Rodiče jsou klíčem k integraci

Mohl byste prosím nejdříve vysvětlit rozdíl mezi pojmy INTEGRACE a INKLUZE?

Ten rozdíl možná není tak velký, někdo tyto pojmy používá ve stejném významu, ale já ho tam přeci jen cítím. Při integraci včleňujeme dítě se zdravotním postižením nebo se speciálními vzdělávacími potřebami do třídy, do školy nebo do skupiny, kde jsou děti intaktní (intaktnost = nedotknutelnost, neporušenost, celistvost, pozn. redakce). Při inkluzi vycházíme z toho, že je každý člověk jiný a naše životní cesty se liší. Vnímáme to tak, že ten, kdo má nějaké zdravotní nebo sociální problémy, mívá životní cestu těžší, jinak ale mezi dětmi se zdravotním postižením a těmi, které jsou třeba momentálně intaktní, vlastně žádné rozdíly nejsou. Inkluze dokonce vychází z několika myšlenek, například, že každý jsme jiný, a všichni jsme stejně cenní, s čímž se ztotožňuji. Naopak myšlenku, že některé postižení je dar, nesdílím. Z inkluzivního přístupu je znát, že neděláme rozdíly mezi jednotlivými dětmi, mezi jednotlivými dospělými, jediné rozdíly vychází z toho, co potřebujeme. Pokud stanovíme, co například já, který se ještě pokládám za docela intaktního, potřebuji, pak i můj život může být plný a hodnotný.

Spolupracoval jste nebo jste byl přizván alespoň konzultačně k tvorbě novely školského zákona?

Nebyl jsem požádán, ale je to problematika, která samozřejmě člověku nedává spát. Setkávám se s klienty i s rodiči dětí, kteří se na mne pravidelně obracejí, takže jejich prostřednictvím vím o problémech, které mají jejich děti i o tom, co se na nás chystá a co se připravuje.

Takže rodiče mají obavy už nyní?

Zatím ne, ale dopadá na ně to, co ve školství již aktuálně je. Novela školského zákona platí až od září 2016, ale rodiče problémy svých dětí řeší kontinuálně a někteří už léta.

Jak tedy část novely týkající se inkluze hodnotíte? Případně v čem spatřujete největší přínos nebo nedostatek?

Obecně, jako psycholog i jako člověk s určitými zkušenostmi, jsem jednoznačně pro principiální přijetí inkluze. Inkluzi je však zapotřebí vnímat také jako odborné a politické rozhodnutí. Odborné rozhodnutí je složitější, protože tam to není tak jednoznačné a jednoduché. Co je však dnes viditelně špatné, je úroveň odborné diskuze, kterou o inkluzi v  České republice vedeme. Prvoplánově totiž vede k takové interpretaci, že všechny děti budou pod jednou střechou. To je ovšem opravdu primitivní vysvětlení, protože tak by nebyly zohledněny potřeby dětí a jsou samozřejmě děti, kterým při nejlepší péči, jíž předpokládáme, nevyhovuje skupina vrstevníků intaktních. Samozřejmě se vyskytují a budou vyskytovat i situace, kdy jsou děti s určitými potřebami přijímány lépe a lépe se rozvíjejí ve skupině, kterou tvoří děti plus mínus podobně postižené. Toto téma je často předmětem odborné diskuze a tady bych rád řekl obecné pravidlo – vždy když se zavádí něco nového, tak by současně bylo dobré přínos i prokázat, aby chystaná změna nezůstala pouze u politického prohlášení. Když se podíváme do světa, je velmi dobře vidět, že odborné diskuze na téma inkluze probíhají stále a nevedou je žádní fanatici, ale jsou to diskuze naprosto seriózní.

   foto: ©idetskysluch.cz

Můžete uvést nějaký příklad, jak se diskuze v Čechách liší oproti diskuzi v zahraničí?

Poprvé se můžeme setkat s tím, že stát přijal inkluzi a podporu společného vzdělávaní dětí ve Velké Británii. Už v 70. letech vytvořili v Británii komisi na toto téma a výstupem byla zpráva Mary Warnockové. Stejná Mary po 30 letech hodnotí, jak to fakticky všechno probíhá. Když čtete její materiály, nesype si popel na hlavu, ale naopak potvrzuje, že je to krok správným směrem. Současně ale ukazuje, že je v celém procesu mnoho složitostí. U nás se tváříme, jako kdyby tyto složitosti nebyly, jenže ony bohužel jsou a dopadají na děti. Pokusů, které byly realizovány a dětem neprospěly, bylo v minulosti dost. I ve školství bychom měli přijmout to, čemu se v medicíně říká „medicína založená na důkazech“, takže „edukace založená na důkazech“. Že si někdo něco přeje, to je sice hezké, ale je to málo. Celkový směr vítám, je potřeba jej podporovat a umožnit dětem naplnění práva vzdělávat se s ostatními, zatím ale inkluze neurčuje způsob realizace. Často se na mne obracejí rodiče, kteří chtějí pro své dítě zajistit domácí vzdělávání a důvodem je právě to, že se dítěti nedaří dobře v integraci, škola mu není schopna zajistit odpovídající podmínky tak, aby naplnila jeho potřeby. Rodiče následně zoufale hledají řešení v domácím vzdělávání. Realita se potom někdy odchyluje, přestože existuje zákon. Nemůžeme se tvářit, že život běží podle zákona, ne, život si běží svým tempem i realitou.

Téma integrace a inkluze rezonuje celou společností, objevuje se ve všech médiích, ale zveřejněné informace jsou jen fragmentární, nebo se jedná o zcela emočně vypjaté dialogy bez odborného kontextu, např. v pořadu „Máte slovo“. Takto vedené debaty celou situaci zhoršují, polarizují společnost a ve výsledku to budou opět děti, které na to doplatí. Co by tuto situaci mohlo změnit? Kampaň s odbornou diskuzí organizovaná a garantovaná ministerstvem školství?

Ano, myslím si, že ministerstvo udává diskuzi tón. Protože ať chceme, nebo nechceme, tak my vnímáme, co říká ministerstvo a ministerstvo zatím zůstává diskuzně jen na politické rovině, to znamená na tom prvoplánovém, jednoduchém, zjednodušujícím představení. Jestli existuje nějaká odborná diskuze, na jejíchž podkladech se pracuje, z nichž vychází ministerstvo školství, o tom nevím.

Zase se vrátím k podstatě tématu, co je podle vás nejdůležitější pro úspěšnou integraci?

Pro úspěšnou integraci je nejdůležitější, aby v podmínkách běžné třídy byly naplňovány potřeby dítěte, které má speciální vzdělávací potřeby. To znamená, že jsou naplňovány nejen potřeby vzdělávací, které častěji akcentujeme, a které v úzkém smyslu znamenají získání akademických dovedností, ale také potřeby komunikační a takové ty běžné životní dovednosti, na které se příliš nehledí, ale které jsou pro budoucí život důležité. Třeba sociální dovednosti ve smyslu „já potřebuji někam patřit“. Ve chvíli, kdy myslíme především na dovednosti akademické, poskytneme na podporu dítěte třeba asistenta, aby se vše „zlepšovalo“, ale zapomínáme na to, že dítě žije také o přestávkách, že žije i běžným životem a musí se pro dospělý život naučit spoustu dovedností. Pokud tyto dovednosti nejsou rozvíjeny a tyto potřeby nejsou uspokojovány, potom to není integrace. Taky bychom neměli zapomínat na jednu věc, že se velmi často – a já jsem si uvědomil, že to dělám taky, argumentuje tím, že malé děti nemají problémy při kontaktu s žádným postižením. A je to pravda, to můžeme vidět na vlastní oči, jak pěkně s postiženým dítětem zacházejí. Ale teď si položme otázku, jestli tohle bude platit i v šesté, sedmé i osmé  třídě? Je to stejné, když jsou starší? Odborníci říkají, že potom už to tak jednoduše nefunguje, měli bychom velmi opatrně zvažovat i tuto skutečnost.

Můžeme říci, že první integraci zažije dítě ve své rodině? Platí, že dítě potřebuje být se všemi svými problémy přijato nejdříve do své rodiny, aby bylo schopné vytvářet i další pozitivní kontakty a vazby?

Já to považuji za samozřejmé, ale když jste se takto zeptala, tak si velmi dobře uvědomuju, že ne všichni rodiče a členové rodiny postižení dítěte akceptují. Moje zkušenosti, a je to možná dané klientelou, se kterou se setkávám, potvrzují, že matky situaci zvládají těžce, ale zvládají, jelikož musí. Naopak otcové, zejména u některých diagnostických kategorií, mnohdy neunášejí skutečnost, že mají dítě s postižením. Ti potom rodiny v horším případě opouštějí, což vnímám jako velmi složité. U sourozenců obecně žádné větší problémy nevidím, ale mimo užší rodinu jsou pro dítě samozřejmě důležití také členové širší rodiny, kde přijetí dítěte s postižením může být už problematičtější. Pro prarodiče a další, kteří už děti měli, a to  zdravé, může být přijetí dítěte s postižením problematické. Sami už jsou starší, takže to samo o sobě je někdy trošku komplikace. Někdy věk přináší moudrost, ale ne holt každému. Pro všechny je obtížné přijmout dítě, které vyžaduje něco, s čím se ještě nesetkali, například z hlediska uspokojení potřeb, a mají pocit, že s ním nebudou umět zacházet.

    foto: ©idetskysluch.cz

Mně trošku připadá, že v celém procesu je opomíjena role rodičů.  Ačkoli jsou první, kteří dítěti předávají sociální dovednosti, komunikační dovednosti a umožňují mu vytvářet si pohled na sebe sama i na svět kolem. Aby dítě mohlo být dobře integrováno, měli by rodiče včas, tedy hned po zjištění diagnózy, získat dostatek informací a především podpory. Kompetentní rozhodování rodičů je v celém procesu důležité. Rodiče  často mají pocit, že integrace je úkol pro dítě, ono by mělo uspět, nikoli pro dospělé, kteří by mu měli vytvořit  optimální podmínky ve škole.

Já po těch letitých zkušenostech, které v poradenství mám, jsem nevymyslel nic nového, než co už vymysleli dávno přede mnou, že rodina je opravdu základ všeho. Pokud funguje rodina, pokud fungují rodiče i širší okolí, je pravděpodobné, že se dítěti bude dařit dobře. Život není úplně jednoduchý a máte-li mít byt a máte-li žít trochu na úrovni, tak musíte pracovat. Většina z nás nemá enormní příjmy, takže i pro zajištění běžného fungování rodiny jsou prarodiče i širší rodina velmi důležití. A vidím to nejen při výchově, kde se dnes schováváme do různých diagnóz, jako je ADHD nebo hyperaktivita. Nechci to nijak bagatelizovat, ale v řadě případů jsem přesvědčený, že k nim dochází proto, že rodiče nemají dostatek dovedností, času nebo energie, jinak že by takové problémy vlastně ani nebyly. A podobně se chová stát, když není v zákoně nějakou formou zabudováno, že pro úspěšnou inkluzi jsou důležití rodiče i to, co si pro své dítě přejí. Jen výjimečně se mi stane, že s rodiči nesouhlasím, že si myslím, že by to mělo být jinak, ale i tak respektuju jejich názor a říkám – „není to moje dítě, já vám můžu říct všechno, co umím, řeknu vám svůj názor na plnou pusu, ale podpořím vás v tom, co děláte vy“. To je klíč. Vždy jim sdělím, co si myslím, kde by mohl být problém, ale rozhodnout se musí oni. Chci tím říct, že rodiče jsou tím hlavním klíčem.

Máte pocit, že odborníci tento fakt dostatečně zohledňují?

Moudřejší odborníci ve školách, v poradnách i nemocnicích si tuto skutečnost uvědomují a někdy se samotnými rodiči nechávají vést, protože rodiče to svým způsobem všechno vědí, jenom třeba nemají dostatek souvislostí, neuvědomují si je nebo neznají dost odborných podkladů a od toho jsme tady my, abychom jim to ukázali ve správné podobě a kontextu. I moudří doktoři říkají, že rodiče jsou nepřeberný zdroj diagnostických informací. Ne všichni, ale někteří rodiče zajisté ano. Jsou schopni si vyhledat spoustu informací, leckdy vědí víc než my, ale někdy jim neumějí dát smysl. To se samozřejmě může stát, ale pokud s rodiči budeme pracovat a vysvětlovat, mohou potom spoustu situací řešit bez účasti odborníka. I psaní knih pro rodiče dává smysl mé práci, abych vše, co jsem získal ze zkušeností od svých učitelů, předal dále rodičům, kteří je zužitkují ve prospěch svých dětí. Je to tak, rodina je klíč.

Zdá se mi, že někde nejsou dost zřetelně zdůrazňované jednotlivé odpovědnosti osob podílejících se na procesu integrace. Je to rodič, kdo má odpovědnost za své dítě, a on by měl rozhodovat?

Nemá ve všem rozhodovací právo. To bohužel ne, on má povinnosti, a já jsem rád, že je má, a měl by je naplňovat, ale nemůže vždycky rozhodovat. A to je nevyvážené.

Na procesu integrace se podílí také ředitel, pedagog a pracovník poradenského školského zařízení. Často vidím, že když se objeví nějaký problém, je přisuzovaný  „nezralosti dítěte nebo pochybení  rodiče“, ale nehledají se odpovědnosti zainteresovaných osob – nejen pro nápravu a hledání další cesty pro dítě, ale i proto, abychom se příště podobné chyby vyvarovali.

Podívejte, to je obecný psychologický poznatek, že když se něco daří, všichni to připisujeme sami sobě. Když se nedaří, tak v případě dítěte to připisujeme jeho vlastnostem, charakteristikám, lenosti atd. Škola to přisuzuje rodičům. Samozřejmě, že to není správné. Já se raduju z úspěchu, i když vím, že můj podíl je nepatrný, ale radši na sebe beru odpovědnost, i když se úplně nedaří. Ono nejde o to, abychom se bavili o tom, kdo je vinen, ale abychom hledali cesty, co s tím dělat, jak to napravit, jak to zlepšit, jak to posunout dál ve prospěch dítěte a konec konců i ve prospěch náš. Protože když máte dítě, kterému něco nejde, tak kdo se nad tím trápí? Rodiče, učitelé a samozřejmě i to dítě. Kdežto když se mu daří, tak je to strašně příjemné všem.

Proč se z Vašeho pohledu někdy integrace nedaří? Dítě je zralé, hezky komunikuje, všechno vypadá ideálně, škola je svým způsobem nachystaná, ale pak to nedopadne…

Těch okolností, které zkomplikují přijetí jakéhokoliv dítěte nebo jeho optimální rozvoj, je více. Někdy si třeba jen nemusí sednout dítě s učitelem. Není to nejčastější důvod, ale stává se to. Zatímco my spolu můžeme spolupracovat, přestože si nemusíme být sympatičtí, spojuje nás nějaký cíl, ale u dítěte někdy stačí maličkost a spolupráce nefunguje. Dalším důvodem mohou být vrstevníci. Když vidím, kolik dětí je nešťastných třeba z toho, že nemá kamaráda, nebo má pouze takový pocit, že ho nemá, zatímco ostatní je mají, tak i toto je pro integraci důležité. Někdy to mohou být ale také rodiče, kteří dítěti, třeba i nevědomky, zkomplikují přijetí do dětského kolektivu i jeho fungování ve škole. Mají například odlišná očekávání a škola je naplňuje jinak, než si přáli. Nepodařilo se jim domluvit se s učiteli tak, aby mohli dítěti zprostředkovat to pozitivní.

  foto: © idetskysluch.cz

Jakou roli hrají v úspěšné integraci učitelé?

Samozřejmě se stává i to, že mezi učiteli a odborníky jsou osobnosti, které bychom tam někdy raději neviděli. Jsou třeba tací, kteří vycházejí z různých, někdy i padesát let starých poznatků a nesledují, jakou povinnost zákon ukládá nyní. Ideálně by měli sledovat, jak se rozvíjejí poznatky z disciplín, které jsou relevantní pro výkon jejich povolání (tzn. pedagogika, psychologie, speciální pedagogika, sociologie). Nedávno jsem dostal otázku, jestli je vhodné, aby paní učitelka řekla dítěti „Teď ti dám čtyřku. Není to sice úplně na čtyřku, ale já ti ji radši dám, aby tě to povzbudilo ke zlepšení“. Takové rozhodnutí neodpovídá žádným poznatkům, které psychologie má, to si paní učitelka zkrátka sama vymyslela a není to úplně korektní. Takže těch příčin, proč se někdy integrace nezdaří, je poměrně dost. Může to být například i zhoršený zdravotní stav, kdy dítě prodělá dvě chřipky za sebou, vypadne z kolektivu i z nějakého rytmu a už může nastat problém. Vždy to vyžaduje důkladné prozkoumání, ale na druhé straně na to, proč to nefunguje a čím to je, stejně nikdy úplně nepřijdeme. Proto bych věnoval úsilí  diagnostice a porozumění, ale na druhé straně bych se více zaměřil na zlepšování podmínek pro dítě s tím, že i když neznám přesnou příčinu, můžu zkusit udělat nějakou změnu. Zatímco v medicíně bych vám podáním nějakého prášku na zkoušku mohl ublížit, v případě pokusů o zlepšení integrace dítěte tak vážné riziko nehrozí. Jestliže budu například posilovat vztahy dítěte se spolužáky, vím, že i když to možná nepomůže, dítěti tím neublížím.

Individuální přístup k dítěti je zřejmě úplný základ. Dovedete si představit odborníka ve speciálně pedagogickém centru, který rozhoduje o integraci dětí, a který zastává a prezentuje názor, že pro určitou skupinu dětí je inkluze obecně nevhodná?

Ne, tak to si vůbec neumím představit. Myslel jsem, že budete směřovat k tomu, že i mezi odborníky se setkáváme s tím, že píšou individuální doporučení „přes kopírák“, tedy úplně stejně, což je pro mě nemyslitelné. Umím si ale představit jednu skupinu, kterou i já vnímám jako velmi složitou, a to jsou děti s mentálním postižením. U nich je postiženo to, kvůli čemu se běžně chodí do školy. Kdyby škola byla víc o komunikačních dovednostech nebo manuálních pracích, tak bych možná měl obavy menší, ale vzhledem k tomu, že škola je více o výkonnosti v matematice, češtině, ale i ve fyzice a chemii, což je jádro, kde mají mentálně postižení problém, jisté obavy mám. U ostatních skupin dětí s postižením, které znám, problém nevidím. Ještě si umím představit některé autisty, kteří by mohli mít s inkluzí problém, ale není to plošné, jen některé autisty, u kterých je to z hlediska rozvoje dle mého přesvědčení kontraindikováno. Samozřejmě pak také existují jednotlivci nebo rodiny, které si integraci nepřejí, ale to je něco jiného. Takže plošně bych integraci nedoporučoval dětem středně těžce a těžce mentálně postiženým.

Máte pocit, že máme dostatečné množství školských poradenských zařízení s ohledem na to, co se chystá, a má fungovat od září roku 2016? Já ze zkušeností svých kolegyň ze speciálně pedagogických center  vím, že jsou rády, když se za integrovaným dítětem dostanou jednou za rok, což mi připadá nedostatečné.

Podle mého soudu situace směřuje k tomu, že se spousta věcí bude řešit administrativně, což je protismyslné. Už dnes je ve školství administrativy mnoho a bohužel inspekci často nezajímá vlastní práce a její úspěšnost ve prospěch dítěte, ale správně vyplněné formuláře. To vám může sebrat hodně energie i času, který jinde může chybět. Nejdůležitější pro poradenského pracovníka je navázat kontakt s klientem a přesvědčit ho, aby o jeho slovech přemýšlel a něco dělal. Někdy to chvíli trvá, než se vám člověk sám otevře, než se zdůvěrní, ale to určitě znáte. Já to neříkám proto, že bych měl něco proti úředníkům, ale když tady občas vidíme například individuální vzdělávací plány, které jsou nepochybně formálně správně, ale vůbec se v nich nevyznáme, jak tomu má porozumět rodič? Zažil jsem rozhovor s maminkou: „My máme individuální vzdělávací plán pro syna.“ „To je výborný, a co tam je?“ „To já nevím.“ „Jak to, že to nevíte?“ „No, já jsem podepisovala papír, že máme individuální vzdělávací plán.“ Rozumíte, asi tam bylo všechno podepsané, všechno formálně v pořádku, ale smysl celého úplně utekl. V takovém případě nás nezachrání papíry, ani to, že se dětem budeme věnovat, že půjdou kupředu, aby je ti ostatní mohli přijmout, protože jestli by měly být (ze strany školy) jen trpěné, tak to není přece žádná integrace.

Co myslíte, že je toho příčinou? Málo odborníků? Potřebné vzdělání?

Zkušenosti ze zahraničí říkají, že počet integrovaných dětí bude narůstat. Domnívám se, že se počet poradenských pracovníků zvýší, ale ne dostatečně. Je otázka, kde je vzít? Zatím se nenavyšovaly kapacity vysokých škol, také ne každý chce pracovat ve školství. V případě psychologů potom hrozí nebezpečí, že když jich nebude dost, bude přijímán leckdo, třeba ten, kdo absolvoval jednu, dvě zkoušky z psychologie. Ne že by to byl špatný člověk, ale vezměte si doktora, já jsem sice taky dělal zkoušku z anatomie před 40 lety, ale nejsem lékař. Přece jenom kvalifikační předpoklady jsou u učitelů, speciálních pedagogů i psychologů velmi důležité. Toho se obávám, že budou chybět odborníci.

Jaká je Vaše největší obava?

Poradenský pracovník je důležitý, ale stejně je nakonec vše na učiteli. A učitelé, kdyby se více vzdělávali a věřili si, zjistí, že mnoho věcí nevyžaduje žádnou psychologickou nebo speciálně pedagogickou pomoc. Něco jistě ano, ale dost by toho zvládli sami, pokud by o tom věděli a mohli se tak nastavit. Takže v tom vidím asi největší problém a říkám to s vědomím, že za minulých 25 let se na školství naložilo spoustu různých úkolů – výchova k volbě povolání, prevence negativních jevů, finanční gramotnost, etická výchova, interkulturní výchova… Asi jsem ještě něco zapomněl, ale celkem je to přibližně osm nových oblastí, které má školství za úkol přijmout a rozvíjet, ale zároveň se nic neubralo. Jak se tohle všechno má dělat dobře, když nepřibývá čas a pouze se zvětšuje objem? Děláte to tak, jako že děláte. V tom vidím největší problém, že neproběhla zásadní rozvaha v tomto státě, k čemu vlastně vzdělání má sloužit.

Můžeme proces integrace vnímat jako kontinuální cestu i s tím, že může být klikatá? Z mých zkušeností mohu říct, že i když dítě v určitém období navštěvuje běžnou školu, v jiném školu speciální, tak to nemusí být špatně. Jednoduše mu v některém období více vyhovovala speciální škola a pak se zase ta „běžná“. Máte také takovou zkušenost?

Ne, z tohoto pohledu to nesleduji, ale umím si to představit. Já jsem zmiňoval, že se na mě hodně obracejí rodiče kvůli domácímu vzdělávání. I  tam se stane, že systém přestane vyhovovat. To není žádná chyba, prostě dítě zase chodí do školy a měli bychom to takhle brát. Nakonec, když se člověk podívá do svého vlastního života a už žije nějakou dobu, vidí, že to, co například před 30 lety bylo bezvadné, že teď už tak bezvadné není, nebo naopak je bezvadné to, co tenkrát nebylo. Chci tím říct, že život je určitá změna a změny k životu patří.

Připravila: Jana Fenclová