Facebook YouTube Instagram

Tandemové divadlo je krásný, napínavý vztah mezi neslyšícím a slyšícím

17. prosince 2018

Rozhovor s herečkou Kateřinou Jebavou – o šikaně a tandemovém divadle

Kateřina Jebavá žije se svým manželem a syny Pepim (3 roky) a Tondou (12 let) v Brně. Toník ve věku 1,5 roku po nemoci ohluchl. Kateřina při hledání cesty ke společné komunikaci využila zkušenosti ze své herecké profese a propojila je s prvky znakového jazyka. Pro lepší navázání očního kontaktu zvýrazňovala mimiku, pomalovávala si ruce i obličej, aby připoutala Toníkovu pozornost. To slavilo úspěch. Postupně z této metody sestavila sérii lekcí tzv. Tandemového divadla, kterými již několik let pomáhá rozvíjet komunikační schopnosti nejen neslyšících, ale i slyšících dětí. Lekce nyní probíhají v brněnském BuranTeatru, kde jsme se sešly ke společnému povídání.

Kateřino, Toník ohluchnul v raném dětství. Jak probíhala rehabilitace jeho sluchu?

Toník se narodil v létě 2008 jako slyšící. Ale má Pendredův syndrom, který se mimo jiné projevuje křehkými oušky. Ta neunesla zápal plic s vysokými horečkami a Toník po něm ohluchl. Byl mu rok a půl. Díky rychlé reakci pana docenta Lejsky z Audiofon Centra v Brně dostal ve dvou letech sluchadla. V té době šel do mateřské školy pro sluchově postižené v Brně-Lesné. Tam se o něj výborně starali, byl tam šťastný, úplně vykvetl. Doufali jsme, že rehabilitací sluchu se sluchadly se dostaneme k mluvení, ale zjistili jsme, že víc jak citoslovce ze sebe Toník bez hrozného dření na logopedii nedostane.  Tak jsme v listopadu 2009 šli do kochleární implantace. Po počátečním odmítání „kochlíku“ se začal rozvíjet tak, že jsme ho dali na povinný předškolní rok do běžné mateřské školy v místě bydliště.

Tonda s bráškou PepimJak se integrace podařila?

Podařila se skvěle. Je to vyhlášená školka, všichni tam chtějí své děti zapsat. Učitelky se nebály dětí s odlišností, Tonda neměl ani asistenta. Přitom kolektiv čítal běžných dvacet až dvacet pět dětí. Tonda mluvil ze začátku hůř, ale rychle to tam dohnal. Vysvětlila jsem učitelkám pár znaků ze znakového jazyka, a když bylo potřeba, používaly je. Nicméně Tonda s kochleárním implantátem již rozuměl mluvené řeči líp a učitelkám už nedával najevo, že by potřeboval znakovat. Tak s ním mluvily.

Pedagožky vedly děti k tomu, aby měly s Tondou vždy oční kontakt, aby na něj nemluvily zezadu. Když pak chtěly něco vyřešit, sedli si všichni do kroužku, předávali si kamínek, a kdo ho držel, mohl mluvit. Zeptaly se ho, jak se cítí, co ho trápí, nepřekřikovali se. Díky Tondovi měly ještě větší důvod vést třídu k takové civilizované komunikaci.

Potom přešel Toník na běžnou základku. Jak se mu tam dařilo? Jak velká byla třída?

Třída byla menší, dvacet dětí a z toho pro několik z nich nebyla čeština mateřským jazykem. Chodila tam holčička, která se přestěhovala z Moldávie, Vietnamka i chlapeček z Chorvatska. Ty děti uměly český jazyk lépe než rodiče, ale ti jim pak nemohli pomáhat s úkoly. Paní učitelka tedy věděla, že s tou třídou bude dělat některé věci jinak. Nevím, jak to dělala, nikdy jsem u toho nebyla (usmívá se). Ale nemám pocit, že by dělala něco úplně jinak. Přiměřeně reagovala na potřeby třídy, děti probraly to, co se běžně učí v první třídě, naučily se číst. A vedla děti k ohleduplnosti, aby se k sobě chovaly hezky.

Měl tam Toník kamarády?

Kamarády si tam našel. Problém začal v druhé třídě, kdy se začala objevovat šikana. To už měl jinou učitelku. První, taková něžná víla, odešla na mateřskou.  Pro první třídu byla skvělá, všechny děti naladila, aby se do školy těšily. Nová paní učitelka byla mnohem ráznější, zkušenější, striktní a spravedlivá. Věděla, že si nesmí nechat přerůst věci přes hlavu. Ukázalo se být výhodou, že do tříd zde běžně chodí na náslechy nejen poradkyně ze speciálně pedagogického centra (SPC), ale například i studenti Pedagogické fakulty. Děti i učitelé jsou na návštěvy zvyklí, chovají se tedy přirozeně. Po jednom takovém náslechu zašla pracovnice SPC ihned do kabinetu za třídní učitelkou, že se ve třídě začíná v náznacích objevovat šikana vůči Tondovi. Někdo nechtěl vedle něj demonstrativně sedět, nebo mu naznačovali, že je méněcenný. Když je učitel v kolektivu každý den, nevidí, že se tam něco děje, protože ty věci narůstají pomalu. Také nejste ve třídě o přestávkách. Když tam pak přijde specialista, který ví, co má hledat, může vám to říct. Nesmírně si cením toho, že ona to vzala vážně a začala tu situaci řešit. Mohla zavřít dveře a říct, že to nevidí. Je jednodušší to neřešit. Pravda je, že Tonda přišel několikrát s tím, že ho kluci zkopali, že ležel na zemi, ale já jsem mu to nevěřila, protože má poměrně velkou fantazii.Ke komunikačním dovednostem patří také využití gest a mimiky

Byla šikana směřovaná proti Toníkovi kvůli jeho hendikepu?

Myslím, že se tam sešlo více věcí. Jednak je jiný, má na hlavě něco, co ostatní ne.  Jinak slyší. Ale pak je také spíše snaživý a to také spadá do skupiny šikanovaných dětí. Dále byl na svůj věk emocionálně mladší, možná na úrovni předškoláka, otevřený, bezelstný. Nechápal tu zlobu, vůbec nevěděl, o co jde, nepochopil náznaky, ironii. Sečetl se tam ještě pozdější jazykový vývoj – nepochopil některé narážky, a i kdyby je pochopil, mentálně by je vůbec nezvládl, protože takové jednání prostě nezapadalo do jeho obrazu světa. Také v idylické školce dostal zprávu o bezpečném světě, jako že ta integrace je vlastně pohoda, a ve škole teprve pochopil, že může také narazit.

Jak paní učitelka postupovala?

Ihned si Tondu zavolala a ptala se ho na bitky, na to, co se dělo na záchodech nebo na chodbě. Následně si dala s dětmi třídnickou hodinu, kde o tom hovořila otevřeně. Rázně řekla, že se tam nikdo takto chovat nebude, a to vůči nikomu. Řešila to ve spolupráci s pracovníky SPC a se školním psychologem.  Začala s třídou dělat různé hry a cvičení, aby posílila jejich pozitivní chování. Vedle toho také děti, které šikanovaly, nesměly jet na školu v přírodě. Okamžitě si také jednotlivě zavolala rodiče dětí agresorů. Mě si pozvala zvlášť, v SPC jsem se potom radila, jak mám Tondu vést, aby byl schopný se šikaně bránit. Protože oběť nesmí zůstat v pozici oběti, musí se z té jámy nějak vyhrabat. Děti potřebují nějakou pomoc. Možná i proto, aby se z nich nestali později agresoři.  Aby za rok, kdy se změní atmosféra a někdo tam bude ještě slabší, aby z Tondy nebyl ten, který si kopne. Šikana je hrozně zlá věc.

Jak to dopadlo?

Řešilo se to v podstatě v průběhu druhého až čtvrtého ročníku. Ale už se nikdy nestalo, že by na Tondu někdo čekal a útočil na něj. V páté třídě přešel do jiné budovy, měl i novou třídní učitelku a na některé předměty jiné učitele. Hned v září si stěžoval, že mu kluci berou věci, například čepice, že se s nimi potom musí honit, aby je dostal zpátky. Párkrát jsem na něj čekala před školou, abych ho ochránila. A potom přišel domů s tím, že problém vyřešil. Agresora dohnal, dal mu pěstí do břicha, vzal si svoje věci a těm, co se smáli, dal taky. Prostě se normálně chlapsky porval. Mrzelo mě, že muselo dojít na pěsti, ale byla to klučicí záležitost. A jsem na něj moc hrdá, že se dokázal postavit sám za sebe, že si to nenechal líbit. Musela jsem ho pochválit. Od té doby má pokoj. A já nemusím stát každý den před školou.Toník s Pepim

Vím, že jste si před lety přála, aby Tonda chodil s neslyšícími dětmi alespoň do nějakého zájmového  kroužku, když je jinak v běžné škole mezi slyšícími dětmi. Naplnila se vaše vize?

Ne. Má rád sport, florbal, navštěvuje kroužek, kde vytváří animované filmy, rád hraje šachy a stolní hry, jezdí na kole a lítá s kluky v parku za balonem. A je mu úplně jedno, jestli tam lidi slyší, nebo ne. Až bude v Brně třeba kvalitní florbalový tým neslyšících, tak pak asi rád přijde, ale takto… Nemohu dítě přemlouvat. Říkám si, že dveře má stále otevřené. Velmi dobře ví, o čem je kultura neslyšících, stýkáme se s dospělými neslyšícími, mluvíme o něm jako o neslyšícím. Ale to je tak všechno, co můžu pro něj udělat, aby věděl, kde se má hledat, až se bude hledat… třeba v sedmnácti. Nechci ho nutit, aby se kamarádil s někým jen proto, že je také neslyšící. Jsou to lidské bytosti a musí si nějak sednout. Ve školce na Lesné měl kamaráda, který měl taky „kochlík“, ale když se rozešli do různých školek, neměl potřebu se s ním dál vídat. Pak tam byly kamarádky, ale holky zase mají úplně jiné zájmy. Má dostatek slyšících kamarádů. Děti ve škole pro neslyšící zase zažívají podle mě jiné situace než ty, které jsou integrované.

Přehoupla bych se k tématu tandemového divadla, kterému se věnujete. Oč se jedná?

Tandemové divadlo je krásný, napínavý vztah mezi neslyšícím a slyšícím, kdy hledáte možnosti komunikace přes divadelní prostředky – prostřednictvím pohybů svého těla, výrazu, gest, za použití rekvizit, hlasu – ale ne slov. Přesněji, nejedná se vždy o nazkoušené divadelní inscenace, ale o workshopy s velkým podílem improvizace. Protože já přináším nápady, ale dále zkouším i nové prvky. A podle toho, zda se to u dětí setká s odezvou, to dále používám či opouštím. Stále se tedy od nich učím a hledám nejlepší formu komunikace.

Jak lekce vznikly?

Vznikaly v průběhu mé disertační práce, která zkoumala, zda je možné komunikaci mezi slyšícím rodičem a dítětem se sluchovým postižením zlepšit tím, že do ní zapojím prvky divadelního umění, stejně jako jsem to dělala s Tondou. Při jeho výchově jsem si uvědomila, že aby spolu mohli komunikovat slyšící rodič s dítětem se sluchovým postižením, musí oba zvládnout pět základních komunikačních dovedností: umět navázat oční kontakt, udržet oční kontakt, umět sledovat a používat mimiku, umět sledovat a používat ruce a naučit se dialogu. Dialog znamená, že jeden mluví, druhý poslouchá, nelze mluvit zároveň. To je úplný základ, na který se dá potom navázat s jakoukoliv komunikací – orální, znakovou, totální.Z lekcí tandemového divadlaJak výzkum probíhal?

Zapojily se do něj tři rodiny s dítětem se sluchovým postižením ve věku osmi měsíců až dvou let. Do nich jsem sama nebo se svou neslyšící kolegyní dojížděla dávat tandemové lekce. To byla úplně první forma tandemového divadla. Kurz sestával z pěti lekcí, které měly rodinu naučit zmíněným pěti komunikačním dovednostem. Zjistila jsem, že pro největší přínos je potřeba zapojit do lekce i rodiče. Proto ten název tandemové divadlo, protože jsou vždycky dva – rodič a neslyšící dítě, slyšící a neslyšící lektor. Posun v komunikaci v těchto rodinách byl veliký.

Na základě této pozitivní zkušenosti podpořilo město Brno dotací další „turnus.“ Toho se zúčastnilo pět rodin, celkem deset dětí. Ovšem realizovat to pro jednu rodinu bylo finančně i organizačně velmi náročné. Musela jsem sladit časové možnosti rodičů, své i mé kolegyně, a také místo konání, pokud se to konalo na neutrální půdě. To bylo o nervy. Tak jsme poté nabízely jednorázové workshopy a v září 2017 cyklus lekcí o jedenácti setkáních.

Kde se lekce odehrávají?

V tomto prostoru (v BuranTeatru – pozn. redakce). Vidíte, že je to tu taková „černá díra“: černá podlaha a černé závěsy, žádné věci, žádná světla. Jediné, co máte, je vaše tělo – a to je to, co má rodič doma v komunikaci s dítětem. A skrze ně s ním může komunikovat. Má tu svobodu nejít přímo k cíli. Využít hravost, fantazii.

Mohla byste blíže popsat průběh lekce?

Na začátku hodiny se pozdravím s každým dítětem, navážu s ním oční kontakt. Poté přidám nějaký gestický pozdrav spolu se slovním, respektive znakovým. Ten pak učíme děti napodobit. Není to znakový jazyk, jen gesto. Následuje přechodový rituál do magického prostoru za oponou, o kterém nevíme, co tam je. Tím rituálem je to, že dětem nějakým způsobem vysvětlíme, co se na scéně děje. Někdy to vysvětluje jen neslyšící kolegyně, takže se to opravdu nedozví slovem, ale znakem, gestem a výrazem. Děti tak musí dávat pozor.

Odkryje se opona, kde se odehrává nějaký příběh, který přehrávají dva lektoři – jeden slyšící, druhý neslyšící. Děti se do děje zapojují akcí, je to pro ně přirozené. Vyžaduje to od nich fantazii, musí interakci nějak vyjádřit svým tělem, gestem, mimikou, artefakty. Nebo citoslovcem. Když jim to moc nejde, pomůžeme jim. V improvizaci často vznikají krásné komické i poetické situace. Následně se zapojí do dovednostních prvků; někdy také ne.

Příběh se může vyvinout jiným směrem, než máme ve scénáři, protože jsou to právě děti, které určují děj.  S kolegyní máme proto připravenou strukturu hodiny s několika záchytnými body, ke kterým se vracíme, abychom příběh dokončili. Často se ale stalo, že konec příběhu byl jiný, než jsme přichystaly.

Když se vracíme zpátky z děje, před oponu, vytváříme společně i s rodiči plakát o tom, co jsme právě zažili nebo poznali. Děti a rodiče si při tvoření o tom povídají. Plakát tak slouží jako rekapitulace, podle které ale také poznáme, zda si děti osvojily to, co jsme se je snažily naučit. Pak zatáhneme oponu, rozloučíme se a jdeme domů. Každá lekce trvá asi padesát minut. Malé děti nezvládnou dělat něco delší dobu, nebo dávat pozor, proto se aktivity v lekci střídají.

Jak docílíte toho, aby dítě sledovalo například vaši mimiku?

Musím ji mít výraznou. Musím dítě zaujmout. To není úkol dítěte, ale můj. Je to vlastně cílené na rodiče, aby i oni mimiku užívali. Protože dítě se bude samozřejmě dívat na to, co ho zaujme. Většina z nás má v obličeji takovou neutrální „masku“, tvář bez mimiky. Tu musím rozhýbat. Pokud to nepomůže, mohu si obličej pomalovat. Změnit, zvýraznit.

Jinak je naším cílem i to, aby se všichni mohli naučit určitou škálu základních znaků jako „Prosím, Děkuji, Ahoj, Na shledanou příště“,  nebo ikonické znaky pro zvířata, květiny, některé děje. To neuškodí, aby znali. V minulém běhu jsme se snažili najít každému dítěti jeho jméno ve znakovém jazyce, ale teď je jich tolik, že to nezvládneme.Z lekcí tandemového divadla 2Co děláte, když na vás děti začnou mluvit?  

Když jsem v nějaké roli, tak mě Bára třeba promění v slepici. Nemluvím, jen kvokám. Takže odpovídám kvokáním a tím, co dělám se svým tělem. Svým tělem se ptám, jestli se jim něco líbí nebo nelíbí, zda rozumí či nerozumí, a děti tak se mnou musí komunikovat jinak než slovně. 

Jaká je situace dnes? Jaké rodiny na tandemové lekce chodí?

Nyní je workshop otevřen všem rodinám s dětmi, přičemž místa pro rodiny s dítětem se sluchovým postižením byla částečně dotovaná díky podpoře Institutu pro rehabilitaci sluchu. Momentálně mi sem chodí devět rodin se zdravými dětmi, jen jedno se sluchovým postižením. Což mě mrzí, protože především pro ně jsem to otevírala. Zato mezi slyšícími rodiči je ohlas veliký a zájemci přibývají. Díky tomu, že jsem program otevřela všem, mohu lekce zdokonalovat. Na každé lekci si nějaké věci ověřuji, některé opouštím, jiné zlepšuji.  Ráda bych je otevřela i pro jiné věkové kategorie. Ale znamenalo by to vymyslet jiný koncept, protože starším dětem nemohu hrát to samé, mají už jiné „problémy“. Původně to bylo myšleno pro věk do dvou let, protože v tomto věku jde o zlepšení komunikace nebo o navázání komunikace.

Herečka Mgr. Kateřina Jebavá, PhD., účinkuje v Divadle Na Provázku, Ha Divadle a v Divadle Feste. V brněnském BuranTeatru vede program Lekce tandemového divadla pro veřejnost. S ukázkovými lekcemi absolvovala již několik výjezdů do pracovišť Tamtamu nebo na pobyty, které Tamtam pořádá pro rodiny s dětmi.

 

Připravila: Mgr. Marta Höferová, odborná pracovnice a publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z. s.

Fotografie: archiv Kateřiny Jebavé

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota