Facebook YouTube Instagram

Společné večerní čtení bylo tím, co u našich dětí podpořilo oblibu knížek

Kudy vedla cesta ke čtení v bilingvní rodině Kateřiny Červinkové Houškové, tlumočnice českého znakového jazyka, učitelky češtiny a maminky čtyř dětí?

Více

Mezinárodní týden neslyšících 2022

Centrum pro dětský sluch Tamtam se k této osvětové akci letos hlásí sérií zářijových Zahradních slavností tlumočených do českého znakového jazyka, které proběhnou v Praze, Pardubicích a Ostravě

Více

Neslyšící děti proměnily Valdštejnskou zahradu v pohádkový svět

Zahradní slavnost Centra pro dětský sluch Tamtam ve Valdštejnské zahradě

Více

O ztrátě sluchu v číslech

Přehled údajů Mezinárodní zdravotnické organizace o ztrátě sluchu

Více

Postup při přidělování příspěvku na péči

Ptáme se na tiskovém oddělení úřadu práce a Ministerstva práce a sociálních věcí

Více

Průlom ve vývoji vakcíny proti cytomegaloviru

Vrozený CMV je považován za nejčastější negenetickou příčinu vrozené ztráty sluchu, přičemž způsobuje odhadem 20–25 % všech případů vrozené ztráty sluchu

Více

Byl vám zamítnut příspěvek na péči nebo jiné dávky? Jak se můžete bránit?

Jak postupovat při zamítnutí rozhodnutí o příspěvku či nesouhlasu s výší přiznané dávky

Více

Nabídka služeb CDS Tamtam pro Ukrajince v ČR/Послуги CDS Tamtam для українців у Чехії

Tamtam nabízí pomoc v ukrajinštině, ruštině i ukrajinském znakovém jazyce

Více

Znakový jazyk v dětství a v dospělosti

19. ledna 2020

Na osobní zkušenosti jsme se ptali dospělých neslyšících respondentů

  1. Jak probíhala v dětství vaše komunikace v rodině?
  2. Do jakého typu škol jste chodili? Probíhala tam výuka ve znakovém jazyce nebo s podporou tlumočníka či asistenta ovládajícího znakový jazyk?
  3. Studovali jste na vysoké škole? Pokud ano, uveďte název univerzity a zda jste při studiu měli komunikační podporu.
  4. Jak komunikujete doma nyní?

Znakování s miminky - Ilustrační foto/Shutterstock.com

Markéta Maradová, 31 let, pracuje jako účetní a kreativec na sociálních sítích, od narození je těžce nedoslýchavá

1.  V dětství jsme nejprve komunikovali ve znakovém jazyce. Později jsem měla sluchadla, a když jsem viděla slyšící maminku i tatínka, jak se trápili, že třeba některé znaky zapomínají, tak jsem jim řekla, že budeme mluvit. Ve škole jsme většinou znakovali. Moje maminka chodila na kurz „znakové řeči“, jak se to tehdy jmenovalo.

S babičkou jsme mluvily. Učila mě zpívat různé moravské písničky. Ale mám tetu, která je neslyšící, takže spolu znakujeme. Je šťastná, že se mnou může komunikovat ve znakovém jazyce. A sestřenice i bratrance, když jsme byli malí, jsem učila znaky, protože je to zajímalo. Pomáhalo mi to také rozumět, co říkají.  

2.  Chodila jsem do MŠ, ZŠ a SŠ pro sluchově postižené a tam se učilo ve znakovém jazyce. Ráda vzpomínám na svoje neslyšící učitele. To bylo opravdu prima. Ale samozřejmě jsem chodila na logopedii. Asistenty a tlumočníky jsme měli až později, až na střední škole v posledním ročníku.

3.  Na vysokou školu mě nepřijali. Ale věřím, že jsou tam lepší podmínky – přepis, tlumočení atd.

4. S rodiči komunikujeme mluvením. A s mým přítelem mluvením i ve znakovém jazyce, ale většinou znakujeme. Čekám dítě a ráda bych s ním komunikovala ve znakovém jazyce, aby si s námi rozumělo.

Věra Strnadová, 66 let, publicistka a autorka knih, nyní v důchodu, ohluchla v 6 letech

1.  Nevyrůstala jsem v rodině.

2.  Pouze mluvenou řečí.

3.  Studovala jsem na Technické univerzitě v Liberci a Masarykově univerzitě v Brně. V té době ještě nikde nebyla komunikační podpora.

4. Nyní komunikuji odezíráním a mluvením. Ale pomohla by mi alespoň znakovaná čeština.

Znakování ve škole - Ilustrační foto/Shuttestock.com

Veronika Bočková, 34 let, editorka zpravodajství, supervizorka, v současnosti na mateřské dovolené, od narození těžce nedoslýchavá

1.  S maminkou, která je neslyšící, jsem znakovala. S tatínkem, který byl nedoslýchavý, jsem spíš mluvila a částečně znakovala. S nedoslýchavou sestrou jsem mluvila – nahlas, potichu nebo znakovala, na co jsme v té dané chvíli měly chuť nebo se to hodilo. (Např. v metru jsme mluvily na sebe potichu, jen artikulovaly, v přítomnosti neslyšících jsme znakovaly a v přítomnosti slyšících mluvily nebo znakovaly, podle toho, jestli jsme chtěly, aby nám rozuměli nebo ne. S prarodiči ze strany tatínka jsme se sestrou mluvily, byli slyšící.

2.  Chodila jsem do Speciální školy pro sluchově postižené – v Praze Ječné. Chodila jsem tam do mateřské a základní školy a na gymnázium. Výuka tam probíhala orální metodou, bez tlumočníka či asistenta.

3.  Studovala jsem na Fakultě agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů v Praze (Česká zemědělská univerzita). Tam jsem neměla komunikační podporu, protože v tomhle směru byla tehdy tato škola pozadu. Studovala jsem i několik let v Brně na Masarykově univerzitě. Tam jsem měla přepisovatelku nebo individuální hodiny vybraných předmětů. 

4.  S manželem a synem převážně mluvíme, příležitostně a podle nálady mluvíme potichu (jen artikulujeme), někdy znakujeme. Se slyšícím synem používám znakový jazyk víc než s neslyšícím manželem.

Znakování dospělých - Ilustrační foto/Shutterstock.com

M., 41 let, výzkumný pracovník, od narození má pouze zbytky sluchu

1.  Rodiče většinou spoléhali na „odborníky“, kteří vždy tvrdili, že sluchadlo vše vyřeší a pokud to nejde, je to vždy problém toho dítěte, které se nesnaží. Je ale těžké, aby dítě samo přesvědčovalo rodiče, že to může být nesmysl. Zbývalo jen používání jednoduchých frekventovaných slov a odezírání.

2.  Žádnou takovou školu jsem nezažil, kde by byla nějaká podpora, musel jsem se spolehnout na sebe a na materiály. Omezovalo to hodně sociální prostředí.

3.  Na první vysoké škole žádná podpora nebyla, až na druhé. První jsem dokončil, druhou jsem ukončil pro neustálé naznačování, že český znakový jazyk není mým mateřským jazykem, takže na tlumočení nemám nárok, jedině když tam bude se mnou neslyšící, pro kterého znakový jazyk je jazykem mateřským.

4.  Ovládám všechny komunikační systémy, s ostatními komunikuji podle toho, co zvládají. Jen je problém, že u slyšící společnosti ne vždy mohu rozumět. Vadí mi, že pak kvůli mně zjednodušují konverzaci, čímž člověk o hodně přichází.

Vysoká škola - Ilustrační foto/Shutterstock.com

Jakub Peřina, 30 let, pracuje v oboru IT, od narození neslyšící

1.   V dětství jsem s rodiči používal znakový jazyk a občas se snažil taky mluvit, ale rozuměli mi jen ti nejbližší a ti co se mnou strávili nějaký čas. Rodiče s námi komunikovali pomocí zřetelného mluvení a k tomu používali znaky z českého znakového jazyka, trochu takový mix. Se sourozenci jsme znakovali a občas taky mluvili. Prarodiče neuměli znakovat, tak to bylo většinou odezírání z jejich pusy a mluvení na ně. Občas nám máma pomáhala v komunikaci s prarodiči.

2.  Chodil jsem do školy pro sluchově postižené v Ječné, která se zaměřovala na orální metodu. Během výuky se tam nesmělo znakovat a spíše nás nutili k mluvení a trénování svého hlasu. O přestávkách jsem se spolužáky rád znakoval. Pak v průběhu 4. třídy mě rodiče dali do integrace do běžné školy, kde jsem strávil poslední dva roky 1. stupně základní školy. Musel jsem tam mluvit normálně a během toho intenzivně chodit na hodiny logopedie, abych si zlepšil svůj hlas. Štěstí bylo, že na 1. stupni základní školy bývá jeden třídní učitel na všechny předměty. Když mi třídní učitelka sedla (sympatická, vstřícná a bylo jí dobře rozumět při odezírání), tak to bylo bez problémů. Ale tuto věc jsme si s rodiči začali uvědomovat až poté, co jsem přešel na jinou běžnou základní školu na 2. stupeň – a tam byl problém vyjít se všemi učiteli v různých předmětech. Z toho důvodu jsem se vrátil zpět do školy v Ječné, protože pro mě bylo podstatné cítit se dobře mezi svými vrstevníky. Zde jsem zůstal i na středoškolské studium a dokončil 4leté gymnázium. Nikdy jsem během svého studia neměl tlumočníka či asistenta.

3.  Studoval jsem Masarykovu univerzitu, konkrétně obor aplikovaná informatika, který jsem následně dokončil. Měl jsem plnou podporu od skvělého Střediska Teiresiás, které má na starosti úplně vše, co se týká potřeb jakkoli postižených studentů na Masarykově univerzitě.

4.  Se svou partnerkou, protože je neslyšící, komunikuji pomocí znakového jazyka. S rodiči a sourozenci preferuju mluvený jazyk a k tomu používáme i český znakový jazyk. Bilingvální komunikace je pro mě opravdu podstatná a jsem moc rád, že ji ovládám.

 

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Foto: Shutterstock.com

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.