Facebook YouTube Instagram

Profesní slepota roste s mírou specializace. Nebojte se pracovat mezioborově

7. ledna 2021

Rozhovor s psychologem Jakubem Majetným

Dítě, které se narodí se zdravotním handicapem, mívá obvykle trochu těžší start do života. Na cestě za jeho zdravým vývojem mu pomáhají odborníci i rodina. Jaké jsou jejich role?

Do určité míry jsou role dané, ale zůstává zde značné pole toho, co je „nepovinnou součástí“ role. A na každém dospělákovi pak je, jak se k této nepovinné součásti postaví. Rodič bude mít vždy rodičovskou odpovědnost a bude tím hlavním, kdo dítě dle doporučení odborníků vede a vychovává. Tím, co může dělat dále, je například přijmout situaci dítěte a výchovy takovou, jaká je, jako součást vlastního rozvoje a životní cesty. A také může usilovat o to, aby byla zdravotní a sociální péče a pedagogické vedení nastaveno adekvátně – ani málo ani moc. A především propojeně. Rodič je de facto jediným nositelem poznání a přístupu ostatních o dítěti. A jediným, kdo může dát ostatním „zelenou“ ke vzájemné spolupráci. Situaci náhradní rodinné péče teď vynechám.

A co patří k těm „nepovinným součástem“ role odborníka?

Odborníci mají rovněž své kompetence a odpovědnost, nicméně službu od služby, ambulanci od ambulance, školku od školky zjišťuji, jak veliké rozdíly jsou v porozumění tomu, co jejich práce obnáší. Například nyní v situaci karantény jsou lékaři, kteří mají v případě akutního stavu stále otevřené dveře, a pak ti, kteří je mají uzavřené i mimo nouzový stav. Ve školských zařízeních se setkávám s extrémy, kdy na jedné straně nad rámec hodiny denně není možný kontakt s kýmkoliv z pedagogů, na druhé straně s asistentkami a speciálními pedagogy, kteří mají pravidelně domluvené hodiny online s žáky, které vedou. Obvykle jde o odraz vedení a „kultury“ zařízení.

Nakolik je vzájemná spolupráce odborníků a rodiny důležitá? Co ji může podpořit, nebo naopak zkomplikovat?

Na hraně toho, co je vnímáno jako běžná součást praxe nebo naopak zbytečný či nerealizovatelný nadstandard, je právě mezioborová spolupráce. V některých městech či u některých dílčích odborníků je již běžné, že si mezi sebou lékaři, služby a pedagogové volají, setkávají se, hledají společné pohledy a „ladí plán práce s dítětem“ dohromady s rodiči. Značka ideál. Například nikdy se mi ještě nestalo, že by někdo z rané péče v Českém Těšíně, českotěšínských pediatrů či Ospodu (Orgán sociálně-právní ochrany dětí – pozn. redakce) odmítl telefon či Setkání nad dítětem (SOD). Ovšem jinde jsem se setkal i s odmítnutím, že „to přece kvůli GDPR nejde“. Je to alibismus. GDPR stačí ošetřit souhlasem rodiče, a pokud toto po mnoha školeních a metodikách odborníci neví, už nejsme na hraně role, ale v jejím jádru.

Spolupráce rodičů a všech důležitých osob v systému dítěte je u středně těžkých a těžkých handicapů stěžejní - ano, my psychologové, lékaři, poradci, učitelé jsme nedílnou součástí tohoto systému. Na multidisciplinárních týmech se pravidelně objevuje téma toho, jak tato spolupráce (otevřený konstruktivní rozhovor s navazující propojenou péčí) ovlivňuje profesionalitu a efektivitu služeb. Tým s menší odborností díky dobré spolupráci udělá pro dítě efektivnější plán než jednotliví nespolupracující špičkoví experti, kteří mohou dítě  a rodiče přetěžovat nebo vystavovat protichůdným doporučením. Kterou variantu byste si vybrala vy sama? No a jádro pudla je v tom, že dítě si to vybrat nemůže. Rodič ano. Další část role, která je jen jeho, nelehká, ale zásadní.

S jakými zdravotními handicapy u dětí máte zkušenost a jak se liší práce s nimi?

Jakub MajetnýJen zmíním, že profesně se pohybují ve dvou pozicích. První je ambulance klinické psychologie, druhou spolek Naše rovnováha. V ambulanci je spektrum široké, není žádná skupina dětí, kterou bych odmítal. Proč? Protože v telefonu při objednání nikdy nevíte, jaké téma či handicap to nakonec bude. Rodiče nebo lékař posílají dítě s podezřením na ADHD, a nakonec se dostaneme k potřebě komplexního řešení porozvodové situace rodičů, kterou dítě neumí zpracovat, nebo třeba posttraumatické poruše. Nebo naopak to, co může vypadat jako porucha chování, na které má podezření škola, může být psychotická porucha. V tomto jsem vděčný klinické psychologii za její koncepty a nástroje. Práce s dětmi a rodinami se liší téměř vždy, protože odráží konkrétní čas a prostor, kde se rodina nachází.  „Časem“ myslím vývoj dítěte napříč všemi jeho složkami, ale také vývoj rodiny, tedy v jaké fázi rodina právě je. Tím prostorem pak složení rodiny, ale i místo, kde rodina žije. Je ložnice místem rodičů, nebo noclehárnou dětí? Je dětský pokoj útočištěm a „skrýší“ dítěte, nebo PC hernou staršího sourozence?

V rámci spolku Naše rovnováha jsem v pozici facilitátora a metodika Setkání okolo dítěte (SOD -porada týmu odborníků vedená facilitátorem – pozn. redakce). Takže týmy vedu a snažím se o zlepšování toho, jak je vést v rovině metodické. Zde je můj přístup více stereotypní, jsem v roli někoho, kdo dává psychologickou odbornost stranou.

Co je hlavním cílem těch setkání? Jsou na nich přítomni jen odborníci?

Hlavním záměrem je, aby se lidé, kteří se sešli, sjednotili v pohledu na dítě a byli schopni generovat aplikovatelné nápady a postupy pro dítě a rodinu. Mou prací je zde sjednocení týmu, udržení všech ve stejně důležité a aktivní pozici, vedení týmu ke konkrétnímu kroku pro všechny aktéry. A podpora rodičů. Poslední rok na Setkání často zapojujeme samotné děti,  včetně online podoby SODu. Zde mi přibývá i jistá role toho, kdo vede diskusi tak, aby mohlo být dítě zapojené ve ,,světě odborníků” a odborníci ve světě ,,dítěte”.

Jsou ty dva světy opravdu tak odlišné?

Ne, protože tyhle dva světy existují pouze v naší mysli, neexistují odděleně. Ve skutečnosti je to jedno pole. Hranice mezi odbornou diskuzí, atmosférou třídy a hrou na dětském hřišti je fikcí, nebo snad lépe konvencí, která ale nemůže přerůst v oddělené světy.

Představíte nám spolek Naše rovnováha, který jste spolu s manželkou založili? Čím se zabývá?

Spolek jsme založili jako prostor pro rozvoj mezioborové spolupráce,  kam patří všichni: rodič, dítě, širší rodina, učitelé, asistenti, pracovníci sociálních služeb, lékaři, sestry, ale také třeba kurátor nebo policie. Spojnicí těchto osob je konkrétní dítě. Nejsme zdravotní ani sociální služba ani školské zařízení. Snažíme se být ,,tmelem” mezi všemi resorty.

Kdo může využít nabídku spolku?

Naše aktivity může využít naprosto každý – a  obvykle se dozví, že v tom nebude sám, a tím nemyslím jen přítomnost někoho z Rovnováhy. Máme tři stěžejní aktivity, kterými šíříme mezioborovost. První je již výše uvedené facilitované Setkání okolo dítěte. Druhou je konference Mezi námi. Letos se nám podařilo zajistit  hlídání dětí a zvýšit tak počet rodičů mezi odborníky. Vidět diskusi sociálního resortu a praktického lékaře nad podobou stimulace v rané péči nebo nad digitální závislostí, je koncert, u kterého nelze chybět. No, a někdo ho u nás zorganizovat prostě musel. Třetí aktivitou je vydávání čtvrtletníku Kolibřík. Zde vždy okolo jednoho tématu publikujeme příspěvky z více resortů.  Například v listopadovém čísle o poruchách chování je zasvěcení do tématu od dětské klinické psycholožky Karolíny Malé, speciální pedagožky Zdeňky Neníčkové, ale také pohled policie od Mariky Jeličové – o trestní odpovědnosti dětí a mladistvých, nebo fotbalového brankáře Petra Bolka o vlivu sportu a trenéra na vlastní zodpovědnost. To je pro nás mezioborová spolupráce.  Rodič pak v čekárně lékaře nebo v sociální službě najde, co vše a kde lze hledat a využít, ale taky to,  kde se pohledy odborníků můžou potkávat, nebo naopak lišit. A v neposlední řadě to, že běžný kvalitní život je nejlepší službou (úsměv). Třeba s fotbalem, hudbou, parkourem nebo s kamarády nad sbíráním pokémonů.

Jak si představujete ideálně fungující multidisciplinární spolupráci týmu podporujícího rodinu v těžké situaci?

Angažovaně, horizontálně a pružně. Vždy s rodičem, nejlépe s externím vedením a koordinací – tedy s neutrálním koordinátorem a facilitátorem. Organizace někdy zabere pár minut, jindy deset hodin telefonátů a přeorganizování. To je na jednoho natolik moc, že pak na samotný tým nemá čas, energii... Pokud to není možné, měla by se skupina domluvit, kdo je bude organizovat, kde se budou scházet a kdo je povede, nebo budou-li se v tom střídat. V první řadě by měl tým vycházet z již existujících odborníků, kteří dítě vedou. Ať už jde o pediatra (nikdo jiný nemá celoživotní anamnézu dítěte) nebo stávající pedagogy. Až následně připojovat nové odborníky. Ať už bude tým vypadat jakkoliv, nesmí chybět snaha o horizontalitu. Jednoduše pokud vede tým primář, vedoucí OSPOD nebo ředitel školy, na to, že se ostatní budou apriori cítit stejně hodnotně, důležitě a zapojí se tak dle svých možností, na to prostě v našem hierarchickém systému můžeme zapomenout. Ale i zde existují výjimky. Nesou ale obrovské časové, profesní i osobnostní nároky na spojení role odborníka + koordinátora + facilitátora.

Při práci s rodinami využíváte také pohádkové příběhy a učíte rodiny s nimi pracovat.  Můžete nám přiblížit koncepci této „terapie pohádkou“?

To by bylo na samostatný rozhovor nebo článek. Již delší dobu v hlavě nosím nápad na to, jak metafory a příběhy, které v terapii, ať už mluvíme o využití v sociálním nebo zdravotním resortu, připravit pro širokou veřejnost. Aktuálně jsme v polovině projektu „Inovace v sociální práci aneb Cestou pohádek a příběhů“.  Princip je jednoduchý. Tým sociálních pracovníků, psychologů, hudebníků a ilustrátorky se snaží ztvárnit do podoby pohádky a audiovizuálního materiálu v pohádce ,,právě to léčivé”. Pohádka slouží jako jeden ze střípků mozaiky, které klient zatím nenašel.

Ilustrace: Bc. Marta Matus

Ilustrace: Bc. Marta Matus

Jak může například u dítěte probíhat hledání „toho léčivého“ v pohádce?

Můžete říct: ,,Co kdybychom si teď poslechli pohádku?” nebo ,,Přečtu ti, jak se s něčím podobným vypořádal jeden ježek, co ty na to?”. K pohádkám rovněž vzniká řada omalovánek, ilustrací a karet, kterými lze s dítětem či s rodičem zůstat. Každá pohádka má verzi „téma pro dítě“ a stejné téma pro rodiče. A protože nás to nadchlo natolik, že jsme za možnostmi projektu, začali jsme rovněž psát pohádky do Kolibříka a umisťovat je na YouTube. Od podzimu 2021 budeme na téma terapeutické práce s pohádkou pořádat v Ostravě dvoudenní workshopy, vždy okolo konkrétního vývojového období, tématu či diagnózy. Prakticky to vyzkoušíte kliknutím na YouTube kanál Naše rovnováha.

Vypadá to, že se nebojíte realizovat mnohé svoje nápady… Některé pohádky jste také sám napsal. Chystá se vydání pohádek v knižní podobě?

Něco píšu já, něco spisovatelka Tereze Dubinová, něco kolegyně Jana Máchová. Je to týmová práce. Dáme si téma (,,problém”), sdílíme zkušenosti, hledáme, co do pohádky vložit a jaké se k tomu hodí kulisy. Největším pracantem v tom je pak Jana, která píše a přepisuje, my to zkoušíme s dětmi a rodiči, a na základě jejich reakcí zase Jana přepisuje. Hodně se nám taky osvědčila práce v nahrávacím studiu, kde se ještě hodně textu upravuje a ,,šperkuje”. Audio naživo má sílu, kterou text nepředá. Efektivita, krása a radost je prostě v týmu.  Kniha vyjde v březnu 2021 ve dvou verzích – pro děti a pro dospělé, bohatě ilustrovaná. Na konferenci Mezi námi, která se uskuteční 27. května 2021, chystáme její křest.

Jaký význam má pro malé dítě pohádkový příběh?

Měla jste ráda pohádky? Připomínala jste si jejich hrdiny? Bála se “špatného” konce? Prožila jste radost a naplnění, když se „tvar“ pohádky uzavřel a vytvořil nádherný obraz?

Ilustrace: Bc. Marta Matus

Ilustrace Bc. Marta Matus

Ano! Dodnes mám ráda pohádky. Uklidňují mě.

A o to jde. Nemusíme nad tím přemýšlet, a děti už vůbec ne. Například C. G. Jung tohle moc dobře věděl. Těžiště práce v imaginaci nebo snovém světě má obrovskou léčivou sílu. Dnes se podobným směrem vydává např. narativní terapie při práci s externalizací a autorizací. Udělat z problému nebo řešení dobrý příběh. No… a my se v pohádkách snažíme přinést ucelený obraz přímo ke zranění nebo nedokončené záležitosti dítěte, nebo malý návod na to, jak můžeme vychovávat dítě s handicapem a přitom i sebe ve verzi pro rodiče. Někteří čtenáři tohoto článku budou pravděpodobně pracovníky v pomáhající profesi, mohou si to sami vyzkoušet třeba na pohádce O Strakapoudovi na YouTube kanálu. V té pohádce, v prožitku při ní,  je odpověď na vaši otázku. A využití? Péče o sebe. Vědomí hranic a vlastní zodpovědnosti, přijetí bezmoci. Metoda semaforu. Rozmanitost života. Schválně by mě zajímalo, co tam najdete vy?

Už jsem si ji poslechla. Pro mě je to třeba o cestě ven z profesního vyhoření, o umění odpočívat, o dobíjení baterek… Hned se mi u ní vybavila řada obrazů z mého života.

Tak vidíte… Pohádky jsou oproti sociální práci a psychologii v jejich profesionální podobě přirozenou součástí života. Příběhy si lidé vykládají tisíce let. Tisíce let se jimi  „léčí“ a doplňují si jimi „střípek do mozaiky“ jejich aktuálního vývoje.  V metaforách a obrazech mluvil Kristus, Buddha, Mojžíš. V metaforách a obrazech přišly k mnoha vědcům vynálezy, jež změnily běh dějin. A v metaforách a obrazech se nyní Rovnováha snaží obohatit a zpříjemnit sociální práci.

Přeji jí mnoho zdaru v tomto úsilí. Chtěl byste našim čtenářům-odborníkům něco vzkázat?

Závěrem bych přidal povzbuzení pro všechny, aby se nebáli pracovat mezioborově. Je to takové turbo pro práci, a zároveň základ psychohygieny. Vynaložený čas na tým zdaleka převyšuje zbytečnost toho, kdy to ,,táhnu sám” bez kontaktu se školkou, školou, lékaři. Zdaleka převyšuje i profesní slepotu, která roste s mírou specializace. A pomáhá udržet pokoru a respekt k rodině i všem ostatním, s nimiž chtě nechtě máme stejnou vizi – dobro dítěte a jeho rodiny. Naše rovnováha je tady pro všechny, stačí se ozvat a o koordinaci týmu bezplatně požádat. Nikdy v tom nejsme sami!

 

Psycholog a psychoterapeut Mgr. Jakub Majetný je zakladatelem a předsedou spolku Naše rovnováha (www.naserovnovaha.cz), který se zabývá multidisciplinární podporou rodin a dětí s handicapem. Působí v ambulanci klinické psychologie v Českém Těšíně. Psychologické vzdělání získal na univerzitě Palackého v Olomouci. Absolvoval výcvik v integrativní psychoterapii, narativní terapii a v dílčích kurzech focusingu, arteterapie, rodinné terapie a práce se sny.

Psycholog Jakub Majetný

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Fotografie: Shutterstock.com a archiv Jakuba Majetného

Ilustrace: Bc. Marta Matus

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.