že v době, kdy jsem začala studovat vysokou školu, byla prosazen zákon č. 384/2008, o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. Bylo mi pak umožněno studovat tak, abych všemu rozuměla s nejmenším únikem informací. Touto cestou bych ráda poděkovala všem, kteří se na této úpravě zákona podíleli, za jejich čas, urputnost a píli. Ráda bych jim vzkázala, že se to povedlo!

Na termitech studuji jejich neuvěřitelnou dlouhověkost.

Na termitech studuji jejich neuvěřitelnou dlouhověkost.

Samozřejmě, že začátky na vysoké škole lehké nebyly, vše se muselo postupně vybudovat a podle mě loňská pandemie paradoxně tu přístupnost k informacím nejen neslyšícím ještě vylepšila. Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy je nyní podle vlastního uvážení nebo podle doporučení Centra podpory pro studenty se specifickými potřeby možné požádat: o tlumočení přednášek, přepis přednášek, nahrání přednášek, individuální konzultaci se starším spolužákem, zápisky z přednášek od spolužáka, o korekturu textu závěrečných prací a zaslání prezentací k přednáškám předem. To všechno může pomoci k tomu, že se nevyčerpáš hledáním informací a podpory, jako tomu bylo na začátku mého studia, a můžeš se soustředit jen na studium. Máš čas si užít i studentského života naplno. Nechybí ti pak ani síla a chuť vytvářet síť kontaktů, které se ti budou hodit do budoucna na trhu práce. To mi především v bakalářském studiu chybělo.

Máte nějaký profesní vzor, osobnost, s níž byste se ráda setkala?

Těch je mnoho! Ve vědeckém světě je mnoho úžasných osob. S některými se setkávám přímo u mě v ústavu a o některých jen čtu nebo je sleduji přes různé kanály médií. Od každé osoby něco získávám, ať se jedná o mé kolegy ze skupiny nebo o Audrey Cameronovou, Ingo Bartha, Johannu Luchtovou, Alicii Wootenovou a Barbaru Spieckerovou, Hanu Macíčkovou-Cáhovou, či o Emmanuelle Charpentierovou a Jennifer A. Doudnaovou.

 

Když pro dané slovo nemáte žádný znak, je náročné tlumočit i rozumět

Ing. Tomáš Zbavitel, 28 let, žije v Brně

V září 2021 jste získal titul inženýr a stal se tak historicky 1. neslyšícím absolventem Fakulty strojního inženýrství na Vysokém učení technickém (VUT) v Brně. Jak jste se na škole jako „průkopník“ cítil? Jaké podmínky jste měl při studiu či u zkoušek?

Byl jsem moc natěšený, že se budu učit s ostatními spolužáky. Na Fakultě informatiky na Masarykově univerzitě, kde jsem předtím studoval a po roce studium předčasně ukončil, jsem neměl takovou možnost. Snažím se na svůj handicap příliš nesoustřeďovat. Občas mám pocit, že jsem stejný jako ostatní. Ani bych neřekl, že jsem byl nějaký „průkopník“. Pravdou ale zůstává, že hodně informací mi unikalo. Proto jsem potřeboval tlumočnické či přepisovatelské služby, které jsem obvykle využil na přednáškách ve škole. Někdy jsem potřeboval zapisovatele. Byl to také student a zapsal si vše, co přednášející napsal na tabuli nebo poznamenal. Nemohl jsem zvládnout všechny tři věci najednou – sledovat tlumočnici, prezentaci a zapsat vše, co bylo na tabuli. To bylo dost únavné. Na ústní zkoušky se mnou obvykle chodila tlumočnice. Občas jsem si musel napsat nebo nakreslit něco na tabuli, protože znaky u odborných termínů ještě neexistovaly. Nyní máme slovník a snažíme se ho ještě rozšiřovat. U zkoušek nebo zápočtů mi obvykle nabídli prodloužit čas o několik minut, ale skoro nikdy jsem toho nevyužil – chtěl jsem být férový a mít stejné podmínky jako ostatní.

Tomáš Zbavitel, absolvent Fakulty strojního inženýrství Vysokého učení technického

Tomáš Zbavitel, absolvent Fakulty strojního inženýrství Vysokého učení technického

Nebyli někteří pedagogové a studenti překvapeni, že s vámi chodí do školy nebo ke zkouškám tlumočnice znakového jazyka? S jakými reakcemi jste se zpočátku setkával?

Ano, na začátku to bylo obtížné. Pedagogové zpočátku nevěděli, jak vyučovat s tlumočnicemi, které je někdy rušily znakováním, proto musely stát trochu vzadu. Nebo často kontrolovali, zda vše tlumočnice stihly. Pamatuji si, jak jeden z nich si trochu pohrál se slovy a byl zvědavý, jak zvládnou překlad, což pro nás nebylo moc příjemné. Časem si zvykli a pochopili celý systém tlumočení a pak už probíhalo vše bez problémů. V bakalářském studiu jsem neměl velkou možnost se se spolužáky sblížit, protože jsem studoval v různých skupinách. Spolužáci zpočátku nevěděli, jak se mnou komunikovat. Chodil jsem jen na sportovní aktivitu, VUT florbal, jinak jsem se studentských akcí neúčastnil. Měl jsem zázemí ve skupině neslyšících, se kterými jsem pravidelně chodil na trénink florbalu, kdysi to byla Florbalová extraliga neslyšících, nebo do pantomimy. Během magisterského studia to bylo mnohem lepší. Tam jsem se setkal se spolužáky, kteří na mě už byli zvyklí. Komunikovali jsme v písemné formě (pero a papír nebo mobil), hráli jsme futsal, chodili na grilování nebo na pivo. I po absolvování plánujeme občasná setkání. Myslím, že jsme dobrá parta.

Během studia jste získal cenu rektora, mimo jiné za práci na zmíněném slovníku technických pojmů ve znakovém jazyce. Jak vznikla myšlenka takový slovník vytvořit?

Cenu rektora jsem nezískal přímo za slovník, ale za vynikající výsledky v bakalářském studiu a za druhé místo v soutěži o Cenu Wernera von Siemense v kategorii Ocenění za překonání překážek při studiu. Ale je pravda, že jsme s tlumočnicemi společně vytvořili slovník, protože když pro dané slovo nemáte žádný znak, je náročné tlumočit i rozumět. Jako příklad můžu říct slovo „infinitezimální“. Toto slovo přednášející plynule řekl, ale tlumočnice ho musely „hláskovat“, což byla velká ztráta času, protože jim pak unikaly další informace přednášejícího. Proto jsme dostali nápad, že by nám slovník pomohl s překonáním téhle překážky. Již existovaly nějaké slovníky, ale ne tak rozsáhlé, takže v tomto oboru nebyly užitečné. Jsem opravdu rád, že jsme slovník společně vytvořili, protože ho nyní využívají i jiné školy, například střední školy pro sluchově postižené. Ve slovníku se stále snažíme pokračovat. Nyní už obsahuje celkem 652 pojmů.

Slovník technických pojmů ve znakovém jazyce

Slovník technických pojmů ve znakovém jazyce

Proč jste si ke studiu vybral právě VUT a co vás lákalo na oboru inženýrská mechanika? Čím se obor zabývá a jakou práci dělají jeho absolventi?

Po absolvování střední školy jsem pokračoval ve studiu na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity. Tam jsem se ale necítil moc dobře a studium mě tam nezaujalo. Můj bratr, který v té době chodil na VUT, mě přemluvil, abych to zkusil a přešel na studium na VUT a našel mi také Poradenské centrum Přes bloky. Nyní se jmenuje Alfons. Tak jsem to zkusil a teď je jisté, že mé rozhodnutí bylo správné.

Obor se zabývá posuzováním tuhosti, pevnosti, provozní spolehlivosti a dynamických vlastností strojních konstrukcí. Absolventi se prosadí na vedoucích místech konstrukčních a výpočtových oddělení podniků řady oborů, v malých výpočtových a softwarových firmách, ale i v obchodních zastoupeních zahraničních společností.

Už víte, kam půjdete pracovat?

Prozatím mám jen dva malé pracovní úvazky a drobné externí příležitostné smlouvy. Také mám ještě před sebou tři semestry k dokončení studia „Učitelství odborných předmětů na střední škole“, které studuji dálkově na Masarykově univerzitě. Určitě bych chtěl pracovně zůstat v oboru a získat plný úvazek. Umím si ale snadno představit i spojení s pedagogikou. Jsem rád mezi lidmi a myslím, že mladým i rozumím.

Jste řadu let členem souboru Pantomima S.I. Co pro vás v životě znamenalo a znamená divadlo?

Ano, v souboru Pantomima S. I. jsem už přes 17 let. Moji rodiče jsou hudebníci, tedy tatínek je dirigentem a maminka je houslistka. Je dost možné, že v krvi mám geny uměleckého života. Jako malý kluk jsem zkoušel všechno, co bylo možné, například jsem chodil do umělecké výtvarné školy, na různé sporty, do kroužků apod. Dvě aktivity mě zaujaly – byla to pantomima a florbal. Pantomima pro mě znamenala vnímání světa, vytváření různých příběhů v různých žánrech nebo pochopení celého vystoupení. Jako dítě jsem strašně rád něco předváděl, díky pantomimě jsem mohl také komunikovat se slyšícími. Jako dospělý rád poznávám různé techniky pantomimy, těch je překvapivě spousta. Nesnažím se dosáhnout na vrchol, ale jsem tam hrozně rád a mám pocit, že soubor Pantomima S. I. je jako moje rodina. Získané dovednosti a zkušenosti jsem využil také při realizaci pohádek pro neslyšící natočené Českou televizi, které se již 3 roky vysílají vždy o Vánocích. Spolupracuji také občas s Českou televizí Brno v seriálu pohádek pro malé děti (Doktor Žako).

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv Tomáše Zbavitele, Marie Pangrácové a Matěje Jungwirtha (autor Egan Jimenez), Shutterstock.com

Zdroj: 1) Statistiky Asociace poskytovatelů služeb studentům se specifickými potřebami na vysokých školách, https://www.ap3sp.cz/rozsirujici-informace/statistiky/

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.