Přes překážky na vodě i na suchu

Kateřina Pjajčíková je rodačka z Ostrožské Nové Vsi. Pochází ze sportovní a taneční rodiny. Tatínek je předsedou sportovního spolku, trenér a pedagog. Maminka se věnuje folkloru. Má mladšího bratra, který stejně jako Katka po sportovní kariéře na kajaku úspěšně závodí na dračích lodích. Není proto divu, že v našem rozhovoru se životní zkušenosti plynoucí z vady sluchu intenzivně prolínají se sportovními. Katka říká, že sport ji zocelil, naučil odhodlání a vytrvalosti.

Katko, máte za sebou výrazné úspěchy v rychlostní kanoistice. Co vás vedlo k ukončení sportovní kariéry?

S kanoistikou jsem skončila těsně před svojí maturitou především ze zdravotních důvodů. Trpěla jsem na opakované záněty šlach na rukách a lékaři s fyzioterapeuty doporučovali klid, což samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Jakmile jsem se dostala do maturitního ročníku, rozhodla jsem se s kanoistikou skončit a věnovat se školním povinnostem. Navíc jsem si chtěla dohnat puberťácká léta a začít navštěvovat do té doby zapovězené diskotéky. Ale zjistila jsem, že mě to vůbec nebaví. (smích)

Co vám sport přinesl do života?

Umožnil mi vycestovat do krásných míst, kde se konaly závody. Mám větší vůli a výdrž. Naučila jsem se spoléhat sama na sebe bez pomoci druhých. Určitě to mělo obrovský vliv na překonávání sebe sama, což se mi teď hodí v pracovním životě a celkově v intaktní společnosti.

Katka se kanoistice věnuje od dětství

Jste od dětství uživatelkou kochleárního implantátu. Vybavíte si vzpomínku související s rehabilitací sluchu po implantaci?

Jediné, co si z dětství pamatuji je, jak jsem nesnášela nosit procesor v podobě závěsné krabičky. V předškolním věku jsem ji nosila na hrudníku, později už na opasku, ale neustále mi překážela, převážně při sportu, takže teď jsem vděčná za malý závěsný procesor umístěný za uchem.

Jaký je v současnosti vás profit z implantace?

Relativně dobře rozumím řeči. Hodně si vypomáhám odezíráním, ale s blízkými lidmi zvládám komunikovat i bez toho. Ráda poslouchám hudbu. Textům sice nerozumím, ale vnímám rytmus. Nejpříjemnější je pro mě zvuk klavíru, který mě velmi uklidňuje. V hlučném prostředí se málokdy orientuji, spíš vůbec. Je docela vtipné, že teď pracuji ve školství, kde je velký hluk. Sama nevím, jak to vůbec zvládám. (smích) Obecně mám pocit, že v dospělém věku je pro mě poslech s implantátem náročnější. Vysvětluji si to tím, že při studiu jsem potkávala stále stejné lidi, kteří po nějaké době chápali mé komunikační potřeby. Teď v pracovním životě je to velmi náročné, lidé se neustále mění, nejsou seznámeni s mým handicapem a dlouho trvá, než zjistí, jak se mnou komunikovat. Bohužel jsem zatím málokdy narazila na empatického člověka.

Chodila jste na běžnou základní školu. Kdo seznamoval spolužáky s vaší vadou sluchu? Jak jste zvládala druhý stupeň, kde už jsou na žáky kladeny vyšší nároky?

Na celém prvním stupni jsem měla třídního učitele Karla Zerzáňa, který měl vystudovanou speciální pedagogiku a nyní působí jako ředitel na škole pro žáky se speciálně vzdělávacími potřebami v Uherském Hradišti. Jemu vděčím za mnohé. Prosadil si menší počet žáků ve třídě, snažil se podporovat přátelské vztahy mezi dětmi, já k němu jednou týdně docházela na logopedická cvičení. Bylo to fajn. Na druhém stupni se spojily dvě třídy a nás bylo najednou třicet. Hrůza! Bojovala jsem jak sama se sebou, tak i s kolektivem. Seděla jsem ve druhé lavici uprostřed, a jelikož jsem levostranně implantovaná, po levici jsem měla spolužačku, která mi případně opakovala řečené. Časté byly posměšky, hodně spolužáků mi z mého pohledu „blbě“ koukalo za ucho, ale neřekli nic, nezeptali si. To mě bolelo. Měla jsem pár kamarádek, ale stejně jsem se v kolektivu cítila odstrčená. I když se mi to neříká lehce, došlo to až k tomu, že jsem trpěla depresemi, ubližovala si fyzicky a měla docela temné myšlenky. Bylo to hodně náročné období.

Pracoval s vámi ve škole školní psycholog?

Nevyhledala jsem jej. Tehdy bylo tabu řešit psychické problémy. Jsem ráda, že nyní se o tom více mluví a děti mají kam se obrátit.

Jak toto náročné období vnímali rodiče?

S tatínkem máme složitější vztah právě skrze to, že mě trénoval a jsme povahově velmi podobní – uzavření, nedáváme najevo emoce. Stále si k sobě hledáme cestu. Maminka je úžasná, ale sama nevěděla, co se mnou.

Pomohl vám nástup na gymnázium?

Bohužel ne. Neměla jsem štěstí na kolektiv. Úzkosti a deprese pokračovaly, do toho jsem bojovala s angličtinou. Časem se to zlepšilo, dokonce jsem z angličtiny maturovala a utekly mi jen dva body na výbornou známku. Ale v druhém ročníku jsem asi půl roku uvažovala nad přestupem na Gymnázium pro sluchově postižené v Praze – Ječné. Nakonec jsem se rozhodla s ohledem na sport zůstat.

Profesionálnímu sportu jste obětovala mnohé, nechybí vám to?

Chybí ve smyslu kolektivu a jako forma sebepřekonávání. Ale užívám si pocitu, že nemusím na trénink. Když si vzpomenu na ten každodenní dril, nechápu, jak jsem to dávala (smích). Skloubit tréninky s dojížděním do školy s odpoledním vyučováním znamenalo, že jsem se domů dostávala třeba až kolem 8. hodiny večer úplně vyřízená, bez myšlenek na učení. Takže jsem neměla ani nějak výborné známky, ale maturitu jsem zvládla a dostala se i na vysokou školu.

Jak tak poslouchám, chuť nevzdávat se a bojovat se nesla celým vašim dětstvím a dospíváním...

To ano. Později mě bojechtivost trochu opustila. Chtěla jsem totiž původně studovat fyzioterapii, ale odmítli mě z důvodu implantace. Teď zpětně lituji, že jsem více nezabojovala. Nakonec jsem šla na Aplikovanou tělesnou výchovu do Olomouce, kde je tělesná výchova a speciální pedagogika zaměřená převážně na sporty. Tam už jsem se cítila ve své kůži. V osnovách bylo hodně všeobecných sportů, dále praxe s dětmi/lidmi se zdravotním postižením, a to mě velmi bavilo. Některé zkoušky mi sice dávaly zabrat, stejně jako bakalářská práce, ale konec se mi podařilo úspěšně složit závěrečné zkoušky a obhájit bakalářský titul. Nyní uvažuji, že bych si dodělala dálkově magistra, ale stále ještě nevím, jaký obor si vybrat. Asi se více přikláním ke speciální pedagogice.

Katka s kamarádkou šéfují ženskou dračí loď

Využívala jste při studiu podporu pro studenty se specifickými potřebami?

Ano, přepis mluvené řeči. Ale moc mi to nevyhovovalo. Štvalo mě, že i když jsem trávila čas na přednášce, většinou jsem jen koukala do ''blba'', přečkala přednášku a musela si to znovu projít doma. Stálo mě to více než dvojnásobné úsilí ve srovnání se slyšícími spolužáky. 

Aktuálně působíte jako asistentka pedagoga na běžné základní škole. Co vnímáte na této profesi jako nejvíce náročné z pohledu uživatele kochleárního implantátu?

Určitě hluk. Ten je zejména o přestávkách enormní a způsobuje, že nikomu nerozumím. Musím být neustále ve střehu, jak jsem omezená v orientaci v prostoru, a celkově porozumění v hluku. I při zkráceném úvazku se pak domů vracím unavená jak po dvanáctihodinové směně. Pokud mám navíc suplování nebo záskok za kolegyně v družině, je to teprve „záhul“. Zvedám například mobil rodičům, kteří si vyzvedávají děti. Na telefonování potřebuji naprostý klid, což v družině není možné. Podařilo se nám s kolegyní naučit děti, že jakmile zazvoní telefon, přestanou si hrát, řádit a je naprosté ticho. Funguje to, ale musím jim to každý den připomínat.

Asistujete konkrétnímu žákovi? Tam problém s komunikací není?

Asistovala jsem klučinovi v 7. třídě, kdy se jednalo spíše o výchovné problémy včetně problémů s kolektivem. Žák měl ADHD, ale byl velmi nadaný, hlavně si velmi rád povídal. To mi dělalo problém, protože strašně rychle mluvil, a ještě o technických věcech, kterým vůbec nerozumím. Po měsíci působení jsem ohlásila řediteli, že si budu hledat práci jinde, protože mám problém s hlukem a obtížně rozumím svému žákovi. Ředitel mi řekl, že je výhoda, že neslyším, že alespoň se žák naučí mluvit srozumitelně, protože všichni učitelé mají problém mu porozumět. Po dalších měsících se však nic nezlepšilo a jelikož jsem dostala nabídku dělat asistentku prvňáčkovi na základce v místě bydliště, přestoupila jsem tam. Chlapeček má také ADHD a zatím se spolu seznamujeme.

Bylo obtížné najít pracovní uplatnění?

Bylo. Reagovala jsem na inzeráty na asistenta pedagoga. U pohovoru byli ze mě nadšení, ale jakmile jsem jim řekla o svém sluchovém postižení, dostávalo se mi názoru, že to pro mě není vhodné. Dotklo se mě to, ale teď už chápu, fakt je to náročné.

Kateřina se svým přítelem

Se slyšícím přítelem jste se poznali díky sportu, nyní spolu žijete. Vnímáte v partnerském vztahu nějaká omezení, která sluchové postižení přináší?

Nemá to se mnou jednoduché. (smích) Seznámili jsme se na dračích lodích a jezdíme spolu doteď. Od začátku věděl o mé vadě sluchu a má většinou pochopení. Tedy až na pár situací, které si však žádný slyšící člověk nedokáže představit. Například, že se na nějaké akci nebavím, protože mám problém porozumět a akorát mě to vyčerpává. Jakmile jsme spolu ještě nebydleli, bylo vše v pohodě. Když jsme se k sobě nastěhovali, teprve mu začalo docházet, v čem specifika sluchového postižení jsou. Nemůže na mě mluvit z jiné místnosti nebo za mými zády. Po ránu někdy potřebuji být v klidu, tedy bez kochlíku. Kolikrát ho to naštve, protože se zrovna se mnou chce na něčem domluvit. Dělám si srandu, že až budeme mít děti, já budu večer klidně spát a partner se postará o děti. Už je s tím smířený. Dokonce jsme si nechali udělat genetické testy. Zničilo mě, když vyšlo, že jsem přenašečka hluchoty. Mám dva různé geny hluchoty a oba jsou poloviční. Naštěstí partner nemá žádný z těch genů, tak snad to bude vše v pořádku.

Jaké jsou kromě dětí vaše další plány do budoucna?

Jak se říká: nesni o budoucnosti, ale žij přítomností. (úsměv) Nicméně sportu se asi úplně nezbavím. V plánu mám pár závodů dračích lodí, v září nás čeká mistroství světa v italské Ravenně. Stále se hledám, která profese by pro mě byla nejvýhodnější vzhledem k vadě sluchu. Nyní poslední dobou dost často přemyslím, že bych zkusila napsat nějakou příručku o životě s kochleárním implantátem pro asistenty ve školách. Protože tohle téma je pro intaktní společnost stále cizí.

Dračí lodě 2022 - na stupních vítězů (Katka druhá zprava)

A jak vidí cestu své dcery Kateřiny za studijními a sportovními úspěchy její otec Vít Pjajčík?

Pane Pjajčíku, kdy byla Katce diagnostikována vada sluchu?

V prosinci roku 1998, kdy byly Katce dva roky. Byl to pro nás šok! V rodině, ba dokonce ani v blízkém okolí jsme totiž žádnou takovou zkušenost dosud neměli.

Kde jste v období, které následovalo po zjištění sluch. postižení, hledali a nacházeli podporu?

Odbornou podporu jsme bohužel moc nenacházeli. Dnešní doba je úplně jiná, plná informací a možností, technologický pokrok neuvěřitelný. Nám se nakonec podařilo zkontaktovat s Ing. Anežkou Červenákovou, zakladatelkou spolku Ephata. Pak události nabraly spád: Mrázovka, Motol, operace u MUDr. Zdeňka Kabelky, kochleární implantace a následná péče u Jitky Holmanové ve spolupráci s Ing. Okluským. Katka dostala implantát ve třech letech.

Jak jste měli s Katkou nastavenou komunikaci?

Volili jsme ponejvíce mluvenou řeč s výraznou artikulací. Stejně jsme přistupovali i k mladšímu synovi, který má také sluchové postižení, kompenzované sluchadly. Neměli jsme informace ohledně používání znakového jazyka, ale naštěstí se u Katky ukázal výrazný profit z implantace.

Katku jste vedli ke sportu. Vodní sporty však u uživatelů kochleárního implantátu nebývají zrovna obvyklou volbou. Neprovázely vás obavy, jak bude Katka slyšet na vodě, jak se bude orientovat, shodli jste se na výběru hned, nebo bylo rozhodování těžké?

Od roku 1992 působím v místě bydliště jako trenér kanoistiky. Takže co se týče výběru sportu, tam ani jiná cesta nebyla. (úsměv) Katka se sice zpočátku seznamovala s moderní gymnastikou či aerobikem, ale nakonec zvolila rychlostní kanoistiku. Ta poskytuje dětem výrazný všestranný sportovní základ – cvičení v tělocvičně, běhání, sportovní hry, cyklistika, lyžování s preferencí běžek, plavání. Právě to, že Katka na vodě neslyšela, bylo občas výhodou, poněvadž se mohla na pádlování pořádně koncentrovat. Na druhou stranu určitý hendikep měla na startu, ale přesto se dokázala prosazovat! Nicméně období, kdy na vodě nepoužívala procesor implantátu a nemohla se zapojovat do „dění“ s kamarády na vodě, byla krutá. Nejednou to spělo k ukončení kariéry…

Rodiče s Kateřinou na promoci

Co bylo pro vás nejnáročnější? Jak to vnímáte s odstupem času?

Podle mě asi začátky, kdy byla těžká sluchová vada Katce diagnostikována a o implantaci jsme neměli ani ponětí. Pak to byl snad ještě závěr bakalářského studia, kdy se zdálo, že Katka školu nedokončí. Ale zvládla to a osamostatnila se. Jsme na ni hrdí! Stejně tak jsou pro mě příjemné vzpomínky, kdy soupeřila na kajaku s děvčaty, která se nakonec objevila na stupních vítězů během olympijských her.

Připravila: Bc. Romana Procházková, DiS., vedoucí Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi CDS Tamtam v Pardubicích

Fotografie: archiv Kateřiny Pjajčíkové