Nálepku CODA dítě nenosím ráda

Kristýna Kučerová (27) pracuje jako asistentka pedagoga na základní škole pro sluchově postižené v Olomouci, studuje vychovatelství a speciální pedagogiku na Univerzitě Palackého v Olomouci a celý její život je spojený se světem neslyšících. Má neslyšící rodiče i strýce, a přestože se chtěla realizovat jinde, nakonec našla své životní poslání právě mezi neslyšícími. Jako asistentka, vedoucí na táborech pro děti s kochleárním implantátem i jako tlumočnice českého znakového jazyka. Jaké to je být „CODA dítě“ a proč tohle označení nemůže vystát, prozrazuje v rozhovoru.

Celý život se pohybujete ve světě neslyšících. Byla to pro vás jasná cesta i profesně, něco naprosto přirozeného?

Vůbec ne. Vždycky jsem chtěla dělat něco jiného. Odmalička jsem hodně pomáhala, tlumočila různé návštěvy lékařů, v pojišťovnách, na úřadech, jakékoliv služby. A na gymplu jsem si řekla, že jsem pořád ten, kdo pomáhá, že pomáhám všem a že to chci v životě trochu jinak.

Vzala jsem to z gruntu a začala jsem studovat regionální geografii, ale to jen proto, že mě na žurnalistiku a divadelní vědu nevzali. Škola nebyla to pravé, rozhodla jsem se studium ukončit a hledat si práci. Řízením osudu se právě tou dobou v olomoucké mateřské škole pro žáky se sluchovým postižením vyskytlo volné asistentské místo. Vzali mě a já jsem po pár týdnech pochopila, že to je ono, že mě to baví – neslyšící děti, nedoslýchavé děti, implantované děti. To je přesně to, co chci. Znakování, pomáhající profese. A tak jsem zůstala. Udělala jsem si kurz asistenta pedagoga, a po pár letech práce ve školce jsem se přesunula na základní školu. Vrátila jsem se ke studiu, abych měla víc možností, a tak nějak už tuším, že v tomhle světě zůstanu.

Se strýcem Pavlem a bratrem Šimonem

Vaši rodiče jsou neslyšící. Jak jste doma komunikovali a komunikujete?

Moji rodiče velmi dobře mluví, a když jsem byla malá, trávila jsem hodně času s prarodiči, se kterými jsme také komunikovali mluvenou češtinou. Takže pro mě bylo přirozené mluvit a nikdy jsem neměla velkou potřebu věnovat se znakování. Při komunikaci s rodiči jsem více artikulovala a používala pár základních znaků.

Zlomilo se to během tábora, na který jsem jela s partou z Brna. Tam jsem pochopila, že se v téhle skupince jinak nedomluvím. Zjistila jsem, že znakování je pro mě přirozené. Znakovalo se celý život kolem mě, i když ne přímo se mnou, a nějak podprahově jsem se to naučila. Po deseti dnech jsem se vrátila domů a znakovala jsem na rodiče, a v ten moment jsme zjistili, že to je pro naši rodinu to pravé.

Pro mě osobně je znakový jazyk mnohem přirozenější způsob komunikace než čeština. Umím se v něm jasněji a srozumitelněji a i rychleji vyjádřit. Dneska doma kombinujeme jak mluvenou češtinu, tak znakový jazyk. Každá rodina si musí najít svou vlastní cestu a je to jen o tom, jak moc její členové chtějí. Třeba pro bráchu (Kristýna má o 12 let mladšího bratra – pozn. red.) znakování tak podstatné není, a i když se snaží, sklouzává často k tomu, že si vymýšlí vlastní znaky. Což je spíš dost humorné. U nás doma komunikovat chceme, a proto to jde a jde to krásně.

Kristýno, jaké to je být „CODA dítě“?

Velmi nerada se řadím do kategorie „CODA dětí“. Až se z toho rosím a stává se, že když někde padne otázka: „Je tady nějaké CODA dítě?“, raději předstírám, že tam nejsem! (smích)

Neumím problematiku „CODA dětí“ vysvětlit, protože pro mě to žádná problematika není. Je to označení dítěte z neslyšící rodiny, je to nálepka, kterou já sama nenosím ráda. Chápu, že často vzniká pocit, že „CODA děti“ to mají v životě těžké. Mohou mít problémy s komunikací v rodině i mimo ni, mohou to mít těžší ve škole, obecně v oblasti vzdělávání. Jako problém je vnímáno to, že mají neslyšící rodiče a kvůli tomu potřebují speciální zacházení a více podpory. Já mám neslyšící rodiče. A nikdy jsem to nevnímala jako problém. Jsme normální rodina, skoro bych řekla až s nadstandardně pěknými vztahy a pevnými vazbami. Nám tato problematika život neztížila. Naopak.

Takže byl celý váš život zalitý sluncem, přestože jste netradiční rodina, která musela čelit mnoha výzvám?

To samozřejmě tvrdit nemůžu. Ale mám s rodiči velmi intenzivní a blízký vztah a jsou pro mě ohromně důležití. A myslím, že je to částečně i díky tomu, že jsou neslyšící. Vždycky jsem na to byla hrdá! Byla jsem díky našim zajímavá a jiná. Jednou jsem dokonce i uhodila jednoho kluka, protože se mi smál, že mám „hluchoněmé“ rodiče (smích). Musela jsem je bránit! Nevnímala jsem to jako něco negativního.

Výzvy a náročné situace samozřejmě byly. Není to ale tak, že bych byla nějaký chudák. Společnost si myslí, že my, „CODA děti“, jsme musely všechno řešit za naše rodiče. Že nás „využívali“ k tomu, abychom jim zařizovaly nejrůznější věci. Já jsem ale všechno řešila S RODIČI. A to je velký rozdíl. Nejsem žádný chudáček, co přišel o dětství, protože lítal s rodiči po úřadech. Jsem dítě, které rádo pomohlo svým rodičům a ještě se něco přiučilo.

S rodiči ve Vysokých Tatrách

Jste, promiňte, „CODA dítě“, které svou situaci nevnímá jako příliš náročnou. Byla pro vás tedy v něčem přínosná?

Byla jsem s rodiči častokrát v pojišťovně, v bance, na úřadě, a i když jsem „jen“ tlumočila, osvojila jsem si spoustu věcí. Stává se mi, že se s přáteli bavíme, řešíme třeba hypotéky a já umím poradit, vyznám se, protože i když jsem ty věci neřešila napřímo, byla jsem u nich a mohla jsem se s nimi seznámit. V tomto vidím velkou výhodu, protože některé věci jsou pro mě samozřejmé a přitom bych se jimi ještě vůbec nemusela zabývat. Ale díky našim je znám.

Měla jste někdy pocit, že vás pomoc rodičům zatěžuje, že je toho na vás moc? Nebo jste to dělala ráda?

Měla jsem období, v pubertě, kdy mi to bylo nepříjemné. Zdálo se mi, že je toho hodně, že pořád něco musím, že musím pořád pomáhat, a to pro puberťáka není snadné a už vůbec ne příjemné. Zároveň jsem ale věděla, že to je potřeba. Bylo to přirozené. Rodiče mají problém s komunikací. Potřebují pomoc. Kdo jiný než já by jim měl tu pomoc nabídnout? A tak jsem to prostě dělala.

Některé věci jsou psychicky náročné, například návštěvy lékařů. Dnes, pokud můžu, raději se těmto situacím vyhnu. Když vím, že je někdo jiný, kdo mě zastoupí. Ráda rodičům pomůžu a není to pro mě zátěž, ale zároveň jsou i citlivé momenty, kdy bych byla raději jen dítětem, a ne tlumočníkem. Naštěstí je teď tlumočení v těchto situacích běžnější a mně tím tyto „povinnosti“ odpadají.

Všechno, co jsme spolu s rodiči prožili, definovalo náš vztah. Jsme velmi otevřená rodina, dokážeme se bavit o všem na rovinu. Nebojím se jim cokoliv říct, požádat je o pomoc a naopak. Jsme tu pro sebe za všech okolností – a to není něco, co může říct každá rodina. Myslím, že právě to, že jsou naši neslyšící, nám jako rodině v podstatě prospělo (úsměv). Takže můžu říct, že jsem to všechno dělala a stále dělám ráda.

Kristýna s rodiči a bráškou v Beskydech

Cítila jste se někdy znevýhodněná kvůli tomu, že máte neslyšící rodiče?

Neřekla bych, že jsem byla znevýhodněná kvůli rodičům, ale obecně kvůli prostředí, ve kterém jsem se pohybovala. Přišla jsem na to na vysoké škole, trošku kuriózně, když jsem šla na jeden z prvních hudebních koncertů. Do té doby jsem skoro na žádném nebyla. Nikdy by mě to nenapadlo, ale co se týká hudby, měla jsem opravdu velké mezery. Tohle je oblast, kde jsem se cítila mimo. Ale jinak si myslím, že jsem dělala všechno to, co ostatní. Věnovali jsme se turistice, do divadla jsem chodila s babičkou, do kina jsme chodili s rodiči běžně. Nemyslím si, že mě jakkoliv znevýhodnilo, že jsou naši neslyšící. Jediné, co mě napadá, je slovní zásoba v češtině. Mám problém se synonymními výrazy, musela jsem si cíleně rozvíjet slovní zásobu, přestože hodně čtu. Ale opět, nemyslím, že je to dané rodiči, ale obecně kulturou, ve které trávím většinu času (úsměv).

Jaké bylo vaše studium? Když jste byla mladší a potřebovala jste, aby s vámi ledacos řešili rodiče.

Co se týče vzdělávání, nechávali mi naši volnou cestu, ať si poradím sama. Když jsem jako menší potřebovala pomoct s učivem, pomáhali mi prarodiče hlavně s českým jazykem, s násobilkou třeba tatínek. Ale u nás bylo běžné a normální, že já chci věcem rozumět a tak se v nich musím orientovat. Naši mně ani bratrovi nikdy ve školních věcech nestáli za zády, protože chtěli, abychom byli samostatní a uměli si poradit.

Na gymnáziu už to pak bylo úplně v pohodě. Naše gymnázium bylo jiné než běžné střední školy, měli jsme malé třídy, kde probíhala velmi individuální komunikace, škola s rodiči hodně komunikovala přes internet. Individuální byly i třídní schůzky, na které obvykle zašla maminka třeba se strejdou nebo s babičkou. Rodiče mi hodně důvěřovali, takže nebylo až tak nutné zprostředkovávat jim kontakt se školou, zkrátka se mě ptali, co ve škole, a já jsem pravdivě odpovídala.

Tlumočení v Oblastní unii neslyšících v Olomouci

Proti rodičům jste se nebouřila a období vzdoru u vás tedy vůbec nenastalo? Puberta byla elegantní?

U nás platilo pravidlo, že musím poslouchat do maturity a pak se můžu „bouřit“, jak chci, a já jsem to respektovala. Byla jsem hodná a dělala jsem všechno správně a až po té maturitě jsem začala trošku „divočeji“ žít.

Vždycky jsem musela být zodpovědná. A tak jsem prostě byla. Nejde to zobecňovat a určitě jsou bouřící se „CODA děti“. Vždycky ale záleží na rodině, která má možnost si určit, jak to u nich doma bude. Je možné v dítěti nevzbudit pocity, že musí pomáhat, že to je povinnost, a naopak ho naučit, že to dělá z lásky a rádo. Jenže to je úplně stejné i ve slyšících rodinách. Jsou prostě děti, které prožijí náročné dospívání a od rodičů se odpoutají, nerozumí si a děti, které pubertou snadno proplují a své rodiče mají za vzory, respektují je. Neřekla bych, že s neslyšícími rodiči je to nějak specifické, každá rodina je totiž specifická.

Připravila: Nikola Hlavicová, odborná pracovnice Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených

Fotografie: archiv Kristýny Kučerové