Děti si všímají mnohem více věcí, než si myslíme

Pracujete v psychologické poradně Centra pro dětský sluch Tamtam určené mimo jiné i lidem se sluchovým postižením. S jakými problémy se na vás klienti nejčastěji obracejí?

Jsem aktuálně jedním z mála lidí, kteří mohou s klienty se sluchovým postižením pracovat ve znakovém jazyce a kteří se takové komunikace neobávají – protože jsem sama neslyšící. Nemusí mi ani na úvod vysvětlovat nic o tom, co to je sluchové postižení.  I z těchto důvodů je moje klientela hodně široká a téměř každý klient přichází s něčím jiným. Chodí ke mně děti, maminky dětí, ale i lidé důchodového věku. Lidé s vrozenou sluchovou vadou mívají v podstatě stejné problémy jako slyšící populace – úzkosti, strachy, nebo potřebují podpořit v některé z náročných životní situací…

Jaké životní situace například patří k těm náročným?

Rozvod, změna zaměstnání, ale i třeba vyčerpání apod. Jsou lidé, kteří se nemají na koho spolehnout, nebo si to v té chvíli myslí. U klientů, kteří mají sluchovou vadu nově, často řeším jejich novou situaci a snažím se je v ní podpořit.

Ohluchlí dospělí lidé ale většinou nepatří k uživatelům znakového jazyka. Jejich jazykem je čeština. Jak s nimi komunikujete?   

Komunikujeme různými způsoby – odezíráme, píšeme. Jsem v této poradně zvyklá, že musíme s klientem nejprve hledat komunikační systém, který vyhovuje oběma stranám, protože i já mám svoje potřeby. U ohluchlých klientů se často setkávám s překvapením, že pro mě je samotný fakt, že jsem neslyšící, životní realita a nemám s tím problém (úsměv).

To je pro ně určitě velmi povzbudivé… Kolik klientů k vám do poradny chodí?

Některé klienty mám jednou měsíčně, jiné týdně, je těžké to spočítat, ale co se týče počtu osobních konzultací v poradně, je to okolo čtyřiceti za měsíc.  Kdybych ale brala v úvahu i konzultace po e-mailu, bude to tak dvojnásobek.

Řešíte také výchovné problémy rodičů s dětmi? Chodí k vám slyšící rodiče s neslyšícími dětmi?

Spíš naopak, neslyšící rodiče slyšících dětí, protože tito rodiče se často nemají kam jinam obrátit. Ale často ke mně chodí i neslyšící rodiče s neslyšícími dětmi. Nejčastěji jde o výchovné problémy v období puberty, nebo u menších dětí v období vzdoru. To je takové období, kdy dítě najednou potřebuje objevovat svět a rodiče na to nejsou úplně připraveni. Hodně také řešíme věci, které nějakým způsobem vyplývají z komunikace. A platí to pro obě skupiny, jak pro slyšící, tak pro neslyšící rodiče. Osobně si myslím, že není podstatné, jakým způsobem komunikace mezi rodiči a dětmi probíhá, ale je důležité, aby byla plnohodnotná. Aby obě strany měly možnost na ní participovat. A tam, kde to trošku drhne, se může hodit pomoc někoho dalšího.

Ale vy je komunikovat nenaučíte. Jak můžete pomoci?

Snažím se být prostředníkem v té situaci. Snažím se, aby každá strana pochopila, co potřebuje ta druhá. Věřím, že každý problém má důvod, nějakou příčinu, ze které pramení, aby se s ním dalo pracovat. U terapie i poradenství je normální, že věci nejdou hned, ale je třeba hledat cesty, jak problémy řešit. I když něco vyzkoušíme, a nefunguje to, je to pro nás informace. Pak můžeme vyzkoušet zase něco jiného.

Jak se liší přístup psychologa k dětskému a dospělému klientovi?

Přístup obecně myslím nevyplývá jen z věku klienta, je dán i jeho osobnostním nastavením. U dětí dávám větší prostor budování našeho vzájemného vztahu. Protože na začátku ho rodiče ke mně vezmou a jsem pro něj jen cizí paní. Abych mohla řešit zakázku, je potřeba, abychom se společně naladili, aby se dítě cítilo se mnou bezpečně. I s dospělým někdy buduji vztah dlouho. A naopak – s některými dětmi to jde docela jednoduše.

Nemívají děti se sluchovým postižením problém s nedostatkem slovní zásoby? Nechybí jim pro rozhovory s vámi pojmy?

Pokud jde o dítě z neslyšící rodiny, kde všichni komunikují znakovým jazykem, jsem přesvědčena o tom, že k dítěti se lze prostřednictvím znakového jazyka komunikačně bezbariérově dostat. Jeho kognitivní kapacita je stejná jako u slyšícího dítěte stejného věku. Ale vy jste asi otázkou narážela spíše na situaci, kdy je sluchová vada u dítěte objevena později a komunikace není zpočátku plně přizpůsobena dítěti. Tam může tento problém nastat, ale je to velmi individuální.  Určitě bych nechtěla říci, že neslyšící dítě rovná se dítě, které se neumí vyjádřit. Je to nejenom o dětech, ale i o rodičích. Záleží i na tom, jaký způsob komunikace je v rodině preferován. A nejde o to, jestli je rodina slyšící, nebo neslyšící, ale o to, zda se společná témata týkají spíše konkrétních věcí („co je tohle, co je tamto, co bude k jídlu…?“), nebo zda se komunikace zaměřuje víc na to, jaké věci jsou a co si o nich ten který člen rodiny myslí. Těmito komunikačními styly bude dítě již předem ovlivněno – a neznamená to, že je to dobře, nebo špatně. Jen to, že na určitý styl komunikace už bývá z rodiny zvyklé.

Jak staré děti k vám chodí? Kolik je těm nejmenším?

I mladší dítě předškolního věku se dovede vyjádřit, hlavně prostřednictvím hry. Ale většina mých dětských klientů byla alespoň ve věku před pubertou (třeba kolem 11. roku), kdy o sobě člověk začíná uvažovat ve smyslu „Jaký jsem?“ a zpřesňuje se postoj k sobě samotnému. Ale opět, jako mnoho věcí v psychologii, je to velmi individuální. Některé děti takto začnou uvažovat už na prvním stupni. A také jsou lidé, kteří se takhle zamyslet neumějí ani v dospělém věku. Proto je velmi důležité s dětmi komunikovat a ptát se jich, co si myslí a jak to vidí ony. Platí to pro cokoli – děti si často všímají mnohem více věcí, než si myslíme.

Každé dítě se vyvíjí individuálně, ale přesto existují období charakteristická určitými vzorci chování. Jaká například?

Jak jsem se již zmínila, u menších dětí se objevuje období vzdoru. Dítě si začíná uvědomovat samo sebe a chce ovlivnit nebo změnit to, jak se svět točí. Začíná si také uvědomovat hranice toho, co smí, a co ne. Často se objevuje vztek, snaha se prosadit, děti říkají stále: „Ne!“. Ne, že by se to nutně muselo projevit u každého, ale pokud ano, je to normální. V tomto období je – zase – důležitá komunikace. Pro maminky je strašně těžké vysvětlit dítěti, kde jsou mantinely, co si ještě může dovolit, a co už ne.

A co tolik obávaná puberta?

Ano, to je také pro rodiče náročné období, kdy u dítěte dochází k názorové separaci od rodiny. Dítě si v ní hledá svoje místo. Puberťáci se vymezují proti tomu, co chtějí rodiče, aby se od nich mohli osvobodit. A někdy jdou úplně do extrému, aby potom zjistili, že mají místo někde uprostřed.  

Jak se děti mohou v pubertě chovat a co mají dělat rodiče, aby to přežili?

Bývá obvyklé, že teenageři mívají strašné nápady a dělají s prominutím „blbosti“. Mají všude nepořádek, vytáčejí rodiče, provokují apod. Ale musí si tím projít, aby dospěli. Obecná rada pro rodiče je „šetřit se“. Nediskutovat s dítětem o stále stejných tématech, když to nikam nevede. Udělat si domácí pravidla. Ať má puberťák určitou autonomii, ale také povinnosti. Trvejte třeba na tom, ať každý den vynese koš, ale počítejte s tím, že se mu do toho nebude chtít, a tak to udělá až večer. To neřešte. Děti se také v období puberty přestávají rodičům svěřovat.  Spíše se svěří skupině kamarádů. Pro rodiče je to těžké, ale je to normální. Dejte dítěti najevo, že jste mu k dispozici, kdyby s vámi chtělo o něčem mluvit, ale nenuťte jej do toho. Říká se, že puberta připraví rodiče na dobu, kdy dítě jednou odejde, aby se mu po něm tolik nestýskalo. (smích)

Někdy se rodičům nelíbí kamarádi, se kterými se jejich puberťák stýká. Bojí se třeba, že budou mít na něj špatný vliv. Co s tím? Nelze mu přece říci: „S tímhle se kamarádit nebudeš!“

Rodič má právo dát dítěti najevo, že se mu jeho kamarád nelíbí. Hlavně je třeba být upřímný. Ale najděte mantinely a domluvte se na pravidlech: „Ano, jdi s ním ven, ale buď doma do půl deváté!“ Ukázat dítěti, že když dodržuje pravidla, má z toho i výhody. Jaké? Třeba jen to, že ho rodič stále nekritizuje a nechává ho „žít“. Pro puberťáka jsou kamarádi velmi důležití – chce mezi ně zapadnout, nebo i naopak, když se mu to nedaří, chce vyčnívat. Extrémnost je pro pubertu typická – většina věcí je buď černá, nebo bílá.

Mezi obdobím vzdoru a pubertou je dlouhá doba. Co třeba nástup do školky? Pro dítě velká změna, odloučení od maminky. Určitě to ovlivní i jeho chování doma, ne?

Nástup do mateřské školy nebo do první třídy základní školy, ty patří mezi externí milníky. Ve školce se dítě učí být v kolektivu, někdy je to i jeho první zkušenost s lidmi stejného věku, kteří se musí naučit spolu nějak vycházet.  Některé věci zde nesmí dělat, protože mu to paní učitelka nedovoluje, a tak je normální, že je potom dělá doma. Třeba musí být potichu, stydí se nějak projevit, a proto později může doma křičet, zlobit se apod. Maminky mohou být překvapené, ale zase – je to normální. Podobné chování může projevovat také v první třídě, kdy je dítěti náhle dána struktura času. Má pětačtyřicet minut něco dělat a pak teprve může mít deset minut přestávku. To určitě z domova nezná. Pro děti se sluchovým postižením, které jsou v integraci v běžných školách, mohou být některé situace ještě náročnější. Snaží se zapadnout do kolektivu, být jako ostatní. Ale i kdyby se přetrhly, mají to vždy těžší. Poté, co přijdou domů, se potom můžou začít chovat jako mnohem mladší. Není to samozřejmě pravidlo, záleží, jakou mají učitelku, asistentku, spolužáky. Každé chování má svůj důvod. Už to, že si rodič všimne, že něco není v pořádku, že se něco změnilo, už to je dobré – něco s tím můžeme dělat.

Co se týče zmíněných spolužáků… Známky ve škole jsou často modlou, k níž se rodiče upínají, ale to, jak se žák ve škole cítí, neovlivňuje jen jeho prospěch, ale i právě vztahy k dětem či učiteli. Nebo ne?

U známek je vždy důležitá subjektivní rovina. Když se premiantovi zhorší prospěch o jeden stupeň, protože na všechno kašle, je to něco jiného, než když je dítě méně nadané. I snahu méně nadaného dítěte je třeba ocenit. A naopak: I když premiant přinese samé jedničky, není to samozřejmé. Když se dítě ve třídě necítí dobře, je to podobné. Je třeba mu dodat odvahu, promluvit si o tom a navázat vztah k učitelce. U sluchově postiženého dítěte v integraci je dobré ověřit si, zda ostatní děti vědí, co to je sluchová vada. Lze zapojit i pracovníky školních a školských poradenských zařízení, kteří by ideálně mohli pracovat se třídou a vysvětlit dětem, co to znamená, když kamarád neslyší. To, že se děti chovají negativně, může často vyplývat z toho, že situaci úplně nerozumějí – zvláště když jsou mladší a je pro ně všechno nové.

Jak lze pomoci dítěti, které je ve škole tak nespokojené, že se mu do ní nechce?

Rodiče ho musí povzbudit. Dát mu najevo, že dobře vědí, jak je to pro něj těžké. Je to důležitější, než si rodiče uvědomují. A je třeba s dítětem mluvit i o jeho handicapu, říci mu, že je to OK. Najít na něm něco pozitivního. Domluvit třeba kroužek znakového jazyka pro třídu… nebo aktivitu, kde by vyniklo, že dítě umí něco, co ostatní děti ne. Také bývá fajn zajistit mu kontakt s neslyšícími dětmi stejného věku či s dospělými neslyšícími, kteří mu mohou být vzory. Ale univerzální rady neexistují – někdo si svoji cestu najde dříve, někdo později.

Výběr školy může být pro rodiče oříškem. Mají raději volit školu pro žáky s vadami sluchu, aby se dítě cítilo „mezi svými“, nebo běžné zařízení?

To je strašně těžké rozhodování a záleží na mnoha faktorech – třeba i na místě bydliště. Pokud dítě bydlí na vesnici, může být inkluzivní malotřídka skvělé řešení, protože děti se znají. Nebo záleží, jak dítě komunikuje. Zda komunikuje znakovým jazykem, to bude hrát také roli.  Ve speciální škole si snáze najde identitu, snáze „zapadne“ a bude mít pocit, že je jako ostatní, ale naučí se toho pravděpodobně méně. Ale to neznamená, že se to nemůže naučit jinde. V integraci nebo inkluzi se asi bude muset více učit, ale může narazit na učitelku, se kterou bude prostě mít problém. Ale to může i ve speciální škole. V integraci se také může stát, že nakonec vlastně bude mít dvě vyučování – jedno ve škole, a druhé doma. Pro dítě se sluchovou vadou může být inkluze extrémně náročná, ale v ideálním případě jej také může zocelit a připravit na život mezi slyšícími.

Co když rodič odpoledne vidí, že je dítě unavené, že už není schopné dělat úkoly, učit se? Nebo když mu to ve škole opravdu nejde a trápí se tím?

U dítěte se sluchovým postižením v integraci je dobré obrátit se na speciálně pedagogické centrum, aby mohlo mít například úlevy od úkolů. Třeba proto, že celý den ve škole odezírá a už je unavené. Někdy by také rodiče měli snížit svoje nároky, navázat kontakt s učitelkou. Může se stát, že se vyzkouší všechno možné, a dítěti se stejně nedaří. Pak je hlavně třeba dítě podpořit a nechat ho dělat věci, které ho baví. Aby si užilo také radost a normální dětství a neznalo jen dril.

Hovořila jste o období hledání vlastní identity. Kdy nastává a co dítě v tomto období prožívá?

Hledání identity přichází s pubertou, ale je to celoživotní proces, který jde ruku v ruce se životními zkušenostmi. Člověk nemá jen jednu identitu, ale mnoho. Nemohu mít například identitu matky, dokud nejsem matkou. U neslyšícího dítěte je to podle mě o tom, být spokojený takový, jaký jsem. Nebudu dávat jednoznačnou odpověď, protože pro každého funguje něco jiného a v jiný čas. Ale například já sama, když jsem byla malá, nechtěla jsem se učit znakový jazyk. Ještě ve 13–14 letech to pro mě moc nebylo.  Pak najednou, když mi bylo 17 let, jsem se pro znakový jazyk rozhodla sama a bylo to OK. Existují různé cesty, které mají svoje výhody i svoje nevýhody.

Jak podpořit dítě v hledání sebe sama, vlastní cesty?

Rodiče se nemusí bát dítě „pustit“, protože je důležité věřit tomu, že se vrátí. Pro děti, u nichž bylo v průběhu jejich vývoje hledání cesty složitější, jako například u neslyšících dětí slyšících rodičů, to může být extrémně důležité. Někdy se stává, že je pro rodiče obtížné děti pustit, protože se obávají (a z dobrých důvodů), že to budou mít těžší. Ale získávat zkušenosti samostatně, i kdyby to mělo znamenat, že si dítě trochu „nabije čumák“, je extrémně důležité. Stejně jako vědomí, že tam někde máma a táta jsou a že se na ně může spolehnout, kdyby bylo fakt zle.

Někdy mají rodiče tendenci dítě s handicapem hlavně chránit. Jak ho navzdory tomu vést k samostatnosti?

Je třeba si uvědomit, co dítě může a nemůže, akceptovat to a přizpůsobit se tomu. Ale to neznamená, že dítě nemůže na pískoviště, do školky, nemělo by to bránit tomu, aby bez naší pomoci zažívalo různé situace. Je lepší nenabízet mu stále řešení situací, protože dítě dokáže vyřešit spoustu věcí samo. A jestli potřebuje pomoc, ať si o ni samo řekne. V tom také spočívá samostatnost.

Psycholožka a psychoterapeutka PhDr. Marie Bendová je vedoucí Speciální psychologické poradny Centra pro dětský sluch Tamtam. Je sama neslyšící, ovládá jak český jazyk, tak český znakový jazyk a má zkušenosti s osobami s různým typem sluchového postižení. Pracuje s dětskými i dospělými klienty. Vystudovala jednooborovou psychologii na FF UK, dokončuje výcvik v kognitivně behaviorální terapii.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Fotografie: Shutterstock.com