Mobi Urbanová: neslyšící baletka, která si založila vlastní taneční školu

Přesně za rok bude 28. červenec 110. výročím narození neslyšící ženy, která se proslavila svými uměleckými schopnostmi. O jejích tanečních vystoupeních se psalo v mnoha zemích a její popularita rostla. Ona se rozhodla kromě pódia věnovat neslyšícím dětem a všem ukázat, co dokážou. Řeč je o Mobi Urbanové, tanečnici, pedagožce, režisérce, choreografce, aktivistce, autorce a významné dobové osobnosti pražské komunity neslyšících.

Den 28. červenec roku 1914 byl v Rakousko-Uhersku prvním dnem všeobecné mobilizace, začátkem 1. světové války a na svět přišla Emilie Urbanová. Od všudypřítomného slova mobilizace se holčičce v rodině začalo přezdívat „Mobi” a toto jméno už jí zůstalo.

Neslyšela zřejmě od narození. Její maminka byla zpěvačkou a doma hrávala na klavír. Mobi posadila na desku klavíru a ta hudbu vnímala jako chvění celým tělem. Její učitel Fuchs jí nejprve látku vyložil slovy a potom ve znakovém jazyce. Už od čtyř let milovala tanec a často se mu sama věnovala doma před zrcadlem. Jednou si jejího tance všimla majitelka rytmické školy Máša Trnková. Velmi se jí zalíbil a vzala si Mobi pod svá křídla. Mobiino první veřejné vystoupení, o kterém máme dochovaný záznam, se konalo už v roce 1925 na letním karnevalu v lázních v Poděbradech a odstartovalo její slávu.

Úspěchy a mentorky

Další vystoupení na sebe nenechala dlouho čekat a Mobi následně studovala v akademii baletního a rytmického umění profesorky Štěpánky Klimešové-Polákové. O dva roky později měla v Praze první celovečerní představení, kde sklidila další ovace. Známá neslyšící spisovatelka a překladatelka Ludmila Grossmanová-Brodská nazvala její vystoupení „líbeznou pohádkou”.

Tancování ve Zlíně s Mobi Urbanovou 15. - 16. 5. 1946, zdroj: archiv Paměť národa – archiv Olgy Masníkové

Následně se umělecky prezentovala v Hamburku a Amsterodamu. Začalo se o ní psát i v zahraničí a po celém Československu vystupovala jak pro slyšící publikum, tak na významných sešlostech neslyšících. Získala mentorskou podporu od dvou primabalerín: Heleny Štěpánkové z Národního divadla v Praze a ruské hvězdy Anny Pavlovny Pavlovové. Na radu Anny Pavlovny si osvojila hru na klavír. Ve 30. letech vystupovala bez nároku na honorář a výtěžek z představení putoval ve prospěch neslyšící učňovské mládeže a neslyšících nezaměstnaných. V této době se také vrhla na vlastní tvorbu.

Tancování ve Zlíně s Mobi Urbanovou 15. - 16. 5. 1946, zdroj: archiv Paměť národa – archiv Olgy Masníkové

Předávat dál…

Jejím velkým snem bylo založit a vést svoji vlastní taneční školu. Své předsevzetí nakonec zrealizovala v roce 1942, kdy taneční školu otevřela výhradně pro neslyšící žáky při ústavu pro neslyšící na Smíchově. Nedomnívala se totiž, že by její potenciál pro pohybovou kreativitu byl mezi neslyšícími nějakou výjimkou.

Pražský ústav pro hluchoněmé v Holečkově ulici

Do časopisu Obzor hluchoněmých o rok později napsala: „Jsouc ovládána tímto přesvědčením, nabytým vlastní zkušeností, toužila jsem uskutečniti vlastní školu uměleckého tance, kde bych sama – jako jedna z nich – mohla dáti neslyšícím potřebný základ, aby mohli uměleckým vyžitím svého nitra zkrášliti svůj život a, jedinci zvláště nadaní a schopní, mohli se vypracovat případně i ve skutečné umělce, rovnocenné slyšícím.” Ve stejném roce vydala knihu Erfüllter Traum – Splněný sen.

Mobi Urbanová se svými neslyšícími žačkami v Pražském ústavu pro hluchoněmé, kde učila od roku 1942, zdroj: archiv Paměť národa

Její soubor pořádal představení po celé republice, na Slovensku a v Rakousku. V roce 1957 vystupovalo 80 žáků jejího tanečního souboru ve Smetanově divadle v Praze (dnešní Státní opeře). Jednalo se o taneční pohádku s názvem O krajíčku chleba, pro kterou vedla choreografii i režii a navrhovala kostýmy.

Dívky z tanečního kroužku Mobi Urbanové, zdroj: archiv Paměť národa – archiv Olgy Masníkové

Postavení v historii komunity Neslyšících i mimo ni

Co se týče osobního života, Mobi se v roce 1947 provdala za krejčího z Vídně Karla Tomáše Severa, který byl také neslyšící. Byl předsedou Pražského sportovního klubu hluchoněmých a později také Pražského spolku neslyšících.

Oba byli mezi 19 neslyšícími delegáty, kteří navštívili v roce 1946 prezidenta dr. Edvarda Beneše a první dámu Československa Hanu Benešovou.

V osmdesátých letech, pár let před svou smrtí, vystoupila Mobi v Televizním klubu neslyšících.

Unie neslyšících Brno, z. s., má na svém Youtube kanálu záznam Mobiina tance z Národního filmového archivu.

Mobi je jednou z pěti významných osobností a jedinou ženou na výstavě s názvem Čeští neslyšící 1814- 2014. Expozici lze běžně navštívit ve 4. patře hlavní budovy Filozofické fakulty UK, nyní je přechodně v zapůjčení jiné instituce.

V roce 2019 vyšla kniha Kapky na kameni: 50 příběhů českých a slovenských rebelek. Právě Mobi v ní zaujímá své zasloužené místo.

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.

Zdroje:

Mobi Urbanová. Krok vpřed. Obzor hluchoněmých. Ročník XXVI, č. 2, 1.2.1943, str. 1. (citace) In: Jaroslav Hrubý. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu 1. díl. Str. 26.1999. Federace rodičů a přátel sluchově postižených, Praha.

Unie, měsíčník pro neslyšící občany. 1995. Ročník IV/4. Str. 22-23. Vydavatel: Česká unie neslyšících. Praha

Unie, měsíčník pro neslyšící občany. 01/2000. Ročník IX/08. Str. 17. Vydavatel: Česká unie neslyšících. Praha

Gong, měsíčník pro občany a mládež s vadami sluchu. 1/1988. Str. 84-85. Ročník XVII.

Jaroslav Hrubý. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu 1. díl. Str. 25-27.1999. Federace rodičů a přátel sluchově postižených, Praha.

Petr Pánek: Dějiny sportu českých neslyšících, bakalářská práce FF UK, Praha 2009.

Fotografie: archiv Paměť národa, archiv Paměť národa - archiv Olgy Masníkové