Sourozenecké vztahy

Rodičům narození dalšího, zdravého dítěte obvykle přináší uspokojení z rodičovství nezatíženého nutností častých vyšetření, neustálého sledování zdravotního stavu dítěte, obtížného rozhodování o optimální volbě komunikační strategie, dlouhodobé logopedické práce. Na druhou stranu samozřejmě zvyšuje každé další dítě v rodině časovou i finanční zatíženost rodiny. Pro dítě se sluchovým postižením je sourozenec vždy velkým přínosem. Má v něm kamaráda na hraní, vzor pro sociální nápodobu, učí se komunikaci s dětmi, v případě slyšícího sourozence má i další řečový vzor, u sourozence se stejným postižením možnost přirozené komunikace ve znakové řeči. Každé další dítě výrazně zvýší počet komunikačních kanálů v rodině a obohatí tak rodinou komunikaci.

Zatímco v rodině s jedním dítětem probíhá interakce pouze mezi otcem - matkou, matkou - dítětem a otcem a dítětem, ve čtyřčlenné rodině je již těchto kanálů šest a v rodině se třemi dětmi deset. To, že je méně času na individuální práci s dítětem, bohatě vyvažují sociální dovednosti, které dítě v rodině se sourozencem získá. Samozřejmě že rodiče, kteří se z jakýchkoli důvodů rozhodnout mít jen jedno dítě, mohou mnoho udělat proto, aby z jejich dítěte nevyrostl typický jedináček. Musí si ale uvědomovat všechny důsledky, které dítěti nepřítomnost sourozence přináší, a snažit se o jejich zmírnění.

A jak je to se sourozenci slyšícími? Tam už není situace tak výrazně pozitivní. Na jedné straně dlouhodobé studie potvrzují, že z nich vyrůstají lidé tolerantní, citliví a bez předsudků, kteří nehodnotí druhé podle jejich vnějších projevů, bývají v dospělosti zodpovědnější a často i výběr jejich povolání bývá ovlivněn soužitím se sourozencem s postižením. Více si váží zdraví jako významné životní hodnoty. Na straně druhé právě oni nejvíce pociťují zvýšené nároky postiženého dítěte, od nich se očekává, že v případě potřeby pochopí a ustoupí se svými nároky stranou. Dojde-li mezi sourozenci ke konfliktu, rodiče mnohdy reagují velmi emotivně a mají tendenci vinit zdravé dítě, přitom konflikty mezi sourozenci jsou normální a neodmyslitelně patří k sourozeneckým vztahům. Děti někdy negativně pociťují, mají-li brát svého bratra či sestru ven, mohou se přitom setkat s výsměchem vrstevníků a nepochopením dospělých. Stává se, že rodiče automaticky předpokládají, že zdraví sourozenci vědí, jak a proč k postižení došlo, že situaci rozumí a nepodají jim vysvětlení odpovídající jejich rozumové úrovni.

Rodina samozřejmě předává část zodpovědnosti na zdravé sourozence a to již ve velmi nízkém věku. Považujeme za samozřejmé, že slyšící bratr či sestra zavolá sourozence k večeři, vyřídí telefonický rozhovor, tlumočí při jednání s neznámými lidmi. Především na nejstarší sestry dětí s postižením jsou kladeny největší nároky a očekává se od nich míra zodpovědnosti, která neodpovídá jejich věku. Často i výběr partnera je u sourozenců ovlivněn postiženým dítětem, hledají partnera stejně zodpovědného, s kladným přístupem k lidem s handicapem a v pozadí tohoto neuvědomělého výběru bývá i nevyřčené očekávání rodičů, že se o postiženého sourozence budou v dospělosti starat a budou mu oporou. S rychlým rozvojem možností genetické diagnostiky vznikají i nové a těžko řešitelné otázky, např. vhodný výběr partnera, vím-li, že jsem nositelem recesivního genu, způsobujícího poruchy sluchu. Abychom situaci zdravým sourozencům usnadnili, je především třeba v rodině o problematice postižení otevřeně hovořit, vracet se k již prodiskutovaným otázkám na vyšší úrovni, tak jak to odpovídá rozumovému vývoji dětí, nevytvářet žádná tabu, o nichž se nesmí mluvit, připustit i negativní pocity jednoho dítěte ke druhému, oceňovat všechnu jejich pomoc, neklást na ně nepřiměřené požadavky. A samozřejmě ujišťovat všechny děti o naší lásce a podpoře.

Autor: redakce idetskysluch.cz

Foto: Shutterstock