Jsem babička, která moc ráda „babičkuje“

Jsem babička Serafínky, pětileté holčičky s těžkou sluchovou vadou. Ráda bych se ohlédla za těmi pěti lety a předala dalším prarodičům v podobné situaci své zkušenosti.

Fínka se narodila ve 26. týdnu a hlavním cílem celé rodiny bylo, aby si vybojovala své místo na světě. Nejen ona, ale i má dcera, která prodělávala těžkou preeklampsii (těhotenská toxikóza, která způsobuje nedostatečné prokrvení a okysličení plodu – pozn. redakce) Podařilo se a obě holky svůj boj vyhrály. Fínka se narodila s porodní váhou 580 gramů a její další vývoj byl nepředvídatelný. Už v porodnici bylo jasné, že Serafínčin sluch je nějakým způsobem poškozený, ale v kontextu ostatních komplikací se jednalo o podružnou záležitost.

Z porodnice odcházela s tím, že buďto slyší špatně, nebo neslyší vůbec. Absolvovala spoustu vyšetření, začala navštěvovat pana doktora Černého ve foniatrické ambulanci v Žitné ulici v Praze, dostala sluchadla. V necelých pěti letech se stala hrdou uživatelkou kochleárního implantátu, který má zatím na jednom oušku. Teď celá rodina netrpělivě čeká na rozhodnutí o druhém implantátu. Jsou to zdlouhavá a náročná martyria, kterými si prochází kompletně celá rodina. Jsme v tom ale společně a snažíme se všichni pomoci.

Jsem babička, která moc ráda „babičkuje“. Mám pět vnoučat a Fínka začala jezdit na prázdniny hned jako druhá, přesně podle věku. Nebudu lhát, měla jsem strach, jak to zvládnu. Bála jsem se, jak budeme pracovat se sluchadly, jak je budeme nasazovat a starat se o ně. Zároveň jsem se bála, jak se domluvíme. Zjistila jsem, že s obrovskou láskou se dá zvládnout opravdu všechno. Při ranním procesu se sluchadly mi Fínka trpělivě (opravdu trpělivě) sedí na klíně a drží, dokud se „netrefím“. Pokud se jí zdá, že sluchadla nesedí perfektně, sama si je upraví.

A jak se domlouváme? Ze znakového jazyka znám jen pár znaků. Ale my spolu prostě chceme být, takže pokud je potřeba, otevřu si slovník v mobilu a některé znaky si vyhledám. V některých situacích ukážu Fínce „POZOR!“, ona se na mě podívá, zareaguje. Já jí pak zaznakuji „Ukaž mi, co chceš.“ a nabídnu ruku. Vezme mě za ruku a odvede mě na místo nebo k věci, které se to týká, a pak už je jen otázka okamžiku, než mi sepne a Fínce se rozsvítí oči.

Krásná situace se stala ve školce, když jsem šla Fínku vyzvednout. Byla jsem požádaná o občanský průkaz, aby bylo ověřené, že jsem skutečně člověk, který má Fínu vyzvednout. Když mě uviděla, vylétla z učebny a skočila mi s křikem „baba“ kolem krku a líbala mě ze všech stran. Myslím si, že kontakt prarodiče s dítětem je nesmírně důležitý. A není to jiné, ani pokud jde o dítě se sluchovým postižením.

Takové je to u nás. Celá rodina Fínku miluje. Dcera se zetěm znakují, dokonce i Fínčin dvouletý bratr mluví a k tomu znakuje. Vždycky se nějak domluvíme. I přesto se mi hlavou honí spousta otázek do budoucna. Jsem učitelka, působila jsem i na prvním stupni a tak vím, jaké dokáží děti být. Nebudou Fínu odstrkovat? Nebudou ji šikanovat? Vezmou ji mezi sebe?

Nečeká nás, a hlavně Serafínku, snadné období. Ale ona to neví a my dospělí na ni nesmíme svoje pochyby přenášet. Naší povinností je s láskou ji posilovat. Ona se raduje z každé minuty, protože ten svůj „boj o život“ už má za sebou a vyhrála ho. Věříme jí tedy, že vyhraje i tu další část.

Příběh zaslala: Iveta Machutová, redakce Dětský sluch - Nikola Hlavicová

Fotografie: Shutterstock.com a archiv rodiny