Jednostranná hluchota a školní prostředí

Jednostranná hluchota představuje specifický druh vady sluchu, kdy je sluchová ztráta přítomna pouze na jednom uchu. Na druhém je pak ztráta minimální či je stav sluchu zcela v normě. Na rozdíl od jiných sluchových vad není jednostranné hluchotě v odborné literatuře věnována příliš velká pozornost. Přitom může kromě problémů s poslechem způsobovat například bolesti hlavy, opožděný vývoj řeči, jazyka a problémy ve vzdělávání. Možnostmi kompenzace a projevy této specifické vady ve školním prostředí se zabývala Mgr. Klára Brýdlová. Z její diplomové práce vybíráme několik obecnějších postřehů:

Jednostranná hluchota či nedoslýchavost, v anglicky mluvících zemí označována jako Single Sided Deafness (SSD), není nejčastějším typem postižení a setkáváme se s ní spíše zřídka, avšak často uniká pozornosti a její přítomnost může být odhalena až v dospělém věku.

Co způsobuje?

Pro uvědomění si možných obtíží provázejících přítomnost jednostranné hluchoty je třeba uvědomit si význam binaurálního slyšení na rozdíl od monaurálního slyšení, které je přítomné v případě jednostranných poškození sluchu.

Právě binaurální slyšení je v současné době považováno za velmi důležité v oblasti korekce sluchových vad a poruch, kdy je kladen důraz na používání sluchadel binaurálně nejenom u dětí do osmnácti let, ale také u osob dospělého a seniorského věku. Stejně tak je význam binaurálnímu slyšení přikládán v případě kochleárních implantací, kdy je u malých dětí preferována bilaterální implantace.

Ztraceni v prostoru a hluku

Binaurální slyšení je důležité pro prostorový poslech. Umožňuje lidem orientovat se v prostoru, tedy zmapovat prostor, ve kterém se osoba nachází, ale umožňuje jim rovněž i odhadovat vzdálenost zdroje zvuku a identifikovat směr, ze kterého zvukové vlnění přichází. Při binaurálním slyšení dochází také ke spojení signálu z pravého i levého ucha v jeden komplexní sluchový vjem, díky čemuž poté získáváme plný zvukový zážitek. Za normálních okolností totiž slyší člověk pravým i levým uchem zvuky odlišně.

Dalším významným přínosem binaurálního slyšení je poté binaurální sumace, kdy dochází k centrálnímu zesílení zvuku při poslechu oběma ušima současně, a tedy k lepšímu slyšení. Velmi důležitý význam má pak rovněž potlačení informačního šumu v centrálním nervovém systému vyznačující se schopností zvýšit poměr signál-šum při zpracování zvuku v centrální části sluchového orgánu a zajistit tak co nejlepší porozumění řeči i na hlukovém pozadí. V neposlední řadě je poté významným přínosem rovněž eliminace akustického stínu hlavy. V případě, že zvuk přichází z jednoho zdroje, se totiž může jedno ucho nacházet v akustickém stínu hlavy a ten posléze může mít negativní vliv na kvalitu intenzity zvuku. Při poslechu oběma ušima je však druhé ucho vždy schopné zajistit akusticky plnohodnotný nezkreslený signál.

V případě těžké vady na jednom ze sluchových analyzátorů tak dochází ke zhoršení, nebo ztrátě prostorové orientace, ztrátě směrového slyšení, kdy má jedinec obtíže s určením směru zdroje zvuku, přesné vzdálenosti zdroje zvuku, ale i s lokalizací místa, kde stojí osoba, která na něj hovoří, v případě, že daná osoba stojí na straně ohluchlého ucha. Projevuje se rovněž také ztráta schopnosti rozlišovat zvuky přicházející z postižené strany.

Stejně tak dochází ke zhoršení porozumění v hlučném prostředí. V případě, že má řeč intenzitu stejnou jako hluk, je jedinec schopen porozumět pouze 30–35 % obsahu celé konverzace. Část konverzace pak tedy může zcela přeslechnout. Samotná konverzace je pro tyto osoby mnohem náročnější a vyžaduje tak větší úsilí. Možným způsobem, jak se s touto situací vyrovnat, jsou poté neustálé změny pozice vzhledem k mluvčímu, což však může být nesmírně obtížné u skupinových konverzací či měnících se poslechových situací.

V oblasti mimosluchové jsou posléze jako možné důsledky přítomné vady uváděny bolesti hlavy, podrážděnost, ale i nervozita. V rámci společenské oblasti se můžeme setkat se společenskou izolací, vyhýbání se společenským kontaktům i sníženým sebevědomím. Rovněž je uváděno, že se u některých dětí s jednostrannou sluchovou ztrátou může vyskytovat zpoždění vývoje řeči a jazyka a rovněž obtíže v oblasti vzdělávání a také v oblasti sociálně-emocionální.

Kompenzace jednostranné hluchoty

V současné době nacházíme množství moderních elektronických zařízení a dalších kompenzačních pomůcek, jejichž úkolem je kompenzace přítomného sluchového postižení. Dle schválených Indikačních kritérií pro implantované pomůcky 2020 je poté problematika jednostranné hluchoty a její korekce řešena následovně.

V případě jednostranné hluchoty s tinnitem u dětí i dospělých, kdy sluchová ztráta na hluchém uchu přesahuje 75 dB, se přistupuje ke kochleární implantaci co nejdříve po stanovení diagnózy. Musí být přitom splněna podmínka dostatečné motivace klienta, ale také rodinného a profesního zázemí, jež umožní plnohodnotnou bilaterální stimulaci. Počet osob, které je možné implantovat, je rovněž limitován ročním limitem implantovaných dle dohody se zdravotními pojišťovnami. Děti s vrozenou jednostrannou hluchotou přitom můžou být implantovány pouze do 4 let.

Systémy pro kostní vedení

Dalším možným řešením jednostranné hluchoty jsou poté implantovatelné systémy pro kostní vedení. Ty jsou voleny u dětí i dospělých se získanou jednostrannou hluchotou bez nebo s tinnitem, kdy sluchová ztráta na hluchém uchu přesahuje 75 dB, na jediném slyšícím uchu je normální sluch a klient je motivován. Před implantací pak musí být ověřeno, že jiné systémy (CROSS, Apollo) nepřináší užitek nebo/a je rovněž také ověřena účinnost systému BAHD (neinvazivní). Samotný implantát posléze vyžaduje vhodné anatomické poměry pro úspěšnou implantaci vibrační jednotky do spánkové kosti, proto je možné provádět operaci pouze u dětí starších 6 let.

S ohledem na stanovená kritéria je následně každý případ posuzován individuálně, přičemž preferovanou variantou je kochleární implantace hluchého ucha vzhledem k výhodě a možnosti binaurálního slyšení. Systém BAHD je volen zejména v případě poškození sluchového nervu nebo také v případě obliterace kochley, kdy není možné zavést kochleární implantát do vnitřního ucha.

Mezi implantovatelné systémy pro kostní vedení BAHD vhodné nejenom pro korekci jednostranné hluchoty patří implantát BAHA australské firmy Cochlear či BONEBRIDGE rakouské firmy MED-EL.

Jednostranná hluchota představuje problematiku, které je v současné literatuře věnováno málo pozornosti. Její důsledky však mohou mít negativní dopad na běžný život jedince, ale rovněž i na jeho výchovně-vzdělávací a profesní cestu.

Žák s jednostrannou hluchotou ve školním prostředí

V případě žáka s jednostrannou hluchotou hraje při komunikaci velmi důležitou roli ujištění o tom, že hovoříme směrem/ze strany lepšího ucha. Zdravé ucho by pak rovněž mělo být při komunikaci, pokud je to ovšem možné, odvráceno směrem od hlučných prostor nebo jiných rušivých zařízení (např. klimatizace). V neposlední řadě je pak také důležité uvědomění si, že u žáků se sluchovým postižením je s ohledem na oslabené sluchové vnímání a náročné odezírání třeba počítat s dřívějším nástupem únavy…

Tyto teoretické poznatky jsou v diplomové práci Kláry Svěrákové doloženy výzkumem, v němž sledovala žáka základní školy s jednostrannou hluchotou a vývojovou dysfázií. Jednou ze zkoumaných aktivit bylo i hodnocení jeho schopnosti konverzace při zhoršených akustických podmínkách: „Tato oblast byla sledována zejména prostřednictvím pozorování chlapce při komunikačním procesu, kdy bylo posléze hodnoceno, jak chlapec konverzaci v takovýchto podmínkách zvládá. Zdali je pro něj náročná či nikoliv. V rámci komunikace při zhoršených podmínkách pak bylo pro úplné porozumění instrukci třeba, aby chlapec dostal informaci ze strany zdravého ucha, a aby byl mluvčí co nejblíže chlapci. V případě, že byl mluvčí příliš vzdálen a informace navíc přicházela ze strany, kde chlapec neslyší, chlapec nedokázal informaci nebo pokyn zachytit a adekvátně ji zpracovat a zareagovat. Tato schopnost přitom byla v určité míře ovlivněna rovněž jeho nepozorností.

Druhou složkou sledovanou v rámci této oblasti byla rovněž také potřeba podpory v odezírání při zhoršených akustických podmínkách, ale také v případě klidného prostředí. Tato oblast byla sledována zejména prostřednictvím pozorování chlapce při komunikačním procesu. Chlapec se v rámci komunikace na složku odezírání příliš nespoléhal. Preferoval a spoléhal se tak zejména na sluchovou cestu při vnímání informací, pokynů, ale i instrukcí.“

Obecná pravidla pro komunikaci s žáky se sluchovým postižením

Každá osoba se sluchovým postižením má své individuální potřeby s ohledem na daný typ a stupeň sluchového postižení, způsob korekce sluchové vady technickými přístroji, ale rovněž i na psychomotorický vývoj a vývoj řeči a jazyka a s ním spojeným preferovaným komunikačním systémem. V oblasti komunikace s žáky se sluchovým postižením je nicméně vhodné a nutné dodržovat i určité obecné zásady:

V prvé řadě je důležité zahájit samotnou komunikaci s žákem po navázání zrakového kontaktu, tedy mluvit až poté, co upoutáme jeho pozornost tak, že ho oslovíme, dotkneme se jej nebo počkáme, až se sám na nás bude dívat. Velmi důležité je přitom poskytovat pozitivní zpětnou vazbu, ale také posilovat citovou vazbu mezi partnery komunikace a tím zvyšovat vzájemnou důvěru. Efektivní je také navýšení časové dotace na průběh komunikace s daným žákem.

Na žáka se sluchovým postižením poté mluvíme v kratších větách a za každou větou ponecháme pauzu. Děti se sluchovým postižením mohou potřebovat delší čas na zpracování dané otázky, pokynu či sdělení, ale také na formulaci případné odpovědi. Velmi důležité je rovněž i ověření, zda žák dobře rozuměl a pochopil obsah otázky, pokynu nebo sdělení. Pro ověření porozumění je poté vhodné ptát se konkrétními otázkami (např. Co budeš dělat?), nikoliv otázkami, na které je možné odpovědět ano či ne (např. Rozuměl jsi?). Pokud žák nerozuměl, je vhodné sdělení zopakovat, případně využít gesta, znaky nebo sdělení napsat. Snažíme se přitom, pokud je to možné, používat taková slova a výrazové prostředky, jež žák zná.

Volbě vhodných výrazových prostředků a jejich využití při komunikaci by měla být také věnována patřičná pozornost. Užívání neverbálních prostředků jako mimiky obličeje, gest či celkových pohybů těla jako podpory konverzace a jejich soulad s použitými slovy totiž může usnadnit pochopení významu celého sdělení.

Pro žáky se sluchovým postižením pak může být rovněž náročnou komunikace, při níž mluví více osob najednou (obtíže se zorientováním v tom, kdo mluví). Žák však může mít také obtíže s porozuměním promluv některých spolužáků (vlivem nízké hlasitosti, špatné výslovnosti či příliš vzdálené pozici ve třídě). V těchto případech se pak jako efektivní jeví oslovování jednotlivých žáků jménem a také zopakování či shrnutí jejich sdělení. Žák ví, kam má koncentrovat svou pozornost a zároveň je také podpořeno žákovo porozumění danému sdělení. Otáčení žáků při sledování promluv ostatních dětí přitom nepovažujeme za projev vyrušování.

Při komunikaci je důležité věnovat jistou pozornost samotné artikulaci, ale i modulačním faktorům řeči. Artikulace by měla být jasná a zřetelná, ale nikoliv přehnaná, neboť poté působí nepřirozeně. Zásadní chybou při komunikaci může být skutečnost, kdy si mluvčí myslí, že mu žák lépe porozumí v případě, že na něj bude křičet. V případě, že však začne křičet, jeho hlas bude vyšší a u žáků s poruchami v oblastech slyšení vyšších tonů se naopak zhorší schopnost porozumět jednotlivým slovům, ale i celému sdělení. Při komunikaci je tak vhodné volit přiměřenou hlasitost řeči.

U žáků, kteří se spoléhají na odezírání, je vhodné vytvářet adekvátní podmínky pro vizuální percepci řeči. Kromě vnitřních podmínek charakteristických pro každou osobu (pojmová zásoba, dosavadní zkušenosti, znalost jazyka, aktuální psychický a fyzický stav, tedy i případná přítomnost zrakové vady atd.) totiž existují také vnější podmínky odezírání, které můžeme rozdíl od vnitřních ovlivnit.

Jednou z nich je přitom rovněž vhodné osvětlení prostředí, ale i vhodně dopadající světlo na obličej mluvčího, které žáka neoslňuje, ale umožňuje mu sledovat obličej mluvící osoby. Svou roli sehrává také vzdálenost komunikačních partnerů, kdy možné vzdálenostní rozmezí je udáváno mezi 0,5 až 3 metry. Vliv má přitom také postavení mluvčího, který by při společném hovoru neměl při chození mluvit, mluvit na žáka otočeného zády, otáčet hlavu stranou při rozhovoru či dávat si ruce nebo jiné předměty před ústa. Za optimální se posléze považuje, když jsou oči odezírajícího na úrovni úst mluvčího. Důležitá je také znalost tématu rozhovoru, neboť může pomoci žákovi zorientovat se.

Při komunikaci je pak rovněž vhodné věnovat jistou pozornost samotnému prostředí, ve kterém komunikace probíhá. Některé místnosti totiž mohou mít špatnou akustiku a žák tak může mít problémy s vyčleněním hlasové figury. Zvuky i řeč pro něj mohou být těžko rozpoznatelné.

Podpůrná opatření pro žáky se sluchovým postižením

Termín podpůrná opatření byl zaveden novelou školského zákona č. 82/2015 Sb., kdy podpůrnými opatření rozumíme nezbytné úpravy ve vzdělávání a školských službách, jež odpovídají zdravotnímu stavu, kulturnímu prostředí či jiným životným podmínkám dítěte, žáka, studenta. Děti, žáci i studenti mají přitom právo na bezplatné poskytování podpůrných opatření. Podpůrná opatření se člení do pěti stupňů dle pedagogické, organizační a finanční náročnosti, přičemž podpůrná opatření různých druhů či stupňů lze kombinovat… Podpůrná opatření v sobě zahrnují celou řadu oblastí, včetně využití poradenské pomoci školského poradenského zařízení (pedagogicko-psychologické poradny a speciálně-pedagogického centra) a školy, která je zajišťována školním poradenským pracovištěm.

Mezi další oblast lze zařadit úpravu organizace, obsahu, hodnocení, forem a metod vzdělávání a školských služeb, včetně výuky předmětů speciálně pedagogické péče... V případě žáků se sluchovým postižením pak nejenom o logopedickou péči, ale rovněž i rozvoj sluchového vnímání, zvládnutí českého znakového jazyka, ale také rozvoj odezírání, porozumění mluvené řeči, její produkci i českému znakovému jazyku.

Podpůrná opatření spočívají také v možnosti využití asistenta pedagoga či dalšího pedagogického pracovníka (školního speciálního pedagoga či školního psychologa) či pracovníka nepedagogického jako tlumočníka českého znakového jazyka a přepisovatele pro neslyšící v případě žáků se sluchovým postižením či působení dalších osob, které poskytující žákům podporu po dobu jejich pobytu ve škole (Zákon č. 561/2004 Sb., § 16, odst. 2).

Opatření nabízejí i možnost využití kompenzačních pomůcek, speciálních učebnic a speciálních učebních pomůcek… Ve vztahu ke kompenzačním pomůckám můžeme u žáků se sluchovým postižením spatřovat kromě sluchadel, kochleárních implantátů nebo sluchadel BAHA využití dalších kompenzačních pomůcek jako indukčních smyček, tedy elektronických zařízení užívaných v případech, kdy jedinec potřebuje slyšet, ale i porozumět zvukům v prostředí s vnějšími rušivými zvuky a ozvěnami, či FM systémů, přenosných bezdrátových zařízení, které mají rovněž usnadňovat porozumění řeči v prostředí se špatnou akustikou. Část zařízení má přitom žák připevněnou ke své vlastní kompenzační pomůcce a druhou část nosí u sebe učitel…

V rámci podpůrných opatření je možné také užívání komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob, Braillova písma a dalších alternativních a augmentativních systémů, mezi které patří český znakový jazyk, znakovaná čeština, prstová abeceda, vizualizace mluvené češtiny, písemný záznam mluvené řeči a další (viz Zákon č. 384/2008 Sb., § 6).

V případě žáků se sluchovým postižením je pak naprosto nezbytné zajištění vhodných akustických a vizuálních podmínek ve třídě, kde je žák vzděláván. Jedná se o kvalitní osvětlení třídy, zamezení oslnění žáka sluncem pomocí žaluzií do oken, zajištění co nejvíce členitého povrchu, tedy umístění nástěnek s hrubým povrchem, ale také záclon, závěsů a koberců (např. korek) a zamezení tak odrazům zvuků od stěn. Pro snížení hluku ve třídě je pak vhodné opatřit židle koncovkami pro snížení hluku či položit ve třídě koberec, pokud je to možné. V neposlední řadě efektivní může být i umístění žáka ve třídě, která je dostatečná izolovaná od okolního hluku z vnějšího prostředí nebo okolních tříd.

Podle diplomové práce Kláry Svěrákové-Brýdlové „Žák s jednostrannou hluchotou a vývojovou dysfázií ve školním věku“, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 2020. Celé znění diplomové práce najdete ke stažení na https://is.muni.cz/th/xb4y0/?lang=en%2F;id=312201.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch. Publikováno se souhlasem autorky.

Fotografie: Shutterstock.com a Pixabay.com