Zeptali jste se...

Jsem maminka na mateřské dovolené a mám dítě se sluchovou ztrátou. Jsem už hodně unavená. Vím, že to matky bývají, ale chci dát dítěti všecko, co potřebuje. Zároveň však chci, aby celá rodina byla co nejspokojenější… Jak mezi tím najít správnou rovnováhu?

Vaše pocity zná určitě většina maminek. A maminka dítěte se specifickými potřebami může být ještě mnohem víc zvyklá podřizovat řadu věcí nárokům dítěte. To znamená tomu, co se domnívá (a často oprávněně), že dítě nejvíc potřebuje, ale také tomu, co dítě od maminky vyžaduje, nebo dokonce vymáhá. Existují výzkumy, které potvrzují, že ve většině rodin se pozornost soustřeďuje hlavně na dítě se speciálními potřebami. Na ostatní členy rodiny nemusí vždy zbýt dost času. Podobně náročná může být ale i situace, kdy neslyšící maminka pečuje o slyšící dítě. I ona častokrát musí s dítětem absolvovat návštěvy u odborníků a hledat, jak nejlépe své dítě rozvíjet, aby mu nic nechybělo.

Velmi příznivá je situace, kdy má rodič podporu ve svém nejbližším okolí, aniž si o ni musí říkat. Často se doporučuje, a je to tzv. rada nad zlato: „Řekněte si o pomoc, nikdo jiný to za vás neudělá.“ Ale někdy opravdu okolo nikdo vhodný není.  A právě tehdy je nutné využít pomoci profesionála – ať už organizace, nebo jednotlivce.

Ve své praxi se ale setkávám spíše s tím, že maminka má pocit, jako by na čas pro sebe ani neměla právo. Vlastní přání jdou v tom případě stranou, protože je vždycky spousta věcí, které je potřeba dodělat nebo zařídit. Velké obavy může maminka prožívat zejména v době, kdy není dítěti přímo po ruce. Může mít pocit, že čas, který by si vyhradila pro sebe, jde na úkor dítěte nebo povinností, které musí vyřešit nejdříve.

Ale myslím si, že skutečnost je jiná. Čas, který si dokážete nějak ohraničit a zařídit sama pro sebe tak, aby vám dodával energii nebo vás naplňoval, je velmi cenný.  A je úplně jedno, jestli půjdete posedět s přáteli, cvičit, nebo budete někde sama v klidu a tichu tam, kde se cítíte nejlíp. K dítěti se vrátíte jako odpočinutá a spokojená maminka, a to je i pro něj to nejlepší.

Jak mám s dítětem mluvit o tom, že špatně slyší? Bojím se, že je to pro něj moc těžké téma…

Každý člověk má nějakou představu o tom, jaký je, a zároveň k sobě zaujímá určité postoje. Ty odrážejí, jak se mu ta která představa líbí, nebo naopak. Tyto představy – mluvíme zde vlastně o identitě – se mohou odvozovat od fyzických znaků nebo i psychických charakteristik. Něco změnit nelze, něco ano. Některé charakteristiky máme společné s ostatními (pohlaví, věk apod.), něco tolik ne (konkrétní povaha). Tato fakta často hodnotíme více či méně pozitivně, často na základě informací z okolí, zvláště v mladším věku.

U dětí, které se něčím liší (což je vlastně většina dětí vůbec), přichází v životě období, kdy si začnou svoji odlišnost silněji uvědomovat. Může to tak mít i dítě se sluchovou ztrátou jakéhokoli charakteru. A pro rodiče může být – naprosto pochopitelně – těžké tomu přihlížet. Bohužel nelze vždy zabránit tomu, že se dítě setkává s reakcí okolí, kterou si vyloží negativně nebo která je pro něj těžká.

Když dítě neslyší, je to fakt. Jak se k tomuto faktu postaví ono samo a lidé kolem něj, je pak věc druhá. Z mého pohledu je dobré mluvit s dítětem na rovinu – ano, je to pravda, že neslyší. Je pravda, že v některých situacích to má těžší. Stav svého sluchu změnit nemůže, ale to přece neznamená, že je s ním něco špatně. A v každém případě to, že neslyší nebo nedoslýchá, tvoří vždy jen maličký výsek toho, co vše dítě je a umí. Stejně tak bývá vhodné dítě učit, že případné negativní reakce, se kterými se setká, nevypovídají o jeho vlastní hodnotě.

I když je pro mnoho rodičů odlišnost jejich dítěte zvláště citlivé téma, tím, že budou se svým dítětem mluvit na rovinu, mu do života velmi pomohou. A pro děti je často situace jednodušší než pro rodiče. Může se stát, že to, co rodiče vnímají jako problém vyplývající z vady – handicapu, dítě vyřeší samo, ani neví jak. A ve chvíli, kdy je člověk v pohodě s tím, jaký je, si zpravidla bývá schopen říci o pomoc. Ví totiž, že to o něm nevypovídá nic špatného.

Co všechno může mít vliv na rozvoj komunikace s dítětem se sluchovým postižením?

Když budeme mluvit o komunikaci jako takové, o velké dovednosti, kterou se každé dítě potřebuje naučit, je určitě důležité vědět, že jednotlivé psychické funkce jsou hodně provázané. Pro komunikaci je nutné, abychom dokázali více či méně přesně ovládat své motorické úkony. To je v souladu s předpokladem, že se dítě vyvíjí v určitých stadiích – tedy, zjednodušeně řečeno, že aby se naučilo něco nového (například říci první slůvko), musí předtím zvládnout spoustu dalších věcí. Předpokladem k jazykovému vývoji je například i zvládnutí určitých motorických milníků.

U komunikace je možná intuitivně zřejmé, že se dá rozlišit, jak řeč vnímáme a jak jí rozumíme; druhou stranu pak tvoří řečová produkce, tedy to, jak se my sami vyjadřujeme. Řečí zde míním jakoukoli komunikaci mezi dvěma osobami. Nezáleží tolik na tom, zda mluvíme, nebo znakujeme, případně využíváme jiný komunikační systém. Obecně jde vždy o motorický úkon, ve kterém se zapojuje určitá oblast motoriky, úroveň pohybu, kterou dítě již ovládá. V mluvené řeči půjde zejména o oromotoriku, tedy motoriku mluvidel, viditelnou i neviditelnou (i když důležitou součástí komunikace jsou i gesta rukou a celého těla). Při znakování půjde zejména o motoriku rukou, i když komunikační informaci mohou nést například i viditelné pohyby mluvidel. Pro vývoj jemnějších a komplikovanějších pohybů, které dítě ke komunikaci potřebuje, platí, že nejdříve musí zvládnout základní, obecné dovednosti (třeba se posadit), aby se mohlo pohodlně učit to složitější (třeba udržet balanc a vsedě si pro něco sáhnout).

Výzkumy ukázaly například souvislost toho, kdy se dítě poprvé posadí, a toho, kdy začne aktivně komunikovat. Když se dítě posadí a má možnost se  najednou rozhlédnout, vše se pro něj mění. Vidí toho pak víc, k čemu se chce vyjádřit. Tím se dostáváme k dalšímu souboru dovedností – k vizuálnímu vnímání. Nejmenší dítě si vyvíjí a zpřesňuje i schopnost zrakového zachycení a rozpoznání podnětu – ve skutečnosti jde o velmi pestrý soubor dovedností, které musí zvládnout, aby se posunulo dál. Asi každý rodič zažil nadšení, s nímž dítě dává najevo, že si něčeho všimlo – že něco vidí, slyší, nebo třeba i cítí, s jakou radostí chce v tu chvíli něco říci. Zde se projevuje spontaneita, která také pomáhá podpořit jeho komunikaci.

Čím je dítě menší, tím jsou jeho jednotlivé dovednosti více provázané. Jak už bylo řečeno, aby dítě mohlo poprvé pronést slovo nebo ukázat znak se zřetelným významem, u něj musí předtím proběhnout spousta více či méně zřetelných procesů. Na tyto procesy jsou děti předem vnitřně tak trochu naprogramovány. Je přirozeností dítěte být zvídavé, je přirozené, že dítě chce komunikovat (i když některé dítě víc zajímá to, co vidí, jiné se spíše otáčí za zvukem a další si svět potřebuje spíš osahat). I když má dítě nějaké omezení, například sluchovou ztrátu, tyto základní procesy u něj probíhají také. Řadu postupů pro rozvoj komunikace vám doporučí například pracovníci našich specializovaných služeb Tamtamu. Ale  pokud vám dělá  komunikační vývoj vašeho syna či dcerky  starosti, je prima vědět, že již u maličkého dítěte je možné podpořit komunikaci také rozvojem dalších stránek jeho psychiky – motoriky, obecné vnímavosti a v neposlední řadě radosti ze sdílení. Přeji vám ve sledování vývoje vašeho děťátka co nejvíce radosti!

Dotazy do psychologické poradny posílejte na e-mail: redakce@tamtam.cz.

Připravila: PhDr. Marie Bendová, psycholog ve Speciální psychologické poradně Centra pro dětský sluch Tamtam

Fotografie: Shutterstock.com