I neslyšící dítě může být úspěšné

Michal Sháněl bydlí se svojí manželkou a dvěma dětmi v malé vesnici poblíž Pardubic. V jednotlivých místnostech rodinného domku najdeme zřetelné otisky Michalovy odbornosti a zručnosti. Ať již se jedná o kuchyňskou linku, jídelní stůl se židlemi, postele či skříňky. Vše si Michal vyrobil sám. Je totiž vyučený truhlář. Přestože má těžkou vadu sluchu a komunikuje primárně znakovým jazykem, v daném oboru a mezi slyšícími kolegy pracuje již téměř čtvrt století. „Stále se musím učit nové postupy, orientovat se ve stavebních materiálech a sledovat inovace v oboru. Nicméně dnes mohu říci, že truhlařině rozumím,“ říká skromně Michal.

Cesta k oboru přitom nebyla vůbec prvoplánová. „Přemýšlel jsem nad truhlářem nebo kuchařem v Hradci Králové. V úvahu přicházela také zemědělská škola v Berouně,“ vzpomíná Michal na dobu zvažování budoucího profesního uplatnění. Nakonec se rozhodl pro střední odborné učiliště, učební obor truhlář, na škole pro žáky s vadami sluchu.

Finální instalace dveří

Michal přiznává, že učňovské studium bylo zpočátku velmi náročné. Především matematika, český jazyk a ekonomika. „Nechtěl jsem být na intru, protože jsem věděl, že bych se vůbec neučil a nepsal úkoly. Přes týden jsme se spolužáky dělali po škole většinou blbosti, musel jsem učení dohánět o víkendu,“ odůvodňuje s úsměvem Michal, proč každý den po škole dojížděl domů. Vzápětí však zvážní, když si vzpomene, jakou nejistotu tehdy pociťoval. Nevěděl, jestli bude umět pracovat se dřevem, zda studium zvládne, jestli to nakonec nevzdá a nepřestoupí někam jinam. Neustále musel odhánět vtíravé myšlenky, jak to bude dál, zda se skutečně jednou uplatní jako truhlář. Ale nevzdal se, zpracování materiálů a polotovarů ze dřeva jej nakonec zaujalo, pod vedením pedagogů v sobě objevil zručnost a možná i notnou dávku nadání. Vynaložené úsilí bylo korunováno nejen úspěšným zakončením studia, ale také téměř okamžitým nástupem do zaměstnání.

Michal vyrábí také pergoly

Výuka znaků na pracovišti

První pracovní zkušenosti získával ve firmě, kde plnil povinnou praxi při škole. Přestože nešlo o neznámé prostředí, i tehdy pociťoval Michal obavy. Tentokrát nejen z toho, zda se zvládne zorientovat v procesu výroby, ale především z komunikace. V kolektivu slyšících řemeslníků byl jediný s vadou sluchu. Jaké však bylo jeho překvapení, když s ním kolega na truhlárně začal komunikovat znakovým jazykem! „Zjistil jsem, že je CODA (slyšící dítě neslyšících rodičů, pozn. red.). Znakoval sice moravsky, ale to mi nevadilo, zvykl jsem si. Důležité bylo, že mi pomohl v komunikačně náročných situacích,“ vzpomíná Michal. Vtipné je, že jejich komunikace si postupně všímali i ostatní. Začaly se ozývat hlasy, volající též po znalosti znakového jazyka. A tak začal Michal ve vzácných volných chvílích ostatní kolegy učit. „Nejednalo se o nic složitého. Pouze pár základních znaků z běžného života, to, co jsme potřebovali pro práci, nu a samozřejmě sprostá slova,“ vypočítává s úsměvem Michal.

Později přešel do jiné firmy, kde se šéfem také komunikoval jednoduchými znaky a nevědomky činil osvětu o životě osob se sluchovým postižením a specifikách v komunikaci. Postupně seznamoval se základními znaky další kolegy. „Na dílně je velký rámus, všichni se překřikují, takže znaky jsou bezvadná pomůcka v prostředí, které je komunikačně náročné i pro slyšící,“ vysvětluje Michal možný důvod, proč se znakování uchytilo mezi kolegy. Přestože spolupracovníci se během doby měnili, on sám je v této firmě již sedmnáct let. A je spokojený. Slyšící kolegové dbají na správnou artikulaci, aby mohl Michal dobře odezírat, navzájem si pomáhají a vycházejíc si vstříc. Sám se snaží při komunikaci používat i hlas, byť je to pro něj nepříjemné. Ví, že je pro ostatní hůře srozumitelný, ale dnes je za léta docházky na logopedii rád. Přesto jedna věc Michalovi vadí. „Stále nemohu šéfa, se kterým mám jinak téměř kamarádský vztah, odnaučit používat slovo hluchoněmý,“ povzdechne si.

Michal jezdí i na zahraniční montáže, kde kompletuje objednané dveře, nábytek, schody... Z důvodu epidemiologické situace jsou aktuálně zahraniční objednávky minimalizovány. Důležitější však je, že na objem práce neměla celospolečenská situace související s pandemií COVID 19 zásadní vliv. „Na nedostatek práce si naštěstí nemohu stěžovat. Jedeme prakticky bez přestávky. Občas se sice čeká na dodávky materiálu, ale mezitím se pracuje na něčem jiném,“ říká a dodává, že aktuálně tvoří téměř devadesát procent objemu práce zakázky z Pardubického kraje. Michalovi vyhovuje zaměstnanecká pozice. Při svých zkušenostech nepřemýšlí nad založením vlastní živnosti. Je naopak rád, když dostane zadání, co má dělat a nemusí řešit management, účetnictví a další. Obává se také možných problémů v komunikaci.

Rodinná komunikační mozaika

Michal se narodil do slyšící rodiny. Jeho rodiče, starší bratr i všichni blízcí příbuzní jsou slyšící. „Nikdo v rodině dodnes neznakuje. Ale asi to chápu, v době mého dětství nebylo jednoduché naučit se komunikaci znakovým jazykem. Možnosti byly omezené,“ uvažuje Michal. V rodině se tedy mluvilo a Michal byl odkázaný na odezírání. Přesto dnes nemá pocit, že by zpětně něco změnil. „Byl jsem tak jednoduše zvyklý. Možná mi i vyhovovalo, že jsem přes týden mezi znakujícími kamarády a přes víkend zase doma s rodiči. Dokonce jsem měl období, kdy jsem se styděl, když se rodiče snažili znakovat.“ Dnešní doba dle jeho názoru nabízí mnohem více možností pro podporu komunikace. Ať již se jedná o aplikace na výuku znaků, sociální sítě, vyhledávání informací na internetu, online přepis mluvené řeči nebo tlumočení.

S manželkou Radkou mají dvě slyšící děti ve věku čtrnáct a jedenáct let a ve výchově uplatňují bilingvní přístup. Ve vzájemné komunikaci všichni znakují, děti neustále doplňují znakovou zásobu, používají specifické znaky. „Musíme mít stále na paměti, že i když jsou děti slyšící, rozumí znakovému jazyku. Například na Vánoce jsme si s manželkou povídali, co dětem koupíme za dárky a zapomněli jsme, že jsou s námi v místnosti a vnímají nás,“ směje se Michal. Přestože by se nabízelo budoucí směřování kroků dětí cestou tlumočníků znakového jazyka, ani jedno z nich zatím k tomuto oboru neinklinuje. Starší syn chce být vědcem, zajímá se o zoologii, baví jej chemie a přírodopis. „Nemluvíme jim do výběru školy a budeme je v jejich rozhodnutích podporovat,“ říkají oba manželé shodně. Zároveň dodávají, že komunikačních dovedností dětí žádným způsobem nezneužívají. K lékaři, jednání na úřadech či při dalších aktivitách si zajišťují profesionální tlumočníky. Občas sice syna nebo dceru poprosí o zavolání babičce, ale jak říkají se smíchem, jde například o situaci, kdy dojde mouka a babička bydlící nedaleko jim tak zachrání sobotní pečení. Ale tímto jsou podpory v komunikaci vyčerpány.

Pokud Michal s Radkou narazí na neznámé slovo či slovní spojení, vyhledají si jeho význam ve slovníku. „Například hovorová čeština, ve které mi píše můj šéf, to je pro mě horor,“ přiznává Michal. Obtížně se orientuje také v psaném textu, ale s porozuměním mu pomáhá manželka, která pracuje jako pedagog v mateřské škole pro neslyšící. Seznámili se spolu na plese pro neslyšící v Praze. Později na sebe ztratili kontakt, ale po nějaké době je osud opět svedl dohromady. Michal se svěřuje, že měl před Radkou známost se slyšící partnerkou. Chodili spolu zhruba tři měsíce, komunikovali znakovým jazykem, ale jak Michal stručně říká: „Nebylo to ono.“

Rodina Shánělových

S Radkou jsou spolu již dvacet let. Recept na šťastné manželství nemají, ale podle nich je důležitá komunikace, podobné naladění, smysl pro humor, společné zájmy. Občas se s dalšími kamarády setkávají v pardubickém klubu neslyšících, chodí na bowling, na Mikuláše a podobné akce. „Máme spíše neslyšící kamarády. Na setkávání bohužel není příliš času ani vhodná doba. Se dvěma dětmi, které mají každý den kroužky, jsme o víkendech rádi spolu. Líbí se nám vesnický život.“

Co by doporučili rodičům dětí s vadou sluchu? Zachovat si zdravý přístup k dítěti. „Někteří rodiče se zaleknou sluchového postižení svého dítěte a chtějí to vzdát. Jiní naopak dítě litují a přespříliš je chrání.“ Ani jedno z toho není podle Michala a Radky správné. Dítě s vadou sluchu je stejné jako dítě slyšící. Je třeba k němu tak přistupovat a podporovat jej v samostatnosti. Nechat dětem vlastní prostor pro sebevyjádření, pro poznávání světa. Stěžejní je také nastavení komunikace mezi rodičem a dítětem, ať již se jedná o komunikaci mluvenou řečí, znakovým jazykem, nebo alespoň gesty. Důležité je vedení dětí k četbě, která je výborná na rozšiřování slovní zásoby a porozumění světu. „I neslyšící děti mohou být úspěšné. Já mám hezký život. Mám dvě zdravé děti, práci, která mě baví. Je mi jedno, že jsem neslyšící. Mám radost ze života a věřím, že to tak bude i dál,“ uzavírá vyprávění Michal.

Autorka: Romana Procházková, vedoucí Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi CDS Tamtam v Pardubicích

Foto: Archiv rodiny Shánělových