Kniha Deaf Utopia

Pokud nejste typem člověka, který se rád prokousává odbornou literaturou, ale historie Neslyšících vás zajímá, je tahle kniha možná právě pro vás. Její název zní: Deaf Utopia: A Memoir and a Love Letter to a Way of Life (Neslyšící utopie: memoár a milostný dopis způsobu života). Prolíná historická fakta z komunity Neslyšících s životním osudem autora Nyle DiMarca. Úspěšný aktivista, producent, herec a model v ní svěřuje, jak vyrůstal a jaké byly začátky jeho kariéry. Pozvánky do zásadních momentů historie Neslyšících dodávají především slyšícím čtenářům potřebný kontext. Prostupování jeho životní cesty s dědictvím vyprávění Neslyšících, které mu od malička předávali jeho neslyšící vzory, samozřejmě není náhodné. DiMarco věří, že se skrze příběhy utváří pospolitost komunity a vědomí vlastní identity. A obojí je stěžejním tématem této úchvatné knihy.

DiMarco je ze čtvrté generace Neslyšících. Pochází z americké rodiny s italskými předky z matčiny strany. Když se narodil a lékař vyšetřením zjistil, že jak on, tak jeho bratr z dvojčat, jsou Neslyšící, připravoval si řeč, jak tuto zprávu šetrně sdělit rodičům. Na rozdíl od reakcí, na které byl zvyklý od slyšících rodičů, pro které bývá taková informace šokem, se zmíněný lékař setkal s jásotem. Otec zdvihl pravou ruku sevřenou v pěst do vzduchu na znamení hrdosti Neslyšících. „Když někdo neslyší, doktoři to často berou jako problém, který je potřeba opravit, na místo toho, že by šlo o přirozenou odlišnost, jednu krásnou tečku mezi dalšími na skvělém spektru lidské diverzity, která je také jádrem kultury, jazyka a komunity – způsobu života,” píše DiMarco. 

Obálka knihy Deaf Utopia

Jeho maminka se musela sama postarat o tři děti, protože DiMarcův otec bojoval se závislostmi, byl často nepřítomný nebo se choval násilně, až se s ním rozvedla. Svoje děti naučila spolu s prarodiči americký znakový jazyk (ASL) a díky němu také angličtinu jako druhý jazyk. Vyprávěla jim pohádky pomocí storytellingu v ASL. Co se týče pohádek a příběhů pro děti ve znakových jazycích, v devadesátých letech pochopitelně nebyly takové možnosti jako nyní, ale Nylova matka dělala možné i nemožné, aby sehnala video příběhy v ASL na VHS kazetách. Ty pak půjčovala dalším především slyšícím rodičům Nylových neslyšících spolužáků. Musela si totiž mezi nimi a vedením školy doslova vybojovat možnost sdílet informace a osvětu o způsobech života a vzdělávání Neslyšících. Mnohým rodičům chyběly důležité informace a zkušenost setkání s někým n/Neslyšícím. Tak je Nylova maminka pozvala k sobě domů a ukázala jim, jak mají přizpůsobenou domácnost, jak žijí bez omezení a že není důvod, aby neslyšící dítě nenaplnilo svůj potenciál, má-li k dispozici vhodné podmínky a příležitosti. 

Znakové jazyky, audismus a oralismus na vlastní kůži

K většímu pochopení znakových jazyků, jejich původu a vývoji slouží malý exkurz do časů minulých, bez čehož by nebylo možné porozumět tomu, co pro DiMarca používání znakového jazyka znamená a jak ovlivnilo předešlé generace v jeho rodině. Nyleho babička i děda studovali na škole pro Neslyšící, ovšem v době, kdy stále ještě působily dozvuky tzv. Milánské konference z roku 1880, na které byl jen jediný Neslyšící člověk a majorita tehdejších slyšících odborníků na vzdělávání rozhodla, že bude nadále možné ve školách vyučovat pouze oralisticky, tedy mluveným jazykem a potlačovat jazyky znakové. Oba prarodiče tak ještě zažili kruté fyzické a psychické tresty, kdykoliv ve třídě použili ASL. Nicméně se podobně jako další neslyšící žáci a studenti učili americký znakový jazyk tajně mezi sebou navzájem po vyučování. V generaci Nylovy matky na stejné základní škole v New Yorku stále přetrvávaly tresty za použití znakového jazyka, i když už byly mírnější. Postoj pedagogů prošel vývojem a Nyle s bratry už v tomto zařízení zažili vzdělávání jak ve znakovém, tak v mluveném jazyce. Nyle nicméně odmalička nerad nosil sluchadla, vymezoval se vůči nim, přestože byla na škole povinná, a nakonec je přestal nosit úplně. Ve vzdělávání se rozhodl pro znakový jazyk, který je pro něj mateřským jazykem a nepoužívá řeč. V komunikaci se slyšícími nemá k dispozici intonaci, tón hlasu a podobně, ale zaměřuje se na sledování řeči těla, obličejů, úst, očí („oken do duše”) a jejich pohyby. 

DiMarcova fotka uveřejněná na jeho Facebooku v roce 2021

Nechybí perličky o tom, jak se šeptá v ASL a že není problém tímto jazykem komunikovat třeba pod vodou v bazénu. Nylova maminka se také rozplývala nad tím, když si Nyle jako malý nevědomky cucal místo palce prostředníček a prsteníček, čímž jako by znakoval „miluji tě” v ASL. Jeho prarodiče si zase vytvořili některé své vlastní znaky neznámé v ASL, takže když přišli na večeři Nyleho neslyšící kamarádi, nikdo z nich netušil, že děda právě tímto retro tajným způsobem komunikace s babičkou flirtuje. 

DiMarco se ve své knize nedrží zpátky a předkládá čtenáři i nepříjemná fakta, která nutí k zamyšlení. Oralismus nebyl osamoceným jevem, ale jen dalším projevem tzv. audismu, který podle DiMarca existuje stejně jako Neslyšící od nepaměti, přestože pojmenování vzniklo až v roce 1970. Pocit, který vnímali mnozí Neslyšící a bylo těžké jej vyjádřit najednou dostal konkrétnější obrysy: je to nerovné zacházení s Neslyšícími ze strany slyšící majority, ať už více či méně vědomé. Jednou z extrémnějších podob audismu byl oralismus, mezi další patří snaha o eugeniku, když například Alexandr Graham Bell prosazoval, aby spolu Neslyšící nemohli uzavírat sňatek a plodit děti, a nemohli tak „vytvořit neslyšící rasu”. Za formu audismu považuje DiMarco například také současný vědecký výzkum CRISPR – jedná se o technologii, která má za cíl změnit DNA plodu, aby se smazal gen způsobující ztrátu sluchu. 

„Problémem není to, že neslyšící neslyší. Problém spočívá v tom, že slyšící svět nenaslouchá, “ napsal reverend Jesse Jackson během protestů kolem volby prezidenta Gallaudetovy univerzity, jejichž výsledkem bylo zvolení prvního neslyšícího člověka do jejího čela. A tato slova jako by byla vetkána do mnohých zkušeností Neslyšících, včetně DiMarcových.

Identita a škatulky

Nyle byl od malička rebel a zpochybňoval zastaralá pravidla, která mu nedávala smysl. Proč podle školního dress codu nemůže nosit pankáčský účes? A proč by sukni mohly nosit jen holky? Od malička se cítil komfortně s tím, že je Neslyšící. Ale během dospívání a naplno až jako mladý dospělý si začal uvědomovat, že existuje část jeho identity, kterou se snažil potlačit, aby vyšel vstříc očekáváním druhých. Po přechodu na střední školu v Texasu se ocitl v komunitě Neslyšících, kde bylo vyhověno jeho potřebám ve vzdělávání. V texaské komunitě Neslyšících cítil jako Neslyšící podporu na rozdíl od předchozí školy v New Yorku, ale zároveň si zpětně uvědomuje, že tato tehdejší komunita vytvářela představu, že jako neslyšící chlapec má jen jednu správnou možnost, jak dále žít: vzít si jednou neslyšící ženu a s tou vychovávat neslyšící děti v ASL.

DiMarco jako model (2018)

Podobně omezené bylo pojetí komunity a školy o tom, jaké správné zájmy a chování má projevovat dívka a jaké kluk. Přestože se přátelil i později na Gallaudetově univerzitě s několika LGBTQ lidmi, udržoval si od nich určitý odstup ze strachu, co by se mohl dozvědět sám o sobě a co v hloubi duše dlouho tušil: nelíbí se mu jen ženy, ale i (nebo možná jen?) muži. Jedna z nejzajímavějších linek příběhu jeho života popsaných v knize, je právě hledání své sexuální identity jakožto neslyšícího queer muže: coming out, randění, projevení sebe sama. DiMarco se také zamýšlí nad paralelami situace, kdy Neslyšící vyrůstá mezi slyšícími a ve snaze zapadnout se snaží působit jako slyšící (což zažili někteří jeho kamarádi) a tím, když jako Neslyšící v heterosexuální kultuře potlačuje svoje pravé já a snaží se vystupovat v souladu s konformitou jako heterosexuální.

Jednotlivé situace ožívají před čtenáři a dotýkají se jejich nitra, aniž by byly prvoplánově dojemné nebo otřepané. Právě naopak: celá kniha je něčím nesmírně realistická, nevtíravá a vtahující zároveň. A na tomto místě také přichází malá odbočka a zajímavost k ASL: zájmena v americkém znakovém jazyce nemají gender. 

DiMarco na letošním udílení Oscarů (2022)

Ukázat potenciál Neslyšících

Přestože měl málo peněz, DiMarco mohl po absolvování bakalářského studia v oboru matematiky procestovat Evropu díky pospolitosti mezinárodní komunity Neslyšících, protože ho u sebe nechávali přespat neslyšící známí z různých států. Než se stačil rozhlížet po zaměstnání, přihlásil se do castingu reality show „America´s Next Top Model” (Amerika hledá topmodela/ku, ANTM) a byl přijat. Musel se ovšem vypořádat s tím, že ho tvůrci chtěli vyobrazit jako hetero sukničkáře (tou dobou ještě nemluvil o své sexuální orientaci) a jako člověka, který má těžký osud, protože neslyší – a on je přitom queer a hrdý na to, že je Neslyšící.

Proti tomu, že bývají Neslyšící v médiích, filmech a seriálech podceňováni, prezentováni jako „chudáci“ a většina jejich osobnosti a děje se točí kolem toho, že neslyší, začal následně bojovat po svém. Místo toho, aby čekal, až mu někdo nabídne nestereotypní roli Neslyšícího, začal se sám podílet na vytváření takových rolí. Po tom, co vyhrál ANTM i další populární reality show Dancing with the Stars (StarDance…když hvězdy tančí), se stal koproducentem hry na Brodwayi Children of Lesser God (Bohem zapomenuté děti). To mu otevřelo další příležitosti a následně se stal jedním z producentů reality show Deaf U o životě studentek a studentů na Gallaudetově univerzitě. Zasloužil se o to, aby byli Neslyšící nejen před kamerou, ale i za ní, v rámci štábu. (O tomto seriálu si můžete přečíst ZDE). 

Co dodat? Snad jen: <0, tedy graficky zapsaný symbol pro Deaf Power (hrdost Neslyšících), což je jedna z mnoha věcí, které se z knihy dozvíte.

Autobiografie byla přeložena z ASL do psané angličtiny. Můžete si ji vypůjčit v naší knihovně ICRPSP. Je dostupná v originále, do češtiny zatím nebyla přeložena. 

Napsala: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených

Zdroje:  Nyle DiMarco. Robert Siebert. Deaf Utopia: A Memoir - and a Love Letter to a Way of Life. HarperCollins. 2022. Str. 6, 56. ISBN 978-0-06-306235-1

Fotografie: https://www.facebook.com/NyleDiMarco/photos