Zasedání FEPEDA v Göteborgu

Švédsko drží několik prvenství ve vzdělávání neslyšících dětí. Letos v dubnu se zde také uskutečnilo zasedání Evropské federace rodičů dětí se sluchovým postižením. Přinášíme vám přehled nejzajímavějších informací a novinek, které v Göteborgu zazněly.

Nejprve se vraťme do minulosti a připomeňme si historii neslyšících ve Švédsku.

V roce 1809 založil Pär Aron Borg veřejnou školu pro nevidomé a neslyšící ve švédském městě Manilla. Škola měla neslyšící učitele a vyučovalo se ve znakovém jazyce. Další významnou osobností byla Johanna "Jeanette" Apollonia Berglind, učitelka švédského znakového jazyka, která v roce 1860 založila Tichou školu pro neslyšící ve Stockholmu.

Tichá škola pro neslyšící ve Stockholmu

V Göteborgu vznikla v roce 1922 Švédská národní asociace neslyšících a němých (od padesátých let nazvaná Švédská národní asociace neslyšících, SDR), která navazovala na předchozí asociaci, založenou roku 1868, a zároveň se vymezovala vůči přednímu postavení Stockholmu. SDR byla jednou ze zakládajících členů Skandinávského koncilu neslyšících, který vznikl v roce 1907. Skandinávský koncil sdružuje zástupce ze Švédska, Norska, Finska, Dánska, Faerských ostrovů, Grónska a Islandu.

Švédsko bylo v roce 1981 první zemí na světě, která akceptovala potřebu bilingvnosti neslyšících osob. Ve stejném roce švédský stát uznal švédský znakový jazyk jako národní jazyk a oficiální jazyk neslyšících. Slyšící rodiče neslyšících dětí mají právo na státem hrazené kurzy švédského znakového jazyka – ale pozor, pouze 240 hodin celkem, což mnozí z nich hodnotí jako nedostatečné (žádný jiný cizí jazyk by se také nebylo možné naučit za pouhých 240 hodin).

Světové prvenství se projevilo i o dva roky později, kdy Švédsko zmínilo jako první země na světě národní znakový jazyk v učebním plánu. Roku 1994 vstoupily poprvé v platnost osnovy se švédským znakovým jazykem jako samostatným vyučovacím předmětem. Podle zákona z roku 1998 by měly švédské neslyšící děti ovládat kromě švédského znakového jazyka i psanou švédštinu a angličtinu.

Nebezpečí šikany neslyšících dětí a workshop prezidentky švédské organizace nedoslýchavých osob

Prezident federace André Cuenca nás podrobněji informoval o případu z minulého roku, kdy se zjistilo, že se neslyšící děti ve francouzské speciální škole staly obětí šikany a zneužívání ze strany zaměstnanců. Na francouzskou organizaci ANPEDA se obrátili rodiče těchto dětí a zástupci ANPEDA se spojili s Národním koncilem osob s postižením, aby přiměli autority vzít situaci vážně a řešily jí. Na základě toho došlo ke změně vedení školy a s obviněnými je veden trestní proces.

ANPEDA bude monitorovat další vývoj a bude nadále k dispozici všem rodičům neslyšících dětí. André Cuenca vyzval ostatní členy FEPEDA, aby byli vůči tomuto tématu, které je do velké míry stále tabu, vnímaví a pozorní. Podle výsledků studií včetně té, kterou realizovala FEPEDA, je u dětí s postižením vyšší riziko, že se stanou obětí šikany, než u jejich vrstevníků bez zdravotního postižení.

Zúčastnili jsme se velmi dobře připraveného workshopu na téma další strategie federace FEPEDA. Workshop vedla Ida Hansson, která působí na pozici prezidentky švédské organizace nedoslýchavých osob a jako ombudsmanka zastupující práva osob s postižením v Göteborgu. Sama je nedoslýchavá a má bohaté zkušenosti s advokacií. Kladli jsme si otázky ohledně očekávání členů FEPEDA, na co se v nejbližších letech zaměřit, abychom co nejlépe zastupovali rodiny neslyšících dětí na evropské úrovni. Veškeré návrhy, které zazněly, se momentálně zpracovávají. Zástupci sekretariátu je blíže definují a představí konkrétní výstupy na dalším zasedání členů.

Zástupci švédské organizace DHB (Švédská národní asociace neslyšících dětí a dětí se sluchovým a/nebo jazykovým postižením) si pro nás připravili prezentaci o historii své organizace včetně archivních fotografií. Po boku organizátora Daniela Laksa přednášela i prezidentka organizace Lena Fernström, která byla v letech 2002 až 2004 prezidentkou FEPEDA.

Učitelé ve škole pro neslyšící děti ve městě Vänersborg, rok 1943

Historie DHB: od odmítání znakového jazyka k jeho podpoře

První rodičovská asociace pro rodiny s neslyšícími dětmi vznikla v roce 1945 ve škole Manilla ve Stockholmu. V roce 1945 došlo k založení celonárodní asociace s názvem DBM ve městě Örebro. Asociace působila v rámci škol v různých městech a snažila se zlepšit podmínky pro děti na těchto internátních školách. V roce 1955 byla ve Stockholmu založena první střední škola pro neslyšící za podpory švédské skautské organizace. Neslyšícím dětem se nabízel obor švadlena a švec.

Hlavním tématem v šedesátých letech byl znakový jazyk. DBM tehdy bohužel zastávala názor, že znakový jazyk žákům škodí. Dětem se už neříkalo, že jsou neslyšící, ale že jsou sluchově postižené. Sluchadla byla pro každé neslyšící dítě povinná a rodičům se kladlo na srdce, aby mluvili na dítě přímo do jeho ucha, protože se věřilo, že se sluch tímto způsobem zlepší. Zároveň ale poprvé rodiče neslyšících dětí dostali finanční podporu od státu. V sedmdesátých letech už se znakový jazyk používal více, ale stále měl své odpůrce.

DBM začala organizovat vlastní akce pro neslyšící děti. Později se zástupci DBM spojili s další organizací SDR a společně prosadili výše zmíněný milník: švédský znakový jazyk se stal v roce 1981 oficiální. DBM změnila v roce 1977 název na DHB, pod kterým funguje dodnes. Zastupuje rodiče, pořádá akce pro rodiny, věnuje se advokacii na národní i mezinárodní úrovni, poskytuje kurzy znakového jazyka a mnoho dalšího. Bojuje také za zvýšení počtu hodin znakového jazyka, který mají rodiče k dispozici. K DHB se také připojily rodiny dětí s řečovými poruchami. Letos slaví DHB 75 let od svého založení.

Přednášky a diskuze během zasedání FEPEDA 2024

Co funguje pro jednoho, nemusí vyhovovat druhému a naopak

Na zasedání se k nám přidala také rodina neslyšící dívky, která byla implantovaná, ale pro její druh hluchoty nebyl kochleární implantát vhodný a tudíž nefunguje. Rodiče s námi sdíleli, jak se učí znakový jazyk, aby s dcerou mohli komunikovat, a že je objem státem dotovaných hodin nedostatečný.

Další přednášející byl Jiro Sowell, který měl poutavý a emotivní příspěvek o svém životním příběhu a překonávání sociální úzkosti na střední škole jakožto nedoslýchavý student. Nedoslýchavost připodobnil k situaci dítěte, jehož mají rodiče ve střídavé péči – chvíli bydlí u jednoho rodiče, chvíli u druhého a může být pro něj obtížné se někde cítit doma. Podobně jako se nedoslýchavé dítě (nebo i dospělý) pohybuje mezi světy slyšících a neslyšících. Jiro Sowell se nám svěřil s tím, jak měl v dětství a dospívání u druhých pověst záhadného génia, což byla identita, kterou do velké míry přijal za svou, přestože se tak sám necítil. Toužil po větší komunikaci s okolím, přesto ale mluvil jen tehdy, když bylo potřeba položit důležitou otázku nebo moct říct něco, co bude znít chytře.

Potom přestoupil na jinou školu a zkusil jiný přístup. Snažil se překonávat svůj diskomfort a vystavovat se sociálně náročnějším situacím. Začal dokonce tančit v parku a natáčet se při tom na videa. Dnes se cítí být sám sebou a je jedním z účastníků švédského projektu, v jehož rámci se sbírají příběhy mladých nedoslýchavých lidí, aby mohla vzniknout kniha a dokument.

V diskuzi jsme se také dotkli do určité míry stále trvajícího sváru v mnoha zemích mezi zastánci znakového jazyka, z nichž někteří stojí proti logopedii, a naopak zastánci logopedie, kteří upřednostňují ve vzdělávání neslyšících dětí spíše řeč a jen doplňkově používají znaky. Ve sporu hraje pochopitelně velkou roli historie útlaku znakového jazyka, dřívější povinné hodiny logopedie a povinnost kompenzačních pomůcek. Vedení DHB by si přálo větší sblížení obou táborů a spolupráci, která by respektovala individuální volbu.

Co se děje v jednotlivých zemích

Setkání se osobně zúčastnilo 9 zástupců z evropských zemí a 2 online. Sdělovali jsme si také novinky z jednotlivých zemí. Španělsko slaví stejně jako Švédsko 75 let od založení organizace. Ve Španělsku se zvýší počet hodin znakového jazyka, který mají rodiče k dispozici, ze 140 na 240 hodin. Inspirativní situace z hlediska poskytování státem hrazeného tlumočení je ve Finsku – neslyšící osoba má nárok až na 3 tlumočníky a může s tlumočníkem vycestovat i do zahraničí. Ovšem jako patrně v každé zemi se i Finsko potýká s nedostatkem tlumočníků, a tudíž jejich kapacit a momentálně také s finančními problémy z hlediska podpory pro sociální oblast.

Ve Švýcarsku slaví 50 let od založení rodičovské organizace, v Litvě 30 let. Právě Litva bude patrně místem zasedání příští rok. Švýcarská reprezentantka Franziska také znovu doporučila možnost zahraničního pobytu pro mladé (nejen) neslyšící a nedoslýchavé lidi od organizace Rotary club, o které jsme již informovali v článku na webu Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.

Další zasedání se bude konat v říjnu ve španělském Madridu. Máte-li otázky, které byste si přáli položit rodičům neslyšících dětí z dalších zemí, napište na XknxUdbgc8m%C7d.--rx-bkeRlyET629g

Zdroje:

Deafhistory.eu - 1981: Sweden, Legal Recognition of Swedish Sign Language

Deafhistory.eu - Sweden

Deafhistory.eu - 1922: Sveriges Dövas Riksförbund (SDR), Swedish National Association of the Deaf

aineisto.viittomakielinenkirjasto.fi/kpn/?en#1 - Skandinávský koncil neslyšících

Informace shromážděné na zasedání FEPEDA z prezentací a diskuze účastnictva

Napsala: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.

Fotografie ze zasedání: pořídili zaměstnanci DHB, publikováno s jejich laskavým svolením

Archivní fotografie: archivní fotografie rodičovské organizace DHB (Švédská národní asociace dětí neslyšících a dětí se sluchovým a/nebo jazykovým postižením), publikováno s laskavým svolením zástupců organizace