Facebook YouTube Instagram

Hudba je mi příjemná a poslouchám ji každodenně

13. dubna 2022

Říká nedoslýchavá studentka v rozhovoru o poslechu se sluchadly, tanci, zpěvu a předávání emocí

Zvoním na dům manželů Řezáčových v Hostivicích. Přijde mi otevřít paní Veronika. Za chvilku už sedím v obýváku a seznamuji se s její nejstarší dcerou Martinkou (15). Vím o ní, že studuje osmileté gymnázium a vzhledem k tomu, že nedoslýchá, používá sluchadla. Chystám se tedy povídat si s ní hlavně o poslechu. Nakonec tomu tak opravdu je, ačkoli v mnohem širších souvislostech, než předpokládám. Bavíme se totiž nejen o sluchadlech, ale také o tanci a zpěvu, který Martině mimo jiné pomohl k velkému pokroku v rozvoji řeči.

Na povídání k Řezáčovým jsem přišla vyzbrojena představou o jasném scénáři rozhovoru, který se mi však rozpadl, jakmile jsem překročila práh obývacího pokoje. Tyto místnosti svým vybavením obvykle nechávají alespoň částečně nahlédnout do zájmů těch, kteří je užívají, a nejinak tomu je i u zde. Jen kulisy jsou trochu neobvyklé – celému prostoru obýváku totiž dominuje stříbrná tyč upevněná mezi podlahu a strop. Takže moje první otázka zní: „Na co to je a kdo to používá?“

Pole dance spojuje prvky tance s prvky gymnastiky a akrobaciePole dance spojuje prvky tance s prvky gymnastiky a akrobacie

Od Martinky se dozvídám, že to je tyč na pole dance. Ten v sobě spojuje prvky tance s prvky gymnastiky a akrobacie. Nejvíce tuto pomůcku asi používá ona, protože se tanci věnuje i v základní umělecké škole, ale „k tyči přitáhla“ také svou nejmladší sestru Pavlínku (9). Maminka to hodnotí tak, že „na tyči se tady věčně někdo točí“. Martina se kromě pole dance zabývá také lidovými tanci, moderním či scénickým výrazovým tancem a klasikou. Všemu se věnuje pod odborným vedením na základní umělecké škole. Pod pojmem klasický tanec si ihned představím baletku v balerínkách, jak stojí nebo cupitá na špičkách, a ukazuje se, že nejsem tak daleko od pravdy. „Vlastně se stojí prsty na tvrdé výstuze špičky. Používají se silikonové nebo pěnové vložky, které prsty chrání a zmírňují bolest, ale samozřejmě to není nic příjemného… Profesionální tanečníci na nich stojí klidně několik hodin denně, ale já to nijak nepřeháním. Trénuji tak maximálně hodinu v kuse,“ vysvětluje Martina. Vypočítává také, kolik času tráví v kroužcích tance a zpěvu, dělá to více než 5 hodin týdně. K tomu také maluje a fotografuje. Divím se, že jí vůbec ještě nějaký volný čas zbývá. Navíc, jak říká maminka, je také docela studijní typ, takže si nachází občas čas i na učení. V kolik hodin chodí spát? Raději se neptám.

Hudba, tanec, zpěv, to nejsou právě obvyklé koníčky u někoho, kdo má na obou uších sluchadla. Zajímalo mě proto, zda rodiče na úplném počátku, kdy se začali poprvé zabývat dceřinými problémy se sluchem, očekávali takový vývoj jejích zájmů. Veronika jen vrtí hlavou: „Ne, to jsme nečekali. Ale my tehdy nevěděli vůbec nic, ani jaké bude její normální fungování v životě. Zda se má učit znakový jazyk, jak se zapojí do společnosti. Důležité pro nás bylo, že nedoslýchavost je handicap, se kterým se dá žít. Je tolik nemocí a i těch, na které se umírá. Myslím, že i díky tomuto pohledu jsme to přijali docela dobře. Změnit jsme to nemohli a proto „vědět“ bylo lepší než nemít informace. Mohli jsme začít hledat možnosti, jak Martince život s handicapem usnadnit. Byli jsme jen trochu zmatení a nekoukali jsme moc do budoucna. Žili jsme přítomností… Ale samozřejmě jsme se ohlíželi i zpátky do doby, kdy jsme nevěděli, že Martinka má sluchovou vadu. Litovali jsme třeba situací, kdy jsme na ni křičeli, že nás neposlouchá. A ona nás přitom jen neslyšela. Nikoho nedoslýchavého v rodině jsme neměli a trvalo docela dlouho, než se na to přišlo. Martina dostala sluchadla až v 5 letech.“

Veronika pojala první podezření již v době, kdy byly dceři asi 3 roky a rodina se na nějaký čas odstěhovala do Spojených států. Martinka tehdy skoro nemluvila a pobyt v cizojazyčném prostředí rozvoji jazyka příliš neprospěl. Po asi 2 měsících v americké školce ji rodiče museli z kolektivu stáhnout. „Byla tam nešťastná, stěžovala si na hluk. Nemohla ani odezírat,“ odhaduje Veronika. Po návratu do Čech začala s dcerkou navštěvovat logopedku, ale ani ona si nevšimla, že holčička nedoslýchá. Až když prodělala zánět středního ucha, dostali rodiče pokyn pozorovat dceřin sluch. Tehdy už začínalo být jasné, že Martina má opravdu nějaký problém. Nakonec skončili na vyšetření v motolské nemocnici, které ukázalo oboustrannou střední nedoslýchavost a za několik měsíců Martina dostala sluchadla.

Rodina ŘezáčovýchRodina Řezáčových

Rodiče v nové situaci příliš nevěděli, kam se obrátit o radu. Lékaři se sice postarali o kompenzaci sluchu, ale žádné další informace neposkytli. Veronika si později vzpomněla na neslyšící kamarádku z vysoké školy. Obrátila se proto na ni a ona jí doporučila Centrum pro dětský sluch Tamtam. „Tamtam nám opravdu pomohl. Měli jsme od něj všechny informace, zorientovali jsme se a přišlo celkové zklidnění. Pan doktor Jedlička, náš foniatr, byl výborný. Sluchadla skvěle nastavil, i jeho komunikace s dětmi byla skvělá, ale pro dotazy tam prostor moc nebyl. On měl vždy plnou čekárnu, a člověk vlastně ani moc nevěděl, na co se ptát. Nevíte, že se třeba máte ptát na příspěvek na sluchadla. To nám řekli až v Tamtamu. Jezdila k nám poradkyně rané péče paní Iva a dala nám spoustu informací. Původně jsme měli pocit, že by se Martina měla učit znakový jazyk, ale pak jsme pochopili, že může normálně fungovat ve slyšící společnosti.“

Začátky se sluchadlem a rozvoj řeči

Martina si první vzpomínky na sluchadla spojuje až s dobou, kdy chodila na základní školu. Šlo o starší typ sluchadel, která dobře nedržela, jedna část stále odpadávala a za uchem zůstávala trčet hadička. Byla to pro ni otrava jak při sportu, tak mezi dětmi ve škole. „Každodenně se mě někdo, kdo mě neznal, třeba ve frontě na oběd ptal, co to mám za uchem, nebo na mě jen zírali. Docela mě to trápilo. Teď už se mi to stává minimálně, nejspíš to bude tím, že se pohybuji v jiné věkové kategorii a sluchadla přeci jen už dnes vypadají jinak.“

Dnes už je Martina se sluchadly sžitá, ale přesto ji obtěžuje, když se nečekaně vybíjí baterky nebo že s pomůckou nemůže do vody. Také nosí brýle, takže když má sluchadla, brýle a za pandemie navíc šňůrku od roušky za uchem, docela to bolí.

Na své první krůčky k poslechu se sluchadly si sice nepamatuje, ale zato si vzpomínky bez problémů oživuje maminka Veronika. Vrací se do doby, kdy Martina navštěvovala mateřskou školu v Ruzyni. „Chodila tam už od čtyř let, ale ten první rok, ještě bez sluchadel, byla docela vyjukaná, i učitelky to říkaly. Když dostala sluchadla, tak si je sundávala, ale jen tak 2 až 3 dny. Asi si velice rychle všimla, že jí pomáhají. A pak nastalo období: „Co to je?“ Padalo listí, tekla voda, identifikovali jsme zvuky. To jsme se dozvěděli z Tamtamu, takže jsem počítala s tím, že tato doba přijde. Do školky v Ruzyni Martina chodila až do 7 let, než šla do školy. Dali jsme jí odklad, ale asi to byla chyba. Nepotřebovala ho. V 1. třídě pak byla hodně napřed, takže se při vyučování dost nudila. Ani mezi děti moc nezapadla, většina byla mladších a znaly se již z dřívějška. Od 2. třídy pak chodila na základku v Hostivicích a to už bylo v pohodě. Nemluvila tehdy ještě dobře, vlastně celý první stupeň. Ale měla kamarádky, kterým to nevadilo.“

Martina se do roka se sluchadly úplně skamarádila, ale s tím, aby mluvila srozumitelně, se prala déle. Na logopedii docházela téměř celý první stupeň základní školy. Největší pokrok v řeči však nastal až v době, kdy začala chodit do pěveckého sboru Modrohlásek při základní umělecké škole a byla nucena věnovat se i zde správné výslovnosti. S nápadem chodit na zpěv přišla sama. Rodiče byli překvapení a „tajně“ skeptičtí, ale nechali dcerku, ať to zkusí. Sborový zpěv Martinu „chytil“ a později si přidala i sólový zpěv. V ZUŠce zpívají všechny žánry, včetně italských árií a lidovek, ale ve volném čase nejraději poslouchá pop. Jako každý dnešní teennager využívá Spotify v telefonu, kam si ukládá oblíbené interprety či skladby, co se jí zalíbí. Jedním z jejích oblíbenců je britský písničkář a zpěvák Cavetown. „Těžko říct, co mě na zpěvu nejvíc baví. Hudba je mi příjemná a poslouchám ji každodenně. Připadá mi to jako velmi přirozená činnost. A možná jde i o to předávání emocí...?“

V hudbě jde i o předávání emocí, říká Martina V hudbě jde i o předávání emocí, říká Martina 

Poslech se sluchadly v různých prostředích

Z dosavadní komunikace s Martinkou poznávám, že se sluchadly dobře rozumí. Ale uvědomuji si, že sedíme v tiché místnosti a dobře vidíme jedna na druhou. Ptám se proto, jak je to s poslechem v podmínkách početné rodiny a v hlučnějších prostředích? Martinka je velmi upřímná: „Nerozumím docela často, ale už jsem zvyklá se lidí doptat a oni mi většinou vyhoví. Ve škole záleží hodně na situaci, ale určitě hůře slyším v tělocvičně nebo v učebnách s horší akustikou, potom samozřejmě o přestávkách nebo v hodinách, kde je hluk. Teď v posledních dvou letech, jak jsou všichni v pubertě, tak je to teda docela šílené. A v téhle době je občas problematické i to, že učitelé nosí respirátory. Jinak do školy chodí asi 300 žáků a já jsem tam se sluchadly jediná. Do první třídy jsem chodila společně s jedním klukem, co měl kochleární implantáty.“

Maminka ji přerušuje: „To byla tehdy náhoda, ale pomohlo nám to, protože díky tomu chlapci chodila do školy pravidelně paní ze speciálně-pedagogického centra a s její pomocí jsme později nastavili podmínky i pro Martinku. Ona nás sledovala a občas nám i něco poradila. Martina pak měla například prodloužený čas na přijímačky.“

Ten sice nevyužila, ale zato jí pomohlo, že byla v učebně sama. Na jednu stranu to pro ni nebylo příliš příjemné, ale viděno zpětně, z hlediska poslechu to oceňuje: „To podle mě nebylo špatné, protože nyní, když píšu diktát s ostatními, nebo něco dopisuji a spolužáci mají normální výuku, tak mě to docela ruší a nejsem schopna se soustředit.“

Přestože pedagogové na gymnáziu vědí o tom, že Martina nedoslýchá, a existuje i spolupráce s pracovnicí speciálně-pedagogického centra zaměřenou na postižení sluchu, Martina má někdy pocit, že snad učitelé o jejím handicapu nevědí. „Oni to samozřejmě všichni vědí. A v testech by mi myslím neměli vůbec hodnotit poslech. S angličtinářkou jsme domluvené na tom, že si ho dělám, a když mi dopadne dobře, započítá mi ho. Jinak mě na hodinách normálně vyvolávají s otázkami ohledně poslechu, kdy se cítím špatně, protože tomu kolikrát na rozdíl od spolužáků vůbec nerozumím. Určitě v tom má svůj díl i to, že zvuk je pouštěn z rádia či počítače. Občas mě až bolí křik učitele či hlasitý zvuk videa.“

Maminka v tomto ohledu uvažuje prakticky. Podle ní nemají školy kapacitu na to, aby všechny tyto potřeby dětí zohledňovaly, takže se Martinka musí naučit říci, co potřebuje: „Ve škole je to tak, že každý na začátku slíbí součinnost, ale v reálu se to pak moc neřeší. A já si říkám, že to asi takhle je lepší. V životě stejně na Martinin handicap nikdo nebude brát ohledy. Když bude chtít vykonávat nějakou práci, bude ji muset dělat i s nedoslýchavostí. Vlastně každý člověk má nějaký handicap a ten určuje, co mu půjde hůř a co lépe.“

Distanční výuka znamenala pro Martinu stejně jako pro spoustu jiných dětí určitou výzvu. Veronika pomohla dcerám nastavit režim. Tablety si půjčili ve škole a jeden čas dívky pracovaly i na mobilech. Maminka byla první jaro s dcerkami doma, pak už se zaběhly. „Bylo docela hustý, když jsme byli pořád doma a neustále se vídali, ale jelikož máme dostatek místností, ponorkou jsme netrpěli. Při distanční výuce jsem ale měla docela problém rozumět a taky často padalo připojení. Online jsem měla i kroužky na ZUŠce, což jsem někdy taky docela špatně slyšela. Ale zase jsem měla mnohem více času než nyní,“ hodnotí výhody i nevýhody pandemického režimu Martina.

Jak je to s výukou cizích jazyků?

Martinka má opakovanou zkušenost s pobytem v cizojazyčném prostředí, a to jak v již zmíněném předškolním věku, tak o několik let později, kdy chodila v USA půl roku do školy. Rodiče si od pobytu slibovali, že se všechny tři dcery zdokonalí v angličtině, ale jak komentuje maminka: „To se teda moc nepovedlo.“ Vyšlo to jen v případě Klárky (nyní 13), jejíž angličtina šla hodně nahoru. Martina zůstala na stejné úrovni jako předtím. Ani nejmladší Pavlínka (nyní 9), která má vývojovou dysfázii, se jazykově neposunula. Svou roli určitě sehrála i jejich znevýhodnění, ale Martina připouští, že vliv mělo i to, že její úroveň angličtiny odpovídala jen základům, které si odnesla ze základní školy, takže nebylo, na co navázat. Až později na gymnáziu se v angličtině hodně zdokonalila. „Sice jsem stále jedna z nejhorších ve třídě, ale ta úroveň je tam vysoká,“ hodnotí.

Martina, Klárka a Pavlínka v Grand Canyonu v roce 2018Martina, Klárka a Pavlínka v Grand Canyonu v roce 2018

Na dotaz, které předměty ji na gymnázium baví a jak se jí tam celkově líbí, trochu zrozpačití: „My máme takové soukromější gymnázium, je nás asi 300 žáků, takže se s učiteli známe, což je docela hezké. Má to svoje plusy i mínusy. Ale celkově nemůžu říct, že by tam byl předmět, co by mě vyloženě bavil. Myslím, že jsem zaměřená trochu jiným směrem. A také mě nikdo z učitelů svým způsobem výuky příliš neoslovil.“

Divím se, že ani hudební výchova Martinu nebaví, ale ona vysvětluje, že se žáci při hodinách učí pouze informace o hudebních stylech, ale aktivně nezpívají. Výuka není nijak odpočinková. Podle Veroniky na gymnáziu kladou důraz na studijní dril a učivo jde možná až příliš do hloubky.

Martinka nemá zatím jasnou představu o své budoucí profesi. Kdyby měla kráčet ve šlépějích rodičů, zaměřila by se přírodovědně. Maminka je mikrobioložka a tatínek Milan arachnolog (zabývá se pavouky). Ale tam dívka patrně nezamíří, zatím je orientována spíš všeobecně. Gymnázium jí proto vyhovuje, ale nebrání se změně. Letos se chce hlásit na čtyřleté gymnázium v Praze. Takže jí moc držím palce a jdu si hned pustit něco od Cavetowna, abych se hudebně trochu přiučila.

 

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv rodiny Řezáčových

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.