Znakový jazyk

Děti nechtějí dlouhý popis toho, co vidí

18. prosince 2019

říká Martin Kulda, lektor českého znakového jazyka a autor ZOO lexikonu

Martine, můžete nám říct něco o svém dětství? Jak jste v rodině komunikovali?

Pocházím z neslyšící rodiny. S bratrem a rodiči používáme znakový jazyk. S prarodiči a dalšími příbuznými komunikujeme prostřednictvím mluvení a odezírání. Všichni umějí dobře artikulovat, protože s bratrem jsme již druhá generace neslyšících, takže zkušenosti nasbírali při komunikaci s mými rodiči.

Jak probíhala komunikace při vašem vzdělávání?

Ve třech letech jsem začal chodit do mateřské školy pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí. Z Kroměříže mě nemohli každý den vozit, a tak jsem zůstával na internátu. Bydlel jsem tam 17 let. Chodil jsem tam také do základní školy i na střední školu. Na škole využívali systém totální komunikace (filozofie totální komunikace využívá při komunikaci s osobami se sluchovým postižením a jejich vzdělávání kombinaci sluchu a manuálních a orálních prostředků tak, aby co nejvíce zpřístupnila vnější podněty a umožnila lépe se vyjádřit – pozn. red.) a pomocné artikulační znaky. Znakový jazyk jsme při vyučování používat nesměli, byl zakázán. Tehdy nebyl uznáván za rovnocenný českému jazyku. Musel jsem tedy odezírat a vyjadřovat se mluvenou češtinou. O přestávkách a po škole jsme ale s kamarády znakovali.

Velmi dobře ovládáte češtinu. Je to výsledek vzdělávání v českém jazyce, nebo vám při jejím osvojování pomáhal někdo další?

Jak jsem říkal, češtinu jsem hojně používal ve škole. Musel jsem mluvit a odezírat. Taky mi hodně pomáhali dědeček s babičkou – s gramatikou, se správným psaním i artikulací. Navíc mám od malička opravdu rád zvířata. Abych se o nich něco dozvěděl, musel jsem číst. Český jazyk je pro mě druhým jazykem, cizím, a proto to zpočátku bylo obtížné. Díky tomu jsem se ale dozvěděl spoustu informací o zvířatech a lépe si osvojil i český jazyk.

Je podle vás těžší naučit se znakový jazyk, nebo češtinu?

Znakový jazyk je mou mateřštinou, učím se jej a komunikuji jím od dětství. Je pro mě jednodušší než český jazyk a psaní. Dokážu v něm lépe vysvětlovat, používám jej doma i s přáteli. Je to stejné jako s jinými jazyky. Když se je chce člověk pořádně naučit, musí je používat. Když se slyšící bude chtít naučit dobře znakovat, musí pomocí znaků komunikovat. Znakový jazyk má vlastní gramatiku, odlišnou od českého jazyka, navíc je to vizuálně motorický komunikační systém, takže využívá prostor a mnoho informací předává prostřednictvím mimiky. Spolupracují především ruce, oči a mimika.

Když se učíte znakový jazyk jako jazyk cizí, ideální je úplně „vyhodit“ český jazyk a přemýšlet ve znakovém jazyce. Pomoci může kurz. Nejen že se tam slyšící naučí o znakovém jazyce, jeho gramatice a samozřejmě si osvojí znaky jako takové, ale často jsou kurzy vedeny neslyšícími lektory – tedy rodilými mluvčími. Zájemci se díky tomu seznámí s kulturou neslyšících a blíže poznají naši povahu. Kurz je báječnou příležitostí, jak vytvořit skupinu lidí, s nimiž lze navštěvovat akce pořádané neslyšícími, vzájemně si se znakováním a učením pomáhat a neslyšící lektor může pomoci s uvedením do neslyšící společnosti. Důležité je se s neslyšícími setkávat a komunikovat s nimi – učit se přirozeně.

Jaké výhody spatřujete v komunikaci znakovým jazykem?

V případě, kdy má člověk z jakéhokoli důvodu potíže s mluveným jazykem, je znakování skvělou alternativou. Stejně jako mluvení umožňuje komunikaci s okolím a celkový rozvoj člověka. Dítěti znaky pomohou pochopit, že všechny věci kolem něj mají svůj název a symbolický význam a mohou napomoci při učení se českému jazyku. Proto znakový jazyk nepoužívají jen lidé se sluchovým postižením, ale používá se také v případě těžkých vývojových vad řeči. Tyto děti mají problém vybavit si dané slovo a znak je pro ně jednodušší také v případě, kdy slovo prostě neumějí vyslovit. Například řeč dětí s dysartrií (porucha artikulace – pozn. redakce) může být velmi setřelá, nezřetelná a okolí má pak potíže sdělení porozumět. I v takovém případě by se znakování dalo využít – dítě získá možnost komunikovat s okolím a nesetkává se tak často se zklamáním, protože se nemůže vyjádřit či mu ostatní nerozumějí.

Výhodu znakového jazyka vidím také v tom, že je založen na pohybu a zraku. Jeho učení je zábavné a pro děti lákavé. Lze z něj vytvořit báječnou hru. Vizuálně motivované znaky navíc usnadňují zapamatování si pojmů. Znaková zásoba totiž obsahuje velké množství ikonických znaků (ikonické znaky jsou takové, které odrážejí významný rys objektu – pozn. redakce). Pro děti je tedy mnohem snazší si znak zapamatovat a spojit jej také se slovem. Důležité je ale dodat, že záleží na vizuální paměti a motorických schopnostech člověka.

Mnohokrát se s rozvojem znakového jazyka u dítěte rozvíjí také mluvená řeč. Dokud dítě používá pouze pár základních slov, zpravidla rodiče svému potomku rozumějí. Avšak najednou dítě začne používat velké množství nových, pro rodiče neznámých slov a domluva vázne. Samozřejmě časem dojde opět k dorovnání, přesto rodiče mohou v tomto období znaky ocenit.

Kde naopak znakový jazyk představuje nevýhodu?

Od malička jsem se pohyboval zejména mezi neslyšícími, ať už to bylo doma nebo ve škole. Po maturitě jsem se pak ocitl ve světě slyšících. Nastoupil jsem do práce mezi samé slyšící kolegy, kteří vůbec neznakovali. To bylo ze začátku těžké. Musel jsem hodně odezírat a samozřejmě mluvit. Také jsme si psali a kombinace všech těchto metod přetrvává dodnes, avšak s tím rozdílem, že jsme na tento způsob komunikace zvyklí.

Nevýhodou znakového jazyka je tedy komunikace se slyšícími. Málokterý slyšící ovládá mou mateřštinu, a tak se musím spolehnout na jiné komunikační formy. Nejvíce preferuji psaní, protože odezírání není stoprocentní a může dojít k omylům, zejména pokud neznám kontext. Psané češtině rozumím dobře a pravděpodobnost chybného vyložení je mnohem menší.

Když jsem studoval na Ostravské univerzitě, tlumočnickou službu jsem s výjimkou státní zkoušky nevyužíval. Tlumočník by oboru nerozuměl a znaková zásoba by tedy byla nedostačující. Bylo zbytečné nechávat si přednášky tlumočit, když by mi to nic nepřineslo. Musel jsem se snažit sám a učit se z knížek. V té chvíli se vynořila další nevýhoda znakového jazyka: Knihy jsou psány v českém jazyce a ten je pro mne jazykem cizím. Měl jsem problémy s porozuměním. Přečetl jsem první knížku a nerozuměl jsem, druhou ani třetí knihou se nic nezměnilo. Tak to pokračovalo dál. Čím víc jsem ale četl, tím se také lepšilo moje porozumění a najednou věty začaly dávat smysl. Pokud jsem něčemu nerozuměl, zvýraznil jsem si to a domluvil si schůzku s vyučujícími. Ti byli naštěstí velmi vstřícní a opět pomocí psané češtiny mi vše dovysvětlili. Už jsem tehdy chodil do práce a můj denní režim měl jasně daný plán – nejprve práce, pak hromady učení a nakonec spánek. Bylo to náročné, ale zvládl jsem to. I díky tomu dnes ovládám český jazyk na dost dobré úrovni.

V čem se liší mluvené a znakové jazyky?

Zjednoduším to. Pokud používám mluvený jazyk, potřebuji slyšet a mluvit. Nejdůležitějšími orgány jsou tedy uši a ústa. Naproti tomu při znakování jsou pro mě podstatné oči a ruce, protože potřebuji dobře vidět na to, co ruce artikulují a jak se mluvčí tváří – významnou součást výpovědi totiž tvoří také mimika. Další rozdíl tkví v tom, že mluvené jazyky jsou lineární. To znamená, že slova jsou skládána za sebe v určitém pořadí a tvoří větu. Pro znakové jazyky je typická simultánnost, což mi umožňuje vložit dvě a více slov do jednoho znaku (simultánnost je patrná například na slovese pít – podle tvaru ruky lze ihned poznat, zda dotyčný pil ze skleničky, hrnečku, poháru apod. – pozn. redakce). Díky této vlastnosti, vizuálnímu charakteru znakování a možnosti využívat prostor je jednodušší také popis.

Máte zkušenosti s výukou znakového jazyka. Jak jste se k lektorování dostal?

Kdysi dávno jsem si myslel, že znakový jazyk je níže postavený než čeština. Domníval jsem se, že si nejsou rovny. Časem jsem zjistil, že to není pravda. V roce 1998 pak byl znakový jazyk, tehdy ještě znaková řeč, legislativně uznán za rovnocenný jazyku českému. To nic nezměnilo na informovanosti slyšících. Stále se domnívali (což pořád pro slyšící veřejnost platí), že český jazyk je znakovému nadřazený. Znalosti, které o něm měli, byly špatné a nedostatečné. Zlobilo mě to, takže jsem neustále vysvětloval, že znakový jazyk je plnohodnotný. V roce 2005 jsem viděl v pražské Pevnosti slyšící, kteří se znakový jazyk učili. Šlo jim to dobře, byli šikovní a já chtěl, aby něco takového bylo možné také na Moravě. O dva roky později jsem se definitivně rozhodl stát se lektorem. Dojížděl jsem do Pevnosti, která byla mou inspirací, a učil se, jak výuku úspěšně vést.

První lektorkou znakového jazyka na Moravě byla Mirka Tylová. Znakový jazyk učila od roku 2005 na živnostenský list. Pozvala mě podívat se na její lekce a mně se její styl zalíbil. Nakonec jsme spolu byli v Praze na školení a v roce 2008 jsme společně s ní a jejím manželem založili neziskovou organizaci 3Dimenze – Moravské centrum znakového jazyka.

Proč 3Dimenze – Moravské centrum znakového jazyka?

Slyšící lidé se učí český znakový jazyk, ale ten stejně jako český mluvený jazyk podléhá regionálním odchylkám. Některé znaky tedy mohou být na Moravě a v Čechách odlišné. Naše organizace učila moravské varianty znaků, které používají neslyšící žijící na Moravě. Když jsme jméno vymýšleli, chtěli jsme, ať vypovídá o „znakovce“. Znakový jazyk využívá prostor a je tedy trojdimenzionálním jazykem. Tak vznikl název 3Dimenze.

V rámci 3Dimenze pořádáte také Hry bez hranic. Můžete nám vysvětlit, jaké hry to jsou a kdo se jich může zúčastnit?

Hry bez hranic původně pořádala brněnská organizace BYD. Já se jich účastnil pravidelně od svých 15 let. Pak se ale organizace rozpadla a Hry skončily. Když jsem později vymýšlel akce, které může 3Dimenze pořádat, vzpomněl jsem si na Hry bez hranic. Učím slyšící lidi znakový jazyk, ale ti nemají mnoho příležitostí, kde by mohli „znakovku“ využít. Proto jsem chtěl uspořádat akce, kterých se může účastnit jak neslyšící, tak slyšící společnost, vzájemně se potkat a seznámit. Hry bez hranic jsou jednou z možností. Do Her se přihlašují týmy složené ze slyšících i neslyšících soutěžících bez ohledu na jejich poměr. Důležité je, aby v rámci jednoho týmu byl nejméně jeden znakující.

Bohužel loni 3Dimenze musela být zrušena. Před tím jsme měli mnoho kurzů znakového jazyka, zajišťovali jsme tlumočení a realizovali řadu projektů – například v roce 2009 jsme ve spolupráci s Trojrozměrem pracovali na projektu Moravské varianty znaků. Nyní je ale málo lidí, kteří by měli čas podávat projekty, pořádat akce a udržovat aktivity 3Dimenze v chodu. Oblíbená akce Hry bez hranic, která se od roku 2011 konala pravidelně každý rok, letos už neproběhla. Byl bych rád, kdyby pokračovala i nadále, přestože činnost 3Dimenze byla ukončena. V červnu jsem měl státní zkoušky, a tak mi volného času moc nezbývalo. V dalších letech však chci v Hrách bez hranic pokračovat i nadále, možná ve spolupráci s jinou organizací. Uvidíme, jak se vše bude vyvíjet.

Nedávno jste dokončil další studium na vysoké škole, tentokrát v oboru speciální pedagogika. To je úplně jiná oblast, než kterou jste studoval před lety.

Ano, to je pravda. Práce s počítači mě baví, ale také jsem filantrop. Mám rád lidi a jejich společnost a po těch letech jsem také potřeboval změnu. Rozhodl jsem se pro speciální pedagogiku. V dnešní době je studium jiné, jednodušší, a to i díky internetu. Na přednáškách jsem měl díky Středisku Teiresiás k dispozici simultánní přepis (přepis mluveného slova do písemné podoby v reálném čase – pozn. red.), tím pádem jsem ani nepotřeboval tlumočení do znakového jazyka. Opět jsem si také domlouval konzultace s vyučujícími a díky internetu nebyl problém ani s přístupem ke studijním materiálům a seznamu literatury.

V rámci své diplomové práce jste vytvořil tzv. ZOO lexikon. Co to je? Jak může ZOO lexikon pomoci slyšícím rodičům neslyšících dětí?

ZOO lexikon – zoologický lexikon online je slovník převádějící slova z českého jazyka do českého znakového jazyka. Jak název napovídá, orientuje se na zvířata a je volně dostupný na webu www.zoolexikon.cz. Vznikl ze tří důvodů: Velkou motivací byla má láska ke zvířatům. Ve znakovém jazyce mnoho zvířecích znaků chybí. Problém není s domácími zvířaty nebo těmi základními, které obvykle vídáme v zoologické zahradě či která žijí v našem lese. Pokud však chceme mluvit o exotičtějších nebo méně obvyklých druzích, ve znakové zásobě se to které zvíře nedá jedním znakem pojmenovat. Používání popisu pro jedno zvíře je ale velmi zdlouhavé a náročné.

Tento nedostatek pociťuji již od dětství. Děti nechtějí dlouhý popis toho, co vidí. Chtějí jeden znak, jedno pojmenování, aby zjistili, na jaké zvíře se dívají. Navíc znakový jazyk je, jak již bylo mnohokrát řečeno, jazykem vizuálním. Často se opírá o to, co vidíme, o nejtypičtější a nejvýraznější znak daného objektu. Pokud již znak pro některá exotická zvířata existoval, nevypovídal o jejich vzhledu, ale byl to doslovný překlad z češtiny nebo se opíral o podobnost slov. Například mořská kráva (velký mořský savec – pozn. redakce), to se ve znakovém jazyce doslova vyjádřilo jako kráva, která žije v moři. U neslyšících pak byla o tomto zvířeti vyvolána naprosto mylná představa.

Slovní zásoba v češtině je bohatší než znaková zásoba a já ji chtěl dorovnat. ZOO lexikon je určen pro všechny – děti, rodiče, učitele, vychovatele a další. Smyslem je, aby vytvořením pojmenování pro zvířata byla usnadněna komunikace. Využívání ZOO lexikonu tedy pomůže při vysvětlování, při pojmenovávání zvířat na obrázku nebo v zoologické zahradě a podobně. Slyšící rodiče se nemusejí trápit při náročném popisu ve znakovém jazyce, který ani tak dobře neovládají. Jednoduše se naučí konkrétní znak a mohou jej s dítětem používat.

Jste členem týmu Masarykovy univerzity. Na jaké pozici tam působíte?

Na poloviční úvazek pracuji ve Středisku Teiresiás jako odborný pracovník v oboru jazyk a kultura neslyšících. Pomáhám s překlady a podílím se na vytváření slovníku. S neslyšícími kolegy a tlumočníky českého znakového jazyka vytváříme videodokumenty a hybridní knihy. Hybridní knihy jsou platformy, které umožňují současné sledování jejich obsahu v textové, zvukové i obrazové (překlad do českého znakového jazyka) podobě, což publikaci zpřístupní také osobám s těžkým zrakovým či sluchovým postižením. Jediným výrobcem tohoto druhu dokumentů je právě Středisko Teiresiás. Současně na Masarykově univerzitě působím jako učitel na katedře speciální a inkluzivní pedagogiky.

Neslyšící diváci vás znají jako papouška v televizním pořadu Doktor Žako. Jak vznikla tato spolupráce?

Na své stránce na Facebooku jsem pravidelně umisťoval svá vyprávění o zajímavých zvířátkách, samozřejmě ve znakovém jazyce. Také pořádám přednášky o různých zvířatech nejen u nás, ale též v Německu. Díky tomu jsem se stal známým milovníkem zvířat a všimla si mne také Radka Kulichová, která je spoluautorkou tohoto projektu. Dostal jsem nabídku podílet se na pohádkách Doktor Žako a s radostí jsem ji přijal. Natáčení bylo náročné. Dohromady trvalo pouze čtyři dny, za které se muselo natočit dvacet pohádek. Ve studiu jsem stál vedle Radima Fialy a naproti mně stál tlumočník, který mi v bodech napovídal, ve které části pohádky právě jsme. Celý text jsem se musel dopředu naučit zpaměti a dostat jej „do rukou“. Slyšící to v tomto ohledu mají o něco pohodlnější, protože text čtou a musejí kontrolovat pouze svůj hlas. Celkově se mi ale spolupráce líbila a byla to pro mne velice zajímavá zkušenost.

Mgr. Martin Kulda pracuje jako odborný pracovník na Masarykově univerzitě a rovněž jako programátor a konstruktér CNC strojů. Prošel mateřskou, základní i střední školou pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí a úspěšně absolvoval dvě vysoké školy. Vystudoval obor aplikovaná informatika na Ostravské univerzitě a o několik let později obor speciální pedagogika na Masarykově univerzitě. Od roku 2008 působí jako lektor českého znakového jazyka a je spoluzakladatelem občanského sdružení 3Dimenze – Moravské centrum znakového jazyka, o. s.