Jsem pro to, abychom každému dítěti individuálně „umetali cestičky“

Jako rodiče obvykle s praktickou psychologií dítěte začínáme až v batolecím věku. Tedy když už se dítě samostatně pohybuje, začíná lépe komunikovat řečí, když začíná projevovat vlastní vůli – tzv. první období vzdoru, kterému mimochodem řada z dospělých pořád nerozumí a nechápe, že jde o logické a zcela přirozené reakce dítěte na určité úrovni vyspělosti. V této době se také výrazněji začínáme zajímat, jestli se potomek vyvíjí, jak má – nejvýraznější fyzické odchylky jsme již zpravidla ve spolupráci s lékaři zaregistrovali dřív. Jenže současné výzkumy přinášejí pozoruhodné poznatky, které jednoznačně podporují dřívější spekulace, že dochází k významnému ovlivňování dítěte a tedy i k rozvoji psychiky nejpozději od narození. Naše působení však ovlivňuje nejen psychiku, ale i fungování a rozvoj mozku. Dokonce i to, jestli a nakolik se projeví genetické předpoklady – působením prostředí na geny se zabývá i pro vychovatele blízké budoucnosti velmi perspektivní obor tzv. epigenetika. Tím nedochází k popírání vlivu dědičných a vrozených charakteristik ani působení zrání, ale jednoznačně se tím posiluje význam všestranné rodičovské péče.Dítě sice přichází na svět vybaveno množstvím reflexů, které mu umožňují přežití (např. dýchací, sací, polykací), ale nějakou dobu (nepříliš dlouhou) působí dojmem, že je psychologicky málo zajímavé a ovlivnitelné. Zatím nemluví, nechodí. Pravda, už novorozenci se mezi sebou liší v tom, jak dobře spí, jak často pláčou, usmívají se, jak přibývají na váze. To však vcelku správně připisujeme zejména vrozeným vlastnostem, např. temperamentu. Podstatnější však je, že od narození je rozvoj mozku výrazně ovlivňován podněty z prostředí. Proto také byly kritizovány podmínky v kojeneckých ústavech v padesátých letech minulého století, ve kterých bylo o děti sice dobře postaráno z hlediska materiálního i zdravotní péče, nicméně v dalších ohledech se jednalo o velmi málo podnětné prostředí (šlo o tzv. psychickou, zejména pak citovou deprivaci).Opusťme názor, že křikem si dítě posiluje plíce

Za ilustrativní pro význam už tohoto období pokládám následující výzkumné zjištění. Kojenec křičí, když je v nepohodě, když není uspokojena některá jeho potřeba. U nejbližších dospělých se v té chvíli zvýší tlak a začnou se jim vyplavovat stresové hormony. Podobné je to u dítěte. Nicméně se ukázalo, že pokud matka (rodiče) vezme dítě do náruče, chová je, dochází ke všeobecnému zklidnění fyziologických ukazatelů. Podobně, když matka zareaguje rychle na potíže dítěte, frekvence i intenzita křiku mají tendenci se snižovat. Nad podobnými událostmi bychom mohli mávnout rukou, přežili jsme je ve zdraví všichni. Jenže pokud jsou tyto situace pravidelné a opakují se (jistě v modifikované podobě) dlouhodobě i v pozdějším dětství a dospívání, je vysoká pravděpodobnost, že mozek na ně zareaguje nejen funkčně, ale i strukturálně.Má to znamenat, že nenecháme dítě ani zaplakat, že budeme neustále ve střehu, abychom okamžitě odstranili každičký sebemenší problém? K tomu v našich kulturních podmínkách určitě nedojde. Jde tedy jen o to, abychom opustili názory, že křikem si dítě posiluje plíce, že se otužuje, připravuje na dospělý život apod. Podobně bychom neměli odmítat konejšení, nošení, hlazení s tím, že si na to dítě zvykne, bude je neustále vyžadovat a stane se z něho malý tyran. Někteří rodiče si stejnou argumentací zdůvodňují, proč nedovolují dítěti spát v jejich blízkosti, přestože se toho velmi silně dožaduje. Přitom bez jejich přítomnosti dítě pláče, dlouho usíná, v noci se častěji budí apod.

Určitě není jediná univerzálně správná cesta, jak navázat a vytvořit v nejranějších stadiích vývoje dítěte pevný emoční vztah. Ovšem podstatné je, že se již desítky let ve výzkumech ukazuje, že taková pevná citová vazba (attachment) je skutečně klíčová pro další socioemocionální rozvoj dítěte. Někteří etologové jsou přesvědčeni, že první tři roky života dítěte představují senzitivní období pro budoucí sociální a emocionální reaktivitu člověka. Bohužel jako rodiče vidíme leckdy právě a jenom výše uvedené „negativní“ obavy, protože pozitivní dopady zatím příliš vidět nejsou a zviditelní se až v pozdějších obdobích.Jak se tento vztah utváří a naplňuje? Dlouhodobým a přátelským bezprostředním kontaktem s dítětem. Někteří rodiče nerozumí všem souvislostem a zřejmě věří, že dítěti stačí krátké intenzívní kontakty nebo dokonce výchova na dálku. Byť je v této souvislosti nejvíce zmiňován první rok života, neměli bychom z toho vyvodit, že s jednou svíčkou na dortu je vše vyřešeno, povinnost jsme splnili a na udržování vztahu s dítětem už nemusíme pracovat stejně intenzivně jako dosud. Byť formy se proměňují s ohledem na vyšší věk a vyspělost dítěte, potřeba dítěte přetrvává celé dětství.

Je vcelku logické, že v nejranějších stadiích spojujeme péči o dítě zejména s matkou. Absolutní pečovatelskou rovnocennost obou rodičů v prvních letech života nemusíme vymáhat (rovnoprávnost samozřejmě ano). Oproti době minulé však předpokládáme výrazně vyšší zapojení otců do péče o dítě od jeho narození. Jinak totiž hrozí v pozdějším období nebezpečí, že dítě bude v extrémním případě odmítat péči kohokoliv dalšího včetně otce. Navíc se ukazuje, že v takovém případě otec neovládá rutinní aktivity v podobě, na kterou je dítě zvyklé. V současné době masivní rozvodovosti a současně respektu k právu dítěte na oba rodiče, je pak tato varianta krajně nepříznivá. Jestliže otec funguje přijatelně, ukazuje se, že dítě ho dobře přijímá a jeho výchovný přínos je srovnatelný s přínosem matky.Rodiče se liší v názorech na to, jak vypadá přiměřená samostatnost dítěte

Pokud dítěti nebráníme ve vlastních aktivitách a poskytujeme mu od útlého věku příležitosti a současně podporu, pocit bezpečí i úspěchy, odpoutává se pozvolna a vcelku přirozeně od nejbližších vychovatelů. Mezi dětmi jsou však obrovské rozdíly. Jsou dány jejich osobnostním založením, výchovnými přístupy rodičů, kvalitou i přívětivostí rodinného prostředí (jsou děti, které mají doma všechno, co ke spokojenosti potřebují, tedy mj. i hojnost sociálních vztahů – proč by hledaly jinde). Určitě jsou velké rozdíly i mezi rodiči v tom, co pokládají za přiměřenou samostatnost i volnost pro konkrétní věk dítěte. Ženy bývají obecně obezřetnější, víc dítě ochraňují, muži nabízejí víc rizikovějšího dobrodružství. Někdy nerozumíme, proč jsou rodiče až přehnaně úzkostliví a nedovolují i staršímu dítěti ani krátkodobé pobyty mimo rodinu, či jiné „rizikové“ činnosti, které nemají plně pod kontrolou. Zkusme si však představit, že rodiče o jedno dítě přišli nebo je těžce postižené – budeme jistě pokládat za srozumitelné, že se o další dítě bojí podstatně víc než bychom pokládali za vhodné. Podobně platí pro dítě s vážným zdravotním problémem. Nepochybně i starší rodiče si na základě životních zkušeností uvědomují, co všechno by se mohlo stát a předběžnou opatrností se snaží problému předejít. Někdy jen rodiče vhodný přístup poněkud přeženou. Mají pocit, že dítě je stále malé a tak se k němu chovají, přestože ve skutečnosti už je na prahu dospělosti. Podobně jindy mohou naopak přecenit schopnosti a síly dítěte. Neexistuje žádná nejlepší míra. Obvykle si tedy všímáme mimořádného rodičovského ochranářství nebo naopak absolutní výchovné volnosti – obě tyto varianty se jeví jako krajně nevýhodné. Velmi dobře se vhodnost našeho přístupu ukáže poprvé v období, kdy dítě už některé aktivity chce zvládnout samo a ještě k tomu nemá dostatečné dovednosti. Začíná to ve dvou letech já sám, ovšem v modifikacích to platí po celou dobu dětství včetně dospívání.Při hodnocení průběhu vývoje i úspěšnosti výchovy se opíráme o obecné poznatky o vývoji dítěte. Tedy, v jakém věku se obvykle určité dovednosti objevují u dětí. A následně porovnáváme vývoj vlastního dítěte s těmito „normami“. Je pravda, že určité vývojové milníky se v našich kulturních podmínkách objevují přibližně v podobné době u podstatné části dětské populace. Ovšem měli bychom připustit, že normální rozptyl mezi dětmi je značný. Dnes je to stále více jedinečnost, která tvoří základ našeho přístupu k péči o dítě v průběhu celého jeho vývoje. Neznamená to, že popíráme poruchy a postižení, nicméně uznáváme, že normální vývoj dítěte se ubírá natolik rozmanitými cestami, že milníky jsou pouze pro hrubou orientaci a ne pro posouzení konkrétního jednotlivce.

V rodině to má dítě podstatně jednodušší. Tlak na přizpůsobení nebývá obvykle příliš silný, všichni domácí si postupně zvyknou i na značné odlišnosti. Vidím to např. u mírnějších řečových vad, které blízcí jednoduše ani neslyší. Problém může nastat, když má dítě vstoupit do kolektivního zařízení – zde je pořád ještě žádoucí maximální přizpůsobení požadovaným normám i co největší samostatnost v příslušných aktivitách.

Škola je zaměřená na výkon. Skutečný respekt k jedinečnosti dítěte je v praxi ojedinělý

Zejména v české základní škole předpokládáme stále ještě výrazně větší míru přizpůsobení. Oproti předcházející instituci, základní škola je zaměřena na výkon a ten v našich podmínkách hromadné a víceméně jednotné výuky skutečně nelze dosahovat jinak než velkou ukázněností a přizpůsobením všech zúčastněných. Podobně je vyžadována vysoká samostatnost. Problém spočívá v tom, že uvedeným vlastnostem je třeba dítě postupně programově učit a podporovat jejich efektivní uplatnění (i ve škole), nestačí jen předpokládat, že všechny děti je zvládnou samy vlastními silami. Navíc děti si tyto charakteristiky osvojují i při kvalitní výchově různým tempem.Aktuálně deklarované inkluzivní vzdělání však počítá s tím, že školní vzdělávání se bude maximálně přizpůsobovat možnostem/předpokladům dítěte. Nicméně uplatnění toho principu naráží na množství objektivních i subjektivních překážek, takže skutečný respekt k jedinečnosti každého dítěte se zatím v praxi koná spíše ojediněle. Osobně jsem pro to, abychom každému dítěti individuálně „umetali cestičky“, protože chceme, aby co nejvíc rozvinulo svůj potenciál a šlo do života nejlépe připravené a současně pozitivně naladěné. Když totiž musí podstatnou část času a energie věnovat překonávání leckdy zcela zbytečných úskalí, nezbývá mu tolik prostoru na rozvoj a osvojování nových dovedností. Když leckdy zdůrazňujeme pozitivní efekt překonání překážek, zapomínáme na dopady neúspěchů. Jsem přesvědčený, že pak jako společnost doplácíme právě na ty, kteří i kvůli našemu přístupu v dětském věku opakovaně selhávali. Někdy navíc bazírujeme na zbytečnostech, malichernostech a unikají nám podstatné souvislosti.

Věta o pozitivním efektu překonávání překážek se v souvislosti s dětmi velmi často opakuje a podobná údajná příliš ochranitelská praxe je pokládána za nepříliš vhodnou. Dítě má později více a více samostatně fungovat a neumí to, protože dosud se prý nebylo nuceno vypořádat s žádnými překážkami. Jenže taková kritika je výrazné nepochopení důležitých cílů jednotlivých vývojových etap. Celé dětství i vynořující se dospělost se má jedinec vzdělávat, rozvíjet, kultivovat, tedy připravovat na dlouhou samostatnou dospělost. Vzhledem k tomu, že dospělost opravdu není procházka růžovým sadem, je zapotřebí, aby každý byl připravený co nejlépe. Jenže to odmala nemůže ztrácet cenný čas překonáváním zbytečných nebo umělých překážek. Proto uznáváme význam bezpečného, podporujícího a pozitivního prostředí. Je pravda, že překonávání překážek patří i k životu dítěte, jen je zapotřebí zajistit, aby zpravidla nastala příznivá varianta, tedy že dítě překážku úspěšně překoná. Míru stresu, která je s tím spojená, musejí odvažovat rodiče.Význam známek pro život je prakticky nulový

Důvody pro „umetání cestiček“ mám dva. Nikdy stejně nejsme s to odstranit všechny problémy, i při velké snaze jich na dítě necháváme mnoho. Chceme, aby podávalo maximální výkony. Na rodičích tedy je, aby co nejdéle uchovali dítěti radost z učení, z pokroků, které dosahuje. Bohužel české školství stále využívá známky jako převažující nástroj hodnocení a přikládá jim nemalý význam. Podobně k nim přistupují i rodiče. I proto se žáci v průběhu školní docházky stále více učí pro známky a méně pro samotné učení. Rodiče ani učitelé by neměli zapomínat na to, že bezpečí a pohoda dítěte ve škole je důležitá pro učení a v posledku i pro známky. Rodiče však nemohou význam známek shazovat, protože by komplikovali dítěti školní život, ale měli by mít neustále na mysli, že známky slouží nanejvýš tomu, aby se dítě dostalo na střední školu, výjimečně i na vysokou, jinak je jejich význam pro život nulový. Přál bych si, aby rodiče pochopili, že vzdělávání, rozvoj dítěte a známky nejdou dohromady a víc tlačili na školství, aby tento nefunkční nástroj hodnocení výrazněji proměnilo.V průběhu vývoje dítěte nabývají na významu vrstevníci. Děti už v batolecím věku mají sice druhé děti rády, jsou potěšené z jejich přítomnosti, ale jejich přínos pro rozvoj psychiky dítěte je v tomto období patrně zanedbatelný. Rozvojové podněty přinášejí dospělí. A zejména ti, ke kterým má dítě blízký emoční vztah. Přesto bychom je pomaličku měli zvykat a učit, že na světě nejsou sami. Čas strávený s vrstevníky může narůstat v průběhu předškolního věku – je to dáno mj. tím, že děti už dokážou vymýšlet nejrůznější aktivity/hry a k nim velmi dobře využijí právě vrstevníky.Odpoutávání dítěte od mámy (od rodičů), řešíme z praktických důvodů – abychom mohli jít do divadla, do práce. U malého dítěte ještě neřešíme, že jednou budeme chtít, aby se postavilo na vlastní nohy a založilo samostatnou domácnost. Z psychologického hlediska není výhodné tento proces osamostatňování příliš urychlovat. Na druhé straně bychom dítěti měli dávat příležitosti a vytvářet podmínky, aby je mohlo úspěšně naplnit.

Rodič jako dobrý model

Byť dětství uteče velmi rychle, není se třeba obávat, že dítě bude nesamostatný dospělý, když některé činnosti zvládne samostatně provádět (nebo mu je povolíme) o pár měsíců později než nejrychlejší vrstevník. Zejména, když má možnost při „výcviku“ pozorovat nás právě u těch činností, které bude jednou muset naplňovat samostatně. Býváme pro něj dobrý model. A když ho pozvolna (byť často nepříliš úspěšně) zapojujeme do spolupráce s námi při nejrůznějších činnostech, je velká pravděpodobnost, že v pozdějším životě alespoň část těchto dovedností využije.Další velká a viditelná zkouška pro rodičovské dovednosti i zralost přichází dnes po desátém, jedenáctém roce věku dítěte, tedy v období puberty. Jestli se nám v předcházejících obdobích dařilo, aby pozitivní přístup k dítěti (chválení, povzbuzování, podpora, radost z pokroků) výrazně převážil negativní výchovná opatření (vyhrožování, tresty, nadávky, kritika, ironie…), je větší pravděpodobnost, že i toto pro obě strany náročné období proběhne relativně bez problémů. Chce to ještě, aby dospělí nebrali útoky dítěte osobně, aby nepřestali komunikovat (a nevymlouvali se, že o to dítě nestojí, „povolovali opratě“ i s ohledem na dosavadní jednání dítěte.

Jestli to vypadá, že jsem se soustředil víc na raná stadia vývoje, je to proto, že skutečně mají podstatný význam pro další vývoj a současně, že obvykle používané výchovné principy se mění v průběhu výchovy dítěte jen velmi málo.

Připravil: PhDr. Václav Mertin, dětský psycholog

Fotografie: Shutterstock.com, Tamtam.cz

Dětský psycholog PhDr. Václav Mertin působí na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a své zkušenosti předává také v Psychologickém poradenském centru FF UK a na Oddělení sociálně právní ochrany dětí Praha-západ. Po více než čtyřiceti letech praxe je považován za špičku ve svém oboru. Je autorem mnoha odborných i populárních publikací, například titulů Psychologie pro učitelky mateřské školy, Výchova bez trestů, Výchovné maličkosti a Škola pro děti.

PhDr. Václav Mertin