Vytěžit maximum můžeme i z pandemie

Nečekat na to, až pandemie zmizí, ale naučit se žít v přítomném okamžiku. Zvážit, jestli je opravdu tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Zkusit i v náročných podmínkách vybojovat něco pěkného. Odejít silnější. To je jen zlomek toho, co můžeme podle psycholožky Simony Hoskovcové momentálně udělat a na co se můžeme zaměřit. COVID-19 tady s námi je a jen tak nezmizí a je na místě se s nastalou situací poprat a nepoddat se jí. Přečtěte si rozhovor o psychické odolnosti, o podmínkách, ve kterých se všichni nacházíme, a o tom, že každá doba přináší špatné, ale i dobré věci.

Specializujete se, mimo jiné, na psychickou odolnost. Jak byste tento jev nebo spíše dovednost, schopnost, popsala někomu, kdo si neumí představit, v čem spočívá?

Zjednodušeně jde o to, jak člověk zvládá nároky, které jsou na něj kladeny během života. Jednotlivé situace, které život sám přináší. V kontextu současné pandemie se dá psychická odolnost srovnat s imunitou, kterou má člověk vůči nemocem. Podobně jako se setkáváme s bakteriemi a viry, které mají potenciál způsobit nemoci, před kterými nás chrání imunita, tak psychická odolnost nás chrání před stresory a pomáhá nám zvládat náročné chvíle. Stresor může být pro každého něco jiného, látka ve škole, nepříjemný šéf, ale také hluk z venkovního prostředí, který člověka irituje, nebo třeba fakt, že se nemohu setkávat s kamarády tak, jak chci a jak jsem byla doposud zvyklá. Psychická odolnost je pak to, jak na zmíněné situace reaguji. Jak s nimi zacházím, jak se je naučím, nebo nenaučím, zvládnout.

Je tedy psychická odolnost něco, co se dá zlepšit, trénovat nebo třeba naučit?

Určitě. Způsob, kterým reagujeme na stres, například bušení srdce, nějaká emotivní reakce, mělké dýchání, je dán dispozičně, souvisí s naším temperamentem. Ale to, jak zvládáme konkrétní stresové situace a jak s nimi nakládáme, se během života učíme. Záleží na tom, jak nás provázejí rodiče, ale i jiní vychovatelé, řešením různých situací. Dá se říct, že přebíráme styl a způsob, kterým ke stresu přistupujeme. Stejně tak je ale možné, že se psychická odolnost naruší. Člověk, který je dispozičně dobře vybavený, může prožít nějaký traumatický zážitek, kterým se jeho odolnost sníží, třeba právě proto, že ho tím zážitkem okolí správně neprovede.

Dá se tedy říct, že psychickou odolnost můžeme i nějak „okoukat“? Budovat si ji na základě svého okolí?

Ano, právě rodiče jsou pro děti velmi silným zdrojem psychické odolnosti a je potřeba dávat si pozor na to, jak oni sami reagují na různé potíže. Můžeme to ilustrovat třeba na aktuální situaci. Dozvíme se, že se opět prodlouží nouzový stav a s ním spjatá distanční výuka. Rodič si vybírá, jak bude reagovat. Může začít lamentovat, jak má z těch dětí něco vyrůst, že se nic nenaučí a že to pro ně bude do budoucna představovat problém. A přesně toto chování dítě velmi citlivě vnímá, rodiče považuje za vzor a může se stát, že tento typ chování bude přebírat a rozhodne se reagovat stejně. Až mu něco nepůjde, může se vymlouvat, že je „covidové dítě“, které nemělo rok v kuse pořádnou školu. Naopak, lze dětem říct: Koukej, už se takhle učíš několik měsíců, jsi šikovný, tak ty další dva týdny zvládneš! Takový vzorec je pro dítě mnohem přínosnější a umožní mu v jiné situaci, kterou nedokáže samo ovlivnit, reagovat klidněji a snášet ji lépe.

Může rodič dětskou odolnost podpořit i jinak, než jen tím, že je dítěti dobrým vzorem?

Určitě ano, zjednodušeně se dá říct, že není smyslem výchovy dětem umetat cestičku. Někteří rodiče mají sklon dětem usnadňovat život. Ale je to zase stejné jako s imunitou vůči nemocem. S některými věcmi se musíme setkat sami, bojovat proti nim a vyjít z takového „souboje“ posílení. Úkolem rodiče je sledovat, jak dítě zvládne překážky, které se před něj staví. Ne jejich odklízení z cesty. Samozřejmě, že některé situace přesahují možnosti dítěte a v takové chvíli je nutné, aby rodič zasáhl. Úkolem rodiče je nechat dítě zažít maximum toho, co zvládne, protože jen tak může získat zkušenost a být napříště silnější. Je zásadní být citlivý a poznat tu hranici. Ne vždycky se to podaří, ale je důležité o to usilovat. Cílem je nechat děti zažít co nejvíc.

Zdá se to jako velká výzva. Jak mohou rodiče poznat, že na něco jejich dítě ještě stačí a na něco jiného už ne?

To je opravdu náročné. Jsou samozřejmě chvíle, kdy má dítě pocit, že to ještě zvládá a rodič už objektivně vidí, že ne. Stejně to funguje i naopak. Dítě už nemůže, ale rodič je přesvědčený, že ještě trošku zvládne samo. V takových chvílích je dobré věnovat pozornost radám okolí, partnerovi, prarodičům, ale i učitelům, vychovatelům. Když někdo opakovaně tvrdí rodičům, že jsou příliš opatrní a že dítěti nic nedovolí, je dobré zamyslet se, jestli na tom skutečně něco není. Stejné to je, pokud rodič z okolí neustále slýchá, že by dítě mohl více podpořit.

Existuje nějaká univerzální rada, jak posílit psychickou odolnost? Něco, co byste mohla říct všem lidem na světě jako doporučení?

Záleží hodně na věku, na některé věkové skupiny určité principy platit nemusí. Kdybych ale měla zmínit nějaký univerzální přístup, ráda uplatňuji zdroje psychické odolnosti podle Alberta Bandury. U každého je samozřejmě důležitý individuální přístup, ale obecně lze využít provedení zátěžovou situací, hledání vzorů, povzbuzení a pak také určité formy psychohygieny.

Jak mohou rodiče poznat, že jejich dítě psychicky odolné není? Některé děti jsou uzavřenější a je těžké zpozorovat, jestli prochází nějakým náročným obdobím.

Prvním varovným signálem je, že dítě mění své chování, může být tišší, méně energické, nevyhledává společnost. Podle toho jde zpravidla spolehlivě poznat, že se dítěti něco děje, že se s něčím vypořádává. Zároveň samozřejmě platí, že rodiče by měli s dětmi komunikovat, povídat si s nimi a podle rozhovorů, případně jejich proměn, by mohli snáze poznat, co se v životě jejich dítěte odehrává. Je to ale velmi citlivá otázka, snadno se může stát, že dítě začne takový typ konverzace vnímat jako výslech, což podpoří jeho uzavřenost. Proto je dobré stabilně o dítě projevovat zájem, nenásilně komunikovat i o složitých věcech a mít přehled. Potom je stresová situace, o které dítě nechce samo mluvit, pro rodiče snadněji identifikovatelná.

Pozorujete nějakou proměnu ve společnosti, která se vztahuje k pandemii? Objevil se nějaký jev, který je překvapivý?

Ze svého okolí jsem vypozorovala, že poměrně opomíjenou, ne moc nápadnou, a přesto velmi rizikovou skupinou jsou adolescenti, děti od třinácti, čtrnácti let, až třeba do čtyřiadvaceti.  Často upadají do úzkostí, protože vyrostli v pohodlí a najednou si musí hodně věcí odříkat, jejich svět se velmi výrazně proměnil. A právě u této skupiny je důležité provést je nastalou situací a pomoct jim se s ní vyrovnat.

Co byste rodičům doporučila, jak mají dětem pomoci zvládat tento zvláštní režim?

Je důležité, aby děti neupadly do pasivity, aby jen neležely doma. Je nepříjemné, že se celý jejich školní život odehrává doma a že i volnočasové aktivity mají omezené, případně naprosto neexistující. Ale je třeba, aby to nesklouzlo k tomu, že děti budou jen doma a navíc pasivně konzumovat servis rodičů. Možnosti jsou omezené, ale když to přeženu, tak jako rodič můžu trvat na tom, že toho mladého člověka pošlu každý den na dvě hodiny ven, i kdybych ho ze dveří měla vystrkat koštětem (smích). Všichni chceme v této situaci zůstat nějakým způsobem aktivní, je dobré zapojit se společně třeba do vaření, být kreativní, vymýšlet si nové způsoby společného trávení času.

Obávám se, že spousta rodin má pocit, že už veškerou kreativitu vyčerpala. Přece jen už je to dlouhá doba, během které musí být mnoho lidí dennodenně společně doma, bez nových podnětů. Co by se dalo doporučit v rámci celých rodin?

Každá rodina si hledá jinou cestu. Já bych zkusila vybídnout k flexibilitě. Mnoho lidí čeká, až se vrátí život do starých kolejí. On se ale ještě řadu měsíců do starých kolejí nevrátí. Osobně si myslím, že pandemie jako taková přinesla i řadu pozitivních věcí a patří mezi ně právě třeba skutečnost, že mnoho rodin dokáže najednou trávit čas jinak, venku, v přírodě. Hraním deskovky, kterou nerozbalili od Vánoc 2015, a podobně. Ty možnosti existují, přestože je trošku náročné je najít. Ale najít se dají. Každé rodině vyhovuje něco jiného, ale při troše snahy je možné objevit něco skvělého a zajímavého, čím se dá život i v dnešní době ozvláštnit. Člověk je zvyklý pracovat v určitých vzorcích a rámcích a hledat jen to nejsnazší řešení. Tohle je moment, kdy máme prostor a je i žádoucí zaměřit se na něco jiného, nového.

Napadá vás něco konkrétního, co představuje vystoupení ze zajetých rámců? Způsob, kterým můžeme v této době trávit volný čas?

Online platformy pro výuku nemusí děti využívat třeba jen ke školním věcem, ale mohou se sejít s kamarády i ve volném čase, alespoň na videu. Zahrát si nějakou hru, povykládat si. Stejně tak můžeme naučit hru dědečka. Můžeme si online simulovat běžné situace. Dát si společně jídlo. Babička může s vnučkou upéct bábovku, postup jí vysvětlí přes kameru. Nenahradí nám to běžný kontakt, ale je to lepší než pasivita a smutek. Samozřejmě, spousta seniorů tyto možnosti nemá. Ale vždycky jsou tu dopisy, pohlednice a různé jiné možnosti, jak se propojovat a zůstávat v kontaktu.

Spousta rodin je zvyklá plánovat, těšit se na něco. Na prázdniny, víkend na horách, na léto. Teď ale nemáme představu, co budeme moct dělat, a přitom nám chybí možnost na něco se těšit. Co byste doporučila lidem, kteří jsou bez plánů nervózní a nesví?

Plánování může spoustě lidem opravdu život usnadňovat, a pokud bez něj člověk nedokáže být, je dobré se přeorientovat na krátkodobé cíle. Je dobré naučit se přijmout nejistotu. Je to velká výzva, protože zpravidla se lidem lépe zvládají situace, kdy mají pocit subjektivní kontroly. Ale teď ji nemáme a není na škodu se s tím srovnat a ztotožnit. Věci jsou tak, jak jsou. A my se musíme naučit v nich existovat. Západní kultura je nastavená tak, že máme nad situacemi moc. Ale, jak nám právě současnost ukazuje, není to pravidlem.

Máte nějaké doporučení, jak se srovnat s tím, že věci jsou tak, jak jsou a že je nemůžeme změnit?

Není to pro každého a pro někoho může být taková myšlenka až devastující. Zároveň ale nemáme konkrétního nepřítele, nemáme se proti komu postavit. Bojujeme s nemocí, kterou nevidíme a nemůžeme „potrestat“. A jaké jsou naše možnosti? Může být úlevné přijmout věci tak, jak jsou. Může pomoci uvědomění si, že je důležité žít v přítomném okamžiku. Není potřeba dívat se dopředu ani zpět.

Umím si představit, že když se dnes člověk pozastaví nad tím, že má žít v přítomném okamžiku, zaskočí ho, jak ten přítomný okamžik vypadá a že z něj nemá radost.

Někdo si tu přítomnost dělá těžší a složitější, než jaká ve skutečnosti je (úsměv). Mluvíme-li o ztrátě blízkého člověka, o ekonomických problémech, které poškodí celou rodinu na mnoho let, je pochopitelné, že u takových případů je těžké žít přítomným okamžikem a být v něm spokojený. Současně jsou ale případy, kdy jediné, co se lidem děje, je, že přišli o komfort, o pohodlí, o věci, které byli zvyklí dělat, a přinášely jim radost. To ale neznamená, že se takovým lidem daří špatně. Když máme k dispozici jídlo, energii, nepřišli jsme o bydlení a naši blízcí jsou v pořádku, tak vlastně máme všechno, co potřebujeme. Myslím si, že je teď vhodné věnovat se sebereflexi a nesklouzávat k vynášení soudů, že je všechno špatně. Až tak špatně totiž v mnoha případech prozatím není.

Řekla byste nám něco povzbudivého na závěr?

Chtěla bych všem doporučit, aby nečekali na to, až bude všechno stejné jako dřív. Ale aby hledali nejrůznější věci, které mohou dělat teď. Teď je prostor vymýšlet alternativní trávení volného času, zkusit věci, na které dřív nebyl čas. Změnit některé návyky. Vypěstovat si nové, lepší. Dělat něco zajímavého v rodině, najít si projekt. Naučit se trávit čas společně, a přitom každý sám. Aktivně přicházet s drobnostmi, díky kterým můžeme získat nové podněty, vjemy. Můžeme teď všichni maximálně využít svou tvořivost, inspirovat se navzájem, okoukat, jak něco dělají přátelé a známí. Pandemie nám může přinést i něco dobrého, když budeme chtít a budeme tomu dostatečně otevření. Je dobré neuzavřít se do představy, že čekáme, až to skončí, protože nevíme, kdy to skončí. Takže je lepší se přizpůsobit a hledat hezké věci i v momentální každodennosti.

Psycholožka PhDr. Simona Hoskovcová, Ph.D., se zabývá psychickou odolností a jejím vývojem především u dětí. Pracovala s dětmi s asociálním vývojem, působila na Katedře psychologie Univerzity Karlovy, v současné době pracuje u Policie České republiky a věnuje se zejména dospělým. Naneštěstí se i ve své profesi setkává s dětmi, které jsou zasaženy trestnou činností. Dlouhodobě se zabývá krizovou intervencí a psychologií krizí a katastrof a také v těchto intencích se zaměřuje na dopady nejen na dospělé, ale i na děti.

Připravila: Nikola Hlavicová, odborná pracovnice Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených

Fotografie: archiv Simony Hoskovcové, Shutterstock.com a Pixabay.com