Věřím svým šikovným rukám

Majitel soukromé zubní laboratoře Bedřich Brož je uznávaným zubním technikem, úspěšným plzeňským živnostníkem a otcem dvou dětí. Za 21 let praxe se dokázal zařadit mezi naše přední výrobce zubních náhrad. Zaměstnává několik pracovníků, a navzdory svému sluchovému postižení nemá s komunikací s kolegy, pacienty ani obchodními partnery žádné větší problémy. Drží krok s technologiemi, používá nejmodernější přístroje, ale v laboratoři nedá dopustit na ruční práci. Tvrdí, že současné přístroje nedovedou napodobit živý zub tak jako lidské ruce při modelování a vrstvení keramiky. Zároveň ale připouští, že zubní technici se s rostoucím technologickým pokrokem v budoucnu mohou stát na trhu práce ohroženým druhem.

Bedřich pochází ze slyšící rodiny. Maminka, která pracovala jako zdravotní sestra, zemřela, když mu bylo sedm let. Tatínek byl chirurg a nyní je již v důchodu. Bedřich za ním chodil občas do práce. „Na operační sál jsem samozřejmě nesměl, ale zajímalo mě, jak je vybavená tátova ordinace, plná světel a přístrojů… Když jsem v deváté třídě přemýšlel, kam půjdu, rozhodoval jsem se mezi gymnáziem a střední odbornou školou pro sluchově postižené v Berouně, kde se tehdy otevíral nový obor zubní technik. Táta mi tuto školu doporučil. Říkal, že tak získám hotové povolání. Měl obavy, že kdybych chtěl jít na vysokou školu, budu mít problém tam rozumět. Doba nebyla moc vstřícná, dnešní možnosti jsou jiné. Kdybych je tehdy měl, asi bych byl někde jinde. Třeba práce kardiochirurga by mě lákala, operovat pod mikroskopem, vidět, jak proudí lidská krev… Ale nelituji,“ vzpomíná na první rozhodování o budoucí profesi.

Studentská léta

Začátky na střední škole nebyly úplně jednoduché. Absolvent základní školy pro sluchově postižené v Praze-Ječné nastoupil do prvního ročníku, kde se sešla spousta neslyšících a nedoslýchavých dětí z různých prostředí. Tehdy se poprvé setkal se znakovým jazykem: „Vyučovali tam učitelé, kteří mluvili a měli při sobě tlumočníka. Mluvili tak rychle, že jsem nestíhal a tlumočníkovi jsem nerozuměl. To bylo pro mě hodně těžké.“

Znakový jazyk se nakonec naučil hlavně od neslyšícího spolužáka, který byl zároveň jeho spolubydlícím na internátě. Stali se z nich dobří kamarádi a jejich přátelství trvá dodnes. Vztahy na škole měly pro Bedřicha velký význam. V prvním ročníku totiž zvažoval, že ze studií odejde. Učivo mu přišlo moc lehké. Ale díky spolužákům, kteří ho podrželi, zůstal. Když se později objevily nové výzvy, angličtina, odborné předměty, začalo ho studium bavit. „V té době k nám nastoupila paní učitelka Andrea Hudáková, díky níž jsem se naučil češtinu. Snažila se, abychom češtině rozuměli a uměli ji. Také k nám chodili na školu zubaři, kteří vyprávěli o své práci. Jejich přednášky se mi moc líbily, i práce v laboratořích, kde jsem se svým spolužákem Davidem soutěžil třeba o to, kdo vyleští do nejvyššího lesku kovový skelet, aby vypadal jako zrcadlo. Vědomostně jsme se dost obohacovali. Na školu mám krásné vzpomínky, jak z vyučování, tak z internátu. Poznal jsem spoustu lidí, se kterými byla legrace, prima byly i vychovatelky,“ uzavírá tuto kapitolu svého života.

Mít přísného šéfa, to si žádá trpělivost

Po maturitě nastoupil novopečený zubní technik do špičkové laboratoře, určené zejména pro německé pacienty. Jeho první šéf byl také zubní technik. Velký puntičkář! Bedřich s ním trochu bojoval, ale nakonec v sobě našel dost trpělivosti, aby si k němu našel cestu. Šéf byl sice nesmírně přísný, ale také svého mladého kolegu vedl a naučil ho mnoho nového. Po 5 letech zamířil Bedřich do jiné laboratoře, kde byl majitelem zubař Jiří. Od něj získal zase jiný pohled. Naučil se zubařskou terminologii, různé techniky, a pochopil, jaké nároky mají zubaři. Po určité době se dva zubaři rozhodli založit si vlastní ordinaci. „Ptali se mě, jestli to také nechci zkusit sám na sebe. To byl pro mě první impulz. Ale tehdy jsem si myslel, že to nebude možné, s ohledem na drahé vybavení laboratoře, prostory, znalosti zákonů, předpisů apod. Probíral jsem to s manželkou. Měli jsme malé děti, takže jsem chtěl znát její názor, zda moje podnikání půjde skloubit s rodinou. Rozhodli jsme se, že to zkusíme – a uvidíme.“

Razítka a laboratoř „z druhé ruky“

Začátky nebyly pro mladou rodinu lehké. Manželka Milena, která nyní pracuje jako tlumočnice znakového jazyka, byla v době rozjezdu podnikání na mateřské dovolené. Bedřicha ale v rozhodnutí podporovala a pomáhala mu i s vyřizováním potřebných „razítek“ nutných pro založení živnosti. Vstřícnost ukázala i paní z krajského úřadu, která dala začínajícímu podnikateli podrobný návod, jak postupovat, na koho se obrátit a jaké formuláře vyplnit.

„To běhání po úřadech bylo asi nejhorší, byl to velmi zdlouhavý proces,“ usmívá se Bedřich a evidentně je rád, že má toto období již dávno za sebou. Podařilo se mu najít již vybavenou laboratoř, kde platil pouze nájem prostor, včetně přístrojů, což byla levnější varianta než nákup nového vybavení. Asi po roce se naskytla možnost odkoupit laboratoř od jednoho majitele, který ukončil činnost. Taková laboratoř „z druhé ruky“. Byla to skvělá nabídka, protože část byla na splátky. Další krůček k rozvoji úspěšného podnikání.

Od té doby se stěhování konalo ještě několikrát. Nejprve na zubní kliniku, kde byl větší prostor, a zubaři, kteří si zakázky objednávají, působili v těsné blízkosti. Spolupráce byla tudíž mnohem efektivnější a zakázek přibývalo. Nastal čas investovat do dražších přístrojů, aby bylo možné dostát zvyšujícím se nárokům na kvalitu zubních náhrad. Zakoupil systém CAD CAM, který tvoří fréza a skener. Časem vyměnil přístroje z druhé ruky za nové. Pořídil například licí aparát, keramickou pec, fotoaparát. Bedřich nyní již sebevědomě komentuje počáteční nejisté období: „Byla to zároveň nevýhoda, ale i výzva. Věděl jsem, že pokud uspěju, budu mít práci. V té době jsem se zbavil toho počátečního strachu, že to nezvládnu. Věřil jsem svým šikovným rukám.“

Moderní zubní laboratoř se neobejde bez drahého vybavení

Protože práce neustále přibývalo, bylo nutné přijmout pomocníka, nebo dělat přesčas. Bedřich chtěl trávit také nějaký čas s rodinou, a tak si vybral první řešení. Ale sehnat kvalitního zubního laboranta se ukázalo jako tvrdý oříšek. První tři zaměstnanci nedokázali dostát náročným požadavkům a museli odejít. Až po delší době se pracovní tým ustálil a nyní ho tvoří tři lidé – Bedřich jako vedoucí laboratoře a dva laboranti. Ale více pracovníků rovná se méně místa. A tak se znovu stěhovali. Nyní už pracoviště sídlí ve vyhovujících prostorách a je zcela samostatné. Zubařům se vyrobené náhrady dovážejí.

Nemám problém se domluvit

„Zubaři mi rozumějí. Píšeme si mailem a funguje to dobře. S většinou doktorů máme nastavená pravidla komunikace a výměny informací – na internetu máme cloud, kde sdílíme nové materiály, přes WhatsApp se posílají fotky apod. U hodně složité práce někdy není komunikace přes e-mail dostačující, a tak mě lékaři pozvou do jejich ordinace, kde i za přítomnosti pacienta věci domlouváme. Třeba jde o výběr barvy zubů apod.,“ popisuje Bedřich fungující spolupráci. Ani se slyšícími kolegy nemá problém se domluvit. Komunikuje s nimi mluvením a rozumějí si. Vědí, že musí udržovat oční kontakt a dobře artikulovat.

Práce zubního technika stejně jako každá jiná odborná činnost, vyžaduje doplňování znalostí. Je třeba držet krok s technologiemi, které se rychle vyvíjejí, a vpřed postupuje i moderní medicína. Bez soustavného vzdělávání by to nešlo.

„Samozřejmě sleduji nabídky kurzů, ale ne všechny jsou pro mě zajímavé. Vyhledávám pokročilejší. Nedávno jsem byl například na kurzu Večerní univerzity zubního lékařství. Zubaři z Plzeňského kraje zde přednášejí na konkrétní témata. Objednávám si přepis mluvené řeči do textu. Dříve jsem si objednával tlumočníka znakového jazyka, ale bohužel na tyto speciální kurzy nešly použít peníze ze sociálních služeb, takže mě často odmítli. Mrzelo mě to. Za přepis jsem rád, ale má i své nevýhody. Oproti tlumočení je tu slabší možnost zpětné vazby. Když je diskuze, nemůžu se jí moc účastnit. Přepisovatel je slyšící a nemá takové zkušenosti s komunikací s neslyšícími jako tlumočník. Výhodou naopak je, že přepis obsahuje odbornou terminologii. Ne úplně všemu rozumím, ale doma mám čas si to prostudovat. Mám také štěstí na kolegy zubaře, kteří jsou většinou ochotní a umožní mi být součástí provozu zubní ordinace. Například jednou jsem byl přítomen u operace jako asistent. Šlo o případ, kde se zaváděl zubní implantát do kosti. Tyto detaily mě hodně zajímají, jsou pro mne doplňujícími střípky znalostí.“

Hodně zubních techniků se podle Bedřicha zabývá jen technickou stránkou věci – vyrobí náhradu, odevzdají ji a dál už je nic nezajímá. Ale on takový není. Zajímá ho, proč některý zubař vyrábí náhradu jinak, třeba v případě pacientů s dávivým reflexem. Doplňuje si proto znalosti ze stomatologie, o postavení zubů, materiálech a jejich vlastnostech apod. V laboratoři ho nejvíce baví kombinované práce. Například tzv. teleskopické náhrady, jakési vyndavací můstky. Dobře drží za pacientovy vlastní zbývající zuby a při hygieně se mohou čistit pod tekoucí vodou. „V dnešní době je to velký boom, jde o inspiraci z Německa,“ vysvětluje se zaujetím a jedním dechem dodává, že díky skvělé spolupráci se zubařem Jiřím, svým bývalým šéfem, jsou výsledky jejich práce na nejlepší úrovni.

Digitální věk

Manželé Brožovi mají spolu dvě slyšící děti, 10letého Vojtu a 7letou Vendulku. Na otázku, zda už vědí, čím by chtěly být, krčí jejich táta s úsměvem rameny. „Jsou ještě malé, aby se projevovaly jejich profesní zájmy. Vendulka by zatím chtěla být zpěvačkou. Vojta chtěl být nejdříve popelářem, pak hasičem a nyní ho zajímají počítače, jako většinu kluků. Chce vytvářet počítačové hry.“ Manželka Milena, která je celou dobu přítomna našemu povídání jako tlumočnice znakového jazyka, to už nevydrží a na chvilku opouští svoji roli. „To je ten digitální věk. Počítače jsou mor. Myslím, že my jsme měli lepší dětství,“ doplňuje manžela s povzdechnutím.

Přivítání tatínka v cíli desetikilometrového běhu

Děti už byly navštívit tatínka v laboratoři. Viděly tam frézu pro výrobu náhrad a koukaly, jak se náhrada programuje. Jejich táta občas pracuje i z domova – třeba na počítači navrhuje v trojrozměrném prostoru zuby. To pak „pomáhají“ – okukují obrázky a mačkají tlačítka.

„Asi bych ani nechtěl, aby se staly zubními techniky, je to dost nevděčná práce. Současná doba této profesi moc nepřeje. Rozvíjejí se moderní technologie a ničí manuální práci. Zlaté české ručičky na to doplácejí. Dnes již zubař může do své ordinace koupit přístroj, který mu zubní náhradu vytvoří bez pomoci laboranta. Výsledek samozřejmě není úplně kvalitní, ale do budoucna se to asi bude zlepšovat.“

Je možné, že práce zubního laboranta za pár desítek let zanikne? „Těžko říct, protože přístroj nikdy nedokáže všechno, není dokonalý,“ uzavírá naše povídání úspěšný zubní technik, který věří v nenahraditelnost lidské práce a sám je toho živoucím důkazem.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv Bedřicha Brože