Umělecké tlumočení je závazek. Ale krásný!

Umělecký překlad do znakového jazyka je nádhernou prací, která vyžaduje trpělivost i píli, a bez lásky k umění se jí věnovat nedá. Odměnou je nadšení neslyšícího i slyšícího publika a především pocit, že svět je neslyšícím zase o kousek otevřenější. Naďa Hynková Dingová a Kateřina Červinková Houšková jsou slyšící umělecké tlumočnice českého znakového jazyka, které se tlumočení věnují dlouhodobě. Jsou součástí skupiny tlumočníků, jež se o kulturu zajímá od samého počátku.

Můžete představit umělecké tlumočení z pohledu tlumočníka?

Naďa: Existuje několik typů tlumočení znakového jazyka a velmi často se mezi ně řadí také umělecké tlumočení. Tento termín je ale poněkud zavádějící, protože když se řekne umělecké tlumočení, člověk si automaticky představí, že tlumočník přijde na místo, něco slyší, něco vidí a je schopný reagovat a simultánně (tedy okamžitě) tlumočit. Tak to ale není. Všechno, co tlumočník předvede na jevišti během představení, je výsledek důkladných příprav. Lepším označením by tedy byl umělecký překlad do českého znakového jazyka a jeho prezentace na jevišti. Nepřesný termín „umělecké tlumočení“ se používá i v zahraniční literatuře, takže jsme si na něj zvykli i my v Čechách. Snahou tlumočníků je předat neslyšícím plnohodnotný kulturní zážitek. Ve finální fázi příprav je důležitá i synchronizace s interprety a umělci, způsob přednesu uměleckého překladu a způsob jeho interpretace, který umožní neslyšícím prožít totéž, co prožívá slyšící publikum.

Existují nějaké kulturní formy, které není možné tlumočit?

N: Často se setkáváme s tím, že herci nebo tvůrci o nějakém představení řeknou, že si neumí představit, že by se nám podařilo něco takového „přeložit nebo odtlumočit“. Se všemi našimi zkušenostmi se ale nebojíme říct, že je možné tlumočit prakticky všechno. Znakový jazyk v tomto nenastavuje žádné limity a je možné vyjádřit v něm cokoliv. Tlumočit se dají nejrůznější divadelní představení, od pohádek přes činohru, muzikály až po filozofické hry. Pokud nastane nějaký problém a dílo opravdu tlumočit nejde, jedná se obvykle o překážky technického rázu, ne však o limity překladu. I když nezastíráme, že některé umělecké texty jsou převeditelné snáze a jiné nám dají trochu více zabrat.

Kateřina: I když to může být nepředstavitelné, tlumočit lze také velmi dobře hudbu a hudební představení, instrumentální skladby.  Cílem totiž není doslovné přeříkání daného díla (tedy jen textu), ale jeho celkový přednes, přenesení prožitku, emocí, nálady. Právě u hudebních děl je tenká hranice mezi tlumočením a vlastní interpretací, případně obrazovým ztvárněním, a proto je důležitá precizní příprava, komunikace s tvůrci, pokud to není možné, tak studium okolností vzniku díla a podobně. Čím více informací má tlumočník k dispozici, tím věrohodněji může publiku dané dílo zprostředkovat a to je u uměleckého tlumočení zásadní. S důkladnou přípravou by ale bylo teoreticky možné přetlumočit divákům cokoliv.

N: My, tlumočníci, se snažíme mít v tomto ohledu čisté překladatelské a tlumočnické svědomí a k interpretaci tíhnout co nejméně. Není výjimkou, že při tvorbě překladu spolupracují slyšící s neslyšícími tlumočníky ve snaze najít co nejvhodnější verzi překladu bez odbíhání od podstaty díla, případně o minimalizaci subjektivních vkladů.

Uměleckému tlumočení se v Česku věnujete prakticky od jeho začátků. Co byl prvotní impulz k tomu, aby se u nás začal tento typ tlumočení realizovat?

N: První tlumočené divadelní představení (tím myslíme opravdu umělecké tlumočení!) u nás byl Plukovník Pták uvedený v roce 1998 v Divadle Na zábradlí (pozn. red.: zajišťovala Česká unie neslyšících) a u tohoto projektu jsme ani jedna nefigurovaly. Zapojily jsme se až v roce 2002 a od té doby jsme byly u valné většiny tlumočených představení. Já jsem se začala zapojovat proto, že mi bylo líto, že si můžu jen tak zajít do divadla a neslyšící stejnou možnost kulturního vyžití nemají. Chtěla jsem to změnit, chtěla jsem, aby bylo divadlo pro neslyšící dostupné a především srozumitelné.

K: U mě byla motivace věnovat se uměleckému tlumočení jiná. Setkala jsem se s interpretací hudby pro neslyšící v zahraničí a byl to úžasný zážitek. Přemýšlela jsem nad tím, proč něco takového nemáme u nás a chtěla jsem se věnovat tomu, aby to bylo jinak, abychom kulturu neslyšícím zpřístupnili.

Jak vypadá příprava uměleckého tlumočení od chvíle, kdy si řeknete, pojďme tlumočit něco nového?

N: V této oblasti jsme zažili obrovský posun. V minulosti to bylo skutečně tak, že jsme chodili ode dveří ke dveřím se slovy: „Dobrý den, máte krásná představení, mohli bychom je tlumočit do českého znakového jazyka pro neslyšící?“. Dnes už je to jednodušší, máme podporovatele, spřízněná divadla, je snazší domluvit, co budeme zpracovávat. Neslyšící se sami aktivně zapojují a projevují zájem o určitá představení, díky tomu jsme například připravili Čtyři dohody i pokračování – Pátou dohodu, Školu malého stromu a jiné (zajišťuje Informační centrum rodičů a přátel sluch. post. Ve spolupráci s CDS Tamtam – pozn. red.). Zájem neslyšících je velký a nás to těší. Podařilo se nám přispět k tomu, že neslyšící vnímají divadlo už ne jako bariéru, ale jako příležitost zažít něco příjemného.

K: Základem úspěšné spolupráce s určitým divadlem nebo umělcem je především snaha obou stran dosáhnout skvělého výsledku. Chuť zapojit se, být otevřený. Na začátku byla taková malá skupinka lidí, kteří byli ochotní tlumočení umožnit, a teď se postupně okruh rozšiřuje. Není výjimkou, že slyšící autoři nás osloví a řeknou, že se jim zdá, že mají program, který by mohl mít u neslyšících úspěch.

Jaké kroky následují po domluvení spolupráce s divadlem na konkrétním představení?

N: Tlumočníky čeká náročná příprava, musí si prostudovat všechny dostupné materiály, knižní předlohu, samozřejmostí je pak scénář (původní, opřipomínkovaný, aktualizovaný…) a divadelní záznam. Velká část příprav je na samotném začátku na tlumočníkovi, resp. na tlumočnickém/překladatelském týmu, který pracuje prakticky nezávisle na divadle a tvoří hrubou verzi uměleckého překladu. Jakmile je jasno po obsahové stránce, konzultuje se s neslyšícími srozumitelnost převodu, potom se musí domluvit s  divadlem na společných zkouškách. Jejich frekvence záleží na tom, jestli je domluvené tlumočení statické, stínové, popř. experimentální a jak výrazné bude zapojení tlumočníka do hry, do jevištní scény. Na zkoušce/zkouškách se pak připravený překlad synchronizuje s herci, odstraňují se nedostatky a ladí se prostředky, které nejlépe zapadají do děje a jdou nejvíce tlumočníkům tzv. do ruky. Zásadní je pak první představení hry divákům a zpětná vazba od neslyšícího publika, která nám umožní představení do další reprízy ještě vyšperkovat.

U tlumočení hudebních představení a koncertů je postup odlišný?

N: Postup je velmi podobný jako u divadelních představení, musí se připravit na základě všech dostupných podkladů první hrubá verze uměleckého překladu a poté se s ním pracuje prostřednictvím konzultací s neslyšícími konzultanty. Velkou roli hraje také domluvená synchronizace s interpretem, případně s celou kapelou. Často mají hudebníci připravenou choreografii, kterou musí tlumočník respektovat, případně se stát její součástí. Na zkoušce je důležité sladit interpreta a tlumočníka tak, aby působili kompaktně, jako jedno hudební těleso, a ne dva různí vystupující.

Jakou průpravu musí tlumočníci absolvovat, aby se mohli věnovat tomuto specifickému druhu tlumočení?

K: To je dost problematická otázka, není totiž možné říct si: „Jsem tlumočník, tak teď budu umělecký tlumočník a přihlásím se někam na umělecká studia nebo si zaplatím kurz“. Tak snadné to, bohužel, není. V České republice nemáme instituci, která by tento typ vzdělávání zastřešovala. Dá se říct, že je to činnost, ve které se člověk zlepšuje díky zkušenostem.

N: My jsme měli obrovské štěstí jako skupina tlumočníků, protože jsme se dostali k lidem, kteří byli ochotní nás do všeho zasvětit: do jevištní práce, do uměleckého projevu, do všech detailů divadelního prostředí. Důležitý předpoklad je také láska k umění, k divadlu, ale i k jazyku a k práci s ním, bez citu pro komunikaci ve znakovém jazyce není možné tvořit umělecké vizuální obrazy.

Je nezbytné mít talent? Hudební, pohybový nebo třeba herecký, pokud se člověk chce stát uměleckým tlumočníkem?

N: Nejdůležitější je podle mě opravdu mít rád to konkrétní prostředí – divadlo, hudbu, koncerty. Neumím si představit, že by bylo možné tlumočit divadlo, pokud by to tlumočníka nebavilo. Je důležité dát do toho kus sebe samého. Znám případy, kdy lidé přemýšleli nad tím, že se stanou uměleckými tlumočníky, ale bylo zřejmé, že je na tom přitahuje především to, že by byli středem pozornosti, že by si užili prostor, který je jim věnovaný. O tom ale tlumočení není, obsah se musí předat s nějakým prožitkem, a pokud ten prožitek chybí, je to znát.

K: Ochota ukázat vlastní prožívání je podle mě opravdu podstatná, poodhalení se, vložení svého vlastního prožívání a emocí do projevu. Právě emoce se předávají jiným způsobem než u běžného představení, citlivěji, a proto je nutné do toho vkládat city a kousek sebe. Samozřejmě, že pokud děláte nějakou skladbu nebo představení po několikáté, není to prožívání tak silné, ale určitě je znát, jak byl překlad vytvořený.

N: Být dobrým tlumočníkem v oblasti umění je do určité míry i věcí určitého talentu. Můžeme s čistým svědomím říci, že skvělý konferenční tlumočník nebude ani dobrým tlumočníkem divadla a naopak. Pro některé kolegy to bylo nemilé zjištění, ale přijde mi to samozřejmé. Mě by se hodně líbilo třeba umět surfovat, ale i když umím dobře plavat a miluju vodu, surfuju příšerně. Ale i s tím jsem se smířila. Neexistuje možnost ovládnout vše a v tom je to hezké.

Je komunita uměleckých tlumočníku u nás rozsáhlá?

N: Jedná se o komplikovanou disciplínu a tlumočníků tohoto typu je u nás velmi málo. Myslím, že často kolegy odrazuje závazek, který uměleckým tlumočením vzniká, na začátku totiž nikdo neví, kolik bude repríz, jakou bude mít představení odezvu, takže zapojit se do takového projektu může být klidně i na několik let. Ne každý je ale ochotný se k několika letům práce upsat, pocit zodpovědnosti vůči divadlu a publiku je totiž opravdu velký.

Když je tlumočníků omezený počet, znamená to, že je i omezený počet představení? Máte přehled o tom, jaká je v tuto chvíli nabídka pro neslyšící?

K: Dříve jsem věděla přesně, jaká je aktuální nabídka tlumočených projektů, také díky tomu, že ze začátku všechny spadaly pod jednu organizaci. Dnes vznikají představení pod různými organizacemi a nabídka se trošku roztříštila. Nedávno jsem narazila na kolegu, který mi vyprávěl o představení, na kterém se podílí, a já jsem byla překvapená, že jsem o něm nikdy neslyšela. Nabídka je mnohem širší, neslyšící mají více možností a je pozitivní vidět, že se svět Neslyšícím v kulturní oblasti více otevírá.

N: Na druhou stranu je, myslím, škoda, že neexistuje nějaká shrnující nabídka, nějaký kulturní přehled kulturních nabídek pro neslyšící na jednom místě, ze které by si mohli vybírat podle aktuální nálady.

Jakou máte zpětnou vazbu od neslyšícího publika?

K: Zpětná vazba je pro nás důležitá. Pomáhá nám zlepšovat se, a především díky ní zjišťujeme, jestli to, co děláme, má smysl. V minulosti byla kultura pro neslyšící nedostupná. Nebylo výjimečné, že neslyšící šli do divadla, například v rámci školy, a odcházeli zklamaní, protože z mluveného představení nic nepochytili. Snažíme se neslyšícím zprostředkovat zajímavé, hezké, silné zážitky a podle jejich reakcí se to daří. Kultura začala být pro neslyšící přínosem, je pro ně zábavné jít do divadla nebo na koncert, akce jsou vyhledávanější a poptávka roste, za což jsme vděční. Bez pozitivních ohlasů by naše práce neměla smysl.

Mgr. Kateřina Červinková Houšková Dlouhodobě působí jako tlumočnice a překladatelka českého znakového jazyka. Podílela se např. na tvorbě DVD Překlad skladeb pro oficiální příležitosti a Vánoční písně, vydaných Českou komorou tlumočníků znakového jazyka, na DVD Neslýchané kapely Traband či na překladech muzikálů Mauglí v Divadle Kalich a Kdyby tisíc klarinetů v divadle Semafor. Spolupracovala na koncertech Podepsáno srdcem a Tříkrálové setkání. Řadu let byla vedoucí souboru Tichá hudba. Pravidelně tlumočí v divadelních inscenacích (např. Divadlo Kampa, Divadlo Lávka aj.), spolupracuje mimo jiné na představeních Jaroslava Duška Čtyři dohody a Pátá dohoda.

Mgr. Naďa Hynková Dingová, Ph.D. Působí v Ústavu jazyků a komunikace neslyšících Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a spolupracuje s Centrem pro dětský sluch Tamtam a Informačním centrem rodičů a přátel sluchově postižených. Zabývá se odborně problematikou tlumočení a překladu českého znakového jazyka (disertační práce Typologie chyb v tlumočení z češtiny do českého znakového jazyka, 2017), vede profesní přípravu tlumočníků a léta sama tlumočí v nejrůznějších sférách (média, soudní tlumočení, odborné konference aj.). Dlouhodobě se věnuje tlumočení divadla neslyšících, tlumočí divadelní inscenace i hudbu (Divadlo Kampa, Divadlo Lávka aj.), např. představení Jaroslava Duška Čtyři dohody a Pátá dohoda a muzikál Kdyby tisíc klarinetů. Připravovala také scénáře televizních pořadů o neslyšících.

Připravila: Nikola Hlavicová, odborná pracovnice Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených

Fotografie: archiv CDS Tamtam