Člověk se nejvíce naučí prožitkem

Podvečerní Brno. Vcházím do budovy Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění a stoupám po schodech, po nichž v mládí – jistě i neukázněně – běhala řada našich skvělých herců. Ve druhém patře tohoto majestátního historického domu sídlí i Ateliér výchovné dramatiky Neslyšících. V místnosti, v níž je krásný umělecký nepořádek tvořený spoustou loutek, výtvarných návrhů, fotografií a knih, na mne čeká profesorka Zoja Mikotová, která je s tímto ateliérem spojena už od jeho založení.

Vystudovala jste návrhářství, poté činoherní režii a pantomimu. Kde se vzal váš zájem o divadlo?

Vždycky mě zajímala především pantomima, i když jsem studovala výtvarnou školu. Ale měla jsem pocit, že hodně lidí, kteří se zajímají o výtvarno, mají blízko i k tanci, pohybu a pantomimě. Pocit, že to hodně souvisí – že jde vlastně o modelování v prostoru, pohybem, postoji a gesty.

Vracíte se někdy ještě k malování a návrhářství?

Netvořím žádná umělecká díla, ale své výtvarné cítění rozhodně využívám. Při režírování si dělám náčrty. Také scénáře někdy více kreslím, než píšu. Občas navrhuji divadelní kostýmy nebo vyrábím loutky.

Od roku 1980 pracujete jako režisérka a připravujete i pohádky a hry pro děti. Jaký je dnešní dětský divák?

Děti jsou dnes samozřejmě trochu jiné než dříve, naše společnost se proměňuje. Dnešní děti jsou zvyklé na rychlejší tempo, které se projevuje i v jejich vnímání. Možná na ně doléhá i určitá klipovost současné kultury. Na druhou stranu mám zkušenost, že i tyto děti se rády nechají okouzlit něčím trochu jiným. Nemůžeme prostě říci, že dnes je zrychlená doba, a tak děti nemají s ničím trpělivost. I ony se rády dají zaujmout a nadchnout i pro obyčejné věci. Určitě je tu důležitý vzájemný osobní kontakt a prožitek, který poskytuje právě divadelní inscenace. A co je skvělé, do divadla na představení děti chodí stále. A když jdou společně s rodiči nebo prarodiči, mohou pak společné zážitky ještě reflektovat.

Čerpáte náměty pro svá představení z klasických knih, nebo vás zaujalo i některé modernější dílo?

Záleží to hodně na tom, pro jaký typ divadla inscenaci připravuji a do jakého prostoru. Mám ráda klasické pohádky, inscenuji ale spíše dramatizace příběhů než klasicky napsané divadelní hry, inspirací může být i poezie nebo výtvarné dílo. Se studenty ateliéru VDN pracujeme často metodou pohybové improvizace a podařilo se nám vytvořit pohádky, které vůbec neměly literární předobraz. A zase naopak ráda pracuji s literaturou, protože skrze divadlo chci dětem přiblížit klasická literární díla a motivovat je k četbě.

Pojďme k vaší pedagogické práci. Ateliér výchovné dramatiky Neslyšících vznikl v roce 1992, už zanedlouho tedy oslaví 30 let své existence. Co bylo impulzem k jeho založení?

Tady na fakultě vždy existovali lidé, kteří se o neslyšící zajímali a spolupracovali s nimi v rovině amatérského divadla. Já jsem znala neslyšící z pantomimy, rovněž pan Kaj Kostelník, který s nimi aktivně spolupracoval. Právě on podněcoval myšlenku vysokoškolského studia neslyšících. Zde na JAMU podporoval myšlenku, že by bylo dobré, kdybychom jim umožnili studium pantomimy, protože zde byla tradice právě ve výuce pantomimy. Kaj Kostelník byl velkým hnacím motorem mnoha aktivit pro neslyšící. Po roce 1989 založil občanské sdružení pro kulturu neslyšících SORDOS. Mimo jiné také vydal první sbírku básní neslyšících autorů Tichý přístav duše, kterou ilustrovali neslyšící výtvarníci. Pořádal pak tvůrčí dílny i festivaly umělecké tvorby pro neslyšící děti. A v roce 1991 vznikl Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením, kde byl tehdy doc. Ing. Jaroslav Hrubý, CSc. Ten se velmi zasazoval o práva všech osob s postižením, tedy i o práva neslyšících.  A do třetice bylo velké štěstí, že tu byl tehdejší děkan prof. PhDr. Josef Kovalčuk, který měl nesmírně otevřené srdce a smysl pro menšiny. Byl myšlenkou studia pro neslyšící nadšen, pomohl vyprofilovat studium pro neslyšící jako obor s názvem „Výchovná dramatika pro neslyšící“, zaměřený na pohybově výchovné disciplíny. Toto studium dává absolventům kromě umělecké realizace i možnost pedagogického působení.  V té době jsem tu učila na půl úvazku pohybovou výchovu herců. Přišla nabídka vést nově vznikající ateliér, ale já jsem se trochu zdráhala.

Proč?

Přišlo mi to jako opravdu velký a závažný úkol. Ale když jsem o tom přemýšlela, vybavila se mi vzpomínka na spolupráci se souborem neslyšících Pantomima S. I. Tehdy z velkého souboru utvořili skupinu těch nejmladších a ti připravili program pro svůj první zájezd do Japonska (byla tam i jedna moje etuda a vytvořila jsem pro ně i kostýmy). Byli to velmi nadaní mladí lidé a já jsem se jich tehdy ptala, co budou dělat dál. Jim se do odpovědi moc nechtělo. Co tehdy mohli dělat? Mohli se vyučit, například kluci ve Zbrojovce a holky se mohly stát pánskou krejčovou. Takové to tenkrát prostě bylo, neslyšící moc příležitostí neměli. A mně se při rozhodování tahle vzpomínka vrátila. A když tedy byla ta možnost pomoci vzniku nové příležitosti pro neslyšící, tak jsem na to kývla. Pan děkan měl pochopení i v tom, že přijal na plný úvazek tlumočníka znakového jazyka (byl jím pan Václav Gottwald). A mně se podařilo získat pro spolupráci doc. PhDr. Veroniku Broulíkovou, která se zaměřila především na předměty týkající se pedagogiky a psychologie.

Jaké předměty jste vyučovala vy?

Tak nějak přirozeně vyplynulo, že já jsem se zaměřila více na praktické předměty. Zavedla jsem například předmět pohybové divadlo, kde docházelo k syntéze akrobacie, základní tělesné výchovy a tance. Byla to jakási laboratoř hledání nejen nových divadelních cest, ale i postupů dramatické výchovy.  Myslím, že velmi rozumně jsme tehdy došli k tomu, že i když studenty do našeho oboru přivedl především zájem o pantomimu, jen ta by jim k obživě nestačila. Čas ukázal, že zaměřit se na dramatickou výchovu byla dobrá cesta. Podle mne je to doslova filozofie výuky neslyšících.

Co přesně znamená pojem výchovná dramatika?

Můžeme říct výchovná dramatika nebo dramatická výchova. Je to výchova zkušeností a prožitkem. Už Komenský nebo později Maria Montessori tvrdili, že nejvíce se toho člověk naučí právě prožitkem. V době vzniku jsme oboru dali název Výchovná dramatika se zaměřením na pohybově výchovné disciplíny, abychom tam zdůraznili pohyb a prožitek. A jsou tam obsaženy i dva směry, kterými se ubíráme: vizuálno, které je pro neslyšícího alfou a omegou, a prožitek, díky němuž dochází k lepšímu pochopení. Nejde o divadlo. Jde o to, že hledáme nové formy, jak zlepšit pedagogické působení. Filozofií našeho ateliéru je zvýšit vzdělanost neslyšících a dát příklad, identifikační model. Není to jen pro neslyšící děti, ale i pro jejich rodiče.  Pokud se setkají s vysokoškolsky vzdělaným mladým neslyšícím člověkem, ohromně je to povzbudí. To v jisté fázi potřebují nejvíc. A navíc, neslyšící jim umí zprostředkovat spoustu věcí lépe než slyšící.

Dělají se na váš obor talentové zkoušky jako na jiné dramatické obory?

Ano, talentové zkoušky se dělají, ale jsou jiné než na obor herectví. Máme vlastní zkoušky, při nichž uchazeč musí především projevit zájem o obor a samozřejmě musí prokázat smysl pro pohyb, pro schopnost vyjadřování se tělem, rukama. Probíhají i zkoušky ne přímo ze znakového jazyka, ale z předpokladu naučit se ho. Pochopitelně jsou na tom lépe ti, co znakují, nebo ti, kteří mají alespoň povědomí o znakování.

Obor je tedy otevřen pro neslyšící, ale i slyšící studenty?

Ano, i pro slyšící. Výuka probíhá ve znakovém jazyce, protože je přizpůsobena neslyšícím studentům. A já si myslím, že právě to je dobře. Slyšící tak lépe a rychleji znakový jazyk „chytají“. Kromě toho, že se tlumočí, tak tu máme i přímo předmět znakový jazyk, který učí rodilí „mluvčí“ (znakující), naši bývalí absolventi. Většinou k nám ale nastupují studenti, kteří už základ znakového jazyka mají. Nebo když jsou přijati, si udělají třeba letní kurz, aby ke studiu nastoupili už připravení. 

Jaký je dnes zájem o studium Ateliéru VDN?

Když jsme ten obor otevřeli, zájem neslyšících byl enormní. Byli jsme tehdy pro ně první možností vysokoškolského studia. Jak se rozšiřují možnosti, odliv studentů se projevuje i u nás. Ale myslím si, že na druhou stranu k nám chodí lidé, kteří to opravdu chtějí dělat.

Jak často obor otevíráte?

Otevírali jsme ho jednou za dva roky. Teď probíhá nová akreditace a je tlak na to, aby nejprve doběhl tříletý bakalářský cyklus a teprve pak se otevřel další. Nám se po čase podařilo akreditovat i magisterský obor. A tak jsme se tu ocitli v takových různých soubězích, kdy jsme třeba měli první a třetí ročník a k tomu magisterské studium. To již bylo provozně i kapacitně náročné.

Mění se s časem i náplň předmětů?

Ano, stále se snažíme sledovat aktuální trendy v této oblasti.  Například: Jak přibývá u dětí kochleárních implantátů, je důležitá v jejich pedagogickém procesu i hlasová stimulace.  Studentům, kteří jsou nyní ve 2. ročníku, jsme proto nově zařadili i hodiny ortoepie (nauka o spisovné výslovnosti – pozn. red.) a jevištního hlasového projevu. Aby jejich projev měl úroveň, když k dětem ve třídě nebo v obecenstvu promluví. Často nás dnes zvou k účinkování pro děti s kombinovanými vadami, autisty či děti s tělesným postižením. Proto se studenty začínáme i mluvit, abychom se – abych tak řekla – přizpůsobili poptávce. Studenti tuto nabídku zvládají dle svých možností, je to však jen doplněk studia. Základem zůstává komunikace ve znakovém jazyce a tvorba projektů dramatických i pedagogických.

Absolvují studenti divadelním představením?

I naši studenti mají svá studentská představení. Pokud se nám daří v divadle, mají své absolventské role. V magisterském oboru ale klademe důraz více na dramatickou výchovu. V něm tedy neabsolvují rolí, tady je důležitá příprava a realizace samostatného projektu, který využívá prvky dramatické výchovy. 

Jaké je uplatnění pro vaše absolventy? Kde se s nimi můžeme setkat?

Naši absolventi jsou pedagogové, ale hrají i divadlo. Děláme různé projekty na pomezí divadla a výchovy. Připravili jsme například představení, kterému říkáme „knižní“. Jde vlastně o takovou zvětšenou knihu, díky níž vyprávíme příběh. Ten, kdo učí, ji může využít při výuce. A ten, kdo se zabývá divadlem, s ní cestuje po republice a hraje. Realizuje třeba 30 představení, a to už je jako reprízování v divadle. Nebo třeba představení Abeceda, v němž se písmena ztvárňovala i tělem a pohybem, mělo kolem 200 repríz a viděla je spousta dětí v České republice i v zahraničí. Některá představení se hrají i v klasických divadlech, třeba právě Abecedu jsme hráli v Loutkovém divadle Radost, taneční představení bylo součástí uceleného programu, který předvedli neslyšící umělci v Národním divadle v Praze. Často hrajeme na různých festivalech. Za téměř 30 let jsme navštívili mnohé země Evropy… Asi nejdále studenti cestovali do USA a Macaa, a těch festivalů a divadelních přehlídek bylo u nás i v zahraničí více než stovka. Vystupovali jsme třeba i na festivalu integrace Slunce v Praze, kam jsou často zvány neslyšící děti. Právě teď doděláváme další knižní představení a vyrazíme s nimi za publikem…

Nad fotografiemi a recenzemi úspěšných a oceňovaných představení nadaných studentů Ateliéru výchovné dramatiky Neslyšících nám čas rychle utíkal… Mnozí ze studentů jsou dnes oblíbenými pedagogy, lektory, tlumočníky znakového jazyka a někteří z nich se stále věnují divadlu. Všem minulým i současným studentům přeji, aby je jejich práce bavila a naplňovala. Paní profesorce Zoje Mikotové pak přeji hodně energie a tvůrčího elánu jak do práce se studenty, tak i do dalších autorských a režijních počinů.

Prof. Mgr. Zoja Mikotová je režisérka, choreografka a vysokoškolská pedagožka, ale také herečka a autorka či spoluautorka her a scénářů. Vystudovala textilní průmyslovou školu, obor návrhářství a poté činoherní režii a metodiku pantomimy na Divadelní fakultě JAMU. Do roku 1990 působila jako režisérka v Loutkovém divadle Radost, v současné době režíruje v českých i zahraničních divadlech (např. v Národním divadle Brno, Městském divadle Brno, Městském divadle Zlín, Divadle Archa Praha,  v Teatr H. Ch. Andersena v Lublinu, Divadle Brett ve Vídni, HaDivadle Brno a mnoha dalších). Velkou část jejího profesního života zabírá práce se studenty, a to především neslyšícími. Působí jako profesorka na Divadelní fakultě JAMU v Ateliéru výchovné dramatiky Neslyšících. Přednáší na konferencích, vede tvůrčí dílny, věnuje se tematice divadla neslyšících.

Připravila: Radana Ardeltová, koordinátorka komunikace CDS Tamtam

Fotografie:  archiv Zoji Mikotové