Integrace dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami z pohledu právníka a speciální

Docent Michalík působí na Ústavu speciálněpedagogických studií Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Seznam jeho publikační činnosti čítá více jak 200 položek. Je řešitelem mnoha projektů týkajících se podmínek vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, sociálně právních otázek a systémové podpory integrace, činnosti SPC či kvality života osob pečujících o člena rodiny s těžkým postižením. Založil a vede Společnost pro mukopolysacharidozu. Podílí se na tvorbě Národního plánu podpory rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením. Navrhl mnoho legislativních úprav – školské právo, sociální ochrana ad.

Odborná společnost spojuje pana docenta právě s vytvářením podmínek pro integraci dětí se speciálními vzdělávacími potřebami.

Právník a speciální pedagog, to není úplně obvyklá kombinace...

Myslím ale, že pár takových už v republice je. Vzpomínám si, že jsem kdysi při výuce na právnické fakultě potkal studentku, která, byť ve 4. ročníku, měla pochybnosti o smyslu právnické profese. Po mé přednášce na téma legislativy handicapovaných mi doslova rozzářeně oznamovala, že už ví, co bude dělat. A posléze mi poslala oznámení nejen z právnické promoce, ale nakonec i ze speciálně pedagogické na Univerzitě Komenského v Bratislavě.

Pane docente, shrňte, prosím, jaké změny nás čekají od září 2016, kdy má vejít v účinnost § 16 školského zákona týkající se vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami.

Shrnout do krátké odpovědi to vše snad ani nelze. Od onoho data se nám, poněkud nešťastně, nakumulovaly dvě skutečnosti. První z nich je, soudím, vnímána vcelku pozitivně a tou je novela § 16 školského zákona (přesněji tedy novela č. 82/2015 Sb.).

doc. Mgr. PaedDr. Jan Michalík, Ph.D.

Ta přináší pojem „podpůrná opatření“. Jde o základní přístup k vyrovnávání příležitostí pro děti, žáky a studenty označované dříve a i do budoucna jako žáci se speciálními vzdělávacími potřebami (dále jen SVP). Nahrazuje stávající model tzv. horizontálního pojetí SVP (zdravotně postižení a zdravotně znevýhodnění či sociálně znevýhodnění).

Podpůrná opatření budou žákům přiznávána z pěti stupňů podle míry dopadu jejich znevýhodnění na vzdělávací možnosti a potřeby. Celé by to mělo být spravedlivější, adresnější, efektivnější. Ale také zřejmě dražší. Dodejme, že dražší pro společnost, ne pro rodiče dětí. Ostudná praxe některých škol, v nichž si rodiče připlácejí (sic!!) na mzdu asistenta pedagoga, by měla skončit.

Druhá skutečnost, s níž se od data 1. 9. 2016 počítá, už vzbuzuje polemiku větší. Je jím rušení samostatné přílohy rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání určené žákům s lehkým mentálním postižením (tzv. příloha LMP). A kolem tohoto opatření je řada sporů. Jedni říkají, nic se neruší, příloha se přesune do těla RVP ZV. Druzí říkají, ale povede to ke zrušení základních škol praktických. Třetí říkají, těchto škol je de iure jen pár. A čtvrtý si najde ještě něco jiného.

Faktem zůstává, že tato část opatření ve vzdělávání není dosud uspokojivě vysvětlena, objasněna a zdůvodněna. Žáci s lehkým mentálním postižením, zejména jeho dolního pásma, nemohou v běžné třídě běžné školy obstát. Tím slovem rozumím naplnění jejich vzdělávacích potřeb způsobem, který umožní co nejvyšší stupeň rozvoje jejich osobnosti. Jak jsem řekl před několika lety v jiném rozhovoru, tuším v Lidových novinách, zvláštní školy zrušit lze – mentální postižení ne. Jestli mají opravdu všichni, kdo toto opatření připravují čisté svědomí v tom, že pro vzdělávání cca 15 tisíců žáků činí to nejlepší, tím si jist nejsem.

Co na tom starém systému vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami bylo špatně, co nefungovalo?

Budu se držet prvního z mnou výše uvedených příkladů. Rodiče žáků se zdravotním postižením se mnohdy museli v běžných školách doprošovat podmínek, které jednak byly samozřejmé ve školách speciálních a už dávno (rozuměj nejpozději od r. 2005, kdy byl přijat stávající školský zákon) měly být a mají být samozřejmé i v běžných školách. Speciální školy, byť mnohé z nich jsou stále velmi kvalitní – a platí to právě pro školy pro žáky se sluchovým postižením, prostě nemohou být všude. Svědčí o tom i mapka rozložení žáků se sluchovým postižením v běžných a speciálních školách. Je z roku 2014 a potvrzuje fakt, který by ještě před deseti lety byl „science fiction“: většina žáků se sluchovým postižením je už nyní vzdělávána v běžných základních školách! A každý ví, že právě tato skupina žáků vyžaduje opravdu specifický a upravený způsob výuky (komunikace, metody, pomůcky, …).

Mnoho škol, školských poradenských zařízení (speciálněpedagogická centra, pedagogicko-psychologické poradny) i rodičů se obává, že i tento nový systém vzdělávání nebude úspěšný. Co si o tom myslíte?

Jestli někdo vnímá novelu § 16 jako problematickou, pak spíše pro nejasnost některých pojmů, nedůvěru ke slibům ministerstva, nedostatečné vzdělání učitelů a jejich připravenost „na změny“ apod. Obavám rozumím. V České republice je až příliš mnoho věcí šito horkou jehlou. Na každé změně se zviditelňují lidé, pro něž je to jen příležitost zvýšit svou prestiž.
A tak z neziskového sektoru zní kritika zkostnatělého modelu státní správy, ze státní správy zní kritika neziskových aktivistů, další třeba zase napadá akademiky za jejich teoretizování
a tak dále a tak dále.

Na druhé straně má ministryně školství pravdu, když říká, že právě novela školského zákona má učitelům pomoci. Zakotvuje totiž nárok žáků na podpůrná opatření, a tím pádem musí školy dostat prostředky na jejich poskytování. Té části novely § 16 – tedy změny vedoucí k podpůrným opatřením, bych se příliš neobával. Jistě, pokud ministerstvo nedokáže potenciálu změny a toho, co pro ni mnozí vykonali, využít, hrozí i zde problémy.

Avšak 1. září 2016 se z pohledu většiny žáků se zdravotním postižením příliš mnoho nezmění. Budou chodit do téže školy, do níž chodili v červnu.

Co je potřeba udělat proto, aby integrace proběhla úspěšně?

Dobrá škola, dobrý vyučující, participující rodina, zvídavé dítě. Dobré vztahy, dostupná podpora… Upozornil bych na nutnost odpovědnosti každého, kdo ji má. Nějakou má ředitel školy, nějakou pracovník školského poradenského zařízení a nějakou učitel. A ještě jinou má rodič. Nelze nikoho vylučovat. A dnešní právní úprava už poměrně dobře říká „co a jak“.  Já vím, teď mnozí řeknou: „A kde na to vzít?“

Jak rodiče poznají, že je integrace jejich dítěte úspěšná?

Ve vztahové rovině bude dítě chodit relativně rádo do školy. Ve věcné rovině bude zvládat nároky stanovené jeho individuálním vzdělávacím plánem (dále jen IVP). To bych rád zdůraznil. Podstata školské integrace žáka s určitým znevýhodněním je dosažení maxima jeho vzdělávacích možností. Jiné bude mít žák s lehkým mentálním postižením, jiné žák nevidomý a jiné žák se zbytky sluchu. Dobrý IVP, a že jich mnoho není, by měl tyto možnosti rozpoznat a dát pedagogům takové vodítko, podle nějž budou umět tyto možnosti rozvinout na maximum.

Jak reagovat na stížnosti rodičů intaktních dětí (dětí bez zdravotního postižení, pozn. autora), kteří nesouhlasí s integrací dítěte se SVP do třídy, kde se vzdělává nebo bude vzdělávat jejich dítko?

Dá se odpovědět jednoduše i složitě. Takže jednoduše. Asi by neměli reagovat rodiče žáka s postižením. Od toho je zde ředitel školy a třídní učitel, aby vysvětlili, že Česká republika není republikou banánovou a že do školy chodí všichni žáci ze spádového území. Škola nesmí odmítnout dítě. Takové či makové. Bílé či černé. Blonďaté či zrzavé. S dobrým zrakem či nevidomé.

  foto: ©Univerzita Palackého v Olomouci

Měly by se zachovat speciální školy?

Určitě. Není důvod je nějak dramaticky „likvidovat“. Otázkou však je, jak jsem již uvedl, co čeká základní školy praktické. Tam je otazníků víc než odpovědí. Ale zpět ke speciálním školám. Typická škola, třeba i pro žáky se sluchovým postižením, měla před dvaceti lety téměř stovku žáků. Z toho všichni či drtivá většina měli „čisté“ zdravotní postižení. V našem případě sluchové. Dnes je v těchto školách zhruba polovina dřívějšího počtu žáků a většina z nich má postižení kombinované. Námi zpracovaná mapa „výskytu“ žáků se sluchovým postižením v základním vzdělávání ukazuje mnohé. My máme více než 50 území obcí s rozšířenou působností, v nichž jsou všichni žáci se sluchovým postižením výhradně v běžné škole. Protože speciální škola tam prostě není. Ale představa, že budeme mít v ČR v každé obci s rozšířenou působností (je jich na 200) nebo třeba jen v každém okrese (těch je téměř 80) speciální školu pro autisty,  školu pro sluchově postižené, mentálně postižené, zrakově postižené... Ať speciální školy jsou a fungují. Ať ovšem dostanou příležitost více věnovat svou odbornou erudici podpoře vzdělávání žáků v místech, kde tito žáci opravdu jsou.

Jak je to v zahraničí? Kde se vzdělávají děti se SVP, mají asistenty pedagoga, jak je to s financováním vzdělávání takových dětí?

V zahraničí je to různé. Severské modely, protestantské, liberální modely Nizozemí či Anglie. Ještě jiné přístupy volí Francie a různé modely jsou dokonce i v jednotlivých zemích v Německu.  A to nemluvíme o Spojených státech či Japonsku. Každá země vychází hodně z vlastních společenských a myšlenkových tradic. Samozřejmě i z cílů vzdělávací politiky a ekonomických možností. Obecně lze shrnout, že země, které mají potenciál společenského a ekonomického bohatství na srovnatelné úrovni jako ČR, mají povětšinou lépe upraven mechanismus vzdělávání, tj. vzdělávání v režimu tzv. integrace. Prostě věci tam jsou více samozřejmé.

Daly by se úspěšné systémy vzdělávání aplikovat i v České republice?

Tady jsem skeptický. Základní rámec ano. Souvisí to s pojmy demokratizace ve vzdělávání, odstraňování nerovností, prevence neúspěchu.

Významnou měrou se podílíte na inovacích činnosti speciálněpedagogických center. Co považujete za úspěch? Co se podařilo inovovat a funguje to v praxi?

Speciálněpedagogických center je u nás cca 110. Dřívější specializace na jedno zdravotní postižení ustupuje. Často dělají všichni všechno. Dostupnost je tím pádem pro rodiče lepší. Odbornost může někdy pokulhávat. Pracovnice SPC odvádějí v zásadě velmi dobrou práci. Jsou ale přetížené, řada činností centra tak může být někdy formálnější, než by bylo třeba. Dosud se nepodařilo, ale to není vina pracovníků SPC, ale MŠMT či bývalého Institutu pedagogicko psychologického poradenství, vytvořit jednotnou metodiku posuzování míry speciálních vzdělávacích potřeb. Jsou neodůvodněné rozdíly mezi kraji v počtu žáků na jednoho pracovníka, je nejasné financování.

Co rodiče mohou očekávat od speciálněpedagogického centra?

Mají právo na kvalitní poradenství ohledně vzdělávání jejich dítěte a mohou očekávat citlivý a profesionální přístup, podporu a pomoc při jednáních se školou. Jedná se vždy o oboustrannou komunikaci. Pracovníci SPC jsou či mají být odborníky, rodiče však většinou také ví velmi dobře, co jejich dítě potřebuje. Obě skupiny spolu musí v zájmu dítěte komunikovat otevřeně a bez předsudků.

Jaká jsou práva a povinnosti rodičů při integraci dítěte se SVP do běžné základní školy?

Omlouvám se, ale na tuto otázku je těžké odpovědět jinak než že úplně stejná jako práva a povinnosti každého dalšího rodiče dítěte bez postižení. Vzdělávání ve spádové škole je nárok, právo, pro školu povinnost. Vzdělávání s poskytnutím podpůrných opatření bude nárokem a právem od září tohoto roku.

Rodiče zřejmě, ne vždy, ale často budou muset věnovat čas domácí přípravě žáka, budou se muset možná více zajímat o vzdělávání ve třídě. Ale v zásadě by to tak mělo být všechno. Dítě se zdravotním postižením není v roce 2016 žádný „exotický tvor“. Školy měly 25 let na přípravu.

Na koho se rodiče mohou obrátit, pokud nejsou spokojeni se spoluprací se speciálněpedagogickým centrem?

Už nyní mohou volit jiné SPC. Toto právo potrvá i do budoucna. S novelou školského zákona se od září 2016 přímo předpokládá právo obrátit se na revizní pracoviště, které bude určeno ministerstvem školství. Toto pracoviště posoudí (ovšem v sídle původního SPC, rodiče nikam nebudou muset jezdit), jak SPC posoudilo vzdělávací potřeby dítěte, jaká podpůrná opatření doporučilo atd. A když rodič nebude věřit ani tomuto stanovisku, může se případně obrátit až na soud. Budou to výjimky, ale je dobře, že se i ve školství dostává proces posuzování SVP pod nezávislou kontrolu. Až dosud často neměl podporu ten, kdo ji potřeboval nejvíce…

Na koho se rodiče mohou obrátit, pokud nejsou spokojeni s tím, jak probíhá integrace jejich dítěte v běžné škole?

Klíčový je ředitel a samozřejmě vyučující. Takže doporučuji obracet se postupně, podle problému a jeho intenzity. Většinu připomínek by měla škola umět uspokojivě vyřešit a vysvětlit. Ne vše musí být tak špatné, jak se může rodičům jevit. Komunikace mezi lidmi a týká-li se to tak emočně složitého tématu, kterým zdravotní postižení je, bývá složitá.

Pokud však škola neplní, co by měla, je na místě poradit se v SPC, případně se obrátit na Českou školní inspekci, která v posledních několika málo letech velmi intenzivně a většinou kvalitně do podobných záležitostí vstupuje.

Jedním z podpůrných opatření je asistent pedagoga ve třídě. Nabízí se otázka, zda děti se SVP nejsou pak méně samostatné, když je podporuje a pomáhá jim asistent?

Ano, může to tak být. Některé děti mohou být péčí asistenta jakoby „brzděny“, pro jiné platí, že vzdělávání bez něj nejde. Asistent je důležitým prvkem podpory. V ČR máme už na deset tisíc asistentů pedagoga a stále jich dost chybí. Profese je to nepříliš dobře placená, pracovní úvazek většinou zkrácený, na dobu určitou. Odborná příprava často nedostatečná. Učí se „za pochodu“. Ale řada z nich je výtečná.

Jak předejít situaci, kdy se pedagog věnuje pouze intaktním dětem a asistent pedagoga pracuje pouze s dítětem se SVP?

Na to bohužel recept nemám. Takto by situace ve třídě vypadat neměla, nebo alespoň ne trvale. V určitých chvílích je správné, aby asistent podporoval přímo žáka se SVP. Ale máte pravdu, že v některých situacích jako je např. dítě s mentálním postižením v režimu individuální integrace, asistent pedagoga sedí s žákem „na kraji“ třídy. Fakticky i obsahově.

Chystají se nějaké kurzy či přednášky pro pedagogy běžných škol, které by je připravily na příchod dítěte se SVP do jejich třídy?

Myslím, že nabídka kurzů je docela široká. Ne všechny jsou však kvalitní. Ale to je stejné všude a ve všech oborech. „Mnoho povolaných – málo vyvolených“, se tomu myslím říká. Někteří lektoři jsou opravdu „tři stránky textu“ před posluchači. Jiní jsou výborní. Nezbývá než se informovat a vybrat si správně.

Jsou studenti učitelských oborů na vysokých školách připravování během studia na to, že by během své učitelské praxe mohli vzdělávat dítě se SVP?

Jsou i nejsou. A opět vám nemohu dát jedinou správnou odpověď. Obecně jsou absolventi speciální pedagogiky asi připraveni dobře. Absolventi ostatních oborů učitelství bez speciální pedagogiky, to mají horší. Za pět let studia mají jeden, dva, maximálně tři předměty, které je mají připravit na práci se žáky se zdravotním postižením. Nezbývá, než aby se dále připravovali v systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků.

Na druhé straně, absolvent lékařské fakulty také není ještě dost dlouho po fakultě špičkovým lékařem. Nechtějme to ani po pedagozích. Musí mít rok, dva, ale i pět let času než dozrají…

Připravila: Monika Kunhartová