Evropský průkaz osob s postižením se má do 4 let stát realitou
Kdyby mi v patnácti někdo řekl, že budu pracovat ve zdravotnictví, ťukala bych si na hlavu
12. ledna 2022Rozhovor s neslyšící ergoterapeutkou Kateřinou Holubovou
Kateřina Holubová je mladá žena s mnoha studijními i profesními aktivitami. Její dovednosti a znalosti se vzájemně doplňují a propojují, takže netříští zbytečně síly, naopak je napíná i ve prospěch jiných: Jako majitelka psa pomáhala u kynologických záchranářů, nyní jako ergoterapeutka vrací do života lidi s poškozením mozku. Na plicním oddělení coby neslyšící zdravotnice zúročuje své zkušenosti s komunikací „bez hlasu“, takže často pracuje s pacienty s tracheostomií. Na počátku loňského roku získala cenu ministra školství za vytvoření webu podporujícího dálkovou výuku pro neslyšící studenty… Aby se mohla věnovat všemu, co by chtěla, musí prý vymyslet, jak zpomalit rotaci Země kolem své osy. Nepochybuji, že to jednou dokáže!
Kateřino, v čem spočívá ergoterapie? Komu pomáhá?
Ergoterapie je v podstatě pro všechny lidi, kteří z jakéhokoli důvodu pociťují omezení ve vykonávání činností z oblasti aktivit všedního dne a v profesních, školních a volnočasových aktivitách. Mohou to být lidé s nějakým onemocněním nebo po úrazu, anebo zcela zdraví lidé, kteří třeba mají nevhodné stereotypy. Já se konkrétně zaměřuji na neurorehabilitaci u pacientů po získaném poškození mozku a na motivaci v rehabilitaci. Mí pacienti jsou chemici, programátoři, zedníci, sportovci a tak dále, takže kromě toho, že musím znát toho člověka, musím znát i to, co je potřeba k činnostem, které vykonává. Pak společně vytváříme rehabilitaci přímo na míru.
Co vás na této práci nejvíce baví?
Obecně mě baví spousta věcí, ale bohužel nemám dostatek času na to, abych se mohla věnovat všemu, a ještě jsem nějak nevymyslela, jak zpomalit rotaci Země kolem své osy (smích). Tady se mi to právě spojuje. V práci se v podstatě setkávám se vším, co mě baví.
Čím jste chtěla být jako malá holčička, vzpomínáte si?
To vím přesně. Když jsem byla malá, vedla jsem si kreslený deník. Mamka mi k němu dávala různá témata. A v jednom mám nakresleno, že až budu velká, chci být malířkou pokojů, podepsáno: Katka, 6 let. Ve třinácti jsem se koukala na Komisaře Rexe a pamatuji, že jsem chtěla dělat něco podobného. Bavilo mě to přemýšlení, hledání indicií, souvislostí, stop, které vedly k potřebným informacím. To se mi v podstatě naplnilo. Měla jsem skutečně psa a pracovala nějakou dobu ve složkách.
Počátky záchranářství - Katka s plyšovým Komisařem Rexem
V jakých složkách?
Začínala jsem klasicky u kynologických záchranářů v Německu, kde se to dá dělat profesionálně, a postupně jsem přešla k bezpečnostním složkám. Ale nemohu o tom veřejně dopodrobna mluvit. Snad jen, že mimo jiné se tam používaly i výhody mého „neslyšení“, tedy toho, co se někdy označuje jako tzv. Deaf Gain – schopnosti porozumět videozáznamu bez zvuku, širší aktivní periferní vidění atd.
Z práce v bezpečnostních složkách
Vraťme se k vašemu dětství…
Bylo i období, kdy jsem chtěla dělat to, co moji neslyšící rodiče, nebo respektive mamka, tedy vyučit se švadlenou a potom třeba kreslit a šít oděvy. Taťka pracoval jako lisař ve firmě na výrobu kuličkových ložisek. Bylo to období, kdy jsem vnímala obrovský tlak od okolí – že je jasné, že jednou půjdu na vysokou a měla bych dělat to a to. Vnímala jsem od některých lidí i to pohrdání vzděláním a komunikací mých rodičů. Tehdy jsem měla pocit, že rodiče jsou jediní, kteří mi rozumí a do ničeho mě netlačí, a chtěla jsem proto být jako oni, v žádném případě ne jako ti ostatní s vyšším vzděláním. Na gymplu jsem už přemýšlela nad tím, co vlastně vůbec mohu dělat. Zvažovala jsem genetiku, patologii. Ale věděla jsem, že mě laboratoř nebaví. Přemýšlela jsem o neurologii, skoro jsem šla na všeobecné lékařství. Nakonec jsem se po jedné stáži rozhodla jinak, chtěla jsem trávit s pacienty víc času.
Vaším mateřským jazykem je český znakový jazyk. Kde jste se naučila tak perfektně češtinu?
Nutno říct, že se rodiče mně a sestře v raném dětství dost věnovali, co se týče komunikace a poznávání světa skrz český znakový jazyk. Měly jsme velmi dobrý základ pro další jazykový a komunikační rozvoj, včetně myšlení. Zároveň chtěli, abychom jednou uměly také pořádně česky, takže se v rámci svých jazykových kompetencí snažili ukazovat nám česká slova s obrázky, pojmenovávat věci česky, hráli jsme hry v češtině, psali slova apod. Chodila jsem i do základní školy, kde se vyučovalo orálně, českým jazykem. Tam jsem s češtinou přišla nejvíce do styku. Bohužel jsem ale dosti zneužívala toho, že jsem si dokázala zapamatovat stránky sešitů s poznámkami opsanými z tabule, aniž bych úplně věděla významy všeho napsaného. A taky jsem si velmi dobře pamatovala fráze a situace, kdy se používají. Myslela jsem si, že to mám na háku, nic víc nepotřebuji a ani nechci.
Kdy se to změnilo?
Až v osmé, deváté třídě, když už přišel čas přemýšlet, co dál, mi češtinářka, která mě měla přečtenou a jejíchž názorů „bez omáček“ jsem si vždycky cenila a brala je vážně, řekla, že moje čeština na integraci ani náhodou nestačí. Dodnes si pamatuji, jak zaraženě stojím u své lavice a dívám se na ni. Hodně mi pak pomohla. Byla skvělá a zpětně vidím, že na tom, jaká je moje čeština teď, má obrovský podíl. Začala jsem na češtině fakt pracovat, chodila jsem poctivě na doučování a psala každý týden slohové práce. Skutečný zlom u gramatiky nastal u rozborů vět, asi jsem potřebovala vidět ten systém, a také mi doma výrazně pomohla učebnice češtiny pro cizince. Ke slovní zásobě a pasivní znalosti češtiny mi ještě předtím hodně pomohla i četba Harryho Pottera. Se spolužákem jsme začali příběh číst od prvního dílu s tím, že jsme se nejdřív podívali na film.
Jak komunikujete se svými pacienty? Používáte i nějaké technologické vychytávky?
Komunikuji mluvenou češtinou, ale v činnostech, kde je obrovská zodpovědnost, se člověk u porozumění nemůže spoléhat na odezírání, proto mám ještě tablet s automatickým přepisem pro kontrolu. Také mám různé upozorňovací systémy, například tlačítko na stole, které může pacient dlaní zmáčknout, pokud by něco potřeboval a já byla otočena zády. To by mi pak zavibrovaly hodinky. Mám i hodinky, které mají místo ciferníku zrcadlo, abych viděla na pacienta, pokud bych se pro něco potřebovala otočit. K tomu mám jako pojistku ještě vibrační alarmy. A pak jsou tzv. „týmová řešení“.
V čem spočívají?
Když jsem pracovala v týmu, bylo domluveno, že jsem si brala pacienty s tracheostomií, tedy vývodem z krku, protože jsem pro komunikaci nepotřebovala vnímat hlas a rozuměla bez problémů, a také pacienty s afázií, protože jsem na vyšetření uměla lépe vymýšlet jiné formy komunikace. Kolegyně si naopak braly třeba pacienty s krakonošským plnovousem.
Kromě ztráty sluchu máte také ušní šelest, tzv. tinnitus. Jak moc vám komplikuje život?
Moje sluchová ztráta je progresivní už od narození, ale ta progrese byla tak pomalá a malá, že jsem to ani nepoznala, vždycky se tělo nějak adaptovalo. Až v roce 2016 po velmi rozsáhlých zánětech jsem přišla o většinu zbytků sluchu, které jsem měla, a přidal se tinnitus. To už znát bylo, zpočátku jsem měla potíže v pozornosti, zejména u čtení a při soustředěné práci. Tinnitus mám kolísavý, takže jsem také nepoznala, zda to něco, co slyším, je skutečně zvuk z okolí, nebo tinnitus. Mozek se to vždycky snažil nějak interpretovat, protože před tinnitem jsem se sluchadly slyšela zvuky, ale nebyla jsem moc schopna rozpoznat, jestli je to auto, tramvaj nebo medvěd za zády. Naštěstí jsem ergoterapeut, věděla jsem, co mám dělat, prošla jsem si půlroční rehabilitací a dneska už je to dobré. V podstatě žiju stejný život jako předtím, nic se nezměnilo.
Máte zkušenosti se studiem na různých fakultách a oborech Univerzity Karlovy. Jakou komunikační podporu zde mohou využít neslyšící a nedoslýchaví studenti? Které služby jste využívala vy?
Dnes je to možná jiné než v roce 2013, kdy jsem nastupovala na první obor (ergoterapie na 1. lékařské fakultě UK – pozn. redakce). Na 1. lékařské fakultě jsem zpočátku nevyužívala nic. Nějak jsem o službách nevěděla. Už mi mnoho lidí řeklo, že jsem frajer, že jsem to dala bez ničeho. Ale musím říct, že ve srovnání s tím, co mám nyní na Filozofické fakultě (jednooborové studium psychologie a studium oboru ČNES – pozn. redakce), si ze studia zde celkově odnáším mnohem víc. Podpora je tu velmi široká a podle mě funguje velmi dobře. Člověk si může vybrat. Já jsem využívala nejčastěji přepis, někdy tlumočení do českého znakového jazyka, a službu zápis. Když jsem třeba viděla, že vyučující prezentuje pouze, co je v knihách, nechodila jsem tam a spíše si doma přečetla knihy, protože mi to tak více vyhovovalo. Pokud ale vyučující na hodině sděloval své zkušenosti z praxe, vedl výuku interaktivně, nebo přednášel zajímavěji, než jak to bylo v knihách, volila jsem služby.
Studium na 1. lékařské fakultě jste zvládla i bez podpory, obhájila jste práci, uspěla u státnic, máte bakalářský titul. Proč tedy myslíte, že si nyní s podporou ze studia odnášíte více?
Protože mi v hodinách nic neutíká. Vím i, na co se ptají spolužáci za mnou, vím, o čem všichni diskutují, a to bývají často nejzajímavější části hodiny. Nemusím trávit volný čas přepisováním, dopisováním, dohledáváním chybějících informací. Studium není už jen o tom „nějak dát zkoušku a státnice“, ale mohu si místo toho zajít na nějaký kurz, zajímavou přednášku k oboru, doučit se lépe odbornou češtinu a angličtinu, přečíst si nějakou rozšiřující literaturu, docházet na extra praxi, kde si mohu vyzkoušet rovnou různé vychytávky, protože až půjdu naostro, už to možné nebude. Myslím, že se tady stávám mnohem víc tím „profesionálem v oboru“, který studuji – jak do hloubky, tak do šířky. Takže profesně budu mnohem vybavenější, připravenější. A o tom, myslím, je celé studium.
Studium vysoké školy s využitím podpory pro neslyšící studenty a bez ní
Na počátku loňského roku jste obdržela cenu ministra školství za pomoc s pandemií. Vytvořila jste web „NaNUK“, podporující dálkovou výuku pro neslyšící a nedoslýchavé studenty, který ale nakonec sloužil i slyšícím dětem a seniorům. Jakým vývojem NaNUK prošel?
Když se v březnu v roce 2020 zavřely vysoké školy, ukázalo se, že někteří studenti mají potíže s porozuměním vyučujícímu, který hovoří do kamery, nebo s propojením přepisu či zobrazováním tlumočníka na komunikační platformě. Z tohoto důvodu byla na Ústavu jazyků a komunikace neslyšících FF UK za podpory Centra Carolina, tedy centra pro studenty se specifickými potřebami na Univerzitě Karlově, vytvořena webová stránka, která poskytovala především technické informace a tipy, jak to udělat při distanční výuce. Šlo hlavně o obrázkové návody s krátkými texty a videonávody. Později se začali ozývat i učitelé základních škol hlavního vzdělávacího proudu nebo samotní žáci či jejich rodiče, ti zase potřebovali něco trochu jiného. Vytvářela jsem jim návody s kreslenou Zoom postavičkou. Jednoduché návody využili i pracovníci některých domovů pro seniory, kteří byli odříznuti od rodin a potřebovali umět spojit se s nimi alespoň na dálku. Dojalo mě, když se potom žáci, kteří se to naučili, spojili se seniory, aby jim poradili. Bylo pro mě moc hezké to sledovat.
Co bylo podle vás v období pandemie pro neslyšící žáky a studenty nejtěžší?
S neslyšícími žáky jsem moc nepracovala, ale pro studenty vysokých škol to byla určitě změna formy komunikace. Něco jiného je komunikovat naživo, něco jiného přes webkameru a úplně jiné je to naživo s ochranou úst. Ze všech dotazů zhruba dvě třetiny, což je pro představu kolem stovky za měsíc, byly o technickém nastavení. Později se hodně řešila kontaktní výuka a praxe, protože všude byla povinná ochrana úst. Zpočátku byly povoleny alespoň štíty, v dalším semestru však už ne. Dále to měli – opět podle mailů – velmi těžké studenti, kteří dosud nikomu neřekli, že mají něco se sluchem. Důvody byly různé, od studu, nepřijetí faktu, že slyší jinak, přes to, že nechtěli nikoho obtěžovat, až po fakt, že se po nich celý život chtělo, aby byli jako slyšící, a jakákoli podpora by pro ně byla krokem zpět. Tito studenti najednou přestali rozumět a nevěděli, co mají dělat. Bylo to pro ně velmi těžké, protože šlo často o hluboce zakořeněné věci, které se mnohdy nezmění jen tak ze dne na den.
Odhadnete, kolik takových studentů „v utajení“ mohlo být?
Napočítala jsem jich přes třicet, z univerzit po celé České republice. To byli ale jen ti, kteří se na NaNUK ozvali. Myslím, že ve skutečnosti jich bude více. Jinak se domnívám, že pro neslyšící a nedoslýchavé studenty to v dalších oblastech bylo podobně náročné jako u ostatních studentů.
Před prezentací na konferenci INSPO 2021
Jak jste toto období prožívala vy?
Jako zdravotník a zároveň student pátého ročníku psychologie jsem měla pracovní povinnost. Protože už jsem měla zkušenosti s plicní problematikou, dělala jsem přímo akutní zdravotnickou péči, někdy i školení týmové spolupráce, podle toho, co bylo potřeba. Střídala jsem se na různých místech ve Středočeském kraji, někdy i v pražských nemocnicích. Pro mě jako by se svět rozdělil na dva odlišné světy. V jednom byly dýchací přístroje, život, smrt, doufání, šťastnější i smutnější konce a pořád dokolečka. Nic nebylo jisté, spoustu věcí bylo nových. Ale zároveň tam bylo vidět víc člověčenství, podpory... Původní profesní role totiž přestaly fungovat.
Kateřina s pacienty komunikuje mluvenou češtinou a pomocí tabletu s přepisem
To musela být strašlivá zátěž. Co se člověku v takových situacích honí hlavou?
Připadalo mi, že tam běží jinak čas, pomaleji. Bylo to často pozastavení se nad podstatou života, nad vztahy, nad sebou i nad tím, jak jsou třeba hezké kapky deště ve světelném kuželu, co jde z pouliční lampy venku. A vzrostla hodnota špitálského kafe z automatu. Fakt bylo najednou dobrý!
A co se nacházelo v tom druhém světě?
V tom druhém byl v zásadě stejný život, jen změněný různými opatřeními, s prázdnějšími ulicemi, distanční výukou. Nejtěžší v běžném životě pro mě byla komunikace s ochranou úst nebo požadavky na telefonní komunikaci, když jsem potřebovala něco zařídit, třeba na úřadě, u lékaře, v lékárně. Na vysoké škole distanční výuka problém nebyla, naopak mi to někdy i vyhovovalo. Potíže byly jen u praxí na psychologii, věděla jsem, že to s ochranou úst nebude ideální. Dlouho jsem přemýšlela, jak to řešit, možností bylo více, ale nakonec jsem se rozhodla, že je odložím na další semestr a uvidíme.
Neslyšící měli dříve omezené možnosti výběru profese, pokud chtěli volit školu, která by zohledňovala jejich komunikační potřeby. Dnes je to jinak, ale přesto může vize snazší komunikace možná hrát roli v rozhodování, čím být. Co si o tom myslíte?
Výběr oborů, které by neslyšící mohli vystudovat, není dnes moc omezený, samozřejmě až na několik výjimek. Spíš se ten omezený výběr vytváří. Bariéry totiž nevytváří ani tak prostředí jako spíš lidé a také nevědomost – a to i u odborníků – že něco při studiu skutečně lze zařídit, v profesi, že něco jde, že je mnoho jiných cest. Mnohdy nás nenapadne, že daná profese se nemusí rovnat prototypu dané profese, ale dá se dělat i jinak, že existuje mnoho vychytávek. Měla jsem to tehdy podobně – kdyby mi v patnácti někdo řekl, že jednou budu studovat na lékařské fakultě a pracovat ve zdravotnictví, ťukala bych si na hlavu. Třeba stále ještě všichni lidé nevědí, že na veřejných vysokých školách lze mít přepis, tlumočníka, zápis a další služby. A mnohem horší je to s informovaností, že tyto služby lze mít i na středních a jiných školách hlavního vzdělávacího proudu, že na to je legislativa. Pokud někde není ochota dát někomu příležitost, udělat něco jinak a chybí „open-mind“, ať ve vzdělávacím procesu nebo v zaměstnání, je to náročnější, leč určitě ne nemožné! Jen je potřeba mít trochu odvahy, hroší kůži, vysvětlovat, zkoušet a postupovat po malých krůčcích. S tím podle mě souvisí ještě jeden faktor, a to osobnost studenta a to, jak na své jiné slyšení pohlíží. Někdo třeba nebude chtít neustále o něco bojovat, něco vysvětlovat a rozhodne se vydat se tou klidnější cestou. Osobně i na tom nevidím vůbec nic špatného.
Některé děti v 9. třídě, ale někdy ani na konci střední školy nevědí, čemu se věnovat. Co byste jim poradila? Jakou školu vybrat, s kým se o výběru profese poradit, kde se inspirovat?
Dnes existuje nepřeberné množství materiálů k profesím, přehledy oborů, které se otevírají na různých školách, dny otevřených dveří, kariérová poradenství, webové stránky jako Infoabsolvent.cz apod. Nebála bych se vše projít i s rodiči nebo s někým jiným a podívat se na cokoli, co by mě možná bavilo. A pokud nic, zkusila bych se vydat nějakým směrem, třeba „k lidem“ nebo „k technice“ či „k přírodovědě“, někam mimo to, co by mě opravdu nebavilo. Až pak se třeba společně s rodiči zamyslet nad tím, zda a jak by se to dalo udělat – studium i samotná profese. U toho zvažování, jak by se to dalo udělat, mohou být velmi užitečné a inspirativní informace o neslyšících nebo nedoslýchavých studentech, kteří daný obor vystudovali a pracují v něm, a kontakt s nimi. Je občas těžké takové lidi najít, protože tu nejsme moc propojeni. Ale například je k nalezení facebooková skupina neslyšících a nedoslýchavých zdravotníků v ČR a na Slovensku, pedagogů, lektorů a tak dále. Existuje i síť neslyšících a nedoslýchavých vědců ze STEM oborů z celého světa. Mám zkušenost, že většina lidí ráda sdělí své zkušenosti a vychytávky. Ukážou, jak fungují v práci nebo při studiu. Nebála bych se proto někam či někomu napsat, popovídat si. Nemůže se stát nic horšího, než že prostě neodepíšou nebo odmítnou.
Připravila: Lucie Křesťanová
Fotografie: autorka a archiv Kateřiny Holubové (fotografie z bezpečnostních složek je z ochranných důvodů retušována)
Ilustrace: Kateřina Holubová